OMD, The Script, Epica a další v recenzích alb tohoto týdne
LCD Soundsystem na American Dream vstali z mrtvých. Pohřeb měli velkolepější, ale je dobré je slyšet zpátky
LCD Soundsystem – American Dream
Vydavatelství: Columbia / DFA / Sony Music
Žánr: Alternative Dance, Indie Electronic, Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
„Když pohřeb, tak ať ho máme ze všech nejlepší!“ hlásili LCD Soundsystem v roce 2011 a o rok později v dokumentu. Pokud byl koncert v ‘Madison Square Garden’ velkolepý pohřeb, ‘American Dream’ by mělo být ještě více velkolepé zmrtvýchvstání. I když je album dobré, nedá se o tom úplně hovořit v tomto smyslu. LCD Soundsystem se totiž loučili ve velkém stylu a v podobně velkém stylu nepřicházejí zpět. Je to spíše takové postupné probouzení se z mrtvých. Má ale skvělé momenty a je skvělé slyšet LCD Soundsystem zpátky.
Hearts That Strain Jaka Bugga je odvaz leda tak pro babičky. Alespoň ale zpívá to, k čemu vždycky tíhnul
Jake Bugg – Hearts That Strain
Vydavatelství: Universal
Žánr: Písničkář, Indie Folk, Indie Rock
Hodnocení: 3.0/5.0
Bugg je uzavřený ve své skladatelské komfortní zóně a dobrodružství nepřichází ani od lidí, kteří mu s albem pomáhali. ‘Hearts that Strain’ je příliš nudný pokus. Alespoň, že se Bugg vydal do Ameriky a hlouběji do tamních hudebních vlivů, ke kterým vždycky tíhnul. Tím se alespoň album stává trochu zajímavé, když už zní opatrně jako album pro babičky.
Orchestral Manoeuvres in the Dark chybí skutečné nástroje, přesto se jedná o nejlepší album od návratu
Orchestral Manoeuvres in the Dark – Punishment of Luxury
Vydavatelství: 100% Records / White Noise
Žánr: Synth-pop, Alternative/Indie Rock, Alternativr Dance
Hodnocení: 3.5/5.0
K OMD se váže zajímavá historie ve spojení s Českou republikou, kterou by byla škoda vynechat, než budeme pokračovat v recenzi. OMD v roce 1982 vydali album Dazzle Ships, které startovala stopa “Radio Prague” a které přehrávalo znělku Českého rozhlasu a jeho československého zahraničního vysílání, poté následovalo klasické odpípávání, které dodnes zní z Radiožurnálu a ozvalo se “Zde Praha. Československé zahraniční vysílání.” Album kapela vymyslela jako moderní, normalizační remake Čapkova R.U.R. a pohrávala si s myšlenkou, že zdejší bývalý komunistický režim začal do lidí implementovat části robotů a upravovat jejich genetické informace tak, aby vytvořil dokonalejší lidi.
Na Wikipedii je dokonce ještě peprnější historka. Prý v roce 1983 přijeli do Československa, aby si prohlédli továrny Tesly. Byly navštíveny tři závody — Přelouč, Pardubice a Litovel. Za odměnu pak prý zahráli komunistickým papalášům v rekreačním zařízení na Orlíku. Ba co ještě víc. Jejich singl z roku 1984 “Tesla Girls”, prý vznikl podle této zkušenosti. Je docela lehké si představit, jak se angličtí mladíci zakoukají do českých soudružek, avšak kromě české Wilkipedie o tomto není nikde zmínka, takže kdoví.
Být elektronickou skupinou pocházející z konce 70. let znamená především jedno: nebát se změn. Za tu dobu se totiž elektronická hudba nezměnila zase takovým razantním způsobem, jak by někdo mohl čekat, avšak co se změnilo brutálním způsobem, jsou technologie. Máte 2 možnosti: buď se jím přizpůsobíte, nebo si budete dělat věci prakticky pořád stejným způsobem. Když se v roce 2006 jedni z otců zakladatelů tohoto žánru Orchestral Manoeuvres in the Dark vrátili a v roce 2010 vydali první album po 14 letech, zvolili si tu druhou cestu. Je to samozřejmě takto říct a kategorizovat poměrně laciné, protože Orchestral Manoeuvres in the Dark využili pro nahrávání i nové technologie, avšak jejich postupy při skládání hudby se jeví skoro jako časově univerzální.
