Recenze | Novinky: Kašlete na zahraniční kritiku, nové album Stereophonics Scream Above the Sounds je šťavnatější verze Graffiti On the Train

Hlavní singl desátého alba Stereophonics Screams Above the Sound a také úvodní píseň alba “Caught By the Wind” byla inspirována masakrem v pařížském klubu Bataclan, společně s poselství o tom, že se nemáme bát žít, nabízí takovou zvláštní směs euforie a strachu zároveň. Tohle je pro Stereophonics přitom tak typickým znakem.

Písně Stereophonics zní obvykle jako radostný letní rock, ze kterého jde díky melodiím cítit pozitivní energie. Texty však mají občas dramatický až tragický podtext. Jeden z největších hitů kapely “Local Boy In The Photograph” je založen na pravdivém příběhu o klukovi z malého města, který si vzal život skokem pod vlak. “Thousand Trees” zase zní jako perfektní fotbalová hymna o radostech tohoto sportu, byla přitom ale inspirována událostí, ve které fotbalový trenér dívčího mužstva sexuálně zneužíval své svěřenkyně.

Jinde na albu se zase řeší pocity úzkosti, nutnost úniku od moderních technologií a potřeba klidu. Jakoby si duše Kellyho Jonese vzpomněla na to, že pochází z malé hornické vesnice z Walesu Cwmaman. Podle jeho vlastních slov, které sdělil anglickému Independent mu chybí volnost, kterou měl jako kluk na vesnici. Tam strávil spoustu času touláním po okolí a nebo posedáváním někde v rohu místního baru, kde poslouchal zpívat jeho otce a taky příběhy místních obyvatel.

Kelly Jones: Normální chlap z davu, který politiku raději moc neřeší

Ačkoliv Kelly Jones pozoruje lidi stejně jako za mlada — jen ve větším měřítku — a tím pádem by to šlo brát jako nějaké společenské komentáře, politice se — na rozdíl od mnoha ostatních letošních alb — úplně vyhnul. Je dobře, že se Stereophonics tomuto tématu vyhnuli, protože nikdo z nás si je asi nepředstavuje jako kapelu, která by se snažila vypadat důležitě díky protestním písním. Kelly Jones neztratil svou náturu běžného chlapa, kterých potkáváte ve městě každý den mnoho a z této pozice taky zpívá.

Onen všude přítomný hon na volností a svobodou je cítit i ze způsobu nahrávání. Kapela si nahrávala album v domácím studiu, kde necítila žádný tlak ze strany nahrávací společnosti. Kelly Jones je napsán jako hlavní producent, pomáhal mu ale i dlouholetý producent Stereophonics Jim Lowe.

Stereophonics se zvukově nemění nijak dramaticky, pořád je to britský pop rock ideální pro festivaly, upraven jen lehce tak, aby zněl více aktuálně. nelze si ale nepovšimnout toho, že nějaké změny oproti posledním několika albům existují a kapela udělala rozhodně krok dopředu.

Zvláště jedna píseň tady vyčnívá — piánová “Before Anyone Knew Our Name” — dojemná vzpomínková balada na původního bubeníka Stereophonics Stuarta Cabla, který zemřel před 7 lety. Ten tak dostal konečně vlastní píseň. Po jeho smrti s ním totiž začala; být spojována píseň “Local Boy In The Photograph”, která se teď tím pádem může vrátit k původnímu adresovateli. Toho sentimentu je tu hodně, ale Stereophonics je nemůže nikdo vyčítat, protože jsou to všechno pravdivé příběhy a pokud ne — jako “All In One Night” vyznívají velmi realisticky a uvěřitelně.

Kulisa do lepších hospod, na které ale není vůbec nic špatného

Album odstartuje “Caught By the Wind” s výborným úvodním kytarovým sólem a kapela se jemně přiblíží současnému hudebnímu trendu, který čerpá hodně z období rozvoje elektronické hudby v 80. letech, když využije praskavého elektronického zvuku vyťukávaného na syntezátor. Kdyby někdo neznal Stereophonics a chtěli jste mu pustit ukázkovou píseň z nového alba, která by vystihovala zároveň další tucty písní, “Taken a Tumble” by byla ideální. Je to taková kulisa do lepších hospod, v době kdy ale čistě kytarová hudba skomírá, jí člověk bere všemi deseti.

