Angus & Julia Stone, Foo Fighters, Ariel Pink a další v recenzích...

Angus & Julia Stone, Foo Fighters, Ariel Pink a další v recenzích alb tohoto týdne

Foo Fighters – Concrete and Gold

Vydavatesltví: RCA
Žánr: Post-Grunge, Alternative/Indie Rock, Hard Rock
Hodnocení: 3.0/5.0

CELOU RECENZI ČTĚTE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC (EXTERNÍ ODKAZ)

Give More Love ukázalo, jak je důležité míti Ringa

Ringo Starr – Give More Love

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop rock, Rock, Country
Hodnocení: 3.5/5.0

Ringo předvedl to, co od něj jeho fanoušci očekávali, na albu má skvělé staré i mladé hudebníky a ještě k tomu přidal pár nových verzí svých slavných singlů “Photograph”, “Back Off Boogaloo” a jsou tu i Beatles v podobě “Don’t Pass Me By” s mladou americkou indie-folkovou kapelou Vandaveer. Ringo Starr je i v 77 letech ve skvělé formě. Byť je ‘Give More Love’ takové hodně typické album zasloužilé legendy, užívejme si v dnešním světě přístupu staré školy, dokud můžeme. A to ať už co se týče hudby a nebo jeho celkového přístupu k životu.

CELÁ RECENZE NA MUSIC NOW (MÍSTNÍ ODKAZ)

Nové album australských sourozenců Angus & Julia Stone Snow je jako krásná, ale únavná projížďka noční dálnicí

Angus & Julia Stone – Snow

Vydavatelství: Nettwerk
Žánr: Indie Pop, Alternative Singer/Songwriter, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

S minulým eponymním albem z roku 2014 produkovaným hvězdným Rickem Rubinem nasadili Angus & Julia Stone laťku vysoko. Čtvrté LP si australské sourozenecké duo album nahrálo úplně samo. Angus & Julia Stone posouvají hranici jejich jemného folk popového zvuku, ovšem nikoliv směrem k ostřejšímu, ale směrem k ještě jemnějšímu. V kombinaci s kytarovými efekty a jejich jemnými hlasy, je nové album Snow jako dlouhá a únavná cesta noční dálnicí. Když už se album jmenuje Snow, dejme tomu zasněženou.

Nahrávka dokonce není ani přeprodukovaná, avšak to, co nejlépe vystihuje její produkci, je přídavné jméno přehnaná.

Nástrojů je ale na Snow kupodivu slyšet více. Mnohokrát slyšíme v jeden moment samplované bicí, kytary s “delay” efektem, v pozadí číhají klávesy a do toho se ozývá ještě několik zvukových textur, vzdálených hlasů a nejrůznějších zvuků druhých bicích a efektových ruchů. Pro ucho audiofilů je album skutečně něco, kde je toho možné objevovat hodně, a i proto Snow není albem, které si zapamatujete na první poslech. Ne, že by byla produkce špatná. Naopak, je skvělá. Nahrávka dokonce není ani přeprodukovaná, avšak to, co nejlépe vystihuje její produkci, je přídavné jméno přehnaná. Duo si ve studiu skutečně máklo a dalo si záležet. V hudbě ale skutečně platí ono staré, známé pravidlo méně je někdy více.

Na minulém albu z roku 2014 se s tím Rick Rubin moc nemazal a postavil album hlavně na skutečných nástrojích a kapele, která zněla jako naživo. Desítky textur v pozadí jako na tomto albu tam nebyly, ale zato měla v sobě dvojice se svojí kapelou daleko více duše a vůbec zněli více srdečně. Taky často platí to, tento případ není výjimkou, že jakmile se kapela začne příliš zaobírat procesem nahrávání, zapomene na to, že stejně nakonec rozhodne to, co je v samotné písni: v jejím rytmu, melodii, akordech nebo slovech. Na minulých albech se sourozenci Stonovi neměli za co schovat. Nyní měli a bylo to na škodu. Ačkoliv je nynější album o osm minut kratší než to minulé, obsahuje tolik hluchých momentů, že to jeho délku prodlužuje tak dvojnásobně. Přitom skvělé písně tady jsou a jejich úroveň rozhodně nezaostává za těmi nejlepšími z minulých alb.

Rytmus pumpující “Oakwood”, nádherná milostná hymna “Cellar Door” nebo třeba “Baudelaire” můžou být zdravou konkurencí pro stávající koncertní písně kapely, avšak zbytek je nepodpírá ani zdaleka tak přesvědčivě jako “nehitové” písně ostatních alb.

