The Wombats, Dashboard Confessional, Vees a další alba, která se zrovna řeší

The Wombats se na svém čtvrtém albu částěčně vrátili ke kytarám; stárnoucí oblíbenci dřívejších puberťáků Dashboard Confessional se připomněli, že vůbec existují a jihočeští Vees nakonec i přes smůlu a všechny tragikomické problémy, které kapelu provázely, vytvořili zatím nejzásadnější počin jejich kariéry. Hudebním světem otřásalo taky nové album Franz Ferdinand, které je pro ně návratem do formy, mimořádné poutavé album Ezry Furmana a soundtrack k aktuálnímu megafilmu Marvelu Black Panther.

Nové albem The Wombats zapadne do nákupních center a poslouží i jako univerzální bílý hluk pro jakoukoliv činnost. Mohlo z toho být daleko více

The Wombats – Beautiful People Will Ruin Your Life

Vydavatelství: The Wombats
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Rock, New Wave/Post-Punk Revival
Hodnocení: 3.0/5.0

The Wombats z Liverpoolu jsou skvělí v mixování svých hudebních elementů tím způsobem, že dají běžnému mladému posluchači přesně to, co vyžaduje. Jejich nasládlý a chytlavý pop rock spojený s trochou tančení, ale zároveň i se špetkou komplikovanosti a uměním překvapit, zaujal tisíce hlavně ostrovních mladých lidí. Když se k tomu přidalo i to, že The Wombats jsou skvělí performeři, z The Wombats se stala hodně vyhledávaná festivalová i klubová kapela, která se díky pravidelným koncertům stala populární i u nás.

Ať chápete úspěch jejich naleštěné hudby či nikoliv, musí se uznat, že na rozdíl od jiných kapel z prvního desetiletí tohoto století, které vyletěly rychle nahoru a stejně rychle taky spadly, The Wombats se po více než deseti letech zatím daří udržet přízeň své fanouškovské základny, oslovovat další a dokonce se dá říct, že nikdy nebyli větší než nyní.

Dosáhli toho i díky tomu, že obě jejich předchozí alba si zachovaly určité poznávací znaky, ale taky obě přinesly něco nového. Jejich debut A Guide to Love, Loss & Desperation (207) byl něco jako pozitivní emo. Všechno jen nástroje klasického rocku a žádná elektronika. To Glitterburg (2015) je album syntetické s elektronickými bubny a syntezátory.

Z The Wombats se sice nikdy nestala tak velká kapela, jakou se stali třeba Arctic Monkeys, pořád ale tady jsou, pořád jim chodí na koncerty lidi a pořád je o ně mezi lidmi zájem a to i přestože na to, jaké má kapela jméno, z více “nerdské” hudební společnosti včetně novinářů, nadšení zrovna nestříká. Bohužel je třeba jim tentokrát dát za pravdu.

The Wombats přece jen nejsou ambientní kapela a účel jejich hudby by měl být jiný, než nerušit.

Na Beautiful People Will Ruin Your Life je určitě více kytar a The Wombats se drží trendy po produkční stránce — vzhledem k tomu, kolik kapel dnes využívá syntezátory — možná o pár let zpožděných od současného indie rocku.

“Lemon To A Knife Fight” byl první vydaný singl z alba a taky je to přesný prototyp, který vystihuje i celý zbytek alba. Je to fajn píseň, která zní dobře. Je tady vysoký, ozvěnový a cinkavý kytarový riff, slušný vokál zpěváka Murphyho, bicí a basa, na které se dobře tancuje; bohužel tu není nic navíc, co by vás přimělo být z téhle písně u vytržení. Při téhle písni se jistě dobře řídí, i staví posezení na zahradě, ale to, že je píseň dobrým bílým hlukem samozřejmě ještě neznamená, že je to píseň dobrá. The Wombats přece jen nejsou ambientní kapela a účel jejich hudby by měl být jiný, než nerušit.

