Recenze | Novinky: Nine Inch Nails se na Bad Witch opět snaží posouvat intenzitu zachycení temných zákoutí lidské psychiky

Pánové hudební temnoty Nine Inch Nails jsou zpět s devátým studiovým albem plné délky nazvaným hezky po salemsku Bad Witch. Kapela z Clevelandu už prvním singlem “God Break Down the Door” dala vědět, že se tentokrát pomocí jazzových vlivů vydá hledat Davida Bowieho až na jeho záhadné černé slunce Blackstar, kam podle mezoamerické i okultní mytologie míří mrtví. Bad Witch je ale především o hledání vlastních limitů a naprosto nových, zatím neprobádaných hudebních prostorů.

“God Break Down the Door” je jako zhudebněná noční můra, kdy vás honí po lese sériový vrah. Agresivní bicí a znepokojující saxofon navozují pocit neklidu a blížícího se nebezpečí. Po asi minutě a půl se píseň zastaví a nechá znít pouze saxofon, aby poté nabrala ještě více síly a udeřila svou temnotou posluchače přímo do obličeje.

Kdo tedy slyšel první singl, nebude překvapený z toho, jak zní zbytek alba, jehož největší inspirací byly deprese, frustrace a raná alba britské post-punkové kapely Psychedelic Furs. Jestliže “God Break Down the Door” znělo netradičně, úvodní “Shit Mirror” má zvuk, který zní i přes svou tvůrčí svěžest přece jen jako něco, co je více asociováno s Nine Inch Nails, když jsou slyšet kromě změti industriálních zvuků hlavně hodně špinavé elektrické kytary. Zároveň jde ale slyšet v refrénu i počítačové smyčce. V takhle agresivním a podrážděném znění smyčcové zvuky nejde slyšet často a je to doopravdy něco, co vyčnívá z alba na první poslech.

Trent Reznor opět jako prorok špatné budoucnosti

Prakticky plynule se pak přejde k “Ahead Ourselves” s mrazivě odevzdanou větou:

“Why try change when you know you can’t?”

Písně na albu jsou celkově bezvýchodné a silně nihilistické, to už jsme si u Nine Inch Nails zvykli. Na “God Break Down the Door” se zpívá: „You won’t find the answers here / Not the ones you came looking for” a pak Reznor dodává: „There aren’t any answers here.” Jakoby rezignoval na předávání nějakého poselství posluchači a naprosto odmítá, že něco podobného má smysl, proto rovnou vzkazuje fanouškům, že žádné odpovědi na otázky zde nenajdou a de facto se vysmívá snaze některých textařů, kteří chtějí dávat pomocí textů rady do života.

Je to svým způsobem pohodlná cesta, kterou si Trent Reznor vybral, ale k NIN se vzhledem k historii jejich tvorby, která byly vždy velice temná, skvěle hodí.

Je to jakýsi bod v budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že jsou ve skutečnosti pořád jen zvířata a začnou se podle toho chovat.

Tentokrát navíc Trent Reznor přišel i s velice zajímavým konceptem, když podle svých slov psal písně z jakéhosi temného bodu budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že je ani moderní technologie neudělají lepšími a nejsme těmi osvícenými tvory, kterými jsme si mysleli, že jsme. Je to jakýsi bod v budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že jsou ve skutečnosti pořád jen zvířata a začnou se podle toho chovat.

Frustraci z toho, jak moderní technologie nepomohly dostatečně udělat svět lepším můžeme slyšet v úvodní “Shit Mirror”, kdeTrent Reznor zpívá jako posel z tohoto dystopického horového světa:

“New world New times
Mutation feels all right”

I na těchto textech lze poznat, že i přes některé inovace v instrumentacích má album vše, co zdobilo Nine Inch Nails i v minulosti. Není to jen temný, tíživý zvuk, ale také podobně temné a tíživé texty, které jdou až do těch nejvíce znepokojujících zákoutí lidské psychiky. Někde až k lymbickému systému, který my lidi máme jako pozůstatek ještěrů a těch nejvzdálenějších člověčích předků.

Podobně se mnohokrát NIN v minulosti vydávali do předních částí mozkové kůry, která je zodpovědná za závislosti. Pokud Nine Inch Nails znáte, samozřejmě se vám v hlavě objeví při zmínce závislostí okamžitě legendární album Downward Spiral z roku 1994, které je takovou zhudebněnou verzí Requiem za sen* a obsahuje mj. ikonické skladby “Closer” a “Hurt”.

*Pozn.: Zajímavostí je, že Trenta Reznora můžete vidět v titulcích tohoto kultovního snímku z roku 2000 označovaného často za nejvíce depresivní film všech dob. Je mu zde uděleno poděkování za konzultaci při vybírání soundtracku .

Na dalším z těch vůbec nejlepších alb kapely — na albu Year Zero (2007) — už se zase jednou vyskytovaly dystopické vize, když Trent Reznor nespokojen s vládou George W. Bushe prorokoval, jak může svět vypadat v roce 2022.

Detailní produkce vyžaduje častější poslech

Velice poutavé jsou i dvě instrumentální písně “Play the Goddamned Part” a “I’m Not from this World”. “Play the Goddamned Part” opět využívá saxofon a v intenzivním a hypnotickém zvuku lze slyšet jedině zhudebněný obraz někoho, kdo sedí v koutě potemnělého sklepa a v šíleném stavu záchvatu vrcholné paranoie se zmůže jen na vytrhávání si vlasů a míhání zorničkami ze strany na stranu.

“I’m Not from this World” s podivnými okolními zvuky, které se dají nejlépe popsat asi jako elektronické žáby, zase píseň zní jako zuřící pes, který nechce nic jiného než zakousnout svou oběť.

Stran těchto přirovnání mají obě písně velice detailní produkci — ostatně Bad Witch je rozhodně jedno z alb, které se vyplatí slyšet vícekrát než obvykle posloucháte alba –, a když se člověk pořádně zaposlouchá, uslyší v nich mnoho různorodých vrstev na pozadí, které však nakonec hrají klíčovou roli.

Kromě nejrůznějších ruchů a úderů tak můžete v “Play the Goddamned Part” slyšet i nějaké hodně vzdálené klávesy a nebo neustálý tikot hodinových ručiček.

Druhá “Ahead Ourselves” obsahuje deformovaný hlas, který jakoby zněl z nějaké porouchané vysílačky a na pozadí jedou neskutečným tempem bicí — tedy alespoň dokud nevybuchnou elektrické kytary a všechno a intenzita, kterou píseň buduje se ještě nezvýší.

Nine Inch Nails – Bad Witch

Vydáno: 22. 6. 2018
Délka: 30:14
Žánry: Industriální Rock, Experimentální Rock, Industriální Metal
Rozhodně musíte slyšet: 1. Shit Mirror, 3. Play the Goddamned Part, 4. God Break Down the Door