Recenze | Novinky: Jimmy Eat World na albu Surviving jdou dobře chytlavé písně i drama. U jednodušších písní ale kvalita kolísá

Každý máme své hříchy a poslech Jimmy Eat World je pro mnohé z nás jedním z nich. Tahle kapela ze zhruba 460 tisícového arizonského města Mesa se vždycky dobře a snadno poslouchala a měla dar vytvořit chytlavé písně, které sice často nebyly bůhvíjak sofistikované, ale svou kvalitu měly. Z velké části díky přirozenosti a nenucenosti, kdy to i přes vysoký počet rádiově přívětivých písní stejně vždycky vypadalo, jakoby si kapela hrála to, co jí baví a nikoli to, na čem ví, že může vydělat.

Směs emo hudby, punk-popu, power popu, s malou špetkou alternativního a indie rocku, kterou servírují Jimmy Eat World, byl proto vždy velice přitažlivý i pro ty, kteří jinak těmto žánrům zase tolik nepropadají.

Na posledním albu Integrity Blues přidali Jimmy Eat World přeci jen více alternativní hudby a experimentů. Bylo to náladové, dramatické a místy i pochmurné album. Třeba titulní píseň byla nazpívána, zatímco na pozadí hrály filmové orchestrální aranže. Kytarové písně byly zase hutnější a více atmosférické.

Vzhledem k tomu, že album po sobě nezanechalo velký rozruch, se jedná rozhodně o jedno z nedoceněných alb diskografie Jimmy Eat World, ve které samozřejmě nejvíce vystupuje z řady průrazové album Bleed American z roku 2001, které obsahuje také nejvíce jejich hitů jako třeba “The Middle”, titulní “Bleed American” a nebo “A Praise Chorus”.

Singly před albem? Jeden nudný, druhý s překvapivými elementy a skvělý

Na letošním albu Surviving, oproti minulému Integrity Blues, Jimmy Eat World naopak spíše volí jednoduché formule k dosažení úspěchu. Z jejich posledních několika alb je právě Surviving nejvíce rádiově přívětivým a také (ono to jde ruku v ruce) nejvíce pozitivním albem, co se týče nálady. Z výše zmíněné směsi hudby Jimmy Eat World je to tak nejvíce power pop a punk-pop, který tentokrát převládá.

Jako první měli možnost posluchači slyšet dvojici písní “Love Never” a “All The Way (Stay)”, které kapela uvolnila 3 týdny před vydáním alba. Zrovna “Love Never” bohužel není nic extra. Píseň je produkovaná na úrovni, jaké byste čekali na kapelu tohoto velkého formátu, to je ale asi tak vše, co byste o písni mohli říct. Kdyby se daly písně předpovídat, přesně něco podobného by uhádlo nejvíce lidí.

Bohužel ani textově to není žádné terno. Jen nějaké otcovské rady ohledně lásky jako třeba: „Láska nikdy nebude taková, jakou sis jí vysnil.“ Ačkoliv jsem si vypracoval už skoro chorobnou nenávist na nový internetový meme, který se šíří internetem „Ok boomer,” v reakci na tuhle píseň se mi jí snad i chce použít. Na téhle písni není vůbec nic vzrušujícího a samotný zpěvák Jimmy Eat World Jim Adkins nejenže zní jako nudný radící otec, ale taky zní, jakoby u písně usínal.

To “All The Way (Stay)” je úplně jiný příběh. Píseň má v sobě kousek toho důvodu, proč se stala tak úspěšnou píseň “The Middle”. Jimmy Eat World zase pro jednou ukázali, že mají ohromný talent na to přijít se skvělými melodiemi. Talent na melodie skoro až McCartneyovský. S jednoznačným podpisem amerických vlivů lze ale možná spíše čichat inspirace Fleetwood Mac nebo Blondie.

Sestra manželky Jacka Blacka a saxofonové sólo jako tajný trumf

Píseň jakoby si propůjčila kousek refrénu “Work” z alba Futures (2004), ale dotáhla nápad do dokonalosti.

Saxofonové sólo na konci písně bylo hodně nečekané, ale zapadlo do písně jako zadek na hrnec. Kdo měl tenhle nápad, měl by dostat speciální ocenění za hudební nápad měsíce. Stejně tak, kdo měl nápad s ženským hlasem, který celé album neuvěřitelně prosvětlil.

