Recenze alb vydaných v týdnu od 5.6. 2017 – Dua Lipa, U2, alt-J a další…
Lesbická romance Halsey, za lepším světem s Rogerem Watersem a nová vycházející popová hvězda Dua Lipa
— Nejočekávanější album týdne —
Halsey – hopeless fountain kingdom
Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop, Synth pop, Electro Pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Album obsahuje písně, které se hrdě hlásí k alternativnímu proudu popu, rádiovému popu a jsou tu i kompromisy, které nedopadly úplně dobře. Album ale patří k příjemnému osvěžení tohoto žánru. Už jen ten nápad vytvořit album, které má být homosexuálním remakem Romea a Julie. Problém alba je, že větší originalita je ve skutečnosti v těch kecech okolo alba v rozhovorech a tweetech než v mnohých písních na něm. Jako vstupenka do světa alb současného popu, super. Ten, kdo má více v tomto žánru naposloucháno, toho album do kolen zase zrovna nedostane. Píše ho přece jen Sia Furler a další, co píšou hity i desítkám dalším zpěvačkám a zpěvákům.
— Album týdne —
Roger Waters – Is This The Life We Really Want?
Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Art Rock, Rock, Progresivní rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Spolu s produkcí Nigela Godriche (Radiohead, Atoms for Peace…) se mu podařilo navrátit zpět některé skvělé momenty legendárních alb Pink Floyd a velmi podobně je tomu v textech, které jsou velmi obrazné a zasáhnou člověka přímo a bez řečí okolo. Album ‘Is This The Life We Really Want?’ je trefné album člověka zklamaného současnou společnosti, ale věřící ve změnu k lepšímu. A vlastně ani moc nezáleží, ke kterým názorovým proudům tíhnete vy.
Dua Lipa – Dua Lipa
Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop, Dance-Pop
Hodnocení: 3.0/5.0
Anglická zpěvačka s albánsko-kosovskými kořeny Dua Lipa pracuje na debutovém albu už od roku 2015, kdy se jí ujali u Warner Music. Do dnešního data už vydala z nového alba 6 singlů a k tomu ještě navíc píseň “Scared to Be Lonely” nazpívanou s DJem a producentem Martinem Garixem. Hlas zpěvačky je velmi výrazný, drsný, dominantní a od ostatních zpěvaček rozpoznatelný. Dua Lipa umí působit výrazně přes elektronické zvukové textury na povedených písních jako “Be The One”, stejně jako skrze decentnější tóny na “IDGAF”. To stejné se bohužel nedá říct o hudbě. “Lost In Your Light” s písničkářem Miguelem je nevýrazná popová tuctová nuda, podobně jako generický rádiový hit “Hotter Than Hell” a úvodní “Genesis” s tropickým housem, otevírajícím album. O poznání zábavnější je už stylová “Blow Your Mind (Mwah)”, která je popovou přehlídkou ženské síly a sexuality. Zpěvačce tenhle styl sedí daleko více než umělé popové balady, jakou je třeba následující “Garden”, trochu jiná káva je pak závěrečná pianová balada se zpěvákem Coldplay Chrisem Martinem. Problém Dua Lipa je v tom, že je až příliš tlačena dopředu producenty a marketingem nahrávací společnosti, kteří přitom zpěvačku nenechají volně dýchat, ani ji nedokážou vtisknout jedinečnou tvář. Dua Lipa je tedy bohužel především než sama sebou, hybridem mezi Rihannou, Ellou Henderson, Charli XCX, Amy Winehouse, Adele a Zarou Larsson.
