Domů Recenze Recenze nových alb tohoto týdne Billy Corgan, Boris Carloff, Desmod a další v hudebních recenzích tohoto týdne

Billy Corgan, Boris Carloff, Desmod a další v hudebních recenzích tohoto týdne

od Patrik Müller - 25.10.2017

Pozn.: Vzhledem k tomu, že v týdnu uplynulém vyšlo více zajímavých alb než v aktuálním, dlouhá recenze novinek Roberta Planta a Becka vyjde výjimečně až v průběhu tohoto týdne.

Doporučujeme: St. Vincent je připravena rozjet to ve velkém. Na MASSEDUCTION je na vrcholu své kariéry

St. Vincent – Masseduction

Vydavatelství: Loma Vista
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 4.5/5.0

Jack Antonoff, který má nakročeno k tomu, aby byl největší zákulisní postavou hudby tohoto roku dodal St. Vincent nový rozměr a barevnou pestrost, díky které je St. Vincent větší než kdykoliv jindy. Přesun k více popovější tvorbě i produkci, se nemusí tvrdému jádru fanoušků líbit, zvláště, když z části na hudbě spolupracovali i jiní lidé (kromě Antonoffa taky třeba písničkářka a zpěvačka The Civil War Joy Williams), pokud ale chce vejít St. Vincent/Annie Clark do historie, album ‘MASSEDUCTION’ je tím správným krokem kupředu k oslovení většího množství lidí. ‘MASSEDUCTION’ je nápady i celkovým novým směrem skvělé a odhodlané album. St. Vincent je na vrcholu své kariéry.

CELOU RECENZE ČTĚTE ZDE

Billy Corgan vydal album poprvé pod svým pravým jménem William Patrick. Na albu Oligala našel mír a nutí hudební svět, aby ho zase bral vážně

William Patrick Corgan / Billy Corgan – Ogilala

Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternativní rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Poslední roky bylo o Billym Corganovi — frontmanovi legendární alternativní kapely 90. let Smashing Pumpkins –, slyšet hlavně skrze tisk kvůli jeho různým jeho glosám a komentářům, které poskytoval novinářům v rozhovorech a které pravidelně nenacházely u hudebních fanoušků velké pochopení. Když se pak přidal k podpoře intelektuály nenáviděnému, konzervativně orientovanému zpravodajství Infowars rozhlasového moderátora a profesionálního konspiračního teoretika Alexe Jonese a vyjádřil podporu Trumpovi, většinově liberální hudební svět se mu začal vyloženě posmívat.

Byla to a je to obrovská škoda, když hudební fanoušci začali Billyho Corgana vnímat ve velkém jako nerelevantního věčného kňourala za zenitem, jako takového Miroslava Sládka hudby (když je teď všude politika téma číslo jedna). Teď má však Billy Corgan šanci s albem Ogilala ukázat, že minimálně ta druhá část pohledu na něj, je nespravedlivá.

Tvorba z roku 2017 je rozhodně na míle vzdálená alternativnímu rocku z devadesátých let, kterým se Billy se Smashing Pumpkins prosadil.

Na novém albu se ale nesnaží nikoho přesvědčit. Působí to skoro, jakoby se Billy Corgan svou hudbou přímo snažil uklidnit ty negativní reakce na jeho osobu a Ogilala je album postavené na tichých písních, pracujících s akustickou kytarou, klavírem, popřípadě syntezátory. Tvorba z roku 2017 je rozhodně na míle vzdálená alternativnímu rocku z devadesátých let, kterým se Billy se Smashing Pumpkins prosadil. Když tady nejsou zkreslený kytary ani bicí, plný prostor dostane výrazný Corganův hlas.

