PRŮPLAV #3
Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.
Brněnská folk rocková kapela The Shookies o tom, proč zpívají anglicky, jaký mají různé způsoby nahrávání vliv na hudbu a jak se jim podařilo splnit si sen, když stáli na jednom pódiu s Glenem Hansardem
V českých zemích se den co den probouzí obrovské množství hudebníků, kteří sní o tom, že jednou budou mít úspěšnou kapelu, budou mít plně nabitý kalendář s dopředu vyprodanými termíny koncertů a ti velcí muzikanti, ke kterým vzhlíželi, je budou respektovat jako sobě rovné muzikanty. Málokteří z nich ale jsou ochotni pracovat pro dosažení své vize tak tvrdě jako brněnská alternativní folk rocková kapela The Shookies.
V kapele je jich šest a díky hostujícím hudebníkům velice často dokonce i více. I v takto hojném počtu se ale může stát, že se dají dohromady lidé, kteří smýšlí hudebně i lidsky velice podobně. Dokonce se může i stát to, že to budou lidé, kteří uvěřili vidině úspěchu a taky mají rádi hudbu v takové míře, že jí budou ochotni obětovat spoustu svého času i úsilí. Je to takový malý zázrak, když se něco takového povede, ale Shookies jsou důkazem toho, že i takové věci se stávají.
Bavili jsme se s nimi o tom, jak se dali dohromady, o nahrávání hudby ve studiu, o mainstreamové hudbě a o tom, jaké je to splnit si sen a stát na pódium s někým, koho jste obrovským fanouškem.
České kapely zpívající anglicky mívají různé důvody, proč používají angličtinu. Co rozhodlo u vás?
Ondřej Karlík (basa): Je to, myslím, důvod nejjednodušší. S češtinou bychom byli možná více po chuti domácímu publiku, ale Česká republika by se nám stala vlastní klecí. Za hranicemi nikdo českou hudbu poslouchat nebude a při nejlepším, tam my směřujeme.
Anna Hrbáčková (housle): Angličtina nám prostě sedí. Upřímně si nedovedu představit některé z našich textů přeložené do češtiny (úsměv). Zároveň je to způsob, jak naši hudbu a texty dostat za hranice.
První album jste nahrávali v Brně, druhé jste ale nahrávali s Tomášem Neuwerthem v jeho studiu mezi Kopřivnicí a Štramberkem, něco prý vznikalo i na Vysočině a mix dokonce prováděl provozovatel beskydského horského hotelu Portáš Daniel Václavek. To zní hodně folkově. Nicméně, myslíte si, že i když už jste písně měli vymyšlené před nahráváním, může se prostředí pořád zásadně promítnout do toho, jak album zní?
Ondřej: Především, více než kde záleží na tom, s kým nahráváme. Jsme moc rádi za spolupráci s Tomem a později i s Danem, protože dokázali z toho našeho solidního kamene vytesat nádhernou sochu. Ale musím přiznat, že místo jako takové je rozhodující také. Hlavně v případě, když jsme vyjeli na Vysočinu a nahrávali jsme týden v kuse v okolí nádherné přírody za přispění babího léta.
Anna: Určitě nám prospělo, že jsme celá kapela mohli vyjet na týden mimo město a práci, odtrhli jsme se tak od ostatních starostí a mohli se věnovat jen hudbě. Myslím, že právě společně prožitý čas, soustředěnost a energie, kterou jsme do toho všichni vložili, je z desky hodně cítit. Ale nutno přiznat, že úplně sami bychom to asi těžko dokázali. Proto obrovský dík patří právě Tomovi a Danovi – za to, že se nás ujali a že v nás věřili.
Folkové stereotypy? Spíš nás žene představa budoucna. Určitě nefňukáme po starých dobrých časech
Jak se pak díváte jako folkově založená kapela držící hodně pospolu na jiné druhy kapel, které dávají přednosti domácímu nahrávání a často dokonce nahrávají alba tak, že s ostatními hudebníky spolupracují na dálku? Dokážete si vůbec představit, že byste v hudbě neměli prvek kolektivu? Bavilo by vás to?