Bohužel takhle to je i se zbytkem alba. Jistě vás potěší, když v obchoďáku uslyšíte třeba “Turn” snažící se vytvořit tajemnou noční atmosféru, ale když si ji pustíte doma, nemůžete se zbavit dojmu, že té písni ještě chybí kousek něčeho, díky čemuž by mohla být daleko lepší. Někdy to jsou fádní a ohraná textová sdělení, většinou však neschopnost kapely přijít s pořádným refrénem.

Přitom zrovna ty texty mohly občas podržet to melodické prázdno, protože celým albem se prohání zajímavé téma vztahových pochybností, které zní jako nikoliv rozchodové písně, ale jako písně o vztahu, který má problémy. Kdyby bylo vše lée provedeno, s podobnými tématy by se jistě ztotožnilo daleko více lidí.

Škoda. Promarněná šance The Wombats.

Nezávislý rock po Česku. Zloději ve zkušebně ani audio inženýr na odvykačce nejsou pro Vees vůbec žádný problém

Vees – No Way Back

Vydavatelství: Tranzistor
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: české měřítko: 4.0/5.0; světové měřítko: 3.5/5.0

Na českých kapelách je smutné, ale zároveň krásné s jakými problémy se musí potýkat oproti jejich kolegům z USA nebo Velké Británie a jak stejně přese všechno občas dokážou přijít s něčím, co by dokázalo na zahraniční scéně konkurovat. Jihočeské trio Vees (Jan Bernard Vaněček, František Vácha a Matěj Vodička) muselo oddálit vydání svého druhého studiového alba. Pánům do smíchu nebylo ani náhodou, ale přece jen jsou ty důvody odkladu alba tragikomické. Hlavní důvod byl prostý. Vees neměli na co hrát. Někdo jim totiž opakovaně šlohnul nástroje ze zkušebny. Když už se Vees vypořádali s vloupačkami do zkušebny, koupili nové vybavení a mohli konečně nahrávat, audio inženýr alba musel odejít na odvykačku. No zkrátka… nezávislý rock po Česku.

Kapela to ale přece jen zvládla. Fanoušci pomohli postavit se kapele na nohy, bývalý člen Sunhine a onoho času i pomocník legendárních Killing Joke Michal Šťastný (známý též jako “Amák”) se jim vrátil z odvykačky a album se mohlo konečně dokončit.

Vees používají v drtivé většině zvuku syrových zkreslených kytar, ale když se naskytne možnost, využijí i širších zvukových palet, jak ukazují v intru “I don’t how long I’ll be gone (Intro)”. Hned druhá “Meat Song” ale jasně vzkáže, že na žádné vesmírné pobíhání kytarových efektů a hammondových varhanů si moc nemáte zvykat. Kapela začne sázet hutné riffy v progresivním tempu. Špinavé kytary podporuje pořádně temná basa a společně s Vaněčkovými vyšinutými vokály udělají z písně znervózňující horrorový zážitek.

Pokud byste ještě pochybovali o tom, jak je “Meat Song” parádní nářez, přesvědčí vás o tom geniální mezihra. Za polovinou se začne používat souzvuk vokalistů, zazní píšťala a píseň se zničehonic najednou otevře a prosvětlí. Je to jako když jste oběť šíleného psychopata a po týdnu stráveném ve tmě, smradu a vlhku sklepa, někdo konečně otevře sklepní okno, ze kterého proniká čerstvý vzduch svobody. Jakoby pak ale tyran dorazil zpět a obzvláště agresivní kytary a surové bicí utnou malou špetku naděje na útěk.“I will rent motel room, where I’ll be watching you,” zpívá vyšinutě Vaněček a hned nato odkazuje na kultovní postavy Roberta Blocha a Thomase Harrise:

“I’ll be Norman Bates of modern days, doctor Lecter to you.”

Blbé je, že jakmile “Meat Song” posluchače namlsá, chce od Vees více a více. Zbytek alba jde ale přitom rozdílnou cestou. Zrovna následující vesmírné disko zahrané na kytary “Frames”, posluchače ještě uspokojí. “Why So” je ale vzhledem k dosavadnímu průběhu alba podivná píseň, která si sice ve sloce trochu drží progresivní náturu, melodicky naivní skejťácký pop rockový refrén ale albu v dosavadním průběhu moc nepomůže.

Dvojice písní “Rosie” a “Last of the Mohicans” slouží uprostřed alba jako kytarové jamování ze zlatých časů kytarové hudby 70. let. Vokální linky jsou zde jen vedlejší součástí, která vlastně posluchače moc nezajímá, protože to hlavní se děje u kytar.

V druhé polovině se kapela přepne do jakéhosi klidnějšího módu, ve kterém zvolní tempo a Vees nechají rozvinout větší melodičnost vokálních linek i linek hudebních nástrojů.

Ačkoliv druhá polovina alba asi nebude budit takové nadšení, z No Way Back vzniklo i přes ty všechny těžkosti při nahrávání album, které může kapelu posunout dál více než jakákoliv ať už krátká a nebo dlouhá nahrávka, kterou vydali.

Prázdní a falešní Dashboard Confessional a jejich zbytečné album Crooked Shadows

Dashboard Confessional – Crooked Shadows

Vydavatelství: Dine Alone
Žánr: Pop Rock, Emo-Pop
Hodnocení: 2.0/5.0

Crooked Shadows je sedmé album původně emo/alternativní/pop rockové kapely a taky jejich první album po dlouhatánských devíti letech. Dashboard Confessional možná u nás nejsou tak zvučné jméno, doma v Americe ale uměli ještě před pár lety vyprodávat díky věrné fanouškovské základně, skládající se hlavně ze zástupkyň něžnějšího pohlaví, velké arény. Dokonce se jim povedlo naplnit asi nejslavnější americkou halu — newyorskou Madison Square Garden. Platí, že komukoliv se tohle povede, zaslouží určité uznání a to ať už se jedná o kohokoliv.

Členové kapely taky už nejsou nejmladší vzhledem k hudbě, kterou se proslavili. Zpěvák Chris Carrabba se přehoupl přes čtyřicítku, stejně jako většina kapely. Když měli 40 Pink Floyd, asi to nikdo nepostřehl a když ano, vyšší věk jim ještě mohl pomoct v důvěryhodnosti stylu hudby a tématům, které hráli. Pokud se ale proslavíte hudbou spjatou pevně s teenagery a jejich hudebními zájmy, jako to udělali Dashboard Confessional, máte po čtyřicítce hodně těžký úkol. Buď budete těžit z nostalgie a smíříte se s tím, že nových fanoušků již moc neoslovíte a nebo můžete přijít na to, jak posunout vlastní styl někam dál.

Dashboard Confessional si zvolili spíše tu lehčí cestu a když už se rozhodli udělat něco nového, dopadlo to velkou blamáží. Doopravdy nevím, jestli mohli Dashboard Confessional vydat zbytečnější album. Crooked Shadows nic neznamená, nikam kapelu neposouvá. Není tady několik hitů, jaké by překonaly ty, které již vydali. Většinou tu není chuť ani někam se posunout a když ta chuť přijde, je to spíše odbytá povinnost a taky to tak zní. Prostě obrovská nuda a prázdnota. Jakoby kapela ani nechtěla tohle album vydávat, ale už nutně musela, aby se vůbec udržela v chodu.

Třeba druhá píseň “Catch You” je alespoň příjemný pop rock, stejně jako úvodní píseň “We Fight”. Sice by je člověk daleko raději slyšel někdy před 15 lety, kdy měl jiný hudební vkus, i hudební scéna byla jiná a nikdo, ale proč ne. Jednoduchá syntezátorová linie, pop punkové bicí a basa v první jmenované písni a odhodlané sborové vzvolávání v úvodní písni mají v sobě kus příjemné nostalgie z dřívějších dob zlatých časů skejťáckého punku. Je to sice jako dívat se na starou nahrávku z vašich patnáctých narozenin, kdy máte pocit, že se už nedokážete dost dobře vcítit do toho, jaké to tehdy bylo, ale oproti zbytku alba je to úplně jiná káva.