30 let nejslavnějšího alba U2, umělěcký bordel od alt-J a pořád dobří Saint Etienne
— Reedice týdne —
U2 – The Joshua Tree (30th Anniversary Edition)
Vydavatelství: Universal
Žánr: Rock, Alternative Pop/Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: Původní album: 5.0/5.0; Reedice: 4.5/5.0
Seržanta Pepře střídá v reedicích další album, které by si zasloužilo místo v žebříčku “100 nejlepších hudebních alb všech dob”. Zdá se to být až neuvěřitelné, že uplynulo více doby vydání nejslavnějšího alba U2 Joshua Tree a dneškem, než mezi vydáním prvního alba Beatles a vydáním Joshua Tree. 30 leté výročí obsahuje oficiálně nezveřejněné koncertní záznamy, remixy, b-strany singlů, dema i knihu fotografií kytaristy Edge. Pro U2 znamenalo před 30 lety Joshua Tree především přesun z arén na ještě větší stadióny a zajistili si takédíky albu hvězdnou slávu nejen v Evropě, ale i v pro některé Evropské kapely nedobytných Spojených státech. Když album vstoupilo v roce 1987 do amerických obchodů, stalo se v Billboard žebříčcích nejrychleji prodávaným albem všech dob. Kapela se teď vrací po 30 letech, aby zahrála tohle album úplně celé. Původní CD je zde v remasterované verzi z roku 2007, je zde též záznam z Madison Square Garden z koncertu původního turné, CD se zbrusu novým remixem alba a CD s b-stranami a nepoužitými demo záznamy.
Na koncertním záznamu můžeme slyšet zajímavé momenty, jako závěrečný segment písně “I Still Haven’t Found What I’m Looking For” ve stylu Boba Marleyho, nebo “Exit” obsahující útržek písně “Gloria” Van Morrisona. Nechybí ani cover “Help” od Beatles. Spolu s fotografiemi je americký záznam trefným tahem, vzhledem k tomu, že Joshua Tree bylo inspirováno, pro irskou kapelu do té doby ještě stále tajemnou a záhadnou, Amerikou. Třešničkou na dortu je třeba “One Tree Hill Reprise,” kterou připravila samotná skladateleslká legenda Brian Eno. Mezi remixy můžeme najít radikální řez producenta Jecknifa Leeho, který z “Bullet The Blue Sky” vytvořil něco, co zní jako společný výtvor Nine Inch Nails a vedlejšího projektu zpěváka Deftones — kapely ††† (Crosses). To Daneil Lanoise se naopak snažil o minimalismus. V “Running to Stand Still” mu to vyšlo, u klasiky “With Or Without You” však remix působí jako amatérské počmárání předtím dokonalého obrazu. Vzhledem k tomu, že tyto remixy je třeba brát spíše jako bonusy, výroční edice je pěkným počinem už jen z důvodu všech těch krásných Edgových fotografií, jenž některé ještě nikdy předtím nespatřily světlo světa.
— Zklamání týdne —
alt-J – RELAXER
Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Indie Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 2.5/5.0
“Celé je to jako jeden velký, falešný LSD sen, který není ničím jiným než monstrózním umělecký bordelem, který se pohybuje na hranici umění a lenosti kapely.”
RELAXER je odstrašující ukázkou kam až to může dojít, když je kapela příliš zahleděná do sebe a začne se brát příliš jako umělecká a přitom zapomene, že vlastně nemá světu co říct. Úvodní píseň má zajímavé hudební nápady a nechybí ani nečekaný host na závěr, když slyším Ellie Rowsell z Wolf Alice, která zpívá: “I just want to love you in my own language”. Kapela působí, jakoby roupama nevěděla, co dál dělat. Album střídá vodní bomby syntezátorů a orgánů s žesťovými nástroji, aby se vydalo do folku skříženého s texturami filmové hudby na coveru slavné dělnické balady “House Of the Rising Sun”, která zní v podání alt-J dost prapodivně. Pak následuje šílená změť hluku a zvuků s mimořádně otravnými hlasy kapely, vedené nosním vřeštěním Joa Newmana. Nechybí prapodivné samply, protože kapela nutně musí vypadat “nerdsky”.
Celé je to jako jeden velký, falešný LSD sen, který není ničím jiným než monstrózním umělecký bordelem, který se pohybuje na hranici umění a lenosti kapely, který naštěstí tahají z břečky skvělé písně jako “Adeline”, které nezapomněly melodii někde mezi falešnými hipsterskými brýlemi a za podpory Londýnského orchestru a inovativní produkce drží kapelu stále (byť na vlásku) v top lize, do které se dostali, když v roce 2015 vyprodali Madison Square Garden.