Album se hodí do období, kdy se prodloužily večery, protože Stereophonics na něm trochu ubrali onoho typického festivalového letního zvuku a přidali tak hodně zvuků večerů a nocí. Zvlášť, když jsou tentokrát trochu více melancholičtí než obvykle. Tuhle sérii začne produkčně vypiplaná  “What’s All the Fuss About?” se skvělou trumpetou a křídlovkovým dechovým nástrojem, které dodají písni španělský nádech. Píseň “All in One Night” je po vokální a zvukové stránce taková Ashcroftovina. Dokonce, když Kelly Jones zpívá “She got baby in her stomach,” zní velice podobně jako sólová alba bývalého zpěváka The Verve.

Stereophonics zní při chutí a jejich forma nepoklesá na “Geronimo” a to byť je tam už trochu moc frajerského, rockového kýče (“Cadillac in blue / Vanilla seats and you”). Kelly Jones byl ale vždycky skvělý zpěvák — i na živo — tentokrát je však jeho hlas ještě sebejistější než jindy.

Poslední část alba trochu ztrácí šťávu, ale naštěstí ne příliš. Melodická “Would You Believe?” má hravou melodii, čerpající z oblíbených inspirací Stereophonics, jakými jsou kapely jako Electric Light Orchestra, Cheap Trick nebo Beatles. Hospodská hymna “Cryin’ In Your Bear” zapojí saxofon a Kelly Jones předvede některé vokální piruety, na které u něj nejsme až zase tak zvyklí.

Stereophonics mají konečně zase koncept

Scream Above the Sounds končí ve dvojici písní založených na akustické kytaře “Boy on a Bike” a “Elevators”, kde Kelly Jones zpívá:

“We’re like elevators going up and down”

Porovnat nějak album Scream Above the Sounds s minulými není lehké. Ony se alba Stereophonics zase tolik neliší. Když ale vezmeme to zatím poslední album Keep the Village Alive, Stereophonics mají v průběhu celého alba větší konzistenci, produkce alba je jako celkově daleko propracovanější u letošního alba, není taková horská dráha jako Keep the Village Alive, kde jsou velké hity jako “C’est La VIe” nebo “I Wanna Get Lost With You”, ale většina písní z alba by v přímém porovnání neobstála oproti jakékoliv písni ze Scream Above the Sounds. Nové album by také mohlo být vnímáno jako taková uhlazenější, možná o trochu méně temná, ale zato šťavnatější verze Graffiti On the Train z roku 2013.

Nynější album asi nenabízí tak líbivé písně na první poslech, má však větší hloubku, kapela se ponořila více do sebe, vyzkoušela si nahrát album sama, zakomponvat do své hudby více nových prvků a výsledek je díky tomu barvitější a po zvukové stránce zábavnější. Album působí, že má — na rozdíl od toho minulého — nějaký koncept, kterého se drží a zdá se být po textové stránce taky upřímnější, když nabízí osobnější zpovědi a ne nějaké univerzální festivalové písničky s dost odbytými texty jako bylo třeba “Sunny” nebo “Song for the Summer” na minulém albu.

Kelly Jones nikdy nebude kritiky uznáván jako textařský génius a nějaký důvod to mít bude. Ve svých textech ale umí pracovat se silnými tématy a když je nepřinese sám život, přijde s námětem jako z filmového dramat, jako v písni “All in One Night”.

Pořád jsou to Stereophonics a ty nové zvukové prvky jako saxofony, trubky, sem tam nějaké přejetí strun v ozvěně nebo syntezátor, nejdou tak výrazné, aby to přimělo někoho změnit svůj názor na tuhle kapelu, pořád je to takový opatrný rock nebo chcete-li pop rock. Kelly Jones nikdy nebude kritiky uznáván jako textařský génius a nějaký důvod to mít bude. Ve svých textech ale umí pracovat se silnými tématy a když je nepřinese sám život, přijde s námětem jako z filmového dramat, jako v písni “All in One Night”. Většina písní Stereophonics je díky tomu unikátní a má nejen svůj vlastní příběh, ale i duši.

Stereophonics – Scream Above The Sounds

Vydáno: 27. 10. 2017
Délka: 46:31
Žánr: Pop rock, Alternative/Indie Rock, Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Caught By the Wind, 2. Taken a Tumble, 5. All In One Night, 6. Chances Are, 7. Before Anyone Knew Our Name, 11. Elevators