Recenze | Novinky: Jay-Z je až moc pohodlný milionář, 4:44 je ale stejně rap nejvyšší jakosti

Jeden z největších rapperů na světě Jay-Z se vrací, zatímco se pomalu ale jistě blíží k padesátce. Na albu 4:44 má plno témat k přemýšlení.

Třinácté album, popřípadě osmnácté, pokud počítáme i alba nahrané ve spolupráci s jinými interprety (Kanye West, Linkin Park…), přichází v poměrně zvláštních časech života Jay-Zho. Zaprvé se mu pomalu blíží padesátka; za druhé jeho žena Beyoncé čeká dvojčata; za třetí nedávné a velmi úspěšné album Beyoncé Lemonade (čtěte recenzi) bylo o Jay-Zho nevěře. Vydání jeho dalšího alba je ale událostí už samou o sobě, nehledě na vše ostatní okolo. Jako první náznak reklamní kampaně k albu tak mohli obyvatelé New Yorku pozorovat v místním metru nebo přímo na Time Square záhadné hnědé billboardy s velkými černými patkovými čísly “4:44”. Jay-Z podle očekávání nenechal album vydat pro streamovací služby, které nabízí i účty zdarma (Spotify, Deezer…), vydal ho na streamovací platformě Tidal, které je vlastníkem. Spoustu lidí (včetně producenta Marka Ronsona) ale naštval, když Tidal zpočátku nepovolil pustit si album pro uživatele, kteří nebyli předplatitelemi služby už před vydáním alba, takže se to internetem hemžilo vzkazy od fanoušků jako “Sorry Jay-Z, ale vypadá to, že si budu muset to tvoje nové album asi stáhnout nelegálně.”

“Každá věta má své místo a svou rappovou kvalitu. Jay-Z obvykle nesklouzává k rappovým klišé jako mnoho ostatních rapperů.“

Jay-Z si však tenhle přístup může dovolit, stejně jako jeho žena Beyoncé jejíž Lemonade rozhodně nemělo méně síly kvůli tomu, že by nebylo k dostání všude a zadarmo. Jay-Zho poslední album bylo Magna Carta… Holy Grail z roku 2013, které bylo napříč fanoušky i kritiky vnímáno jako jedno z těch jeho slabších. Minulé album se z velké části týkalo rodinného života ve spojení s obrovským bohatstvím a luxusem, ve kterým vlastním jménem Shawn Corey Carter žije. 4:44 se z velké části také drží tohoto tématu, ale na rozdíl od minulého alba se ho podařilo vykreslit lépe a s lepšími pointami. Jay-Zho rýmy jsou teď takové, že je není radno vynechat. Každá věta má své místo a Jay-Z obvykle nesklouzává k rappovým klišé jako mnoho ostatních rapperů.

Zabíjení vlastního ega

První píseň “Kill Jay Z” je o zabíjení svého vlastního ega. Posluchače nenechá ani rozdýchat a hned sahá na svou velkou bolístku z dětství — vzpomíná na to, jak postřelil svého drogově závislého bratra, když mu bylo dvanáct. “Fuck Jay Z, I mean, you shot your own brother / How can we know if we can trust Jay Z?” Jay-Z nesnáší své egoistické ego a říká mu nikoliv “Jay-Z”, ale “Jay Z”. “The Story of O.J.” je inspirováno bývalým hráčem amerického fotbalu, hercem a též usvědčeným zločincem, jehož postava v hraném dokumentárním seriálu American Crime Story prohlásila (ačkoliv O.J. ve skutečnosti nejspíše nic takového neřekl): “Nejsem černý, jsem O.J.” V písni Jay-Z přemýšlí o rasových záležitostech i o otázkách bohatsví:

“I bought some artwork for 1 million
2 years later, that shit worth 2 million
Few years later, that shit worth 8 million,”

přemýšlí Jay-Z o tom, že peníze nejsou tak hodnotné, jak se zdají být a přemýšlí o tom, jak je proměnit v něco, co by bylo hodnotnějšího než ony samotné.

Ústřední píseň alba “4:44” napsal Jay-Z, když se vzbudil v tenhle čas a dostal potřebu vstát z postele a vyjádřit to, co se mu honilo hlavou. Sám Jay-Z o písni říká, že je to jedna z nejlepších, jakou kdy napsal. “4:44” je krom toho také potvrzení z druhé strany o tom, že Lemonade bylo skutečně pravdivé. Není to nic jiného než Jay-Zho omluvná řeč všem ženám, s jejichž emocemi Jay-Z zahýbal. Jay-Z je ve velmi dobré textařské formě. Málokdy se navíc v rappu objeví tak sentimentální verše jako:

“And if my children knew, I don’t even know what I would do.
If they ain’t look at me the same,
I would probably die with all the shame.”