Nové album alt-J je jako špatně provedená imitace hudby, kterou jste slyšeli už někde předtím.
Alt-J jsou jedni z hlavních taháku letošního Colours Of Ostrava, ti z vás kteří zde míří, by se tedy měli modlit za to, ať je setlist složen spíše z písní minulých alb. I když pojďme si to přiznat, Alt-J (pardon ∆) není ani zdaleka tak dobrá kapela, jak by se mohlo zdát a po ucházejících albech An Awesome Wave a This Is All Yours, které ovšem už nesly některé varovné znaky, se teď temné místa kapely ukázaly na plné čáře. Zkuste odečíst alternativní hromadné orgie, završené nulami a jedničkami, zastupující binární kód znaku ∆, nekrofilní choutky na písni “Deadcrush”, a dostanete jen průměrnou pop rockovou kapelu, hrající si na něco více než je, jejichž nesmyslné texty se fanoušci snaží vysvětlit obskurními odkazy na mrtvé fotografky z období 2. světové války. Píseň “3WW” by mohla se stejnými slovy klidně přezpívat, jako nový letní hit Carly Rae Jepsen. Písně alt-J jsou v lepším případě jako popové fláky, které produkoval šílený a líný producent, v horším případě jsou jako nějaké podivné odvětví hentai porna.
Nové album alt-J je jako špatně provedená imitace hudby, kterou jste slyšeli už někde předtím. Příště by mohli své oplzlé texty poslat raději Bloodhound Gang, v jejichž podání by zněly alespoň vtipně.
“I’m at the door at a quarter to four
Poppers popping baby might take some more
I’m fucking loose, you’re gorgeous, I don’t care
Come closer, baby, slap me like that snare
‘Moon Shaped Pool’ plays in the velvet cell
Green neon sign reading ‘Welcome to hell’
Leather slings fall like oxygen masks
We’re going down, fuck my life in half
– Newman, alt-J, “Hit Me Like the Snare”, ‘RELAXER’
Pokud se chcete podívat na výstižnou parodii alt-J kliněte na tento odkaz…
Saint Etienne – Home Counties
Vydavatelství: Heavenly
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Electronic, Alternative Dance
Hodnocení: 3.5/5.0
Home Counties je pro legendární londýnskou kapelu především důkazem, že stále umí. Jejich debutové album Foxbase Alpha z roku 1991 proměnilo nejen anglickou nezávislou klubovou scénu, nyní se věrně drží svého stylu inspirovaného barokním popem 60. let, ale taky inovují třeba pomocí vlivů latinskoamerické hudby na písni “Dive”. Nechybí ani vzpomínky na glam rock ve stylu Bowieho a zasněný, melancholický pop ve stylu ELO na “Out Of My Mind”. Saint Etenne pod vedením producenta a muzikanta Shawna Leeo (produkce vlastní tvorby, hrál na albech Spice Girls i Sugababes), využívají více skutečných nástrojů, než bylo ve zvyku v předchozích obdobích kapely a vůbec celková produkce je velmi retrospektivně znějící a album vůbec nepoužívá žádné moderní elektronické nástroje. Home Counties na rozdíl od debutového alba Saint Etienne v hudební historii brzy zapadne prachem, pro fanoušky kapely je ale příjemným přírůstkem do diskografie.
Benjamin Booker přemýšlí nad místem ve společnosti, Dan Auerbach z Black Keys se vrací na americký venkov a Antonoff z FUN. pokračuje s Bleachers v hudební terapii
— Překvapení týdne —
Benjamin Booker – Witness
Vydavatelství: ATO
Žánr: Blues, Alternative/Indie Rock, Blues-Rock, Punk Blues, Garage Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
The Gun Club, Blind Willie Johnson i kapela T. Rex jsou prý největší inspirací pro tvorbu New Orleanského rodáka Benjamina Bookera. Booker se zrovna vrací se svým přímým garážovým blues rockem s ostrými kytarami po debutu z roku 2014, nazvaném prostě Benjamin Booker. Na titulní nábožensky načichlé písni zpívá o tom, jak chce být svědkem božího zásahu: “Am I gonna be a witness, just a witness?” Booker na novém albu rozšiřuje možnosti hudebníků a ptá se, jakou mají vlastně roli ve společnosti. Jakožto aktivista hnutí Black Lives Matter se snaží hranice důležitosti zpěváků a muzikantů posunout dále.
