NA VRANÍM HNÍZDĚ: Hozier, Solange, Bára Zmeková a Pond v recenzích nových alb
Recenze na nová alba irského hudebníka Hoziera známého díky hitu „Take Me to Church“, alternativní sestry Beyoncé Solange, české inovativní folkové písničkářky Báry Zmekové a australských Pond, kteří si pozvali do studia opět Kevina Parkera z Tame Impala.
Hozier nás vezme podruhé do kostela. O něco více kultivovaně, ale bez zahu na bránu
Hozier – Wasteland, Baby!
Vydavatelství: Columbia / Sony Music
Žánr: Pop/Rock, Soul, Indie Rock, Blues, R&B
Hodnocení: 3,5/5,0
Irský zpěvák a skladatel, který se proslavil hlavně hitem “Take Me to Church” z debutového stejnojmenného EP z roku 2013 se hlásí zpět po na druhé album po poměrně dlouhé době 4 let, jenž uplynuly od debutu plné délky pojmenované eponymně Hozier.
Hozier se od té doby, co jsme ho neměli možnost slyšet příliš nezměnil a jeho nové album je spíše pokračováním toho minulého než zcela novou kapitolou. Opět je tu mnoho dramatických, folk soulových písní s tajemnou atmosférou modrých jeskyní.
Jedna ze zásadních písní na albu je “No Plans”, která postupuje v elegantním tempu, zatímco pracuje Hozierův charakteristický, pevný, uhrančivý hlas v deštivě melancholických slovech. Gospelem a soulem říznutá “To Noise Making (Sing)” s černošskými sbory naopak jinak poměrně dost mlhavou pochmurnou náladu pozvedne, načež ale zase “As it Was” navrátí náladu dolů.
Velice svůdná je píseň “Talk” se seduktivními pasážemi jako: “I won’t deny I’ve got in my mind now all the things I would do” a zároveň božskýn mysticismem, kdy Hozier zmiňuje Orfea a Eurydice, tedy Orfeovy manželky, který se jí po smrti snažil oživit za pomocí hudby. Hozierovi se daří být svůdným, aniž by se stal odpudivým slizounem. Povedená metafora pro povedenou píseň.
Povedená je taky píseň “Be” s prosebným refrénem:
“Be as you always been.”
Problém alba je však ten, že neobsahuje žádnou píseň, která by se byť jen kousíčkem přiblížila “Take Me to Church”. Žádná nemá ani zdaleka takový tah na bránu. Pokud je tedy novinka Wasteland, Baby! v něčem jiná, pak je to v tom, že zní jako takové odměřenější, ještě vážnější dvojče alba minulého. Hozier tak s novým albem, které přišlo po poměrně dlouhé době možná přece jen trochu zklamal. Naštěstí je tu ale pořád slušná porce výborných písní.
Solange je svými nápady jako z jiné planety, nedokáže je ale zazpívat
Solange – When I Get Home
Vydavatelství: Saint Records/Columbia / Sony Music
Žánr: Alternativní R&B, Psychedelický soul, Neo-Soul, Alternative Rap
Hodnocení: 3,0/5,0
Solange se vrací po zásadním EP True (2012), které odkrylo naplno její umělecký potenciál a také po kritiky a alternativní scénou s nadšením přijatém album A Seat at the Table z roku 2016 a sebou si přinesla nadějnou směs talentů, která se skládá ze známých, ověřených velkých ryb hudebního průmyslu i méně známých talentů. Na albu můžeme slyšet vedle Solange podíl třeba rappera Tylera the Creatora, producenta a zpěváka Pharella Williamse, hudebního experimentátora Panda Beara, či rappera a producenta Metro Boomina. Přímo pak můžeme slyšet rappery Playboy Cartiho nebo Gucciho Maneho.
When I Get Home je tak jedním velkým kolotočem jednotlivých nálad zachycených v hudbě a zároveň i hostů. When I Get Home však bohužel selhává ve vybudování nějaké stabilnější atmosféry. Vše je až příliš bledé a Solange vůbec nedokáže album vést hlasově. Tým producentů se očividně snažili, jak jim síly snažily, ale v písních jako “Dreams” s táhlými hlasovými linkami můžeme slyšet, že to s hlasem Solange není vůbec dobré a místo toho, aby doplňoval atmosféru a byl dalším nástroje, působí spíše jako rušivý element. Producenti tak raději její hlas co nejvíce ztlumili a snažili se jej zabalit různými modulacemi, ale bohužel ani to očividně nepomohlo.
Přitom některé nápady jsou až děsivě dobré a hlavně opět velice rozdílné od zbytku světa, že vedle své sestry působí Solange jako druhý mimozemšťan v řadě. To když si vezmeme třeba skvělé až do morku kosti vysvlečené “Beltway” a “Binz” a nebo asi nejvíce popový potenciál mající “Dreams”.
Solange by si však měla dát odstup, zklidnit umělecké ego, které je rozmlsané pozitivními kritikami (tak třeba NME si myslí, že je tohle album 5/5) a začít trochu s pokorou přemýšlet, jestli to, co by chtěla vyjádřit, nemůže být vyjádřeno lepším způsobem. A když už by byla u toho přemýšlení nad vlastními postupy, možná by nebylo špatné kdyby příště nekazila zajímavé hudební nápady (“Almenda”) s neoriginálním a už otravně klišovitým hlásením se k vlastní rase.
