Interpol, Thom Artway, Troye Sivan, Passenger a další v recenzích alb vydaných v první polovině září

Zajímá mě:

Thom Artway – All I Know
Troye Sivan – Bloom
Passenger – Runaway
Slunovratovy paprsky – Slovo
Blood Orange – Negro Swan
Plain White T’s – Parallel Universe
Idles – Joy As an Act of Resistance
Iron & Wine – Weed Garden
Madeleine Peyroux – Anthem

Marauder odhaluje silné i slabé stránky Interpolu

Interpol – Marauder

Vydavatelství: Matador
Žánr: Indie Rock, Post-Punk
Hodnocení: 3,5/5,0

Indie rockeři a post-punkeři z New York City inspirování kapelami jako Joy Division, The Chameleons nebo The Smiths vydávají své šesté album. V diskografii kapely vždy vyčuhovala deska první. Turn on the Bright Lights je mnohými považována za jedno z vůbec nejlepších alb prvního desetiletí tohoto století. Kapela pojmenovaná po největší mezinárodní organizaci pro zajištění policejní spolupráce mezi zeměmi, zažila zvíření prachu na půdě jejich jinak velice stálé kariéry, když v roce 2010 zažila změnu na pozici basáka.

Interpol jsou dobře známí svým introvertním a decentním zvukem.

Pomyslný had ovšem nenarušil dokonale harmonickou zahradu Edenu natolik, aby se další album Interpolu El Pintor (2014) zvrhlo v něco, co bude úplně jiné po zvukové i kvalitativní stránce. Interpol jsou dobře známí svým introvertním a decentním zvukem. Jejich hudba volí často raději opatrnost než šok, zároveň je ale zde prostor pro zajímavé akordové postupy a melodie, které se vůbec neohlíží na to, co dělají ostatní.

Marauder začíná nejlepší písní alba “If You Really Love Nothing”. Ta sychravá atmosféra písně vás okamžitě vtáhne. Kytary jsou prostě nádherné, stejně jako psychickou bolestí úpící hlas Paula Bankse. Pokud se dobře zaposloucháte, můžete slyšet, jak na pozadí hraje úmyslně ve špatném tempu tom tom buben a nějaký „sypací“ shakerový/chrastící nástroj.

Je to obrovská škoda, že se Interpol občas tak strašně rádi topí v indie rockové šedi.

Banks je perfektní textař a v první sloce, která je po všech stránkách snad ještě silnější než refrén, zpívá:

„If you really love nothing
On what future do we build illusions.”

V refrénu zase slyšíme podobně povedená přirovnání psychického stavu. Banks zpívá o tom, že potřebuje najít artérii a poté vykrvácet celý jeho život.

Je to obrovská škoda, že se Interpol občas tak strašně rádi topí v indie rockové šedi. Písně jako “Complications”, “Number 10” nebo “Party’s Over” jsou strašně pomíjivé a staví neustále na stejném principu, kdy bubeník vyhrává pochodové rytmy a kytary do toho vyhrávají riffy, které zní spíše než jako zajímavý nápad, jako to úplně první, co kytaristy ve zkušebně napadlo. Škoda, že se více nesoustředí na pečlivější budování atmosféry písně tak, jako třeba na první písni alba.

“The Rover” je jiná než atmosférická píseň první a zároveň i jiná než to neforemné plácání se ve strunách ve zmíněné trojici písní. Začíná drzými zvonivými tóny spodních kytarových strun a když se přidá správně hořce zkreslená rytmická kytara a sebevědomé údery bicích, je z “The Rover” jedna z nejpřímějších písní Interpolu za dlouhou dobu. Producent Dave Fridmann se vůbec snažil jejich zvuk udělat o trochu drsnějším a syrovějším.

“Mountain Child” obsahuje vedle stálého budování husté mlhovité atmosféry pomocí ruchů elektrických kytar a pravidelných bicích, i zajímavý příběh, který jakoby navazoval právě na “The Rover” a hovořil stejně jako tato píseň, o muži, spíše městského typu, který byl jeho dívkou zavlečen do osamocených lesů a necítí se v toto stylu života vůbec dobře.

“Fight of Fancy” je zajímavá tím, jak se na ní pořád a pořád navaluje více a více napětí. “Stay In Touch” má zase zajímavý kytarový riff, který je trochu překvapivý tím, že vzdáleně trochu připomíná nějaký potemnělý jižanský rock.

Suma sumárum, podle očekávání poctivě vymyšlené a nahrané album. Nic mimo standard kapely ani žánru se ale nekoná.

Thom Artway podstoupil na All I Know hudbení plastickou operaci

Thom Artway – All I Know

Žánr: Folk-Pop, Pop
Vydavatelství: Warner Music
Hodnocení: 3,0/5,0

Thomu Artwayovi se podařilo s jeho minulým druhým albem Hedgehog (2016) to, čemu se říká v hudební branži „prorazit.” Nejenže dostal dva Anděly (čert ví, jestli je tohle ocenění ještě vůbec pro někoho cenné), ale dostal se se singlem “I Have No Inspiration” i do středo proudých rádií. To je na cokoliv, co zní moderně, je to z Česka a ještě k tomu je to zpívané anglicky, téměř nadlidský výkon. Jako bonus navrch pak samozřejmě můžeme mluvit o tom, že rodák ze Zlínského kraje dostal pozvánku například z prestižního a hvězdami nabitého maďarského festivalu Sziget.

Nemůžu si ale stejně pomoci a troufám si tvrdit, že je paradoxně těžší se dostat do povědomí řadových čechů, hudebních konzumentů, kteří si poslechnou párkrát rádio a jejich hudebním zážitkem roku, je když se zajdou podívat na městské slavnosti, kde hraje Turbo. Právě od podobných lidí, pro které prostě hudba není tolik důležitá (a to není nic špatného, je to přeci jejich svobodná volba, kterou je třeba respektovat), jsem měl možnost slyšet v souvislosti Thomem Artwayem věci jako: „Tý jo. A on je ten Tom Ártyvaj, nebo jak se to vlastně čte, Čech, jo? To je dobrý, to jsem nevěděl, tý brďo. Zní úplně jako nějakej americkej folkař.”

Pokud se vám líbil hřejivý, ruralistický a přirozený zvuk minulého alba, je dost možné že z All I Know budete v rozpacích.

Co z toho plyne? Že i běžný posluchač dokázal poznat, nejen to, že se Thom Artway rád nechává inspirovat zahraniční scénou moderního folku (Mumford & Sons, Passenger, Lumineers apod.), ale i že je produkce jeho alb na vysoké úrovni. Ani na All I Know to není v českém měřítku k zahození. Pokud se vám ale líbil hřejivý, ruralistický a přirozený zvuk minulého alba, je dost možné že z All I Know budete v rozpacích.

Thom Artway očividně chtěl spolu s producentem Lukášem Chromkem a klávesákem bývalých Charlie Straight Michalem Šupákem, zvuk minulého alba někam posunout, což se cení. Nechtěli hrát jen na jistotu. Bohužel to ještě neznamená, že se posunuli do těch správných hudebních poloh. Jestliže produkce Hedgehog skutečně měla zahraniční parametry, to co s elektronickými nástroji chlapci předvedli na úvodní “In Your Mind” nemá se světovostí společného takřka vůbec nic.

Úvodní syntezátory s beaty bohužel znějí jako převzaté z nějakého ne moc kvalitního audio balíčku. Jako melodie do reklamy nějakého místního útulku pro psy, která se bude vysílat v regionálním vysílání, možná dobré, ale takhle se v zahraničí synťáky a elektro bicí nedělají. A tady by se také neměly. Je to bez emocí a zní to příliš levně.

Škoda, že si Thom Artway nechává dobrovolně voperovat plastické operace, i když žádné nepotřeboval.

Ne, že by samotný nápad písně byl nějak extrémně originální a zajímavý, ale kdyby se píseň nahrála lépe, mohla být určitě daleko větší než nyní. “All I Know” je taková tuctová rádiově přívětivá pecka, která zní jako typický český rádiový standard. Pravidelný disko kopák, přidušená zkreslená elektrická kytara, velkolepé činely a snad největší zvěrstvo současného českého popu: umělé dechové nástroje hrající hloupě vlezlé famfáry. Škoda, že si Thom Artway nechává dobrovolně voperovat plastické operace, i když žádné nepotřeboval.

“Can’t Wait” je z úvodní trojice nejpovedenější. Napsal jí pro Thoma Artwaye Alasdair Bouch — britský písničkář, který se zabydlel v Praze. Povedené syntezátorové sólo zajistí, že elektronika zní na albu konečně poprvé patřičně.

“Chasing the Wires” je milá písnička. Udělat mužsko-dámský duet a ještě si k němu pozvat Lenny je sice tah předvídatelný asi takovým způsobem, jako když se začnete u pokrového stolu nahlas chichotat, a pak zvýšíte sázku o polovinu současné hodnoty, nevadí to ale, protože píseň zní tajemně a zajímavě. Na rozdíl od jiných písní na albu nemá tak plochou atmosféru, je pěkně rozlehlá a pečlivě postupně si žádá o emocionální odezvu posluchače, až jí nakonec dostane. Je to také pěkný příklad, jak mohou v harmonii fungovat nástroje klasické i elektronické hudby.

Podobná trpělivost se zúročí i na “A Daughter’s Drawing”. Píseň sice není ničím zvukově výrazná, ale výjimečně se povede po textové stránce. Thom Artway čerpal pro tenhle song inspiraci z jeho buskerských zkušenosti, kdy hrál na pražské Kampě u Lennonovy zdi. Potkal tam dívku s matkou. Ty dvě mu pověděly, že dívka je poprvé v Praze, protože z ní pocházel její otec, který bohužel zemřel ve válce.

Poslední “To B.” je taky hodně zajímavá. Velice pomalá, překvapivě smutná, ale zajímavá píseň s krásnými vysokými hlasy na pozadí i atmosféru pečlivě budujícími filmovými syntezátory se zvuky dechových nástrojů.

Škoda, že album jednak díky nové, vyleštěné a místy až moc syntetické produkci, jednak taky kvůli občas až moc předvídatelným hudebním nápadům Thoma, zní tak ploše a sterilně. Kvůli těm lepším kouskům, na kterých měl Thom dostatek trpělivosti a pečlivě si připravoval to, co chce pomocí tónu říct, byste si ale tohle album rozhodně měli poslechnout. A zvláště pak, když českých alb vychází tak strašně málo…

Temné a zároveň čisté Bloom Troye Sivana je nápady tuctová, ale produkcí mimořádné popové album

Troye Sivan – Bloom

Vydavatelství: Capitol
Žánr: Pop, Electro Pop, Dance Pop, Emo Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Australský herec narozený v jižní africe Troye Sivan a jeho spolupracovníci připravili v druhém albu Bloom překvapivě temnou atmosféru. Hluboké, pečlivě zpracované beaty, syntezátory a elektro basa vytvoří velice intimní atmosféru, která se hodí k tomuto výrazně osobními albu. Úvodní “Seventeen” rozjede album ve velkém stylu. Má to chytlavou, ale nikoliv hloupou melodii obalenou naprosto parádní atmosférou velkoměstských nocí. V prohlášení:

“And he said age is just a number, just like any other
We can do whatever, do whatever you want,”

je navíc i kus rebelství, který jinak v dnešní hudbě tolik chybí.

Lidé, jako švédský producent Oscar “OZGO” Görres nebo Bram Inscore, který se postaral o další elektronický majstrštyk “My My My!”, jsou skvělými géniemi za oponou a je nutné uznat jejich práci, i když nestojí ve světlech reflektorů. Na hudebních oceněních se často děkuje třeba manažerům a skladatelům, je to ale právě práce producentů, která je minimálně stejně důležitá, jako práce skladatele a textaře písně.

Nejenže vytváří podstatný kus emocí, který se má na posluchače převést, pokud se jedná o elektronické producenty, často oni sami i vytvářejí kompozice v počítačových programech, popřípadě jsou ještě ve studiu i další lidé určení pro programování jednotlivých nástrojů. Jsou za tím hodiny a hodiny dřiny. Když se ale vše povede, jako na tomto albu, je to radost poslouchat.

Elektronický breakdown na “The Good Side” je naprosto ohromující. Ty ohlušující elektronické basy a třepotavé elektro syntezátory, stejně jako bobtnající zvuky elektrických impulzů na následující “Bloom”, jsou doopravdy mimořádné.

Když se na albu objeví holčičí hosté, s písničkářkou Gordi je to důstojná chvilka s klavírem, ale nic, co by vystřelilo až na Měsíc. “Dance to This” s Arianou Grande je o něco nápaditější, zároveň ale předvídatelnější.

Některé písně jsou zní až moc jako generické popové tuctové nápady, že s nimi neudělají vůbec nic ani skvělí producenti. Většina písní jsou pak vlastně kostrou průměrné písně. Ani ne zvláště povedené, ani ne bídné. Díky nadstandardně pečlivě „vymakanému” zvuku, je ale Bloom přece jen více než jen průměrnou popovou deskou.

Srdcař Passenger sice na Runaway nemá žádné druhé “Let Her Go”, pořád je ale ve výjimečné formě

Passenger – Runaway

Vydavatelství: Nettwerk
Žánr: Folk Rock, Indie Folk, Folk-Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Passenger, indie folkový projekt písničkáře Mike Rosenberga, dospěl už k devátému albu a opět rozhodně nezklamal. Mike Rosenberg je vůbec chlap, kterého prostě nemůžete nemít rádí. Je to dokonce takový srdcař, že i kdyby vydal album, na kterém bude 30 minut zvukového záznamu, jak si holí jeho hipsterský/dřevorubecký knír a píská si při tom, albu bych nemohl dát horší hodnocení než 2,0/5,0.

Tenhle doopravdický hudební srdcař 5 let cestoval po světě a hrál jeho písničky na různých hezkých i nehezkých místech. Tahal sebou cédéčka a snažil se o to, aby si je někdo poslechl. Když minulý rok Passenger vystupoval na nizozemském festivalu Pinkpop, prohlásil, že všechno tohle nedělal pro to, aby se stal slavným nebo hrál pro tisícovky lidí (ačkoliv s nadsázkou poznamenal, že je to hezké). Měl ale v sobě něco, co chtěl říct světu a to také nakonec řekl.

Je bezpochyb, že největší dosah měla od něj píseň “Let Her Go”, ve které zpívá o tom, jak si často nevážíme věcí dokud je neztratíme. V naprosto parádní úvodní písni Runaway, dramatické “Hell or High Water” s nádhernými houslemi, se Passenger ptá, proč se pokazil vztah mezi dvěma lidmi a ptá se, zda je už moc pozdě na to napravit. Je to téma, které různí interpreti použili již několikrát a konkurence je tudíž veliká, Passenger to ale stejné zvládl bravurně.

V otázkách Passenger pokračuje a na zvukem napůl smutné, napůl smířlivé písni “Why Can’t I Change” se (jak už všichni anglicky mluvící budou vědět), ptá, proč se nemůže změnit.

Je skvělé, jak má v každé písni Passenger co říct a prakticky nikdy se v jeho písních nechodí od ničeho k ničemu. V další písni tak Passenger hledá srdce, které by mohl milovat. Pak v “Let’s Go” přijde s předrefrénem s jednou ze snad nejlepších textových částí, které jsme mohli letos slyšet:

„Cause if life is an ocean, then love is an island
And freedom is a boat you can row,”

(„Jestli je život oceán, pak je láska ostrov / A svoboda loďka, na které můžete veslovat”)

zpívá na jižanským rockem a country ovoněné písni. Je to geniální textařská škola. Jednoduché, jak facka na pochopení, ale nádherné pojmenování věcí.

Jeden z těch úplně nejzákladnějších údělů umění na tomto světě, ne-li vůbec nejdůležitější je, jak dokážou vzít ze změti zmatku a choasu ve světě komplexní věc a přetvořit jí v něco obrazného, co dává dokonalý smysl a řád. Mikovy metonymie se dají chápat různě, tuhle ale asi ne třeba dlouze vysvětlovat.

Oceán je velký, nádherný a žijí v něm úžasná stvoření jako klauní rybky (mezi nimi je možná Nemo) a delfíni. Oceán má léčivou sílu, je ale také studený, plný nástrah, odpadků z druhé strany světa, výkalů a žijí v něm také pěkně zákeřná stvoření jako medúzy nebo rejnoci (R.I.P. Steve Irwine). Můžete se v něm také snadno utopit, když vám dojdou síly. Ostrov je místo bezpečí a třeba i možnost pro budování něčeho nového a skvělého. Pokud máte duchovní i fyzickou svobodu, můžete se v klidu na oceánu plavit v loďce. Můžete zkoumat krásy oceánu bez toho, aniž byste přišli k úhoně díky zrádnosti oceánu a kdykoliv chcete, můžete se vrátit zpět na ostrov.

Podobná výstižná přirovnání si připravil Passenger i pro refrén “Let’s Go”, ve kterém se zpívá:

„I know he leaves you cold
He leaves an ice cube in your heart
And a snowflake in your soul.”

Je to výstižné a vtipné i vzhledem k tomu, jak se stal pojem „snowflake” takřka politickým pojmem označující současnou změkčilou a přecitlivělou generaci. Občas mít ale sněhovou vločku v duši určitě není ostudou, zvláště když se v písni zpívá o nějaké dívce, kterou někdo: „Nechal chladnou.“

Konec alba je spíše průměrný. Je to pěkný poslech příjemného a klidného moderního folku, celé album ale po skvělé první části přece jen táhne dolů, což pak zachraňuje až poslední velkolepá “Survivors”. I tak se ale Passenger ukázal znovu ve skvělé formě a jako záruka moderního folku vysoké kvality. Zasloužených 4,0.

Slunovratovy paprsky ve svém přesném a nesutále měnícím se stylu, přitvrdili a potemněli

Slunovratovy paprsky – Slovo

Vydavatelství: Gekemu Records
Žánr: Progresivní rock, Math Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Progresivně rocková kapela Slunovratovy paprsky z Plzně vydala své třetí album. Na minulém Sloupořadí z roku 2013 hrála podstatná role příčná flétna Barbory Haasové a tomu byl přizpůsoben i jemnější, hravější a více naturální zvuk. Letošní album pojmenované Slovo, je oproti albu minulému daleko více temnější a tvrdší.

Název alba Slovo je příznačný vzhledem k tomu, jak kapela ráda využívá netradiční češtiny, kdy často používá zastaralé a básnické knižní výrazy jako například: „rety, temnavá, kročeji, myriádám nebo střídka,” které se z našeho jazyka už téměř vytratily.

Hudba Slunovratových paprsků měla ostatně i na minulých albech vždycky úctu k tradicím. Štěpán Dyk ostatně nejenže tak píše texty, ale jeho způsob zpěvu hodně připomíná zpěváky z lidových souborů. V kombinaci se složitými a přesnými změn postupu písně, stejně jako v kombinaci s temnými zkreslenými, hard rockovými kytarami, pečlivě propracovanými tóny baskytary a zajímavými bubenickými přechody, to zní překvapivě svěže a netradičně. Kapela má díky tomu jakýsi svůj trademark.

Už tak se ale dost odlišují od ostatních progresivně rockových kapel množstvím nečekaných a matematicky přesně propracovaných změn, které v písních nastanou a také velkou žánrovou flexibilitou. Jedna z nejvíce nečekaných momentů alba přijde třeba na šesté písni “Výjev I: Aleji”, kde začne kytara sólovat zběsilým způsobem jako v melodickém death metalu. Na poslední písni “Slovo II: Pravda” pak zní místy až brutální kytary, které už trochu sahají dokonce někam k progresivnímu metalcorovému žánru.

Kapela si dala hodně záležet na obsahu, s jakým albu Slovo představují. S formou už je to horší. Produkce Pavla Broma je možná někdy až moc přímá a syrová. Cíl byl nejspíše zachytit kapelu věrohodně a zbytečně nedělat komprese, občas by tomu ale neškodilo trochu zakulatit zvuk, přidat prostor a velikost, aby měla kapela možnost vybudovat už v tak hodně přehlcených písních, nějakou atmosféru a měla možnost vzbudit v posluchači nějaké hlubší pocity.

Kapele by zase neuškodilo, kdyby občas naopak přišla s něčím přímějším a melodičtějším, popřípadě své album proložila více tiššími a hlavně pomalejšími momenty, aby pak právě nedocházelo k tomu, že je toho všeho skutečně už trochu moc. Slunovratovy paprsky jsou ale originální a pracovitou kapelou, která si zaslouží šanci, pokud máte rádi netradiční hudební postupy použité v kytarové hudbě.

Dále vyšlo:

Blood Orange – Negro Swan

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative R&B
Hodnocení: 3,5/5,0

Brooklynský rodák Blood Orange je takový hudební chameleon. Rádi jeho služeb využívají popové i rockové hvězdy. Sám pro sebe si však zvolil, že se cítí nejpříjemněji ve zvukově velice intimním a lehce experimentálním stylu R&B, připomínajícím například Franka Oceana. Na jeho čtvrtém albu, které navazuje na jazzem, soulem a new-age hudbou ovlivněném albu Freetown Sound (2016), řeší psychické i rasové problémy.

Ačkoliv je jeho styl, který často zní jako inspirován jazzovým improvizačním přístupem zajímavý, album zanechá po poslechu spíše zvláštní pocit neurčitých obrazů a vizí a skladatel/zpěvák/producent nedokáže předat nějaké pevnější a jednotnější hudební nebo textové poselství. Pokud však se chtěl Dev Hynes pod svým vlastním pseudonymem Blood Orange opět ukázat jako průzkumník různorodých hudebních postupů, pak se mu to opět povedlo. Negro Swan ovšem zanechává taky dojem alba interpreta, který má na větší a ambicioznější projekty.

Plain White T’s – Parallel Universe

Vydavatelství: Fearless Records
Žánr: Pop, Dance Pop, Pop/Rock, Emo-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Původně spíše punk-popová kapela, které se však proslavila po celém světě akustickou písní “Hey There Delilah” zkusila na svém sedmém albu přejít do částečné elektroniky, moc se jí to ale nepovedlo. Zatímco minulé album American Nights bylo docela fajn nostalgickým albem, při které posluchači mohli vzpomínat na svá mladá léta z prvního desetiletí 21. století, nynější album sice možná zní moderně, kapele se ale očividně nepodařilo moc dobře zjistit, jak se s elektronikou pracuje,  po melodické stránce. Ačkoliv totiž nezní vůbec amatérsky po produkční stránce, když se snaží elektro prvky namontovat na jejich tklivý a prosebný pop/rockový styl, působí to často nepatřičně.

Idles – Joy As an Act of Resistance

Vydavatelství: Partisan
Žánr: Post-Punk, Hardcore Punk
Hodnocení: 4,0/5,0

Britští post-punkeři se vrací s novou, brutální silou. Úvodní “Colossus” začíná v temném tichém stylu a ke konci se zdrcující síla kytar a bicích neustále zvětšuje. Na písních jako “Danny Nedelko” a “Great” se ozývají trefné narážky na Brexit. V první písni Joe Talbot v refrénu, který má neskutečné koule, řve svými ochraptělými hlasivkami píseň, která zní skoro jako nějaká skotská/severo-anglická lidovka:

„Fear leads to panic, panic leads to pain
Pain leads to anger, anger leads to hate”

a píseň věnuje ukrajinskému bristolskému imigrantovi a v podstatě kolegovi, frontmanovi post-punkové kapely Heavy Lungs. Je to každopádně pořádně chytlavá píseň a člověku je líto, že se občas Idles nesnaží vytvořit podobně melodické refrény. Nejblíže ze k tomu pak přiblíží na pořádně svižné “Great” a pak dlouho, dlouho nic.

Tohle je Danny Nedelko za mladých let. U jakéhopak auta je to vyfocen? 🙂

Iron & Wine – Weed Garden

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Indie Folk, Písničkář, Alternativní písničkář
Hodnocení: 3,5/5,0

Samuel Beam, pseudonymem Iron & Wine, rodák z Jižní Karolíny, je poctivý pracant, který nenechává své fanoušky dlouho čekat. Po povedené, emocionálně bohaté Beast Epic z minulého roku, je tu další solidní album, tentokrát ovšem krátké délky, Weed Garden. Šest písní obsahující album má s jemnou akustickou opět velice sladké tóny. Písně jako “Milkweed” a “Talking to Fog” ovšem nabídnou i trochu tajemna, které jakoby bylo převzato z opuštěných podzimních mlhovitých krajin, které jsou krásné, ale zároveň neznámé a hrozí nebezpečím.

Madeleine Peyroux – Anthem

Vydavatelství: Universal Music Division Decca Records France
Žánr: Vokální Jazz
Hodnocení: 3,5/5,0

Americká zpěvačka z americké Georgie, ovšem s pařížskou náturou, Madeleine Peyroux nazpívala velice milé a lehce poslouchatelné album ideální pro pohodové nedělní dny. Není náhodou, že z něho nejvíce vyčuhuje právě píseň na tento den odkazující — “On a Sunday Afternoon”. Skvěle si vede také třeba na coveru “Anthem” Leonarda Cohena nebo ve zhudebněné básni Liberté francouzského básnika Paula Éluarda.

Ačkoliv je většina písní jazzových, popř. lehce šansonových, je tady například i v latinskoamerických rytmech tančící píseň “Honey Party”. Dobré spojení moderního pojetí a desítky let starých hudebních žánrů. Silných 3,5.