Recenze | Novinky: Před 46 lety se s Neilem Youngem rozešla holka, a tak jenom hulil trávu a psal písničky. Teď se rozhodl poklad Homegrown konečně vykopat ze země a je to velká událost

Před 46 lety od Neila Younga odešla holka, a tak začal ve velkém kouřit trávu a taky o tom všem začal psát písničky. Protože si však velmi rychle uvědomil, jak hloupě jeho uražené fňukání o bývalé holce a naopak oslavování trávy a drog v době, kdy už mu táhlo na třicet vypadalo, rozhodl se album nevydat. Po 46 letech si ale dnes už 74letý Neil Young uvědomil, že jeho 28leté, ještě přeci jen nedospělé já, bylo něco, za co se nemusí stydět a holka, o které na albu zpívá – herečka Carrie Snodgress – je už stejně mrtvá (sorry za necitlivost, ale je to tak). Kromě toho, že je Homegrown album, kde je zachycen Neil Young ve vrcholné formě, je to taky věrný otisk doby a Youngova života. Tak věrný, že se přímo přenesete na Youngovu kalifornskou farmu do léta, podzimu a zimy roku 1974.

Často se do minulosti díváme nostalgicky z dnešního pohledu, a samozřejmě pak těmi alby, co byly vydány už v té době. Málokdy se naskytne takováto jedinečná příležitost, kdy máte úplně nové, dříve nevydané album, které je jako starý, ale naprosto zachovalý předmět nalezený někde v sutinách. V tom je Homegrown naprosto unikátní. Musíme si navíc uvědomit, že Neil Young je skutečná legenda. Představte si, že by se přišlo na to, že existuje nevydané album Beatles, které nahráli mezi Revolver a Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Tohle je v hudebním světě událost jenom o stupínek menší.

V České republice se přitom bohužel z nějakého důvodu Neil Young příliš neprosadil – možná protože tady odehrál jen jediný koncert v roce 1995, kdy zahrál v pražské Malé sportovní hale v rámci společného turné s Pearl Jam a pak už nic. V USA je to ale prakticky stejně velká legenda jako třeba Bruce Springsteen nebo Bob Dylan a přitom – i běžný Pepík na ulici asi pozná Bruce Springsteena nebo Boba Dylana a dokonce možná bude mít i nějakou píseň od nich uloženou v mobilu. Při dotazu na Neila Younga by ale na vás nejspíš hleděli jako na blázny.

Album přímo zprostředka nejlepšího Youngova období

V roce 1974 byl Neil Young v životní formě a to je další důvod, proč je Homegrown cenné album a proč sbírá body snad vlastně už předtím než si ho doopravdy pustíte. Homegrown vzniklo přesně uprostřed období mezi legendárními alby Everybody Knows This Is Nowhere (1969) a Rust Never Sleeps (1979) (to nahrál s jeho kapelou Crazy Horse) a když to zaměříme více mikroskopem, Homegrown by nejspíše vyšlo mezi alby On The Beach (1974) a Zuma (1975). Homegrown vzniklo prakticky paralelně s těmito alby a to ve třech obdobích. První nahrávání se událo v červnu 1974, další v září 1974 a třetí v prosinci 1974 až lednu 1975.

Na albu je tak i slyšet ta měnící se nálada písní dle ročních období, ve kterých písně vznikly. Nevím samozřejmě ve které části nahrávání byla nahraná která píseň. To už možná neví ani samotný Neil Young, z písní jako “Homegrown”, či “Love Is a Rose” ale člověk přímo cítí tu vůni začínajícího léta, kdežto rozvážnější “Try” a “Separate Ways” už připomínají spíše období babího léta.

U “Little Wing” je to pak jasné, když se Neil Young ptá, zatímco potichu brnká na akustiku:

“The winter is the best time of them all?“

Album prostě i přes všechny jeho zvukové škrábance a nedokonalosti, je tak autentické, že vás přímo přenese do amerického Tenessee a Kalifornie 74., resp. 75. roku a máte pocit, že se na chvíli ocitáte s Youngem na jeho kalifornském ranči v Redwood City, poflakujete se s ním okolo a po pár šlucích ve studiu posloucháte jeho stěžování si na to, jak má zlomené srdce.

Důležité je to, že Homegrown bylo nahráno ještě daleko před Youngovou neslavnou érou v 80. letech, kdy se sice již oženil a vedl asi konečně spokojený a spořádaný osobní život, jenomže po tvůrčí stránce se hodně hledal a šňůru podivných desek, jakým byl třeba jeden z nejslavnějších hudebních přelapů všech dob – elektronicko-experimentální album Trans z roku 1982 –, přerušil až na úplném konci 80. let dalšími alby, na které se dodnes hodně vzpomíná Freedom a Ragged Glory (druhé bylo s Crazy Horse).