Producentská legenda Rick Rubin ví, jak je moc hlas na takových klidných albech důležitý a tak se zřejmě s Corganem domluvili na velmi přísných mantinelech a jeho typicky nosní, kňouravý, ale velice ostrý hlas zní snad nejvíce technicky dokonale ze všech jeho alb včetně těch Smashing Pumpkins, ve kterých šlo hlavně o vyjádření emocí a po hlasové stránce to nebylo vždy technicky dokonalé, protože to vlastně ani nebylo tak důležité. Billy Corgan svůj hlas změnit nijak výrazně nemůže a pokud vám připadal i za minulých dob otravný a nepříjemný na poslech, nyní se asi těžko něco změní.

Ať už je váš subjektivní pocit jakýkoliv, Corganův hlas album sebevědomě vede. Nasální řev už není tím křikem jako z mučírny, ale je nahrazen jemným a více hřejivým vibratem. Pokud se mu na albu Ogilala něco povedlo, pak to že se naučil vnímat svůj hlas jako další nástroj.

Padesátka a čerstvé otcovství (jeho syn je na obalu) se do Billyho nového alba výrazně promítly. To je ostatně důvod, proč ho chtěl vydat pod svým skutečným jménem William Patrick Corgan a nikoliv pod přezdívkou Billy, kterou dostal ve Smashing Pumpkins. Cítí se totiž jako trochu jiný člověk než v minulosti (podle jeho vlastních slov).

Billy Corgan předkládá v názvech písní i alba několik překladatelských lahůdek. Význam slova “ogilala” pochází ze zimbabwského jazyka ňandžštiny a znamená “hraní”. Desátá píseň “Shiloh” je zase pojmenovaná podle starobylé vesnice střední Palestiny severozápadně od Mrtvého moře. V Bibli se jednalo o svatyní a místo setkávání Izraelců a také místo, kde byla Archa úmluvy uložena až do doby, kdy ji zajali Pelištejci.

První singl “Aeronaut” je dobrým důvodem, proč Corgan coby už také ostřílený producent, přenechal produkci Rubinovi. Billy Corgen nemusel mít tolik starostí ohledně toho, jak bude album znít a soustředil se raději naplno na skladatelský a textařský základ. Ani Rick Rubin nechtěl Corgana produkcí příliš rušit a proto osekal zvuk na velice minimalistický a dal prostor samotným hudebním nápadům. To, jestli to bylo správné či nikoliv nelze s jistotou říct. Představit si totiž jistě lze, že při bohatší, odvážnější a méně rutinní produkci, která by více podporovala Corganovy nápady, by konečný výsledek byl lepší, takhle však zase Corganovi fanoušci dostali osobní setkání bez příliš mnoha kudrlinek okolo, které se neodmítá.

William Patrick Corgan, není v žádném případě žádný ztroskotanec za zenitem, ale naopak šťastný a klidný chlap po padesátce, kterému bychom měli možná o něco více naslouchat.

Pokud Ogilala něco sděluje, pak to že Billy našel po smutné a frustrované náladě alb Smashing Pumpkins, i jeho sólových alb, konečně mír. Písně jako “Zowie”, “Processional” nebo “Half-Life of an Autodidact”, přesvědčují o tom že Billy Corgan — nebo pokud si o to tedy žádá — William Patrick Corgan, není v žádném případě žádný ztroskotanec za zenitem, ale naopak šťastný a klidný chlap po padesátce, kterému bychom měli možná o něco více naslouchat. Doufejme, že u podobně silné tvorby Billy nejenže zůstane, ale ještě ji posune i dál, Ogilala je velice slibným znamením.

Spolupráce zástupců psychedelické scény Ameriky a Austrálie je místy zajímavá a místy k zívání

King Gizzard & the Lizard Wizard / Mild High Club – Sketches of Brunswick East

Vydavatelství: ATO
Žánr: Jazz rock, Experimentální rock, Alternative/Indie rock, Psychedelický rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Australské ikony současné psychedelické hudby King Gizzard & the Lizard Wizard vydali album Sketches of Brunswick East, které nahráli spolu s losangeleskou skupinou Mild High Club. Album vznikalo tak, že kapely samplovaly vlastní tvorbu a skládali ji přesně jako hudební puzzle dohormady. Je to ale puzzle, které dohromady nedává příliš srozumitelný a rozpoznatelný obrázek. King Gizzard jsou totiž zpět tam, kde jsou ve svém živlu: v jakési psychedelické improvizaci jazzu zahraného ve svém základu rockovou kapelou, s příměsí mnoha různých vlivů folkové nebo africké hudby.