Nové album nahrál v New Yorku a také v městečku Woodstock, nedaleko obce Bethel, kde se konal onen slavný festival. Benjamin Booker na novém albu zabrousil více do soul music, R&B a blues, zatímco si stále udržuje část svého garážového punkového zvuku, který definoval jeho debutové LP. Jeho chraplavý hlas mu neumožňuje často vystoupit a zpívat rozlehlé, velkolepé refrény, rozhodně to ale umí rozjet v rychlejším tempu, jak to ukazuje v druhé polovině písně “Off the Ground”. Booker používá hudbu jako léčivý pramen pro své úzkosti a věci, které ho trápí, a i právě díky jeho nakřáplému hlasu slyšíme především písně v pomalém či středním tempu, Booker však nenudí a v Lennonovském stylu si počíná na druhém albu velmi slušně.
Dan Auerbach – Waiting on a Song
Vydavatelství: Nonesuch
Žánr: Pop/Rock, Písničkář, Alternative/Indie Rock, Garage Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Zpěvák Black Keys vydává své druhé sólové album. Když vydával v roce 2009 to první, Black Keys byli na vrcholu slávy a Auerbachovo album bylo jako zasloužený odpočinek na dovolené, po triumfálním tažení na mistrovství světa kapel. Teď je to přece jen trochu jiná situace, Auerbachovo albu ale stále působí jako dovolená na zapadlém americkém venkově. Titulní píseň je vtipná story o tom, jak chce napsat píseň, a když o tom píše, tak ji vlastně napíše. Nenechte se zmýlit, Waiting on a Song není nějaká levná, legrácka. Na novém albu účinkuje i písničkář John Prine nebo samotný kytarový mág Mark Knopfler. Na novém albu se zaměřil více na jemnější pop, studiově čisté country, soul i folk. “Shine On Me” s Knopflerem zní jako akustické provedení písně z nejlepších dob Dire Straits, celé album je stejně jako všechna sólová i kapelní Auerbachova tvorba načichlá retro prvky a ohlížením se zpět k hudebním vzorům za starými dobrými kytarovými sedmdesátkami a osmdesátkami. Na druhé “Malibu Man” je zase slyšet jasná inspirace Neilem Youngem. Všechno je to samozřejmě v souladu s Auerbachovými tradicemi převedeno do tak akorát vyváženého zvuku, který zní jako film ze sedmdesátých let, který je natočen současnými super moderními Ultra HD kamerami. Auerbach se nebojí vytáhnout rockové klišé verše ze staré školy “Cherrybomb … Sweeter than an apple pie” a nebojí se to dělat často, to ale rozhodně nemusí být na škodu, pokud Auerbachův styl milujete.
Bleachers – Gone Now
Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Indie Pop, Alternative/Indie Rock, New Wave, Post-Punk, Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
Po spolupráci s Lorde i Taylor Swift se rozhodl zpěvák FUN. Jack Antonoff jít kůží na trh sám. Zatímco byl na turné s FUN., psal v hotelových pokojích písně pro sólový projekt, který pojmenoval Bleachers. Debutové Strange Desire ukazovalo, jaký má talent na velké popové melodie, na Gone Now v tom rozhodně pokračuje, ovšem už jako více dospělý muzikant a skladatel, který je si svou prací více jistý. Debutové album bylo hodně ovlivněno smrtí Antonoffovy sestry, která zemřela na rakovinu, když mu bylo 18, Gone Now je další pokračování toho, jak Antonoffův život pokračuje bez sestry v hořkosladké chuti a toho, jak ho jako osobnost tato událost ovlivňuje, ovšem ne jen nutně v negativním slova smyslu. Gone Now je i díky tomu ukázkou Antonoffova nadání na barevné písně, které ať už jsou smutné nebo veselé, pomáhají pomocí záplavy syntezátorů, kytar a tvrdých úderů bicí, léčit bolest.