Smutné rozchodové balady i veselé huličské hymny

Kdo zná Neila Younga, tak ví, že má takové dvě základní polohy, mezi kterými přepíná – tu akustickou a tu elektrickou. Pokud nepočítáme nějaké ty nepovedené experimenty v 80. letech, některá alba jsou těžká a elektrická (noise-rocková), některá naopak akustická (country a folková, často navíc se špetkou blues) a některá jsou mixem obojích přístupů.

Homegrown je v tomto ohledu určitě tou třetí možností a mixuje jak klidné, akustické písně, tak ty, které obsahují tu youngovskou typickou venkovskou zašpiněnou elektrickou kytaru s hutným zvukem. Nedělám si iluze, že by na nové album Neila Younga stály zástupy mladých lidí, ale pokud by se někomu měl Neil Young představit, Homegrown by vlastně bylo perfektní možností. Je to album z jeho nejlepšího období a je to album, na kterém ukazuje obě své tváře.

Na úvod tu máme pomalý, zahořklý blues “Separate Ways” a Young hned ukazuje, jak jedním z jeho největších výhod je, jak vždycky dokáže mít tah na bránu, jak dokáže napřímo sdělit, co ho zrovna trápí a stejně tak, jak dokáže vytvořit sice jednoduché, ale silné refrény a silné melodie.

“I won’t apologize,”

(„Neomluvím se.“)

zpívá Young v této rozchodové písni, která má skutečně unikátní atmosféru, díky které se perfektně hodí k poslechu při západu slunce někdy o babím létě.

“Try” je tichá a díky Youngově textu i hlasu pokleslá a smutná. Hudba je ale vlastně optimistická. “Shit, Mary, I can’t dance,”  („Kruci, Mary, já neumím tančit“) projevuje se opět totální upřímnost Neila Younga, který nikdy neměl potřebu hrát okolo hudby nějaké divadlo. Prostě si nasadil svůj ošuntělý klobouk, vzal do ruky kytaru a začal hrát a zpívat. Smutné je, že ten skvělý řádek “Shit, Mary, I can’t dance,” je inspirován tím, co prý říkávala matka oné Youngovy tehdejší ex-přítelkyně Carrie Snodgress, když se opila.

V době, kdy bylo Homegrown nahráváno si však matka Snodgress vzala život, a tak tento řádek nejspíše Young umístil na album pro její poctu – takovou Youngovskou, zase 100% upřímnou. Jiný by se totiž třeba snažil najít něco, co představuje to nejlepší ze člověka. Jenže Neil Young si při vzpomínce na věčně opilou matku své bývalé přítelkyně vzpomněl jako první na tenhle řádek, a tak to tam prostě napsal. Následuje piánová píseň “Mexico” o Youngově cestě za napravením zlomeného srdce.

Nakonec mu ale stejně nejlépe srdce zahojila marihuana. “Homegrown” je prvotřídní, vtipná huličská hymna. Vtipné je, že lidé, kteří kouří marihuanu jsou většinou spojování s reggae a asi by málokoho napadlo, že jedna z možná vůbec nejlepších písní o marihuaně, jaká kdy vznikla může být klidně i country-rocková píseň. “Homegrown” je však bohužel jedna z těch písní, která utrpěla tím, že nebyla vydána dříve.

Takové jednoduché, ale velice chytlavé a vtipné písně totiž musí zlidovět. Musí se zpívat na táborácích a nejrůznějších pařbách, aby ukázaly svůj veškerý potenciál. Takhle je “Homegrown” něco jako vykopat ze země minci s obrovskou hodnotou 100 let po skončení využívání dané měny. To však nic nemění na tom, že je to vtipná a povedená píseň.

Stopy „Kmotra grunge“ jsou znát už na Homegrown

Nejpodivnější stopou alba je rozhodně pouze mluvená “Florida”, ve které Young – očividně hodně pod vlivem THC – vypráví podivný příběh o nějakém dítěti, které našel na parkovišti někde na Floridě a jeho mrtvých rodičích. Stopa je opět o tom, že Neilu Youngovi je jedno, co si lidé myslí, pokud je to upřímné. Škoda jen, že stopa není raději někde jinde. Umístit tento hrozivý příběh a jestli špetku humorný, tak hodně morbidně, hned za vyloženou koninou “Homegrown” není dvakrát vhodné, byť třeba mají obě stejnou huličskou tématiku. Podobně to platí s “We Don’t Smoke It No More” se „slajdovou“ kytarou, která neustále jezdí po kytaře tam a zpět a která následuje až moc brzy po mrazivé historce “Florida”.

