Nejslavnější filmový soundtrack všech dob je pořád na kapesník

25 nejprodávanějších alb všech dob:
25. místo
James Horner – Titanic [Music from the Motion Picture] (1997)

Fenomenální úspěch romantického historického dramatu o potopení nepotopitelné lodi měl dopady až za hranice filmového plátna. V některých případech je soundtrack trochu podceňovanou součástí filmů. Soundtracky jsou jako koření, kterými se dochucují filmy. Záleží samozřejmě na typu filmu, ale naprostá většina komerčních trháků by prostě nefungovala bez toho správného soundtracku. Titanic [Music from the Motion Picture] zůstává i po letech tou nejúspěšnější prací Jamese Hornera.

Horner a Cameron jsou jako stadiónová kapela

James Horner a jeho soundtracky z filmů Statečné srdce, Legenda o vášni, Drtivý dopad či Apocalypto jsou naprosto výjimečné hlavně tím, jak přesně dokážou udeřit hřebíčkem na hlavičku. Tak jako stadiónové kapely jako Aerosmith nebo KISS se občas pohybují na hranici, i za hranicí kýče. Vůbec to ale nevadí, protože dokáží odemykat skrytý potenciál filmů. Stejně jako stadiónové kapely odemykají skrytý potenciál svých čtyř akordových fláků. Znějí prostě tak velkolepě a jsou tak zábavné, že je úplně jedno, jestli nad nimi parta hipsterů ohrne nosem.

Nepatřím mezi velké příznivce režiséra Jamese Camerona, stejně jako jeho filmů. Lépe řečeno, obdivuji jeho megalomanské režisérské schopnosti a schopnost vytvořit skvělé náměty. James Cameron má na kontě 2 nejvíce výdělečné filmy všech dob a jako režíser právem. Scénárista ale – troufnu si tvrdit – není zase tak dobrý. Bylo to znát hlavně na filmu Avatar, ale i na Titanicu. Cameronův Titanic ani Avatar prostě není příběhově tak dobrý jako třeba Vykoupení z věznice Shawshank nebo Forrest Gump. Co ale Cameronoi nejde upřít je, jak velkolepě dokáže své zdánlivě jednoduché příběhy vyprávět. Příběh ve filmu Titanic i Avatar jsou zaměnitelné s dětskou pohádkou, on je ale dokázal přetvořit v něco monstrózního. Když posloucháte soundtrack, občas máte docela podobný dojem. Cameron i autor soundtracku Horner jsou jako úspěšné stadiónové kapely. Jejich materiál není vždycky ten nejlepší v dané době, dokážou z něho ale vytěžit maximum – nebo spíš ještě více než maximum.

Nebyli jste náhodou počati u tohohle soundtracku?

Když tak člověk poslouchá soundtrack Titanicu, napadá ho že při takových prodejních číslech, muselo být při poslechu tohoto alba počato spoustu dětí. Když tomu navíc připočteme to, co se dělo po promítání v kině, kdy ještě zamilovaným párům jistě hrálo v uších “My Heart Will Go On”; Horner by měl být posmrtně vyznamenán za mimořádný přínos pro lidstvo, protože dobrá polovina současných náctiletých musela být počata při jeho hudbě.

Soundtrack jako “highlights” nejlepších momentů z filmu

Dost už ale legrace. Jaká je samotná hudba? Jsou zde (jak jinak) slyšet smyčce, pak ale taky vokály norské sopránové zpěvačky Sissel (vážné se takhle jmenuje). Orchestriální “ansábl” doplňuje na dobrodružné skladbě “Southampton”, oslavující velkolepost a vzhled lodi, výrazný “zpívavý” syntetizér, který se překrývá a mísí se skutečnými vokalisty. Tento hlavní “zpívavý” sentetizér byl pravděpodobně vytvořen tak, že do jednotlivých kláves byly nahrány různé hlasové polohy skutečných zpěváků a pak byla tahle hlasová banka využita klávesovým nástrojem.

Podobně zajímavý zvuk syntetizéru lze slyšet v celé délce soundtrackového alba. Je naprosto uchvacující, jak dokážou vokály být prostě vedle všech těch smyčců, zvonců a úderů, vlastně dalším nástrojem. “Rose” je nezapomenutelná instrumentální skladba. Hlavní sentimentální motiv filmu a hlavní motiv lásky dvou hlavních hrdinů – Jacka a Rose. Povětšinou durová tónina se při vyvrcholení skladby mění na mollovou tóninu. Jdou zde slyšet vlivy irské a keltské hudby. V “Leaving Port” jsou zase náznaky inspirace hudbou afrických domorodců. K polovině se album, stejně jako film začne dramatizovat. Romance se promění v boj o přežití.

Atmosféra se změní v “Hard to Starboad”, která se ze začátku ještě nese v “Rose”, potom se ale promění v krvelačnou bestii, která chce vzít posádce život. Zkáza Titanicu vrchlí skladbou “Death of Titanic” .

Vrcholem alba je dnes už legendární “My Heart Will Go On” – jediná zpívaná, neinstrumentální píseň na albu. I přes to, jak moc je ohraná a jak byla často (skvěle) parodována; je to i po tech letech pořád pěkná a úžasně odzpívaná píseň Celine Dion. Jejím základem je samozřejmě Hornerova instrumentální “Rose”, o které byla řeč výše. Will Jennings pro ni napsal slova. Jennings samozřejmě není žádné béčko a svou práci odvedl bravurně. Jennings třeba spolupracoval s Claptonem na “Tears In Heaven”. Pokud se James Horner občas projevuje jako tak skvělý kýčař, že kýč používá jako vzácné koření, kterým dochucuje své skladby; v případě Jenningse nemůže být o kýči ani řeč. Takový verš:

“Far across the distance
And spaces, between us”

je jedním slovem dechberoucí. A to ani nemusíte být nějaká náctiletá trubka z devadesátek poblázněná DiCapriem.

Podobně jako “I Don’t Want to Miss a Thing” od Aerosmith nebo “Eye of The Tiger” od Survivor; “My Heart Will Go On” je píseň, která bude ještě nějaký ten čas s filmem fungovat v symbióze.  Když uslyšíte tuhle píseň, vzpomenete si na film, když uvidíte film, vzpomenete si na píseň.

Slavný hit je chytře zařazen jako předposlední píseň. Bylo by to vůči ostatním Hornerovým výtvorům velmi nedůstojné, kdyby to bylo jinak. Spousta lidí si přece jen CD tehdy koupila pouze kvůli ni vždyť je to nejprodávanější singl všech dob! A tudíž by nedlouho po přehrání sahala po tlačítku stop – ještě než by soundtrack stačil dojít k části s krou.

Při poslechu soundtracku se vám vybaví všechny ty úplně nejlepší momenty z filmového Titanicu a připomene vám spíše proč ten film máte rádi, než momenty které se vám nelíbily.

Hornerův dokonale dochucený čaj

James Horner nedávno zemřel po havárii letadla. Je to bezesporu škoda nejen z lidské stránky, protože svět přišel o velikána filmové hudby. Soundtrack Titanic patří mezi jeho vrchol tvorby. Dokázal na něm ukázat svůj talent v umění bilancovat mezi přeslazením a neoslazením. Nejsme tady na stránkách filmových recenzí, ale Cameronovi se to ve filmovém Titanicu, dle mého, tentokrát stoprocentně subjektivního názoru, tak dobře jak Hornerovi nepodařilo.

Nehledě na to, zda filmový Titanic máte či nemáte rádi; byl to bezesporu naprosto masivní, nevídaně rozsáhlý finanční a kulturní úspěch. Pokud bych se tentokrát klišé nevyhnul já; při sledování filmu se prostě nemůžete ubránit tomu, že sledujete něco naprosto vyjímečného, co nekončí jen na filmovém plátnu. Ten film je na to moc velký, stejně jako ta loď.

Soundtrack tohoto filmu je neméně výjimečný jako ten film. Dokonale dokázal vyjádřit hudbou atmosféru a to, co se dělo na obrazovce ještě několikrát zvětšil a umocnil. Když vidíte poprvé onu loď bez hudby, je to jen velmi propracovaná animace. S Hornerovou hudbou se začnou ve vaší hlavě objevovat emoce a srdcervoucí lidské příběhy. Co jiného by mělo být účelem soundtracku? Tenhle soundtrack svůj účel splnil na 100% a i když by se našly hudebně jistě povedenější soundtracky, na tenhle se nezapomíná. Úplně stejně je to i s filmem.

Recenze (stroj času): James Horner – Titanic [Music from the Motion Picture]

Vydáno: 18. listopad 1997
Délka: 01:12:22
Žánr: Filmová hudba, Soundtrack
Rozhodně musíte slyšet: 2. Distant Memories, 4. Rose, 14. My Heart Will Go On, 15. Hymn to the Sea