Pokud americká kapela svým bratrancům od protinožců něco přidala, pak to je jakési zklidnění hormonů vokálních linek, ovšem na druhou stranu přidali širokou škálu zvuků. Většina písní působí, jako kdyby byly vytvářeny někde v pralese uprostřed různorodé fauny a flóry. Po stromech lezou barevně zabarvení pavouci, masožravka sežere zářivou, světle modrou masařku, tam kvete nádherná růžově zabarvená květina, tam leze had. Působí to úchvatně, ale zároveň máte nepříjemný pocti, že vám ta havěť může vlézt do kalhot.

Je to jako kdybyste pozřeli LSD a šli se dívat na Rákosníčka.

Hravé, iluzorní, surrealistické melodie, jazzové improvizace. Přírodní i rustikální retro zvuky. Slyšíme zajímavé zvuky psa a cvrčků, stejně jako kvákavý wah-wah efekt i zkuhrající elektrickou kytaru na “Rolling Stoned” a to jen velmi malá část toho, jak se dá album Sketches of Brunswick East, popsat. Na albu je obrovská pestrost zvukových nápadů. Někdy přemýšlíte, jestli to jsou zvuky nástrojů a nebo spíše nějaké zvuky z kouzelného rybníčku a nebo z kovárny. Je to jako kdybyste pozřeli LSD a šli se dívat na Rákosníčka.

Hudba a text se nijak nerozcházejí a předkládají stejné iluzorní představy. Přechody mezi písněmi jsou většinou plynulé.

Písně jako “The Spider and Me” jsou prosluněný, psychedelický inide pop, podobný těm nejvíce experimentátorským pokusům na bílém albu Beatles. Písně jako “Journey to S(hell)” jsou jakousi elektronickou industriální improvizací.

Když se vydáme více na začátek alba, třetí píseň “D-Day” zní zase úplně jinak. Jako kdyby Arcade Fire odjeli album nahrávat do Maroka a produkoval to Steve Albini (to by bylo geniální, nemyslíte?). Není divu, že King Gizzard & the Lizard Wizard a Mild High Club pojmenovali album podle místa, kde se album nahrávalo. Oni totiž žádné exotické, ani snílkovské názvy nepotřebují, protože se do různých skutečných i neskutečných míst tohoto světa můžou přenést svou hudbou.

Někdy je poslech Sketches of Brunswick East už doopravdy hodně unavující, ale titulní skladba “Sketches of Brunswick East” je zase naopak uklidňující i okouzlující zároveň. Osmá píseň “Dusk to Dawn On Lygon Street” je naopak jako štempl na to, že kapely na albu několikrát jakoby přehrávaly jednu a tu stejnou píseň pořád dokola. Někdy je to spíše jako koncentrovací hudba pro hodináře. Vlastně se ale hodí perfektní do současně doby, kdy se používá hudba hlavně jako doplněk k vykonávání nějaké činnosti.

Album tak nějak plyne a zase skončí. Ani vás nějak nenutí moc věnovat mu pozornost. Řeknete si párkrát: hm, zajímavá improvizace, co to je za zvuk? Zajímalo by mě, jak ho vytvořili. No a to je asi tak všechno. To je prohra nejen tohoto alba, ale i tvorby obou kapel.