Country song “Love Is a Rose” hrával občas Neil Young na koncertech, a tak je to nejznámější píseň z Homegrown. Píseň navíc nazpívala také zpěvačka Linda Ronstadt a její verze se stala v 70. letech poměrně úspěšnou.

“Kansas” je další stát, kterému Young věnoval píseň a je to odraz toho jakou část svého života strávil Young na cestě.

“Byla jsi můj vor,” zpívá Young na další “White Line” “ale já tě nechal ujet / byl jsem dole / ale vracím se zase nahoru.” (“You were my raft / but I let you slide / I’ve been down / but I’m coming back up again.”). Píseň začal hrát Neil Young s Crazy Horse už v roce 1975, ale nevydal jí na albu dokud se o 15 let později neobjevila na již vzpomínaném ikonickém albu Ragged Glory, které hodně pomohlo tomu, že se začalo Youngovi přezdívat „Kmotr grunge“. Původní nahrávka je akustická a pomalejší, kdežto pozdější verze je pořádně rozjetá. Dávám popravdě asi spíše přednost té pozdější srdnaté verzi z Ragged Glory, ale je pochopitelně velice zajímavé slyšet původní verzi “White Line”.

Přezdívku Kmotr grunge dostal Neil Young kvůli jeho typické těžké elektrické kytaře, která se nejvíce začala projevovat na albu ‘Rust Never Sleeps’ z roku 1979, ale měla již stopy na předchozích albech včetně ‘Homegrown’. Se špinavým, neuhlazeným zvukem je také spojován jeho ležérní styl hraní, který nikdy nebyl o přesnosti zahraných not, ale o tom vyloudit z kytar tu správnou barvu zvuku. Stejně tak jednoduchý, ale velice silný způsob psaní melodií kombinující temný zvuk s melodickými riffy, měl na vlnu grunge zásadní vliv.

Těméř všechny grungeové kapely 90. let se tak hlásily k odkazu Neila Younga. Young na samotném začátku 90. let společně s kapelami jako Pixies pomohl odstartovat návrat hutných kytar do středního proudu svým úspěšným albem ‘Ragged Glory’, které patří mezi jedno z jeho nejtvrdších alb. V roce 1993 Neil Young zahájil spolupráci s Pearl Jam, kdy odjeli na společné turné a nakonec to všechno dovršil dopis na rozloučenou Kurta Cobaina, který se se světem rozloučil Youngovými slovy: „Je lepší shořet než vyhasnout“ z Youngovy písně “Hey Hey, My My”. Paradoxně se pak z toho stal nejslavnější citát Cobaina.

Právě následující “Vacancy” zní dost jako z Ragged Glory a je zde ten typický válivý rytmus, který obyčejně pohání ty těžší písně Younga. Píseň je ale taky výborně zvládnutá melodicky – zapojí se harmonika nebo hravé kytarové vyhrávky. “Little Wing” je pak takový skrytý diamant alba. Hřejivá snad nejtišší píseň o dlouhých zimních večerech.

Album ukončuje utěšující, ani ne 3 minuty dlouhá píseň “Stars of Bethlehem”, na které Young zpívá:

„All your dreams and your lovers won’t protect you
They’re only passing through you in the end“

(“Všechny tvé sny a tvé lásky tě neochrání / Stejně nakonec jen skrze tebe procházejí”).

Je to úleva si pustit album, ve kterém není všechno perfektní. Album ve kterém slyšíte občas nějaké kolísání mezi hlasitostí Youngova zpěvu dle toho jak byl blízko či daleko od mikrofonu a ne podle toho, jak to někdo nastaví v Pro Tools nebo jiném softwaru určeném pro úpravu zvuku. Děkujme tedy za tuhle unikátní možnost nahlédnout do historie skrze perfektně zachované, dříve nikdy neslyšené album z roku 1975.

Neil Young – Homegrown

Vydáno: 19. 6. 2020
Délka: 35:23
Žánry: Country-Rock, Folk-Rock, Písničkář
Rozhodně musíte slyšet: 1. Separate Ways, 2. Try, 5. Homegrown, 7. Kansas, 9. White Line, 10. Vacancy, 11.Little Wing