Kdyby to bylo v 60. letech, právem bychom ji považovali za odvážnou, současná společnost je ale již dostatečně dobře vychována než aby se muselo na úplně každém albu černošského interpreta vysvětlovat, že lidé s rozdílnou barvou pleti nejsou špatní jen kvůli tomu, že mají jinou barvu pleti. To dneska chápou už děti ve školce.
To je však jen pidi část. Hlavní prohra i výhra zároveň je, jaké obrovské nápady Solange má, avšak nedokáže je stoprocentně nahrát do alba.
Kdyby mělo Zrní přítelkyni, byla by to Bára Zmeková
DOPORUČUJEME: Bára Zmeková – Lunaves
Vydavatelství: Tranzistor
Žánr: Alternativní folk, Indie Folk, Neo-Folk, Folk, Písničkářka
Hodnocení: 4,0/5,0
Pražskou folkovou zpěvačku Báru Zmekovou můžete znát díky debutovému albu Ještě kousek z roku 2013 a nebo jste jí mohli zahlédnout a zaslechnout i na festivalech Colours of Ostrava, nebo United Islands.
Lunaves je série dvanácti upřímných a procítěných písní mísících folkovou hudbu a elektroniku. Bára měla to štěstí, že mohla opět spolupracovat s producentem Ondřejem Ježkem (Tata Bojs, PSH, Houpací koně, Vypsaná fixa, Zrní nebo Midi Lid), který je naprosto objektivně řečeno jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepším českým hudebním producentem současnosti. Nesmíme ale zapomínat na ostatní. Ruku k dílu přiložili též třeba Martin “Bonus” Tvrdý, Fredrik Janáček (-123 minut), Rasťo Uhrík (Jana Kirschner), Nina Marinová (Nina Rosa), Michal Mihok (Voila) nebo Francesca Mountfort.
Album začíná v tiché, romantické a zasněné písni “Svatojánská noc”. Skvělí skladatelé, hudebníci a producent umí do písně vtisknout tu správnou atmosféru, do které se můžete přenést a tohle je jeden z těch případů. Zní to totiž skutečně jako zhudebněná Svatojanská noc.
Další silná píseň je “Karlín”, kdy jakoby Báře Zmekové přišli do studia na návštěvu Zrní a Ondřej Ježek na další klidné písni předvádí své experimentátorské choutky, které do písně přidají více ostrého zvuku.
Spolupráce elektroniky s klasickými a tradičními nástroji ale dospěje k vrcholu teprve na písni “Kostra”, která je zároveň hodně pochmurná a znepokojující, že zní místy skoro jako soundtrack pro Erbenovu Kytici, nakonec ale v závěru nabídne uklidnění, když Bára Zmeková zpívá svým hlasem s jedinečným zabarvením: “I na tebe čeká v hlubinách kost raněného, jenže se zahojí … I na tebe čeká v hlubinách žena růže píseň kost, která tě, když nikdo jiný”.
V tomhle metafyzickém textu lze ale dost obtížně číst, a tak to klidně může též znamenat ne nějaké pozitivní poselství, ale spíše smíření se se smrtí, která je milosrdnější než samota.
Kontrast krásy a temnoty ostatně lze slyšet z celé písně. Jakoby chtěla Bára Zmeková na počátku vyvolat strach z krásy: “Divíš se, že krásná je … ale bojíš se blíž.” To je ostatně něco, s čím hodně pracuje i charakterstický kontrastní zvuk Ondřeje Ježka. S akustickými nástroji jsou jasně dané, pomocí znepokojující nálady elektroniky však do pevně daných věcí rýpe a chce je rozpohybovat, aby nebyly tak moc stabilní.
Lunaves je skvělé album, které vytvořilo vlastní unikátní svět a nejspíše se na něj bude na konci roku vzpomínat jako na jedno z těch vůbec nejlepších českých.
Australští Pond s Kevinem Parkerem z Tame Impala jsou jedno nohou v minulosti, druhou v budoucnosti
Pond – Tasmania
Vydavatelství: Bertus
Žánr: Psychedelický rock, Electro Rock, Alternativer/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0
Australská skupina Pond a jejich někdejší člen Kevin Parker z Tame Impala jako producent. I díky vyleštěnému zvuku, který zní čistě mixérsky a masteringově skoro připraven pro největší světová rádia (nebýt přece jen pořád alternativního obsahu) mohu Pond hrát tak melodicky jako snad nikdy předtím. Je obecně známo, že Kein Parker je génius, ale to jak skvěle zní album i na kolikrát kvalitu zbytečně ničících streamovacích službách, je hodné tomu, aby se Tasmania objevila v příručkách a učebnicích hudební studiové práce. „While the whole world melts, am I just meant to watch?“ zpívá Parker a dává vědět, že ani psychedeličtí rockeři nejsou lhostejní k některým zásadním geopolitickým událostem, které nedávno nastaly.
Jediná nevýhoda je ta, že zvuk Pond je sice nádherně znějící, ovšem také příliš univerzální, protože u mnoha z těch zvuků máte pocit, že jste je někde slyšeli. Nebyli to náhodou Pheonix? Nebo Temples? Nebo MGMT? Ale čert to vem. Písně jako “Tasmania”, “The Boys are Killing Me”, “Solené” nebo “Hand Mouth Dancer” jsou tak zvukově barevné, hravé a neuvěřitelně barevné, že je velmi lehké se do nich bez starostí ponořit a nevnímat šedivý svět kolem vás.
Pond a Kevin Parker myslí jednou nohou v minulosti a jednou v budoucnosti a v tom se skrývá ta unikátní kombinace, která tvoří tohle povedené album.