Za tím stojí Rachel Haden. Ta je neuvěřitelně flexibilní zpěvačkou. Můžete jí znát jako vokalistku z některých turné kapely Weezer a nebo ze skupiny Haden Triplets, což je, jak název napovídá, sesterská skupina. Tři sestry mají pravou hudební krev, protože jsou to dcery legendárního jazzového basáka Charlieho Hadena a aby to nebylo všechno, Tanya Haden je ještě ke všemu manželkou pravého boha rock’n’rollu, člena nejlepší rockové kapely všech dob (*) a vlastníka trsátka osudu, Jacka Blacka. Že by fungovalo i na příbuzenské vztahy?

* Pozn:.

Kdo nikdy neslyšel Haden Triplets, doporučuji jejich vystoupení z NPR Tiny Desk Concerts. Je to vážně jako slyšet zpívat tři anděly. Tahle trojice je ale hodně daleko vzdálená rockové hudbě, protože v ní hrají a zpívají americké lidové písně a ještě v tradičním podání, doprovázení jenom akustickou kytarou, klasickou basou a občas houslemi.

Minimálně jeden z těchto pěveckých andělů si vede naprosto skvěle také ve tvrdší a modernější hudbě a v “All The Way (Stay)” je její prvek minimálně stejně nečekaný a zároveň skvostný, jako ono vzpomínané saxofonové sólo.

Stejně tak druhá píseň alba je skvělá. “Criminal Energy” je sice něco, co byste spíše čekali ze soundtracku her poloviny minulé dekády, ale vadí někomu, že je píseň zvukem trochu nostalgická? Hlavní je, že zní skvěle a Jimmy Eat World jí neumístili slovo “energie” do názvu naprosto bezdůvodně. Jak zní kytary na této písni, to je vážně fantazie dovedená k dokonalosti. Třeba, když se člověk zaměří na ten dozvuk vazby kytar před posledním refrénem…

Punk-pop Jimmy Eat World už tolik nejde, dramatičtější písně zato ano

“Delivery” naopak pro Jimmy Eat World plní roli průzkumníka novými trendy, když vedle zkreslených kytar slyšíme syntezátory a strojově opakující se samply bicích. A tenhle průzkumník si nevede vůbec špatně! Tahle písnička zase okouzluje svou upřímností a nenuceností. Refrén:

“I can only use what I learn from you
The rest I quietly accept
And burn through.”

prostě musíte mít rádi a nejde to ani nijak jinak.

“One Mil” zní jako něco, co by si přáli mít na letošním albu Blink-182. Jednoduchá, pop-punková písnička. Na rozdíl od nových písní Blink-182 zní totiž více propracovaně a konzistentně po produkční stránce.

Po již zmiňované, pravděpodobně nejlepší písni alba, “All The Way (Stay)” následuje píseň “Diamonds”, která zní hlavně v první sloce jakoby pocházela z alb Drunk Enough to Dance a A Hangover You Don’t Reserve Bowling for Soup ze začátku 21. století. Někomu možná zaplesá srdce při vzpomínce na éru skejťácké hudby a nostalgie někdy umí být emocionálně silná, Jimmy Eat World jsou ale přece jen daleko silnější, když se snaží znít více progresivně.

O to se snaží daleko více “Recommit”, která zklidní tempo a pomocí naléhavých kytar i hlasu se buduje větší dramatičnost. Tahle píseň plná temné energie nabízí nejzajímavější kytarovou práci Jimmy Eat World na albu a v čase 2:05 začne nejhezčí kytarová část alba, která klidně mohla i trvat déle, protože když skončí skučícími kytarami, chcete po kapele ještě více.

Nejvíce experimentů a progresivního myšlení si ale Jimmy Eat World nechávali až na poslední “Congratulations”. Nejen, že Jimmy Eat World zapojili progresivní myšlení, ale píseň dokonce i zpočátku zní jako progresivní rock a spolupráce basy a bicích, ač to může znít šíleně, připomíná dokonce Tool. Nápad se ztišením písně v její polovině byl vskutku skvělý. Vokály na konci dokreslují tajemnou atmosféru a pak z ničeho nic píseň z tichého klepání paliček vybuchne v poslední kytarovou smršť.

Tohle je vskutku epický konec, který si Jimmy Eat World přichystali a lze jen litovat, že do alba, které je přeci jen spíše o jednoduché a úderné punk-popové a power popové hudbě, společně s předchozí písní zase tolik nezapadá. Zrovna na minulém album Integrity Blues, by tyhle písně zapadly určitě lépe.

Jimmy Eat World – Surviving

Vydáno: 18. 10. 2019
Délka: 36:29
Žánry: Punk-Pop, Pop/Rock, Power Pop, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 2. Criminal Energy, 3. Delivery, 6. All the Way (Stay), 10. Congratulations