Pixies – Beneath the Eyrie

Pixies – Beneath the Eyrie

od -

Recenze | Novinky: Nové album Pixies Beneath the Eyrie končí s nostalgií a zasazuje Pixies do současnosti. (Bohužel) Také ukazuje, že jsou to jen lidé

Jedna z nejvlivnějších kapel konce 80. a poté hlavně 90. let, která výraznou měrou přispěla k průniku alternativní rockové hudby 90. let do mainstreamu a bez které by nejspíše nikdy nevznikla tak ikonická alba jako Nevermind od Nirvany, Pablo Honey od Radiohead, Rid of Me od PJ Harvey či Pinkerton od Weezeru, Bostonská kapely Pixies vydává nové album Beneath the Eyrie. Je to přitom třetí album po jejich návratu, který koncertně odstartovali už v roce 2004, avšak albem až na Indie Cindy v roce 2014, které bylo vlastně kompilací tří předtím vydaných EP.

Jelikož má kapela v hudebním světě obrovský kredit díky svým albům Surfer Rosa, Doolittle a Bossanova, minulá alba Indie Cindy a Head Carrier (2016) byla přece jen trochu zklamáním. Nyní je tady další naděje v podobě Beneath the Eyrie. Dostaneme na tomto albu ty Pixies, které máme všichni rádi a nebo nějaké jiné, nové Pixies, kteří ale nebudou horší než ti staří?

Pixies (Foto: Travis Shinn)
Pixies (Foto: Travis Shinn)

Odpověď je polovičatá. Pixies na Beneath the Eyrie stárnou důstojně, ale k jejich nejlepším momentům to má přece jen dost daleko. Nejhorší na tom asi je, že odešlo něco, bez čeho Pixies snad ani nemohou být těmi Pixies, kterými byli předtím – energie. Není to přitom asi věkem. Kapele The Breeders z Pixies odevšivší známé basistky Kim Deal energie, soudě dle jejich posledního alba All Nerve z minulého roku, rozhodně nechybí.

Jak zákeřná nemoc vyřadila druhou basistku Pixies

Kim Deal se sice oficiálně po tvůrčí stránce podílela pouze na tolika písních Pixies, že by se daly napočítat na prstech ruky, my jako posluchači však nikdy nevíme, jakou měrou přispívala například svými tipy zpěvákovi a kytaristovi Franku Blackovi. Měla přitom skvělé náhrady. Po jejím odchodu zůstala pozice basy i nadále ryze dámská a obě její náhradnice byly stylem hraní a dokonce i vzhledem hodně podobné.

Nejdříve jí na krátkou dobu nahradila vskutku zvučná náhrada. Zpěvačka a kytaristka uznávané punk rockové kapely The Muffs Kim Shattuck. Jenže tu brzy po nástupu do kapely zasáhla tragédie v podobě diagnostikování hrůzostrašné nemoci ALS.

Asi víte, že tahle nemoc, která skolila bývalého premiéra Stanislav Grosse a nakonec i slavného astrofyzika Stephena Hawkinga, kvůli které si i hodně známých zpěváků a hudebníků polévalo hlavu kýblem vody s ledem, postupuje hodně rychle a na rozdíl od toho druhého jmenovaného, který byl naprostou raritou, je s člověkem obvykle hotova do 5 let.

Náhrada tedy byly nutná okamžitě a Pixies se dostala v podobě další skvělé basistiky Paz Lenchantin, která hrála v tak skvělých kapelách jako Entrance, A Perfect Circle a dokonce i jako host v Queen of the Stone Age (byť v posledních dvou jmenovaných hrála na různé nástroje, nikoliv konkrétně na basu).

Pixies současnosti a jejich slibný začátek

Jenže občas prostě můžete najít sebelepší náhradu a originál stejně nikdy nenahradíte a možná tohle je právě ten největší důvod, proč dneska nemají Pixies takovou energii, jakou měli dříve a jakou mají dneska Breeders.

Není ale všem dnům konec a Pixies s Beneath the Eyrie svému jménu určitě ostudu nedělají. V lecčems je album i mnohem lepší než minulá dvě alba. Pixies nabízí větší variace se zvukem mezi post-punkovým a temným k veselým a úsměvným hawajským popovým písničkám. Pixies zní také nejmoderněji za celou svou kariéru a nezní už tolik jako nostalgická kapela, ale o poznání více jako současná. To, díky čemu z velké části vděčí anglickému producentovi Tomovi Dalgetymu, někomu může sice připadat jako naopak mínus, jenže na mnohých písních Pixies to rozhodně na škodu není. Pojďme se tedy na to podívat!

Album začne naprosto parádně. Dramatická píseň s hrozivým zvukem ve sloce “In the Arms of Mrs. Mark of Cain” v refrénu potvrdí, jak je důležité mít v kapele ženu, protože ženské vokály, který tvoří přitažlivý kontrast s mohutným a zlověstným hlasem Franka Blacka ke kapele patří stejně jako jejich dynamický styl hraní. Bez toho by to zkrátka nebyli Pixies. Svou skvělou práci vzhledem k budování atmosféry odvede pro kapelu zase ne tolik známý mellotron.

A pokračuje to taky naprosto skvěle. Píseň “On Graveyard Hill” je přesně to, nad čím se musí tetelit blahem snad úplně každý fanda Pixies. Je to přesně ta píseň, ze které se i většina mladých kapel posadí na zadek, protože má svůj obrovský styl, je v ní mladistvá rozpustilost, drzost a taky už ta dříve několikrát zmiňovaná a naprosto stěžejní energie.

Od veselých písniček o chytání sumců přes post-punk až k hawajskému plážovému popu

“Catfish Kate” je takové hodně sympatické, zhudebněné vyprávění o poutníkovi, co se pral se sumci. Píseň je na Pixies až nezvykle měkká, melodická a skoro až dětinská. Je to ale výborná píseň a změna stylu do tohoto směru vůbec nevadí.

[Pixies] jsou už “jen” zábavnou kapelou, nikoliv však těmi génii, kteří dříve dokázali v pár akordech stvořit soundtrack pro památné filmy a seriály.

Na “This is My Fate” to už ale přeci jen jde trochu dolů. Spolu s následující “Ready for Love”, která se vlastně opírá pouze o dva výrazné rýmy:

“You might think I’m vain
But I’m calling your bluff
I don’t mind the rain
But I’m ready for love,“

je kromě tohoto ucházejícího refrénu děsně utahaná a unavená píseň. Obzvláště právě s kombinací s minulou “This is My Fate”. Asi nejhorší na albu je, že nynější Pixies mají daleko k tomu, aby za tohle byli bráni jako něco mimořádného a tak nějak si uvědomujete až příliš, že jsou už “jen” zábavnou kapelou, nikoliv však těmi génii, kteří dříve dokázali v pár akordech stvořit soundtrack pro památné filmy a seriály, který měl obrovskou hloubku a ze kterého mrazilo v zádech. Pixies dříve měli bez přehánění takovou tu skoro až nadpozemskou sílu, kterou dokázali sáhnout k posluchači a dotknout se ho někde hodně hluboko až v samotném kořenu jeho existence. Něco takového dokáže jen pár písní a ještě méně alb.

Úplně stejné je to i na následujících písních “Long Rider” a “Los Surfers Muertos”. První je sice nadprůměrná punk rocková pecka, jenže na měřítko Pixies až moc stereotypní a obvyklá. U té druhé zmiňované, zpívané Paz Lenchantin snad už pomalu dostáváte pocit, že se kapela snažila zhudebnit těžkost žaludku.

Což o to, tahle „tíha” v hudbě Pixies vždycky byla. jenže v minulosti jí uměli vždycky přetnout výraznou písní a v tom byla i krása alba Surfer Rosa nebo Doolittle. Naštěstí je ale před těmito písněmi ještě také jedna skvělá píseň – rytmem a melodií skoro jako válečná píseň, kterou si zpívají vojáci než vyjdou do boje “Silver Bullet”. “St. Nezaire”, která alespoň částečně přivede v post-punkem ovlivněných harmoniích trochu odlišnosti a svěžích nápadů.

Skrze bluesově a westernově znějící “Bird of Prey” se dostáváme ke skutečné perle tohoto alba, písni “Daniel Boone”. Nádherné kytary znějící jako prosvěcující slunce skrze zataženou oblohu vede kupředu tentokrát mimořádně jemný a citlivý Franck Black a kouzelné rozvětvené vokály na pozadí (Paz a jeden z nich je patrně opět Franck).

Celé album Beneath the Eyrie pak končí písní, která je skoro jako sequel legendárního songu “Here Comes Your Man”. Takový hit to sice bohužel není, ale jako překvapivě odlehčený závěr, jenž zní jako plážová popová písnička z Hawaje, splní svůj účel velice dobře.

Můžeme se bavit o té či oné písni z nového alba Pixies, jenže nakonec může být onen hlavní problém alba – že vám v tom pořád prostě něco chybí – vlastně možná ani ne tak v melodiích a kompozicích písní, ale ve způsobu nahrávání.

Zatímco na minulém albu Head Carrier měli Pixies jakýsi hybridní špinavý zvuk nahraný ve vysoké kvalitě a hodně vybuzený moderními výkonnými kompresory a podobnými legracemi, ten současný zvuk je moderní a plně v HD. Producent Tom Dalgety nejvíce známý pro jeho produkci alb kapel Royal Blood a Ghost, jakoby chtěl být oproti minulému albu Pixies Head Carrier, které nahrával rovněž on pokročit.

Velice sympatické na jednu stranu je, že se snaží jak oním moderním a čistým zvukem, tak i skládání znít více jako nová kapela, která nyní začíná od znovu než jako léty ověřená legenda. Jenže když si pustíte během poslechu novinky třeba album Bossanova – a stačí snad jen pouhých 5 vteřin, velice rychle si zase uvědomíte, jak moc vám chybí ti staří Pixies.

Album lze taky chápat lidsky. Pixies už nemají co dokazovat sobě ani svému okolí. Smířili se s tím. Jsou to spokojení padesátníci, kteří mají možnost živit se tím, co mají rádi.

Je to škoda, ale je to tak. O poznání starší, pro znalce velice známý, v posledních letech však bohužel neprávem opomíjený producent Gil Norton, který kromě všech alb Pixies před jejich návratem, plus ponávratové Indie Cindy, nahrával také třeba v polovině devadesátých let Recovering the Satellites od Counting Crows, hned nato The Colour and the Shape Foo Fighters nebo trochu později Futures Jimmy Eat the World, zkrátka dokázal s kapelou spolupracovat tak, aby kolem sebe ve studiu vytvořila ten správný hluk a špinavý zvuk.

No a pak tady máme onen faktor Kim Deal, který očividně též působí.

Pixies – Beneath the Eyrie

Vydáno: 13. 9. 2019
Délka: 38:54
Žánry: Alternative/Indie Rock, Noise Pop, Grunge
Rozhodně musíte slyšet: 1.In the Arms of Mrs. Mark of Cain, 2. On Graveyard Hill, 3. Catfish Kate, 6. Silver Bullet, 9. St. Nazaire, 11. Daniel Boone

Hodnocení
Celkové hodnocení:

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář