Recenze alb vydaných v týdnu od 21.7.2017 – Coldplay, Foster the People, Nine Inch Nails a další…
Lana Del Rey – Lust for Life
Vydavatelství: Interscope
Žánr: Adult Alternative Pop/Rock, Pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Lust For Life je dobré album, dokonce možná výborné. Když se ale na něj podíváme nikoliv samostatně, ale jakožto součást nějakého vývoje Lany Del Rey, je to album, které nic neřeší a spíše přispívá k vymazání zpěvačky z hudební historie. Album totiž neobsahuje žádné písně jako “Blue Jeans”, “Video Games” a už vůbec ne “Summertime Sadness” z alba Born to Die nebo pozdější silné příspěvky “High by The Beach” a “Cruel World”. Jediná píseň, která se s nimi může ve velikosti měřit je “Love”. To je ale docela málo. Možná kdyby na albu nebylo šestnáct písní a netrvalo by hodinu a čtvrt, hned by byl jeho koncentrát silnější.
— Překvapení týdne —
Coldplay – Kaleidoscope (EP)
Vydavatelství: Parlophone
Žánr: Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Nejlepší počin Coldplay za posledních dvanáct let od alba X&Y
V pěti písních stihli Coldplay prolézt spousty hudebními žánry a po studiovém albu A Head Full of Dreams je EP Kaleidoskope pokračováním hudby pestrých zvukových barev. Extended Play otevírá “All I Can Think About Is You”, která připomíná starší časy Coldplay. A to je jen dobře, protože jsou to především starší časy kapely, které uznává nejvíce posluchačů, ať už se jedná o novináře nebo běžné fanoušky. Píseň má v sobě trochu “Clocks” i britské temné, hořkosladké, ale velice podmanivé nátury, kterou můžeme znát kromě raných písní Coldplay třeba z tvorby The Verve, kterými se Coldplay stále očividně výrazně inspirují. Další píseň “Miracles” s rappujícím Big Seanem jsou už klasičtí současní Coldplay. Naštěstí je to ale to lepší z nich. Pohodová “Miracles” je ideální letní písní s výborným refrénem. Trochu vážnosti i tajemna poté dodá “A L I E N S”, na které se produkčně vyšvihl Brian Eno. To se to Coldplay skládá, když mají takové skvělé eso v rukávu! Následuje živá verze monstrózní tancovačky “Something Just Like This”, která byla snad jediným světlým bodem debutového alba Chainsmokers, na kterém se objevila. Relaxační “Hypnotised” je rovněž jedna z lepších písní Coldplay poslední doby.
Kaleidoscope je výběr ze starých dobrých časů Coldplay, plus to nejlepší z nových a dohromady to pak tvoří takový nenapadný, ale vlastně nejlepší počin Coldplay za posledních dvanáct let od alba X&Y.
Foster the People – Sacred Hearts Club
Vydavatelství: Columbia / Sony Music
Žánr: Indie Pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Foster the People pokračují v trochu marnivém pronásledování hitu “Pumped Up Kicks”, který ne a ne znovu dostihnout. To by ani nevadilo, pokud by ho dostihnout nechtěli. Podle toho jak zní, ho ale dostihnout chtějí. Chtějí být přístupní pro široké publikum, zároveň si ale (podívejte se na ten typicky indie popový obal) chtějí uchovat nálepku nezávislé kapely se svým originálním zvukem. Výsledkem pak je zvuk, který leží někde mezi zvukem indie rockové kapely a Maroon 5, přičemž jsou blíže spíše k těm Maroon 5. Foster the People začínají na písni “Pay the Man” v těžkém R&B, avšak nefunguje to kupodivu vůbec špatně.
Je holt rok 2017. Původně indie rocková kapela píše písně o Sex Pistols a do toho hraje elektronická taneční hudba.
“Doing It For the Money” pokračuje výraznými hip hopovými beaty ve sloce a v refrénu vystřihnou refrén jako z typické písně, která hraje na Evropě 2. U “Sit Next To Me” musíte po prvních tónech a vokálech Marka Fostera zkontrolovat, zda se vám náhodou přehrávač nepřepnul na další píseň a neskočili vám tam Adam Levine a Maroon 5. ”I Love My Friends” pokračuje v tanečních rytmech, ale je v ní i něco z atmosféry “Pumped Up Kicks”. V “Lotus Eater” si kapela zase vzala do ruky kytary a propůjčila něco z ostrého stylu The Strokes na “Time to Get Closer” zní zase jako Tame Impala, aby na “Loyal Like Sid & Nancy” vyzkoušeli deep house a odkazovali na Sex Pistols. Je holt rok 2017. Původně indie rocková kapela píše písně o Sex Pistols a do toho hraje elektronická taneční hudba.
Foster the People přinesli zajímavou směs písní, na Sacred Hearts Club ale též postrádají vlastní identitu. Při poslechu naslepo by bylo velmi těžké poznat, zda se jedná zrovna o Foster the People nebo o dalších x podobných kapel.