Boris Carloff si tentokrát ukrojil příliš velké sousto, postavil album Solipsism na své největší slabině

Boris Carloff – Solipsism

Vydavatelství: Championship Music
Žánr: Elektronická hudba, Indie electronic, Experimentalní hudba, Art Pop, Alternativní R&B
Hodnocení: 3.5/5.0 v zahraničním měřítku; 4.0/5.0 v českém

Není u nás moc interpretů, kteří dokážou obstát ve světové konkurenci. Producent, zpěvák, textař, skladatel a obvyklý sběratel nejrůznějších hudebních ocenění pseudonymem Boris Carloff a (i když to nezní už tak cool) vlastním jménem Milan Havrda, je jedním ze jmen, které by měly každého napadnout jako první, pokud se bavíme o opačné kastě.

Na jeho novém albu The Solipsist už není Boris Carloff tím zázračným objevem české hudební scény, který dlouhá léta pracoval schovaný ve studiu pro Kryštof a který se konečně pak i se svou vlastní hudbou dostal do povědomí (nejen) českých posluchačů díky albu The Escapist z roku 2012. To ale neznamená, že by Carloff ve své kariéře stagnoval, na The Solipsist následovalo album Morphosis, kde učinil Boris Carloff radikální řez a prakticky úplně zahodil všechny neelektronické nástroje. Na Morphosis už nemáme možnost slyšet elektrické kytary, ani dramatické, mohutné bicí, jako debutovém albu. Boris Carloff chtěl dokázat, že umí s elektronikou pracovat ještě lépe a pokračuje v čistě elektronické nahrávce i na novém albu The Solipsist.

Album začne “Prayers” s chladným syntezátorem na pozadí. Pokud debutové album připomínalo metafyzické, popřípadě surrealistické obrazy, tentokrát se jedná o futurismus. Rozostřený úvodní beat najede na pro hip hopovou hudbu typický tikavý zvuk elektronického hi-hat činelu.

Moderní elektronická producke je hodně podpořena vokály. Na minulých albech to někdy působilo, jakoby naopak Boris Carloff dával hudbě přednost a nechtěl do ní příliš kafrat svým hlasem. Tady hlas jeho, popřípadě vokalistů na pozadí tvoří vedoucí složku. Protože Carloffovo album koketuje s nejrůznějšími styly, včetně třeba R&B a protože Carloff moc dobře ví, co má dělat, ví že bez silně vyjadřujících se vokálů, by neměl šanci a díky tomu slyšíme skvělé výkony vokalistů.

Hlas samotného Carloffa se projeví opět jako jeho hlavní nedostatek a bylo by možná dobré uvažovat nad tím, jestli dobrý nápad postavit album na hlasu, pokud je právě hlas vaší nejslabší stránkou. Borisovi ale sebevědomí nechybí. Na minulých albech používal vokály v určitých bariérách tak, že zněly parádně, na novém albu Solipsist ale prostě neustojí ten nápor proměnlivosti hudby, kdy vokály jsou vlastně jedním z nástrojů. Naštěstí se však obklopuje tak perfektními vokalisty, které si navíc v produkci Carloff přibarvuje pomocí různých modulací k ještě hezčí podobě, takže vám to po několika přehráních už nepřijde jako taková nevýhoda, protože se začnete soustředit spíše na okolní zvuky.

Tuhle píseň musí Carloffovi závidět i kdejaký uznávaný černošský producent narozený přímo v srdci trapové hudby v Atlantě

“Haunted” i “Hold Your Card” je moderní alternativní R&B, které není daleko vzdálené třeba od americké zpěvačky Kelely. “Hope” začne soulovou vokální skupinou a pokračuje ostrou trapovou hudbou, do které se přidají modulované mužské i ženské hlasy. Tuhle píseň musí Carloffovi závidět i kdejaký uznávaný černošský producent narozený přímo v srdci trapové hudby v Atlantě. Ne příliš nápadná skladba retro disca “Solipsism”, je vlastně odpověď na všechno. Dokazuje totiž, jak famózní je Carloff producent a skladatel, ale jak jako zpěvák táhne svou tvorbu dolů.

Při zábavném syntezátorového vyhrávce a rozléhajících se kopácích, totiž skoro až doufáte, že Boris Carloff zase zmlkne a nechá raději znít hudbu. Není to snad, že by byl Boris Carloff až tak špatný zpěvák po technické stránce. Jeho hlas je ale příliš monotónní a je z něj slyšet jemnost, ohleduplnost, dojímavost zpěvu ze zachmuřeným obočím. Když se snaží z tohoto monotónního proudu vykročit, skončí to přesně tak jako na “Solipsism” nebo “Hiding My Heart”: ve slepé uličce.

Výsledek je přesto výborný, nemůžete se ale ubránit tomu, že kdyby písně dostal nazpívat lepší zpěvák jako třeba venezuelský Arca, který dokáže skrze svůj hlas lépe vyjádřit emoce, dokázal by z toho vytěžit daleko, daleko více.

Porovnávání s takovými esy jako Arca značí, že se i přes tenhle nedostatek se pořád jedná o jedno z možná ne nejlepších, ale určitě nejzajímavějších českých alb tohoto roku.

Boris Carloff natočil film, ve kterém obsadil do hlavní role nejslabšího herce celého obsazení a ještě ho nutí předvádět emocionálně vypjaté a náročné scény, za to si zaslouží vlastně obdiv. Po dvou zásadních albech přichází určitý pokles, Carloff si tentokrát ukrojil příliš velké sousto.

Desmod zvukově neuvěřitelně vyspěli, příliš kompromisů a málo velkých hitů jim ale brání v ještě lepším výsledku

Desmod – Molekuly zvuku

Vydavatelství: Spinaker
Žánr: Pop rock, Rock, Alternativní rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Desmod jsou teď na slovensku na vrcholu popularity. Když to srovnáme s tím, jakou mají u nás popularitu No Name, Horkýže Slíže, ale i třeba Iné Kafé, mají v naší krajně ještě Kuliho původně metalové parta z Nitry, co dohánět. Možná i proto si přizvali k albu jednu z našich předních kapel současnosti — Jelen.

Na nové album fanoušci čekali šest let, Desmod je už od minulého roku začali obdařovat singly. Na úvodní písni “Čierna skrínka” však překvapí, když přepnou do hodně nečekaného Linkin Park módu. Ozvou se elektronické efekty a poté hutné kytary. Na sloce píseň přejde pouze do basy a kopáku, postupně se přidávají činely i dramatickou atmosféru dokreslující elektronický zvuk na pozadí.

“Z výšky zrútil sa nám vztah,”

zpívá Mário Kollár v typickém vztahovém dramatu.

Druhou píseň odstartují smyčce a Desmod pokračují v dramatické náladě. Desmod se nebáli do toho vkročit rozdílně i po stránkách kompozice skladby a v polovině se píseň nečekaně přenese do jakési střední části, ve které skvěle zapracuje sólo s Kollárovým hlasem, poté vše na chvíli utichne a dostanou prostor nádherné smyčce okořeněné o basu a hudba na chvíli nabere rozměry soundtracků velkofilmů. Škoda, že Desmod píseň nenatáhli na delší, nenechali třeba smyčcovou část doznít déle, nebyli více trpěliví a nenechali hudbu na posluchače déle působit. Místo toho se na posledních patnáct vteřin přidá s akustickou kytarou Maťka Ďumbalová a její přídavek do písně — byť hezky zazpívaný — nedává příliš smysl.

Nový člen Martin Cibulka se ukázal jako velice platným spoluhráčem a jeho kus práce je jednoznačný, ať už je to v textech, produkci nebo v jeho instrumentálních složkách, které jsme předtím u Desmodu neslyšeli. Jako třeba “Strawberry Fields Forever” připomínající úvodní klávesovou vyhrávku, která rozzáří první (už listopadu 2016 vydaný) singl “Chýbanie”. K metalovým začátkům se kapela vrátí v písni “Čierna ovca rodiny” s rozlehlým stadiónovým refrénem trochu ve stylu Billy Talent.

Spolupráce s kapelou Jelen v písni “Plný dom” dopadla přes velká očekávání docela mdle a píseň je textovými i hudebními nápady jednou z nejslabších písní alba.

Molekuly zvuku je chytrý, výborně produkovaný a zároveň přístupný pop. A to je možná to, proč po tom, co 33 minut dlouhém albu nebudete tak nadšeni, jako z těch největších hitů Desmod. Desmod chtěli vyzkoušet nové věci, zůstali ale zároveň úzkoprsí, nedovolili větší odstoupení od radio-friendly zvuku, nenatáhli písně, avšak zároveň nepřinesli takové sebevědomé refrény jako v nejlepších kouscích Desmod jako: “Zober ma domov”, “Čierna diera”, “To nie je možné” nebo třeba v klasice “Na teba závislý”. V podstatě všechny hlavní věci na albu — snad kromě tradičně výborných textů — se tedy nepodařily dotáhnout do povedeného konce. I tak jsou Molekuly zvuku ale velmi slušným přírůstkem, ve kterém Desmod zvukově neuvěřitelně vyspěli.

Doporučujeme: Courtney Barnett a Kurt Vile spolu soupeří i tancují zároveň, funguje jim to spolu skvěle

Courtney Barnett / Kurt Vile – Lotta Sea Lice

Vydavatelství: Matador
Žánr: Písničkář(ka), Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Když se sloučí dva interpreti, neznamená to nutně, že se jejich potenciály sečtou a vznikne z toho pak nějaké superalbum. To ostaně můžete vidět výše u King Gizzard a Mild High Club. V případě tento týden druhé australsko-americké kolaborace zpěvačky Courtney Barnett a zpěváka, producenta a bývalého člena War On Drugs, Kurta Vila, se to však povedlo a oba skvělí hudebníci vytáhli na světlo své nejsilnější zbraně.

Působí to jakoby Courtney Barnett a Kurt Vile občas na albu ani dokonce nespolupracovali, jako se spíše snažili ukázat, kdo má v ruce více hudebních trumfů, jindy zase trpělivě a pečlivě spolupracují jako perfektně sehraná dvojka (třeba “Outta the Woodwork”).

Je to vášnivý souboj kytar a hlasivek už od skvělé první písně “Over Everything”, je to jako občas velice naléhavý a prudký tanec, ve kterém se v páru jeden neustále vzdaluje a pak zase dominantně uchopí toho druhého a skoro s ním práskne o zem při taneční kreaci jako z Hříšného tance.

Jindy to působí jako kdyby spolu spolupracovali a namísto dominantního tance, vyřezávali nějaký nábytek ze dřeva. Obojí je každopádně ohromná zábava.

Vilova a Barnettina kytara se perfektně doplňují. Obvykle to bývá jako na písni “Continental Breakfast”. Kytara Kurta Vila tvoří jakousi kostru a Courtney Barnett ji zdobí svými vyhrávkami. Pokud použiji vánoční přirovnání, je to jako kdyby Kurt Vile postavil strom a Courtney Barnett ho ozdobila baňkami a svíčkami.

Ono nespoutané soupeření je znát třeba na písni “Let It Go”, kdy to působí, že kytary každého z hudebníků hrají úplně jinou píseň, stejně se ale k sobě nakonec, když už to vypadá na definitivní odloučení nebo dokonce disharmonii, vždycky přiblíží a ladí spolu.

Courtney Barnett a Kurt Vile spolu fungují skvěle a potřebná chemie mezi dvěma umělci je na tomto albu očividná.

Pak je tu ještě třetí kategorie písní, kdy velení převezme jeden a druhý ho postrkává dopředu, jako třeba na písních “Blue Cheese”, kdy velení přebere Vile a na “Fear Is Like a Forest” naopak velení přenechá Barnett. Ta funguje taky velice dobře. Zkrátka když slyšíme smích na začátku skladby “Fear Is Like Forrest”, není to nic nahraného, Courtney Barnett a Kurt Vile spolu fungují skvěle a potřebná chemie mezi dvěma umělci je na tomto albu očividná.