OMD navíc přicházejí s dalším albem v roce, kdy vydali nová alba také další otcové zakladatelé elektronické hudby — legendy Erasure a Depeche Mode. Nemají to tedy zrovna lehké. V čím se odlišili od jejich dvou kolegů? Hlavně syrovostí. Orchestral Manoeuvres in the Dark totiž zůstávají více než oni věrni počátkům svého žánru a ostře znějícím beatům ve stylu Kraftwerk. Na ty taky odkazují v úvodu písně “Kiss Kiss Kiss Bang Bang Bang”, která využívá stejné úvodní takty jako “Europe Endless” německých legend elektronické hudby. V textu zase odkazují na “Mr. Hyde and Dr. Spock” — novelu skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda a pediatra Benjamina Spocka, který přišel s revolučními metodami, které se odlišovaly od tradiční výchovy založené na tvrdé disciplíně. Chtěl po matkách, aby se s dětmi mazlily, projevovaly mu city a dívaly se na dítě jako na individualitu.
“Bend your body to the will of the machine,” varují před možným nebezpečím při zneužití technologií ke špatným účelům v písni “La Mitrailleuse” (franczouzsky “kulomet”) a připomínají, že ani nyní není západní svět hrozící válce ušetřen. Možná by se hodilo říct zvlášťe nyní, kdy hrozí nebezpečí třeba ze Severní Koreje. Název je inspirován stejnojmennou malbou britského futuristy Christopher Richarda Wynna Nevinsoa (1889-1946). Videoklip se nese v podobném vizuálním stylu inspirovaným právě tímto obrazem.
Ačkoliv je hudba elektronická, nevytrácí se z ní tolik potřebný lidský element. OMD ukazují, jak dokáží elektroniku ukočírovat v úvodní písni “Punishment of Luxury”, i následující “Isotope”, kde dávají jasně vědět, že silné melodie jsou pořád tou hlavní složkou, kterou nedokáže nahradit ani sebevíce vytříbená studiová kompozice zvuků.
Problém s albem je ten, že se jim úplně nepodařilo ve studiu přivést zpět to, co bylo tak skvělé na starém zvuku. Jejich nejúspěšnější písně jako “Enola Gay” a “So In Love” jsou tak skvělé, protože skupina dokázala skvělým způsobem zkombinovat syntetičnost, ostrost a tajemnost elektronických nástrojů spolu s přírodními, zakulacenými a přátelsky znějícími zvuky klasické basové kytary a bicích. Bubeník Malcolm Holme, který skupinu opustil ze zdravotních důvodu skupině velice chybí. Přesto je Punishment of Luxury asi tím nejlepším, co vytvořili po svém návratu.
Americký romantický sen The Pains of Being Pure at Heart na The Echo of Pleasure dospívá
The Pains of Being Pure at Heart – The Echo of Pleasure
Vydavatelství: Painbow
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Noise Pop, New Wave, Post-Punk Revival, Shoegaze
Hodnocení: 3.5/5.0
V jaké disciplíně jsou The Pains of Being Pure at Heart nejlepší? Je to naprosto jednozančné. Vynikají v takové té romantice ze střední a v americkém romantickém snu. Momentu, kdy po maturitním večírku stojíte někde na vyhlídce nad městem a zažíváte příběh, kdy se dva pubertální, společností vykořisťení jedinci najdou a nechají zažehnout silný plamen lásky. Na The Echo of Pleasure ale trochu povyrostli a z maturitního večírku se přesunuli k prvním problémům mladých párů — přece jen frontman Kip Berman už je čerstvým otcem.
The Echo of Pleasure splňuje všechny požadavky romantického rocku v roce 2017. Alternativní rock, který se neupíná nutně k předpovídatelným melodickým postupům namíchán spolu s 80. lety: novou vlnou a shoegaze ve stylu The Cure, ke kterému sedí tiché a jemné vokály Kipa Bermana. Na prvním albu Belong z roku 2011, i následujícím albu Days of Abandon (2014) byli přitom The Pains of Being Pure at Heart kapelou, která využívala pouze nástroje klasického rocku. The Echo of Pleasure je oproti předchozím albům výrazný posun k syntezátorům a elektronické hudbě, ačkoliv v přední řadě pořád stojí kytary a bicí. Na asi dvou největších hitech alba — druhé “Anymore” a “When I Dance With You”, ještě navracejí zpátky ono mladistvé zažehnutí lásky, když v první zpívají: “I couldn’t take anymore, anymore, anymore / I wanted to die with you,” ale v druhé už začínají trochu dospěleji (avšak pořád stejně bezstarostně) uvažovat o budoucnosti: “I don’t know how I’ll get the money, just want enough so you never have to worry.”
Na následující “The Echo of Plesure” se už naplno Kip Berman ve svých textech zaplétá do milostného života dospělých, který je víc než ten mladistvý plný intrik a hořkých rozchodů:
“I was young and sick with love
Now I’m sick with something else.”
The Pains of Being Pure at Heart mají talent na zajímavé melodie, které se dobře poslouchají a nejsou navíc tolik předvídatelné. Vyvážit chytlavost a zároveň melodii trochu skrývat a nevypustit okamžitě příliš jednoduché postupy akordů, není vůbec lehké. Trojice písní “Anymore”, “When I Dance With You” a poslední “Stay” je velmi silná a zbytek alba, ačkoliv je o poznání slabší, určitě nedělá kapele ostudu. Pokud bychom zavřeli oči před ostatními alby, které nyní vycházejí, asi by se dalo album vnímat jako ještě lepší, z hlediska dnešního trendu ale album svým přístupem alá alternativní rock s příměsí elektroniky 80. let, ničím příliš nepřekvapí.
Když The Script zachraňují svět, působí to komicky jako zrušená reklama na Pepsi, jejich album má ale i pozitivní efekt
The Script – Freedom Child
Vydavatlství: Sony Music
Žánr: Pop, Pop rock, Elektro-rock
Hodnocení: 2.5/5.0
Po celém světě se skloňuje, jak moc je svět v současné době rozdělen. Levičáci se hádají s pravičáky, liberálové s konzervativci, humanisté s objektivisty, nocionalisté s globalisty. Přitom každý opačný názor je okamžitě druhou skupinou vnímán, jako když vytáhnete červenou barvu na býka. Kdo nás tak může sjednotit? No jasně! The Script se svým diskem roku 2017. “Divided states of America, divided states of the world / If we don’t all stand together, we will fall,” vysílají The Script do světa sice pěknou zprávu, ale bude k něčemu dobrá, nebo prostě jenom The Script nemají o čem zpívat? Inu, pokud se budeme bavit pouze o politických tématech, Dublinští The Script vstoupili do politických témat asi takovým způsobem, že to zní jako album verze ostudné stupidní reklamy na Pepsi kolu s Kendal Jenner.
Nejdříve to začíná docela slibně: citátem “No Men is an Island” Johna Donna, který použil Hemingway jako úvodní citát knihy Komu zvoní hrana. Když však začnou zpívat v písni “Freedomn Child”: “Put a flower in the top of a gun / Put confetti in an atomic bomb / It’s time for change / We’ve seen enough / Instead of war we’re declaring love,” začínají se vám protáčet oční panenky o 180 stupňů a začíná být jasné, že The Script vůbec nemají páru, o čem vlastně mluví. Když se odvrátí od politiky, není to často o moc lepší. V písni “Rain” zabřednou do jednoduchých metonýmií k dešti, zato v “Love Not Lovers” nejsou The Script vůbec tak mimo jako v sociopolitikckých tématech, právě naopak. Trefně zpívají o době Tinderu a době popularity flirtů na jednu noc: “No, you will never find love, you will only find lovers.” A to je právě ono! Když The Script zpívají o tématu, o kterém něco ví, je to hned daleko lepší, než když se snaží zachraňovat svět. Když ale nejsou The Script mimo ve svých textech, zase píseň “Love Not Lovers” zazdí tou nejhorší současnou rádiovou hudbou a popěvky ve stylu The Chainsmokers.
Co tady máme dál? Třeba píseň “Arms Open”, která sice má ten nejvíce klišé refrén, jaký si dokážete představit: “My arms are open (ooh, ooh),” ale píseň alespoň zní jako něco, co se přibližuje k úrovni jejich největších hitů jako “Hall of Fame”, “If You Could See Me Now” a “Superheroes”. Tentokrát to není takový průšvih jako ona reklama na Pepsi, která byla tak hloupá, že byla stažena z vysílání. Tentokrát je to soundtrack pro takovou tu běžnou reklamu na Coca Colu, kde se při zapadajícím slunci políbí pár dokonalých zástupců mileniálů a potom se napijí z orosené sklenice kolového nápoje, přičemž záběr končí tím, jak skrze kapky orosené sklenice proniká svit zapadajícího slunce. Poté tady je adept na tuctovou vyplňovací píseň komerčních rádií “Rock the World” nebo trochu popového rapu na “Mad Love”.
A tohle je asi přesný účel takové hudby, ne? Alespoň na chvíli posluchači navodit pocit, že svět je jednodušší, než ve skutečnosti je.
Snad nejtypičtější rádiový hit tohoto desitiletí “Written in the Stars” od Tinie Tempah se změní na “Written in the Scars” a ve sloce vás zaplaví pro tento pocit velice častý pocit “Tohle jsem už někde slyšel,” když si za pár dalších vteřin uvědomíte, že stejný elektronický efekt používali producenti Katy Perry na “Dark Horse”. “Written in the Scars” má ale náhodou povedený refrén, který má takové rozměry a stadionový potencionál, že to i tak dělá z této písně spolu s poměrně ucházajícím textem (alespoň tedy na standardy tohoto alba), jednu z nejlepších písní tohoto alba. “Freedom Child” je sice slabá některými části textu, ale po zvukové stránce je jedna z nejzajímavějších tohoto alba, když The Script vytahují ve sloce překvapivé akordy a společně se silným refrénem je to jedna z těch popových mainstreamových písní, která vás rozhodně nenaštve pokaždé, když ji uslyšíte. A vůbec. Když u alba přestanete uvažovat a prostě se necháte unášet euforickými melodiemi a pěkně znějícími společenskými sděleními The Script, vlastně je to docela fajn album přímého power popu k odreagování. A tohle je asi přesný účel takové hudby, ne? Alespoň na chvíli posluchači navodit pocit, že svět je jednodušší, než ve skutečnosti je.
Mogwai vydali příšerné album? Kameňák se nekoná, potřebovali by však posunout na vyšší úroveň
Mogwai – Every Country’s Sun
Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Post-rock, Instrumentální rock, Instrumentální hudba, Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Říct: “Mogwai vydali příšerné album,” je v hudební branži skoro jako kameňák. Instrumentální kapela ze Skotska se se svým zahřívajícím, postupně rozvíjecím vějířem elektronických textur, bicích a kytar prostě nemýlí. Jejich hudba je přístupná a přitom působí inteligentně, protože dává dostatečný prostor méně očekávaným experimentátorským postupům. Na novém albu Every Country’s Sun se kapela nevzdaluje nikam dále ze svého slušného normálu, kdy nejen mezi jednotlivými alby, ale taky u žádné z písní na nich nemůžete říct, že by nějaká z nich znamenala nějaký výrazný pokles kvality v průběhu toku skladeb na albu. Sázkou na jistotu byl také producent Dave Fridmann (Spoon, OK GO, MGMT, The Flaming Lips) a použití Abbey Road pro mastering zvuku.
Nejvíce neočekávané momenty nastávají u hudby Mogwai asi vždycky tehdy, když se najednou rozezní lidské hlasivky. Tady je jednou písní s vokály “Party in the Dark”. Ta má dokonce i klasickou strukturu sloka-refrén-sloka, což je ještě více překvapující. Podruhé slyšíme vokály na “1000 Foot Face”, kde ovšem již více tradičně jen přizvukují nástrojům. Ke konci alba na písních “Battered at a Scramble”, “Old Poisons” a “1000 Foot Face”, povytáhne kapela zkreslení kytar nahoru a zvláště na dechberoucím kytarové orgii “Old Poisons”, zaplesá srdce každého příznivce grunge, post-hardcore a jiného tvrdšího alterntivního rocku. V momentech, kdy je kapela tvrdší, je tentokrát o něco více zajímavá, než v pomalých, až relaxačních pasážích alba, jakou je třeba píseň “aka 47”. Mogwai ale na Every Country’s Sun zoufale chybí více momentů, kterými by kapela album posunula na vyšší úroveň.
Epica a její nové EP Solace System je jako soubor nevydaných písní z minulého alba. Kde je jejich energie z koncertů?
Epica – Solace System
Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Symfonický metal
Hodnocení: 3.0/5.0
Koncerty nizozemské kapely Epica jsou nezapomenutelným zážitkem, zvláště když se odehrávají na rozlehlých festivalových pláních. Zažít koncert Epicy by se dal přirovnat k tomu, když vás někdo při sledování nějakého historického fantasy vytrhne ze sedadla kina přímo doprostřed nějaké velkolepé bitvy s draky, skřety a orky. Kapela zní giganticky. Mohutné kytary, z playbacku puštěné hrozivě znějící symfonické kompozice, a do toho úžasně znějící a ještě k tomu krásná Simone Simons se svým mezzosopránovým zpěvem. Když vše skončí a členové přestanou hrát, doznívá to dunivě ještě několik vteřin jako výbuch atomové bomby.
Nejnovější EP Solace System přichází po pouhých jedenácti měsících od alba The Holographic Principle. Za tak krátkou dobu asi ani není čas na nějaké výrazné změny ve stylu kapely, a tak album pokračuje tam, kde kapela skončila na minulém albu. Epica je i na EP dobře promazaným strojem, který hraje skvěle, ale nějak se mu nedaří do alba přenést něco z poselství jejich obřího zvuku, jakým disponují naživo. Kapela navíc ráda opakuje své popové prvky v melodiích, které se často opakují a to i když to úplně do písně nesedí.
Co opakuje ještě raději, je ale postup: symfonie, chorál zpívaný s kytarami, pozastavení tempa a zjemnění kytar pro ponechání prostoru pro Simone, pak nástup syrových mužských vokálů s nějakým “growlingem”, proložených Simone, a opět návrat symfonického orchestru. Na to, že je album dlouhé jen něco přes 29 minut, působí až moc utahaně. Texty Simone Simons navíc šlápnou mnohokrát do typického euro metalového kýče, který nedává moc smysl, jako když zpívá ve “Wheel Of Destiny” (dokáže si někdo představit typičtější metalový název píseň?): “The gravy train keeps rolling, we will not rock the boat.” Epica po této písni pokračuje akusticky s “Immortal Talent”. Tady alespoň slyšíme talent zpěvačky naplno, protože producentovi Joostu van den Broekovi se vůbec nepodařilo dát dohromady její vokály s kytarami. Na koncertech je Simone vedoucí osobou, avšak na albu se její hlas naprosto ztrácí mezi kytarami, což není vůbec dobře.
I přes výše uvedenou kritiku textu zůstává “Wheel of teh Destiny” jednou z nejpovedenějších písní alba hlavně díky chytlavě naservírovaným vokálům ve sloce, které jsou zpívány skrze houpavou melodii kytar. Povedla se také úvodní eponymní píseň s nejlepším kytarovým sólem alba a druhá “Fight Your Deamons”. Jinak je ale EP Solace System spíše jako sbírka písní, které se nedostaly na minulé album The Holographic Principle, ke kterým složili pár nových písní. Epica navíc nepřestává pořád těžit z těch samých postupů, kdy v podstatě pořád dokola vytváří deriváty několika základních šablon písní.
Reedice nezapomenutelných městských hyman a hořkosladkých symfonií The Verve
The Verve – Urban Hymns (20th Anniversary Edition)
Vydavatelství: Universal
Žánr: Alternativní rock, Brit pop
Hodnocení: Původní album: 5.0/5.0; Reedice: 5.0/5.0
“Věřím, že můžu dělat cokoliv. Věřím na astrální cestování a věřím, že dokážeme létat, protože jestli tady mám dalších padesát let po světě jen tak chodit, nevím jestli s tím dokážu žít,” řekl Richard Ashcroft, který si díky podobným eskapádám vysloužil přezdívku “Mad Richard” (“Šílený Richard”), v jednom z prvních rozhovorů v době začátcích kapely. Než ale mohl začít létat, musel počkat 5 let.
Nejdříve totiž pomohli The Verve z Wiganu svým “bratrancům” z Manchesteru Oasis, když je nechali předskakovat jim na turné, na kterém měli bratři Gallagherové takový úspěch, že to nakonec byli The Verve, kteří dělali Oasis předskokany. V roce 1997 ale byla řada na nich. Po tom, co už trochu vychladla Oasis horečka po koncertu na Knebworthu, Oasis vydávali na konci srpna 1997 album Be Here Now, které se sice prodávalo velmi, avšak ten kdo si ho koupil, začínal přemýšlet o tom, že s těmi novými Beatles nebude asi tak horké. Na frustrované fanoušky britpopu tady ale čekali The Verve. Ti se nejprve stali velkou věcí na alternativní scéně kvůli shoegaze debutu A Storm in Heaven (1993), na Northern Soul (1995) se posunuli k akustickým baladám a chtěli začít následovat úspěch Oasis, podařilo se jim to zatím ale jen částečně. Pro masy byli Verve stále ještě příliš nepřístupni kvůli kaleidoskopickým a psychedelicky zasněným vyhrávkám kytarového mága Nicka McCaba a produkci plné hluku. Naplno se tak až nový styl akustické kytary, Ashcroftových melodií a ukočírované vesmírné kytary McCaba, projevil až na Urban Hymns.