Ondřej: To je věc, kterou tak nějak skrytě řešíme. Jsme teď vcelku rozházení po republice a v těchto dnech i po Evropě. Takže takový druh naší práce se nabízí, ale rozhodně si nedokážeme představit, že by takhle vznikalo třeba celé CD, spíše jen dílčí věci (z časových důvodu se na Sooner or Later nahrával zpěv do dvou songů odděleně u Fildy (frontman Filip Burš, pozn. red.) doma a některé houslové party v Praze.
Anna: Nedovedu si představit, že bychom album nahrávali po kouscích a nějak na dálku. Ta možnost podílet se na co největší části desky dohromady pod jednou střechou pro nás byla hodně důležitá a shodli jsme se, že pokud bychom takhle mohli nahrávat i déle, vůbec by nám to nevadilo (úsměv). Z časového hlediska ale nešlo všechno zvládnout, proto jsme pak museli některé party dodělávat zvlášť. A co se otázky na prvek kolektivu týče, rozhodně je to pro nás v současnosti těžší sladit, protože nežijeme v jednom městě, ale o to víc si užíváme, když můžeme být zase spolu, a čas strávený dohromady nás nakopává po stránce hudební i kolektivní zase dál.
Nedovedu si představit, že bychom album nahrávali po kouscích a nějak na dálku.
— Anna Hrbáčková, The Shookies
Co zrovna teď posloucháte? Vracíte spíše do minulosti nebo objevujete novou hudbu?
Ondřej: Kdybych to měl říct za celou kapelu, tak se dá říct, že posloucháme všechno. Když pominu nějaké šílené žánry.
Tomáš Karlík (kytara): Myslím, že se poslechem nikterak nevymezujeme, a to je dobře. Mě osobně baví vyhledávat třeba i méně známé projekty, které ale mají co říci a můžou mne více inspirovat. Z takových objevů mám velkou radost.
Anna: Jsou kapely, na kterých se rozhodně shodneme (a vybíráme jejich songy třeba pro příležitosti, kdy hrajeme nejen vlastní hudbu), a pak má určitě každý z nás své oblíbence. A je jedno, jestli to jsou starší věci nebo úplné novinky. Řekla bych, že naše osobní playlisty jsou žánrově hodně pestré.
Následující otázka trochu souvisí s tou předchozí. Sice nejste čistokrevná folková kapela, ale kus folkařů ve vás je. O folkových kapelách se říká takový ten vtip, že když folkaři mění žárovku, jeden jí mění a ostatní hrají a zpívají o tom, jak byla skvělá ta stará. Máte někdy tendence obracet se – ať už v hudbě nebo v životě – k minulosti a nebo spíše hledíte dopředu a vidíte v budoucnosti naději?
Tomáš: Možná ano, možná ne, každopádně si myslím, že na tom vůbec nezáleží. Pokud bych se teď rozhodl složit píseň na emotivní zážitek z minulosti, a bude to dávat smysl mě i zbytku kapely, a bude to mít dobrý feeling. Není co řešit.
Anna: Pokud někdo z nás prožil něco, o co má chuť se podělit a zprostředkovat to hudbou, určitě se ničemu nebráníme. Nemyslím si však, že bychom se nad tím nějak extra zamýšleli – nevím, jak to sice mají ostatní v životě, ale řekla bych, že nás jako kapelu spíš žene nějaká představa budoucna, a určitě nefňukáme po starých dobrých časech (úsměv).
V kapele je vás šest, třeba ve vystoupení v Dobrém ránu v České televizi jste měli kvůli dechové části ještě další 3 členy. Nevypadá to, že bylo pro vás shánět skvělé muzikanty, kteří jsou ochotni hrát v kapele a něco tomu obětovat, někdy těžké. A nebo se pletu? Na stránkách píšete, že jste se potkali v jedné vysokomýtské kavárně. Zase tak jednoduchý proces, že by se jeden muzikant u stolu postavil a zvolal: „Já hraju na kytaru,” načež se ozvali další: „Já hraju na housle,” to asi nebyl…
Tomáš: Ne, rozhodně tento proces nebyl tak jednoduchý. Samotný vývoj kapely a obměna členů by mohla vydat na samotný článek (smích). Co se týče naší nynější sestavy, je více méně doplněná. Vždycky jsme si přáli jezdit koncerty s žesťovou sekcí. A při nahrávání druhého studiového alba Sooner or Later jsme se dali dohromady s kamarády z Moravia Big bandu – Pavel Kolář (saxofon), Víťa Komárek (trumpeta) a Jan Jílek (trombon). S klukama jsme si od začátku padli do noty a tak jsme se rozhodli neskončit pouze u studiového hraní, a pokud to alespoň trochu jde, hrajeme s nimi i na živo. Rád bych ještě zmínil sólistu Zlínské filharmonie Rudolfa Linnera (lesní roh), který s námi nahrál “Way Out“ (píseň z alba Sooner or Later, pozn. red.) a zpěvačku Danielu Dinu Sedláčkovou, která songům “Island“ a “Truth“ dodala něco nepopsatelného.
Anna: Jakožto služebně nejmladší člen kapely ráda vzpomínám na to, jak jsem se ke klukům dostala – někdy před třemi a půl lety jsem si na Facebooku všimla, že The Shookies k sobě shání housle a žestě. O existenci kapely jsem věděla, dokonce jsem s nimi a dalšími lidmi jednou poseděla a pozpívala si v jednom olomouckém parku (tuším, že si to kluci ani nepamatují (smích)), nicméně mě tehdy vůbec nenapadlo, že bych s nimi mohla začít víc spolupracovat. Až po tom „inzerátu” jsem se ozvala Ondrovi, kterého jsem znala ze studentského rádia, že hraju na housle a kdyby měli zájem, tak ráda přijedu na zkoušku. Za dva týdny jsme se sešli na zkušebně a pak už si mě kluci nechali (úsměv).
O existenci kapely jsem věděla, dokonce jsem s nimi a dalšími lidmi jednou poseděla a pozpívala si v jednom olomouckém parku (tuším, že si to kluci ani nepamatují).
— Anna Hrbáčková, The Shookies
Jedna česká kapela dělající reklamu na Fidorku… „To je pro mě naprosté dno českého showbyznysu,“ říká kytarista The Shookies Tomáš Karlík
Mezi své inspirace a vlivy uvádíte mnoho zahraničních interpretů, kteří se řadí spíše do alternativní scény, přesto jsou to ale interpreti, kteří mají velké jméno. Navíc dnes se díky novým technologiím i chuti po nových hudebních stylech, hranice mezi mainstreamem a alternativní scénou smazávají. U nás je to ale přece jen dost jiné a ta hranice mezi mainstreamem a alternativní scénou se zdá být dost vysoká. Máte taky ten pocit?
Tomáš: Ano, je to přinejmenším zvláštní. Mainstream chce být alternativní a alternativa mainstreamem. Avšak řekl bych, že to jestli je daný umělec alternativou či mainstreamem, dnes nerozhoduje tolik samotná tvorba, ale spíše chování a přístup samotného interpreta. Jeden příklad za všechny, jedna česká kapela dělající reklamu na Fidorku. To je pro mě naprosté dno českého showbyznysu, to nemá nic společného s hudbou. Sorry jako.
Ano, je to přinejmenším zvláštní. Mainstream chce být alternativní a alternativa mainstreamem.
— Tomáš Karlík, The Shookies
Dokážete si vůbec představit, že by vás jednou hráli v rádiích a nebo že byste vystupovali v hojně sledovaných televizních pořadech a hráli třeba víc než stovku koncertů ročně nebo vám vlastně vyhovuje spíše vaše současná pozice?
Tomáš: Jasně, že je naším společným cílem dostat naši hudbu k velkému množství fanoušků. Nevidím problém v tom, kdyby naše hudba zněla z rádia či z komerční televize. Avšak je to pouze o velmi pečlivém výběru akcí a pořadů ke kterým se upíšete.
Anna: Rozhodně by bylo fajn se trochu víc ukázat a dostat naši hudbu co nejdál to půjde. Rádi bychom hlavně hodně koncertovali, protože energie z publika je to, co nás nejvíce nabíjí, a směřovali ideálně i za hranice. Pokud by se postupem času vytvořily i další nabídky a možnosti (ať už rádio, televize), nevidím důvod je odmítat.
Ondřej: Rádi bychom dostali naši hudbu do většího povědomí, stojíme si za tím, co děláme a jak do děláme. Největší problém v téhle situaci, kdy kapela prorazí mezi vyšší třídu je, že si často neudrží TO, co je právě tam dostalo. A to je takový můj menší strach.
Největší problém v téhle situaci, kdy kapela prorazí mezi vyšší třídu je, že si často neudrží TO, co je právě tam dostalo.
— Ondřej Karlík, The Shookies
I když v dobách když většina muzikantů teprve začínala, si asi ještě nikdo neuvědomoval, proč ho vlastně hudba tolik baví, v pozdějším věku jste se nejspíše někdy zamysleli na tom, proč vás vlastně hudba baví natolik, že jí obětujete tolik času a úsilí. Na co jste přišli?
Tomáš: Hudba ve mě vyvolává jedny z nejsilnějších emocí. A když jsem nesčetněkrát stál pod pódiem a užíval tu pozitivní energii, kterou mi dokázali oblíbení interpreti předat, řekl jsem si, jaké to musí být na opačné straně. A zatím mohu říct, že je to ten nejlepší pocit na světě.
Anna: Hudbě se věnuju úplně od malička a schopnost hrát a zpívat bych za nic na světě nevyměnila. Hudba mě provází celým životem, je to něco, co mě nabíjí, co mi pomáhá, co mi zlepšuje náladu i co mě dokáže totálně rozsekat. Miluju tu energii našich fanoušků, když tančí a zpívají s námi pod pódiem, a zároveň si užívám dokonalost klasické hudby, když hraju se symfoňákem. Jsou to dva odlišné světy a přitom je tolik spojuje – láska k muzice, ať už v jakékoliv podobě.
Ondřej: Na tom, že hudbu milujeme se shodneme. Ale když přijdete na to, že byste mohli do toho hudebního světa i něco přispět, je to nádherný pocit. A ještě lepší pocit po tom je, když někdo vaši práci, která bez přehánění, vychází z vašeho srdce, ocení.
Když jsem nesčetněkrát stál pod pódiem a užíval tu pozitivní energii, kterou mi dokázali oblíbení interpreti předat, řekl jsem si, jaké to musí být na opačné straně.
— Tomáš Karlík, The Shookies
Už jste měli možnost dělat předkapelu Glenu Hansardovi. Je tohle zatím vaše „top“ setkání a nebo se vám podařilo (třeba ani ne s pozice hudebníků, ale obyčejných fanoušků) se osobně setkat ještě s dalšími osobnostmi, kterých si mimořádně vážíte?
Tomáš: Mohu říci, že je to pro nás tak neuvěřitelný splněný sen, že ho těžko něco překoná. No vážně, kdo může říci, že předskakoval svému hudebnímu vzoru. Je třeba stavět si pořád vyšší a vyšší cíle. Avšak teď by tento zážitek mohlo překonat snad jen pouze hraní na velkém zahraničním festivalu.
Ondřej: To byl pro nás opravdu zážitek, na který budeme vzpomínat do konce života. Na Glenovy koncerty jsme jezdili, kdykoliv to bylo možné. A najednou se splnil sen, o kterém jsme mysleli, že se nemůže vyplnit – stáli jsme s ním na pódiu a zpívali s ním song (“Her Mercy“).
Autor: Patrik Müller
Foto: Áša Sárová
