Recenze | Novinky: Rivers Cuomo už podruhé zapomněl, že “disco sucks”. Na The Black Album ale Weezeru to disko docela funguje

Rušný rok losangeleských kytarových ikon Weezer pokračuje a po tyrkysovém albu The Teal Album, resp. úplně správně Weezer [Teal Album], na kterém se objevily předělávky hitů z období dospívání členů kapely (nejpamátněji se zapsala do povědomí cover verze hitu “Africa” od Toto) vydává skupina okolo bývalého studenta Harvardu Riverse Cuoma album, už jako šesté opět přímo nepojmenováno, avšak zabarvené černě a tedy nazýváno jako The Black Album.

Ačkoliv by obal mohl napovídat, že se bude jednat o album, jenž odkryje temnější témata než je obvyklé a budou z něj znít těžké zkreslené kytary, jeho obsah je pravý opak. Album je plné elektronické hudby, popových melodií a pohodových, hlavu moc nezaměstnávajících textů. Weezer podle slov svého frontmana chtěli podobné album nahrát již 7 let. Tedy už před albem Everything Will Be Alright in the End, které vyšlo v roce 2014 a bylo plné skvělých písní mísící jejich typický napůl power popový a napůl punk rockový zvuk, jako “Back to the Shack”, “The British Are Coming” nebo “Cleopatra”.

Po tomhle album následovalo White Album a to znělo opět skvěle. Avšak mohli jsme zde slyšet posuny směrem k dnešnímu zvuku, neboť se do hudby promítají postupy moderního popu, takže třeba skvělá píseň “Thank God For Girls”, která zněla velice blízko velice dynamickému stylu Twenty One Pilots, jen zkrátka pořád ve stylu Weezeru.

Hledání toho správného moderního zvuku Weezeru

Pacific Daydream z roku 2017 byl pokus o moderní alternativní synth pop/rock s retro atmosférou vzdáleně blížící se k tomu, co například dělají Pheonix, Passion Pit, Two Door Cinema Club, Foster the People, Gorillaz a tuna dalších kapel. Weezeru bohužel tenhle krok úplně nevyšel a kromě povedené “Mexican Fender”, která si navíc přece jen držela spíše tradiční zvuk Weezeru, zde toho nebylo zrovna moc šťavnatého.

Producent David Andrew Sitek, který je známý z práce se skupinami Yeah Yeah Yeahs, Foals nebo Beady Eye, ale i remixů, kdy přepracovával třeba písně švédské zpěvačky Lykke Li, trip hopových UNKLE nebo Florence and the Machine. V poslední době se navíc dost věnoval nejen kytarové hudbě, ale i R&B (Solange, Kali Uchis nebo Miguel) a většinou platilo i to, že s kým spolupracoval, tomu se dařilo.

David Sitek se tak čistě teoreticky na papíře jevil jako ideální kandidát pro produkci alba Weezeru, kteří hledali někoho, kdo by nejlépe zkombinoval jejich moderní popové i tradiční rockové choutky a v Sitekovi toho člověka konečně našli.

Už při prvních poslechu je jasné, že si našli toho správného muže. Album, jehož základy psal Rivers psal nikoliv s kytarou v ruce, ale s piánem u sebe, totiž zní daleko více celistvě než minulé Pacific Daydream, ve kterém to zněla, jakoby kapela marně hledala nový směr a když ho nenašla, raději se uchýlila ke staré jistotě a mohli jsme tedy slyšet značný nepoměr mezi skladbami jako “Beach Boys” (subtropický retro moderní indie pop/rock s prvky elektronické hudby) vs. “Mexican Fender” (punk pop/rock v tradičním stylu přelomu století). The Black Album zní od začátku do konce stejně a to nehledě na to, jestli Weezer používají více syntezátorů a nebo více kytar.

Weezer 2019: rap, Minecraft, Fornite, ale i Beach Boys, Beastie Boys a Prince

Začne se trochu v mexicko-arménské melodii v “Can’t Knock the Hustle”, kde potom ve sloce Rivers v podstatě rapuje. Moderní zvuk, který znovu trochu připomíná současný trendy rap-dance-rockový zvuk Twenty One Pilots kupodivu funguje s Weezerem perfektně a oni tak skutečně zní soudobě. Kromě toho napovídá tomu, jak se bude album dál vyvíjet i důraz na výrazné melodie. Tenhle mix Beastie Boys, Becka a Weezer se povedl a navíc má i zábavný videoklip.