— Album týdne —
Nine Inch Nails – Add Violence (EP)
Vydavatelství: The Null Corporation
Žánr: Electro rock, Alternative Rock, Industrial Rock, Experimental Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Add Violence je druhým z trilogie krátkých alb Nine Inch Nails a následuje Not the Actual Events z prosince 2016. Add Violence tradiční industriální prvky Trenta Reznora a nové prvky syntetických beatů jeho parťáka Atticuse Rosse. Zvuková aranžmá, která zvolili hodně připomínají album Ghosts I – IV z roku 2008. Zvláště třetí skladba “This Isn’t the Place” pak připomíná Reznorovu a Rossovu spolupráci na hudbě do filmů režiséra Davida Finchera Gone Girl (Zmizelá) a The Girl with the Dragon Tattoo (Muži, kteří nenávidí ženy). Texty na albu se týkají většinou mysli, která se potýká s virtuální a nebo jinak zkreslenou realitou. Add Violence má tradiční NIN atmosféru beznaděje a bezvýchodných situací. Renzor s Rossem předvádějí svou skladatelskou a aranžérskou genialitu, když posluchače nahlodávají neustále přerušujícím se motivem v poslední písni. “The Background World”, který se neustále zastavuje a čím dál tím více zkresluje do šumu, až máte chuť vyskočit ze židle a rozbít vaši stereo soupravu na padrť. Reznor rozhodně neskládá relaxační hudbu bílého šumu pro pohodové odpolední čajové dýchánky. Jde mu o reakci, o vzbuzení emocí. Po poslechu Add Violence budete možná pořádně naštvaní a podráždění. Možná vás dokonce může z poslední šílené písně rozbolet hlava. Budete ale rozhodně něco cítit.
Goldfinger – The Knife
Vydavatelství: Rise
Žánr: Punk-Pop
Hodnocení: 3.5/5.0
The Knife je spíše sólový projekt Feldmanna než další album Goldfinger. Nezní ale špatně.
Goldfinger se vracejí po devíti letech. I když přesnější by asi bylo říct: John Feldmann se vrací; poněvadž kromě frontmana v kapele nikdo z předchozích členů nezůstal. Basáka jim teď dělá Mike Herrera z MxPx, druhou kytaru Phillip Sneed ze Story of the Year a bubeníka dokonce bubenická superstar Travis Barker z blink-128. Máme tady tedy místo nové kapely okolo jediného původního člena něco jako punkovou superkapelu vystupující pod skoro už kultovním jménem Goldfinger. Feldmann v době pauzy odvedl spoustu práce jako producent. Spolupracoval s Good Charlotte, The Used, ale i s One Direction a 5 Seconds of Summer. Produkoval i comebackové album blink-182 California. U producentské práce dostával Feldmann zakázky spíše od popových interpretů a to se projevilo i na The Knife, které zní nejvíce popově ze všech alb Goldfinger.
Travis Barker se opět vyřádil. Jeho bicí jsou jako obvykle několikrát složitější než by musely být a poslouchat je, jak určují tempo nejen kytar, ale i třeba trumpet je v rytmech, které někdy hraničí s rytmy reggae, jako na písni “Don’t Let Me Go”, jedna z nejzábavnějších věcí na albu. Na punknews.org napsala Julie River trefně: “Barker, Sneed a Herrera jsou takovými punk rockovými veterány, že pohlídají, že bude bez ohledu na to, jak daleko Feldman sklouzne do něčeho, co se naučil od 5 Seconds of Summer, stále kryt pravou punkovou silou.” Abychom si ale nedělali z Feldmanna legraci, je třeba uznat, že v jeho skladatelství jsou znát léta zkušeností, stejně jako v textech. Zajímavé je též sledovat nejen jak noví Goldfinger pendlují mezi vlastním stylem a Feldmannovým občasným sklouznutím k popíku, ale i Goldfinger a Barkerovými blink-128. “Who’s Laugning Now” a hlavně “See You Around” je jako dárek fanouškům čekajícím na další album “blink”. The Knife je spíše sólový projekt Feldmanna než další album Goldfinger. Nezní ale špatně.
Wizkid – Sounds From The Other Side
Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Dancehall, Afro pop, Hip hop
Hodnocení: 3.5/5.0
Dvaceti sedmi letý nigeríjský producent si našel rychle cestu k posluchačům na celém světě, když hostoval na Drakově hitu “One Dance”. Drake mu přispěchal na pomoc i na prvním albu. Kromě toho jsou tady taky Major Lazer, Chris Brown nebo Ty Dolla $ign. Sounds From The Other Side je taková velká afropopová party, na kterou si Wizkid zve slavnější kámoše. Debut je slušný. Wizkid ale pokračuje v tom, že je zajímavý spíše jako součást stylů jiných interpretů než jako samotný.
The Vamps – Night & Day
Vydavatelství: Universal
Žánr: Dance Pop
Hodnocení: 2.0/5.0
The Vamps jsou další uměle vytvořenou skupinou čtyř pohledných hochů, kteří v sobě mají mít trochu toho alternativního nádechu, který se teď mísí s mainstreamem. Když v roce 2014 vznikali, měli být takovou alternativou pro One Direction pro větší fajnšmekry. Teď je rok 2017 a jejich styl se trochu (ne příliš) změnil. Nebo spíše aktualizoval. Kombinují výrazné syntezátorové melodie taneční hudby, jako to dělají Chaimsokers s popem načichlým R&B. Texty jsou nudné, pojednávají o tradičních tématech puberťáckých kapel. Prostě snění, nespaní, letní romance… Nic překvapivého. Není to ale hudba, která je největším průšvihem, Největší průšvih je děsně nudná produkce a malý hlasový rozsah kapely, která se tak nemůže rovnat ikonám chlapeckého popu 90. let Take That. The Vamps jsou zkrátka více YouTubeři než kapela a na jejich albu Night & Day je to znát o to víc, když už jsou dospělejší a bylo by na čase se někam zkusit posunout.