Prophets od Rage jsou fajn, pokud je neberete zase tak vážně

Prophets of Rage – Prophets of Rage

Vydavatelství: Fantasy
Žánr: Crossover, Rap Metal, Rap Rock, Alternative Rap
Hodnocení: 3.0/5.0

Kdo chápe anarchisticko-socialistické politické názory, pochopí, proč vyhlásil basák Rage Against the Machine Tom Morello minulý rok návrat zpět. Ztělesnění typického amerického kapitalisty v podobě Donalda Trumpa v čele jejich země mu prostě nemůže být po chuti už jenom z principu a to nehledě na jeho konzervatovní a nacionalistické názory, po kterým se musí Morellovi křivit huba jako po kyselém citronu (nebo možná spíše pomeranči). Morello si přichystal ještě něco většího než Rage Against the Machine. Tentokrát jde bojovat proti chamtivosti kapitalismu s těžkým kalibrem v podobě superkapely sestavené ze členů Public Enemy, Rage Against the Machine a Cypress Hill. “Nejsme superskupina,” ujišťoval Tom Morello čtenářům Rolling Stone. “Jsme elitní pracovní skupina revolučních hudebníků, kteří jsou odhodláni konfrontovat tenhle rok pitomých voleb člením nárazem svých Marshallů (značka kytarových zesilovačů, pozn.red.)” Pokud to chcete slyšet upřímně, raději byste tyhle Morellovy řeči neměli brát příliš vážně. Celé Prophets of Rage totiž působí jako jedno velké pokrytecké divadélko salónních aktivistů, které se označují v angličtině krásným slovním spojením “champagne socialist”.

Prophets of Rage si totiž dávají na obal alba červenou hvězdu, stejně jako ji používali Rage Against the Machine. Zatímco ale Rage Against the Machine bylo něco s takovou silou, z čeho se establishmentu mohl udělat nepříjemný pocit mezi půlkami, Prophets of Rage vypadají spíše jako směšné figurky, které si dávají do znaku symbol, ke kterému se hlásali stejní lidé, kteří vyvraždili zhruba stejný počet lidí, jako morová epidemie ve čtrnáctém století, přičemž se hlásí k anarchismu a boji proti nespravedlivému kapitalismu, ale album jim vydává nahrávací zazobaná společnost, vlastněná společností Concord Music Group Inc., jenž má obrovské sídlo uprostřed Beverly Hills, před kterým stojí luxusní Maybachy (podívejte se na Street View). Jak ironické. Už za dob Rage Against the Machine nějaké takové ironické záležitosti existovaly, avšak nebilo to ani zdaleka tak do očí. Rage Against the Machine taky znamenali mnoho pro mnohé, měli skutečně nějaký společenský vliv tak se tyhle úsměvné paradoxy daly přehlédnout. U Prophets of Rage to jde těžko. Prophets of Rage totiž společenský vliv nemají a jsou jenom otiskem nostalgie 90. let a Morellova slavnějšího projektu.

Nezáleželo na tom, jestli jste pravičák nebo levičák. Záleželo na tom, zda si myslíte, že bychom mohli žít lépe.

Hlavní silou Rage Against the Machine však nebylo poselství, symboly a politické názory, ale vybíjení frustrace skrze unikátní, energickou, crosseoverovou hudbu. Nezáleželo na tom, jestli jste pravičák nebo levičák. Záleželo na tom, zda si myslíte, že bychom mohli žít lépe. Tuhle náladu Morello do Prophets of Rage vlastně taky otiskuje. A proto přesto přese všechno uvedené výše: co nám brání výše uvedené prostě nevnímat. Vždyť je to nakonec stejně jenom hudba a narozdíl od Rage Against the Machine, kteří přerostli i v něco víc, jen hudbou zůstane. Už jen možnost slyšet vedle sebe takové hudební ikony, jakými jsou Public Enemy, Rage Against the Machine a Cypress Hill, je svým způsobem zárukou zábavy. Musíte ale dělat při poslechu přesný opak toho, co by ve skutečnosti Prophets of Rage chtěli: nebrat je zase tak vážně.

Martin Harich se na Mapy posouvá k dospělejšímu popu. Předsudky odhoďte stranou

Martin Harich – Mapy

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop, Pop rock, Folk-Pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Svého času se mohl jeden z těch úspěšnějších zpěváků a zpěvaček, kteří vzešli z českých a slovenských talentových soutěží, Martin Harich, dělit o československou fanouškovskou základnu s Justinem Bieberem a One Direction. Publikum však roste a s ním roste i Martin Harich, který na svém třetím albu, které vydává po čtyřroční pauze daleko více než idol předpubertálních dívek, připomíná idoly starších dívek a dospělých žen, mezi které patří v zahraničí třeba James Blunt (v horším případě) nebo Jason Mraz (v lepším případě). Ačkoliv fanklub Martina Haricha má skutečně hodně nízký věkový průměr, vlastně vždycky zpíval pro starší publikum. Nikdy to ale nebylo tak patrné, jako nyní na albu Mapy, které jde ještě více směrem k vyzrálejšímu popu a Martin Harich na něm, stejně jako jeho hudba zase o něco více dospěl.