“Zombie Bastards” je textově zvláštní písnička, která ukazuje, že Rivers Cuomo umí psát písničky ne jen čistě uměleckým, ale i marketingovým způsobem. Sloka i refrén jsou totiž očividně o hraní počítačových her, což souvisí jednak s moderní cestou, kterou se chce kapela nyní ubírat a pak i s tím, že se Weezer měli objevit na soundtracku plánované hry Minecraft 2.

Předrefrén:

“That’s right
music saved my life,”

který je nejspíš odkazem na trendy hru Fortnite bohužel ukazuje, jak Rivers skládal texty. Moc totiž u toho nepřemýšlel a často to tak zní jako generátor sice špičkově do rytmu zapadajících a trendy, ale ne zrovna konzistentních popových slov. “Zombie Bastards” je na druhou stranu děsně chytlavou písní se silnou melodií a díky tomu stejně uvízne v hlavě. Koneckonců lepší, aby se vám pořád přehrávalo v hlavě “Zombie Bastards” od Weezeru než nějaký lobotomický mainstreamový dance pop typu “Sweet but Psycho” Avy Max.

Ačkoliv je to singl a měl by tedy patřit mezi trháky alba, táhlé melodie “High as a Kite” moc emocí nevygenerují a trochu kazí jinak skvělý úvod alba. Naopak “Living in L.A” o hledání lásky ve velkém městě je skvělá moderní popová píseň, kterou si užili povětšinou i starší skalní fandové Weezeru.

Je to paradoxní, že zrovna na první pohled trochu připitomělé hravé písničky jako “Piece of Cake” ukazují Riversův obrovský, skoro až McCartneyovský melodický talent.

“I’m Just Being Honest” je nejspíš vůbec nejlepší píseň alba. Ty úvodní a závěrečné rozlehlé reverbové kytary zní tak dobře, že přemýšlí nad tím, jak může tak malý nástroj vytvořit něco tak obrovského, co převyšuje atmosféru nočních velkoměst i rozkvetlých jarních luk u hor

“Once upon the time there was a Prince
He wanted to save the world with funk rock riffs,”

začíná song “Princ” a je to přímá a srdečná pocta pro zesnulého Prince, která musí udělat dobře u srdce i těm, co jsou hrubě proti novému stylu. Konečně alespoň píseň, ve které si můžete být jisti, že je nějaký význam.

“Byzantine” je zase trochu jiná. Staroškolská, hřejivá pop rocková, lehce dokonce možná surf rocková píseň s oprýskaným způsobem songwritingu, ale moderním způsobem nahrávání a produkce. Z “Byzantine” je opět slyšet, jak Weezer po celou kariéru těží z inspirací klasickými kapelami jako Beach Boys a Beatles.

Rivers McCuomo

Naopak “California Snow” je ve sloce náruživé koketování s hip hopovou hudbou. Refrén není moc zajímavý, ale sloky díky elektronice hezky koušou. Obzvláště část: “Come on Judas, give me a kiss,” má koule dokonce až Kanyeho Westa. Je to obzvláště v téhle písni (ale i mnohokrát jindy na albu), kdy lze poznat, že Rivers Cuomo dvakrát nepřemýšlí nad nějakým kdovîjak hlubokým významem, ale na druhou stranu sází do písni slova tak, že zde perfektně melodocky zapadají. To je ostatně něco pro Riverse velice typického

The Black Album pokračuje v tom, co se začalo na The White Album a naplno rozjelo na Pacific Daydream. Když na The White Album Weezer tolik netlačili na pilu s tím držením se moderních trendů za každou cenu, bylo to snesitelnější a mnohem přirozenější, na druhou stranu se též ale Weezer ve snaze zavděčit se moderním trendům od minule dost zlepšili a spolupráce s Davidem Sitekem vyšla.

Weezer – The Black Album

Vydáno: 1.3.2019
Délka: 41:47
Žánry: Pop/Rock, Power Pop, Alternative/Indie Rock, Electropop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Can’t Knock the Hustle, 2. Zombie Bastards, 4. Living in L.A, 6. I’m  Just Being Honest, 10. California Snow