Verve už předtím měli výrazné písně – Led Zeppelinovskou “This is Music”, krásnou akustickou baladu “On Your Own” a majestátnou Ashcroftovu akusticko-orchestrální skladbu “History”. Potřebovali ale ještě něco výraznějšího, co se před Urban Hymns Ashcroftovu zatím nepodařilo. Když vznikly spory v kapele po divokých letech strávených na amfetaminu, původně přemýšlel Ashcroft, že silný materiál, který držel jako trumf ruce, vydá sám. Poté si to ale rozmyslel a usmířil se (byť jen na krátkou chvíli) s jeho původní kapelou. Jeho hlavním trumfem byla samozřejmě šestiminutová (rádiová verze byla zkrácená) symfonická hořkosladká symfonie, kterou slyšíme dodnes nejen z rádií, ale i z reklam, televizních pořadů a milionů dalších profesionálních i amatérských videí.
Název písně “Bittersweet Symphony” není ale výrazný jen kvůli existencionálnímu poselství, které nese, ale i kvůli příběhu, který se k němu váže. Hlavní motiv totiž pochází z písně Rolling Stones. Verve se se “Stony” domluvily na podílu 50 na 50, ovšem potom co se píseň stala tak úspěšná, vložil se do toho manažer Rolling Stones a v soudní sporu sebral Ashcroftovi a spol. veškerý profit z písně. Byl to však jen střípek v problémech, které v té době kapela měla a tak po turné k albu se Verve rozpadli po druhé. Ještě předtím však úspěch megahitu pronásledoval “Lucky Man” s podobným symfonickým motivem, avšak tentokrát naplno šťastným sdělením. Dalším singlem byla bluesem načichlá “Sonnet” a píseň, která v Anglii vyhrála hlasování o nejsmutnější píseň všech dob — srdcervoucí akustická balada “Drug’s Don’t Work”, kterou Ashcroft složil o svém otci, který umřel na rakovinu, když měl Richard 11 let. Singly ale nejsou ani zdaleka to jediné zajímavé.
Každá píseň je něčím výjimečná a v průběhu alba vystřídala kapela všechny své tři polohy, které za průběhu let získala a postavila je do kontextu nových Verve z roku 97, které pomohl sestavit producent Chris Potter (spolupracoval a mixoval alba Rolling Stones, U2, Clash, Paula McCartneyho). Ozvěny shoegaze z prvního alba A Storm in Heaven se ozývají na “Neon Wilderness” a “Catching the Butterfly”, Led Zeppelinovský blues smíchaný s hard rockem vynalezený na Northern Soul, zase slyšíme v písních “The Rolling People” a “Come On”. Ze stejného alba pocházející akustické balady zase slyšíme ozývat na “Sonnet” a “Drug’s Don’t Work”. Možná nejmagičtější momenty ale nastanou teprve, když se spojí naplno Ashcroftův melodický a textařský talent a McCabova magická vesmírná kytara, jako na “Space and Time”, “Weeping Willow” a “Velvet Morning”. Verve navíc vytáhli ještě jednu polohu, ve které se naplno ponořili do veselejšího pop-rocku nebo chcete-li brit popu, který lehce předpovídá následnou Ahcroftovu sólovou tvorbu: “This Time”, “One Day” nebo “Lucky Man”.
Album je celkově nezapomenutelným hudebním zážitkem, který ještě zesílí, pokud první tři alba Verve posloucháte po sobě, protože na sebe dokonale navazují. Ve výroční reedici se dočkáme plakátů a fotografií, v super deluxe verzi najdeme také b-strany a nevydané písně. Zvláště dobře zní “Lord I Guess I’ll Never Know”, která zní jako pokračování písně “One Day” nebo silnou akustickou “So Sister” nebo hodně Oasis připomínající “This Could Be My Moment”, které se na album nedostaly nejspíš kvli tomu, že byly příliš přímé a popové. Najdeme taky několik verzí a remixů “Bittersweet Symphony” a “Lucky Man”, či demo “Drugs Don’t Work”. Album pokračuje záznamem BBC Evening Session, ovšem pouze ve fyzické verzi, na streamovacích službách je další na řadě záznam koncertu z Haigh Hall a poté směs záznamů z Brixton/Manchester Academy a Newyorksého klubu 9:30.