Ačkoliv je Jay-Zho album z velké části o jeho současném snobském životě, nezapomíná na to, odkud přišel a v “The Story of O.J.” vyrukuje s větou, která by se mohla časem stát památným v kultuře života drsných ulic: “Please don’t die over the neighborhood”. Na “Smile” přichází Jay-Z s dalším šokujícím osobním odhalením a sice, že jeho matka má ve skutečnosti homosexuální orientaci: “So all the ladies havin’ babies, see a sacrifice/Mama had four kids, but she’s a lesbian/Had to pretend so long that she’s a thespian/Had to hide in the closet, so she medicate/Society shame and the pain was too much to take/Cried tears of joy when you fell in love/Don’t matter to me if it’s a him or her.”

“’Smile’” je to, čím je. Špatné časy tu vždycky budou a ty špatné časy s váma mohou dělat dvě věci: mohou vás dostat na místo, kde uvíznete ve vyjetých kolejích, nebo to dokáže udělat vaši budoucnost mnohem lepší, protože jste tyto věci zažili.

“Smile” je vůbec plné rappu nejvyšší jakosti. “Perhaps I Freudian slipped in European whips,” ukazuje Jay-Z, jak se ze symbolu chudých černochů, stal též symbol bělochů ze střední třídy. Mezi tím slyšíme sample Stevieho Wondera a samotnou matku Jay-Zho Glorii Carter.

Z dravého žraloka vyrovnaným snobem

Produkce, o kterou se postaral producent písně “Heartless” Kanye Westa, Summertime ’06  Vince Staplese a společné písně Jay-Zho a Justina Timberlaka “Holy Grail”, No I.D, dodává veršům ten správný podkres, což je navíc podpořeno hosty na albu: Damian Marley na “Bam” propůjčí písni své jamajské geny, Hannah Williams na “4:44” zase své mimořádné pěvecké umění; spojení s Frankem Oceanem je také zajímavé; na albu nechybí ani Beyoncé, která se objeví v písni “Family Feud”. No I.D. nenechává často mezi jednotlivými stopami mezery na oddechnutí a tak “4:44” volně přechází ve “Family Feud”, stejně jako přechází “Moonlight” v “Marcy Me”.

4:44 je vytříbené, vkusné album, které je spíše soundtrack pro luxusní obýváky než špinavé, nebezpečné ulice černošských čtvrtí.

“Moonlight” je dost slabý moment, Jay-Z v průběhu alba zní trochu jako pohodlný zástupce vyšší třídy ve středním věku, jehož dravost mladého žraloka je ztracena někde mezi obří televizí a garáží s nablýskanými Mercedesy a Maybachy. Hloupý, židovsko-konspirační verš o tom, že Židé vlastní všechen majetek v USA, si mohl Jay-Z taky odpustit. Jinak je 4:44 ale album, ve kterém má Jay-Z toho hodně co říct. Dokonce více než kdykoliv předtím a to je v rappu ohromně důležité. 4:44 je vytříbené, vkusné album, které je spíše soundtrack pro luxusní obýváky než špinavé, nebezpečné ulice černošských čtvrtí. Ačkoliv v něm Jay-Z řeší některé velmi důležité a znepokojující záležitosti, řeší je s klidem a jakoby si ani nepřipouštěl odejít z bubliny svého bohatství, nehledě na to, co v jeho životě přijde. Jay-Z na 4:44 dosáhl takového buddhistického stavu věčné blaženosti, jak praví buddhismus. Vzdal se svého ega, srovnal se se špatnými časy — nelituje jich ale využívá jich. Jay-Z však možná dokázal, že buddhismus se v jednom plete (alespoň tedy v současné době): nemusíte se nutně oprostit od všeho materiálního, možná právě naopak vám mohou ony přinést klid do duše a schopnost řešit velké životní zvraty stoicky.

Jay-Z – 4:44

Vydáno: 7.7. 2017(30.6. 2017 exkluzivně na Tidal)
Délka: 36:12
Žánr: Rap, East Coast Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Kill Jay-Z, 2. The Story of O.J., 3. Smile, 5. 4:44