Třeba pokus Dashboard Confessionall o disko “Belong”, skončí naprostou blamáží a svůj podíl na zločinu má samozřejmě i trio elektro producentů Cash Cash, kteří na písni spolupracovali.

Písně Dashboard Confessional jsou strašně předpovídatelné a drží se podobné strategie. Nejen Amerika má tolik hudebních talentů, že lepší písně než jsou “About Us” nebo “Be Alright”, by dokázal vytvořit každý druhý zoufalec z Nashvillu, snažící se všemi možnými i nemožnými způsoby vydělat na to být umělcem.

Kapela včetně zpěváka zní, jakoby je jejich vlastní hudba ani nebavila.

To, co kapela na albu předvádí s refrény je doopravdy neuvěřitelné. Kapely jako Black Veil Brides, Falling In Reverse nebo All Time Low jsou taky milovníci kýčovitých refrénu, ale alespoň je zpívají s nějakým nasazením a chutí. Jediný ucházející refrén mají první a poslední píseň alba. Ačkoliv má Dashboard Confessional produkci splňující nepsané standardy dnešní komerční hudby, kapela včetně zpěváka zní, jakoby je jejich vlastní hudba ani nebavila.

Přitom texty kapely nejsou zase tak strašné, že by si kvůli nim člověk mlátil pěstí do čela a Carrabba je o dost lepší textař než skladatel. Škoda, že jediná skladba s více emocemi a zároveň asi jediná, kterou vůbec stojí za doporučení, je až to poslední moc hezké romantické duo “Just What to Say” se začínající zpěvačkou Chrissy Costanzou.

Jeden z našich bývalých prezidentů jednou řekl o jiném politikovi, že je prázdný a falešný. Ať už to bylo fér hodnocení nebo ne, přesně tohle hodnocení se nyní hodí na aktuální album Dashboard Confessional

Nezapomeňte taky na…

Franz Ferdinand – Always Ascending

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Indie Pop, New Wave, Post-Punk Revival
Hodnocení: 4.0/5.0

Dva hlavní úkoly Franz Ferdinand při nahrávání splinili. Zapracovali do svého stylu elektroniku a nahradili kytaristu. Recenzi autora můžete číst na hudební databázi ONEmusic.cz.

Ezra Furman – Transangelic Exodus

Vydavatelství: Bella Union
Žánr: Indie Pop, Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Lo-Fi, Noise Pop
Hodnocení: 4.0/5.0

Zatím nejvíce ambiciózní projekt skladatele a textaře z Chicaga je širokoúhlým výletem do jeho deštivého světa, ve kterém vás provází věcmi, které ho trápí a nad kterými přemýšlí. Ať už to jsou záležitosti okolo Boha, lásky, přežívání emocionálních sešupů a stoupání nebo popisování toho, jaké je to být homosexuálem, Ezra Furman podává vše tak, že posluchače vtáhne do děje lépe než film sledovaný v IMAX kině.

Kendrick Lamar – Black Panther: The Album [Music from and Inspired By]

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Soundtrack, Rap, R&B
Hodnocení: 3.5/5.0

Film Black Panter se možná zapíše do historie a pokud se tak skutečně stane, svůj podíl bude nést i soundtrack, který vznikl pod vedením Kendricka Lamara a spolupracoval na něm i výběr mladých talentů rappové a R&B scény jako SZA, Khalid, 2 Chainz, Vince Staples, Zacari nebo Travis Scott. Black Panther: The Album je mix různých žánrů a zajímavých žánrových posunů v rámci rapu i směrem k modernímu R&B. Není to zrovna sourodé album, ale jakožto album k filmu, který posouvá hranice, jsou písně svou stejnou náturou velice trefné.