Své k tomu přidalo i to, že před vydáním alba toho Harich mnoho procestoval jakožto pouliční písničkář (busker) a jak hudebně, tak lidsky ho to očividně velmi posilnilo. Všechny předsudky odhoďte stranou. Martin Harich v roce 2017 tvoří velice důstojný pop, který oplývá větší kvalitou, než většina stokrát ohraných hitů některých našich mladých interpretů nebo mladých interpretů našich sousedů. Harich se řadí do kategorie Michala Hrůzy, nikoliv Sebastiana. Harich s producentem Lukášem Chromkem používali pro album skutečné nástroje a naprosté minimum elektroniky. Hlavní složku většinu písní tvoří jako tradičně posloupnosti akordů akustické kytary, někdy se přidá elektrická kytara, která je někdy více zkreslená a rocková (“Pantomima”, “Kvapka”, “Sopečná činnost”), jindy zase trochu funková (“Kým sa mame”). Většinou je ale dostatečně jemná, aby podpořila jemně znějící hudbu. Na novém albu je taky často slyšet piáno, což ještě více přispívá k posunu směrem k dospělejšímu zvuku. Martin Harich se na Mapy umí přesunout z tradiční jemné polohy a umí i pořádně zařvat do mikrofonu, jako třeba v “Sopečná činnost”. Celkově má jeho hudba více odstínů a barev, což je jen ku prospěchu věci.

Není pochyb o tom, že se Martin Harich hudebně posunul, otázkou zůstává, zda se s ním posune i jeho publikum. Jeho texty jsou ale většinou srozumitelné. Ačkoliv se někdy snaží o složitější metonymie a myšlenky (“Pantomima”, “Do neba”), nechává v písni dostatek částí, kterým růzumí úplně každý bez ohledu na věkovou kategorii, jako třeba úsměvný text: “Vieš byť aj horká, keď pri piškvorkách zopár krúžkov ztratíš,“ takže nakonec by se mohlo jednat o skvělé vybalancování posunu, který nenechá fanoušky míle za zády.

Anastacia – Evolution

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop
Hodnocení: 2.5/5.0

RECENZE VYJDE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC (EXTERNÍ ODKAZ)

Ariel Pink se vzhlédl v životě bouřliváka Bobbyho Jamesona a nahrál o tom album

Ariel Pink – Dedicated to Bobby Jameson

Vydavatelství: Mexican Summer
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Indie Pop, Lo-Fi, Neo-Psychedelia
Vydavatelství: 3.5/5.0

Los Angelský hudebník Ariel Pink vydává jedenácté album, jenž svým názvem Dedicated to Bobby Jameson věnoval v roce 2015 zesnulému písničkáři Bobbymu Jamesonovi a jeho životě. Album inspirované bouřlivým písničkářem stylizoval typicky po “Ariel Pinkovsky” jako nízkonákladové album nahrané doma.

Ačkoliv svět Bobbyho Jamesona moc nezná, nebyl to žádný bezejmenný, neúspěšný loser. Ačkoliv se nakonec jeho neúspěchy a skandály staly důvodem, proč ho lidé znali, v dobách jeho největší slávy si mohl dovolit spolupracovat s Frankem Zappou, Beach Boys a dokonce i Rolling Stones. Pak ale přišly drogy, alkohol, spory s nahrávací společností a dvojitý návrat z klinické smrti po předávkování. Ariel Pink se s příběhem Bobbyho Jamesona ztotožnil natolik, že skoro nelze rozeznat, kdy vlastně zpívá o sobě a kdy o Jamesonovi. Patrně to ale střídá. V “Dreamdate Narcissist” totiž zpívá o věcech současnosti: “Netflix and chill” a “She sent for my Uber ’cause she wanted some dick.” v “Another Weekend” zase zpívá: “To log me in and out of my life.

Ariel Pink pokračuje ve vylepšování svého osmdesátkami inspirovaného experimentálního popu, spíše ale chodí po cestičkách, které si už v minulosti vybudoval a neobjevuje nové, což na takovou ikonu nezávislé americké hudby a všech hudebních “nerdů”, jakou Ariel Pink je, zrovna nesedí.

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář