Recenze | Novinky: Švédská kapela Opeth na albu In Cauda Venenum pod heslem: „Kdo přestane myslet, umře,“ pokračuje ve svém vývoji progresivním rockem i jazz fusionem

Švédská legendární kapela Opeth na albu In Caude Venenum pokračuje ve vývoji svého zvuku a album opět hodně čerpá z vilvu progresivního rocku 70. let.

Některé kapely můžou vydat třináct alb a i po každém z nich si udržet naprosto výjimečnou reputaci v daném hudebním žánru. Švédská parta Mikaela Åkerfeldta, která existuje už od roku 1990, první album Orchid však vydala až o 5 let později, zažila poměrně velké personální změny, a tak, jak se měnili členové, měnil se i styl kapely. Posledních 15 let tak po příchodu bubeníka Martina Axenrota a kytaristy Fredrika Akessona byly hodně ve znamení přechodu od death metalu k progresivnímu rocku. Milníkem bylo hlavně album Heritage z roku 2011.

Tento nový styl, který je prezentován z tak velké části i na novém albu ale není inspirován jenom progresivním rockem 70. let, ale i jazz fusion (jazz rockem) a filmovou hudbou. Bohužel, jak to tak bývá, mnoho fanoušků si na tento nový styl nikdy nezvyklo a brali to jako zradu původní filozofie kapely.

In Cauda Venenum jako kombinace dvou předchozích alb

Změna ale rozhodně není synonymum ke slovu propadák, brak nebo hudební odpad. Takhle je to ostatně i v životě. Změna může být negativní a dostanete pak ještě něco horšího než to, co jste měli a nebo to může být změna negativní a i když ztratíte kus toho starého (a možná i kus sami sebe), dostanete za to velkou odměnu v podobě toho, že vykročením do neznáma, v okolí nebo i v sobě, naleznete něco úplně nového, co jste třeba ani netušili že v sobě (nebo ve svém okolí) máte.

Právě možnost pozitivní změna je myslím v případě Opeth ta správná, protože na nový styl se adaptovali velice dobře a nové album In Cauda Venenum to dokazuje. In Cauda Venenum je vlastně totiž hodně kombinací minulých dvou alb. Má v sobě kus té správné bizarnosti a chaosu (hudbně možná řekneme jazz rocku) alba Heritage z roku 2011 a protikladné konzistenci a řádu (hudebně řekněme progresivnímu rocku) alba Pale Communion z roku 2014.

Možná letošní album  není tak 100% silné ani v jedné z těchto poloh, ale díky smíchání dvou chutí dostaneme, jak to bývá i u vaření, chutě úplně nové.

Ještě než se podíváme hlouběji do samotného obsahu alba, stojí za zmínku, že In Cauda Venenum (z latiny přeloženo jako “Jed v ocasu”) bylo vydáno ve dvou verzích. První verze je anglická, druhá švédská. Můžeme tak ve švédštině slyšet úplně identické album. To je ostatně možná důvod, proč byl zvolen univerzální latinský název, jinak by v tom byl poněkud zmatek.

Současní Opeth v lecčems připomínají moderní metalovou verzi Pink Floyd. 

Album je jedním velkým dobrodružstvím a začíná velice atmosféricky v otevíráku “Garden of Earthly Delights”. S pulzujícími vesmírnými syntezátory a přelínáním zvukovými vzorky klipů z reálného života tahle píseň/intro silně připomíná Pink Floyd a jejich “On the Run” z legendárního Dark Side of the Moon. Není to navíc ani náhodou jediný moment alba, kdy to vypadá, že se nechali Opeth Pink Floyd inspirovat. Skrze celé album se tyto asociace vybavují a současní Opeth v lecčems připomínají moderní metalovou verzi Pink Floyd.

Jako metalová opera, muzikál i jammování v jazz klubu

“Dignity” je opravdu obrovská pecka. Začátek se jistě bude líbit mnoha českým rockovým fanouškům vzhledem k tomu, jak je tento styl s prvky jazz-fusionu blízký Pražskému výběru a možná i trochu raným létům Blue Effect. Netradiční struktura písně baví a člověk napjatě čeká, co přijde dál. Tady se rozhodně nehraje na žádnou strukturu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén, ale různě části se střídají přes sebe spíše jako v opeře. Nevíte jistě, která bude zrovna následovat. Tiché, spořádané a hlasité a chaotické pasáže však spolu fungují naprosto úchvatně.

Podobně funguje i následující “Heart in Hand”, která mění postupující metalové riffy za jemnou akustickou pasáž, kde se dočkáme mimochodem také odkazu na “Help” od Beatles, když Mikaela Åkerfeldta zpívá:

“When I was young
So, so much younger than today
It seemed easier to lead your life
There was no time to surrender”

Závěrečná sloka zase pro změnu silně připomene Davida Bowieho.

“Next of Kin” je oproti skoro až vědecky vážným třem písním o poznání nadšenější a ačkoliv obsahuje velice podobné schéma střídání akustických částí s hlasitými, zní více než jako opera, jako kvalitní metalový muzikál. Na albu je vůbec celkově super, že ačkoliv je stopáž jednotlivých skladeb dost vysoká, písně díky vcelku prudkým změnám v průběhu málokdy omrzí.

Pomalá a tentokrát ustáleně kupředu postupující pátá píseň “Lovelorn Crime”, která oproti všem dřívejším písním nijak prudce nemění průběh písně, se sice v celém albu může zdát trochu slabší písní, na druhou stranu nabízí dobrý záchytný bod pro lidi, kteří . Dramatická rocková balada s hezkými kytarovými sóly, která stylem není zase tolik vzdálená sólovým výtvorům Michala Pavlíčka, může zaujmout i posluchače, kteří jsou zvyklí na více konzervativní kytarový styl než, jakému se dostává na první části alba. Píseň též dobře ukazuje, jak se Åkerfeldtův hlas dokáže neuvěřitelně adaptovat na různé změny nálad a stylů.

Střídání zběsilosti s klidnými akustickými částmi postupně už trochu omrzí, i tak ale jsou na konci alba skvělé písně

“Charlatan” je zase záchytným bodem pro vyznavače tvrdšího stylu, který připomíná časy alba Ghost Reveries (2005). Zrovna tahle píseň ale Opeth moc nevychází. Píseň zní nějak příliš suše a schází jí ta šťavnatost zbytku alba. To samozřejmě není dáno tvrdším stylem, ale tím, že jí prostě schází lepší nápad.

Na “Universal Truth” jakoby Opeth zase chtěli posluchači vynahradit na minulých dvou písních chybějící experimentování. Další píseň, která by mohla těšit posluchače, kteří přišli pro více intenzivnější styl, i když i tady slyšíme přechod do akustické části.

Zrovna tohle už bohužel v této části alba není nápadité, protože zatímco na začátku alba byla tahle nepředvídatelnost velkou výhodou, když se stane nepředvídatelnost předvídatelná, logicky to není zrovna pozitivní.

V písni, která zní skoro jako soundtrack pro nějaký nový film o londýnském podsvětí konce 19. století, slyšíme opět několik dalších nečekaných změn. Nyní už to není ani tak jazz fusion jako v některých částech, ale v závěru písně je to už vyloženě jazz, kdy se dávají dohromady jazzové bubenické přechody se stopami, které znějí jako trubka, ale kapela patrně nahrála trubkovou část jen za pomocí hlasu. Je to ale dáno jejich poctivým přístupem, kdy nechtěla do alba dávat nástroje, na které členové kapely neumí hrát. Asi by ale stálo za pokus, kdyby Opeth do studia přivedli nějakého skutečného jazzového trubkaře a zjistili, zda by to takhle nebylo přeci jen lepší…

Předposlední “Continuum” využívá skvělé falsetto harmonií, akustických kytarových arpeggií a atmosféru dokreslujících nebeských kláves. Obzvláště akustické kytary zní na této písni moc krásně.

Na novém albu Opeth On Cauda Venenum lze nejvíce obdivovat právě tu chuť do nového stylu, kdy kapela ani tentokrát nerezignovala na svůj vývoj a i novému albu se snažila přidat do své hudby nové elementy, které ukážou Opeth v úplně novém světle. K tomu, aby mohli být Opeth označováni jako obdoba Pink Floyd současného metalu, jim chybí ještě kousek kreativního génia, kreativního nadhledu a dokonalosti tvůrčí vize, Opeth ale mají k tomu, aby tohle přirovnán bylo stoprocentně přesné, určitě blízko.

Opeth – In Cauda Venenum

Vydáno: 27. 9. 2019
Délka: 67:44
Žánry: Progresivní rock, Progresivní metal, Jazz Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Dignity, 3. Heart in Hand, 4. Next of Kin, 8. The Garroter, 9. Continuum