Recenze | Novinky: Nový, netradiční a originální objev britské scény Black Country, New Road je terapie pro členy i poslcuhače zároveň

Na hudbě je krásné to, že se nikdy nevyčerpá. Odněkud z mlhy se najednou může vynořit zcela nová loď, která veze novou muziku, která zní jako nic před tím. Často takové lodě připlouvají od Temže. Ta nejnovější má název Black Country, New Road. Kapela, která jako by se přidávala k Black Midi a Squid a ohlašovala, že experimentální jazz rock je novým směrem a novým hnutím, kterým půjde dnešní mladá generace kapel.

Bowieho děti. I tak by se možná toto nové hnutí dalo nazvat. Není to ale náhoda, že se opět objevuje radikální pojetí klasické rockové sestavy, která hraje věci podobající se právě spíše jazzu než něčemu, co má své kořeny v rythm’n’blues a country jako rock. Black Country, New Road mají výhodu i ve své početné sestavě, kdy klasickou rockovou kapelu doplňují nejen o syntezátor, ale i o saxofon, dřevěné dechové nástroje i housle. Experimentální, potažmo i industriální a noise rock zas kapelu naučil do mrtě vypiplat svůj zvuk a stvořit tak originální zvukové krajiny.

Album nazvané příznačně jako For the First Time, ačkoliv není úplně koncepčním albem, prakticky tvoří jeden ucelený příběh o vztahu, který se rozpadl a o hledání smyslu života v samotě a izolaci. Hlavní postavě alba, do které se staví frontman kapely Isaac Wood prožívá zklamání a neútěšně rezignuje na optimistické vyhlídky, protože tuší, že život je plný zklamání a když něco dobré v životě přijde, stejně to jednou skončí.

Post-folk-punk

Album začíná instrumentální skladbou v duchu židovské tradiční hudby. Již zde je znát inspirace Black Midi, kteří taky podobné výlety napříč světem také rádi podnikají. Skladba “Instrumental”, která je nejen první skladbou alba, ale také první skladbou, kterou kapela dala dohromady, udrží posluchače ve správném napětí. Směs punkových bicích a podrážděných dechových nástrojů je ideálním startem, co se týče nastavení správné náladové i kreativní laťky pro zbytek alba.

Pokračuje se v na poměry alba vcelku umírněné. Existenciální baladou “Athens, France”. Tu střídá ve stop-start tempu grungeová pasáž připomínající Pixies. Dva opačné protipóly této písně posluchače zaujmou a zároveň vyvažují naštvanost a vztek spolu s odevzdaností a prázdnotou, kterou jako by zpěvák Wood vyzařoval svými hlasivkami.

“Science Fair” je beatnickým hnutím nasáklá skladba, která zaujme několika řádky vystihující současnou krizi generace mladých mužů ve stylu Kvílení Allena Ginsberga jen posazené do dnešní doby:

“I’m still living with my mother
As I move from one micro-influencer to another,”

slyšíme Wooda ve spíše básnickém přednesu než zpěvu, jak vypráví do burácejících saxofonů.

“It’s black country out there!”

řve v konečné části písně, když se stupňuje napětí a prázdnota toulání se po nočních ulicích nabírá na obrátkách čím dál víc. Chvíli to na člověka působí, jako by se snad kapela snažila vniknout do kůže mladých neofašistických extremistů. Nenechte se ale zmýlit. Ve skutečnosti se však jedná o pojmenování dělnických částí anglických měst jako například oblast West Midlands, západní Birmingham, či Wolverhampton.

Celé album je podle toho, co vyjadřuje hudba vlastně o uvolnění, následném naštvání se a tak pořád dokola. Vztek střídá zmar a smutek. Po výbuchu vzteku na konci “Science Fair” tak následuje uvolnění na počátku skladby “Sunglasses”. Ztracení v seriálech, konkrétně pověstných severských kriminálkách.

Úvod nejdelší písně alba přináší jedny z nejpřístupnějších momentů na albu a přináší do alba šedi a mlhy i trochu hřejivosti domácnosti a to zvláště pomocí saxofonů, které tentokrát nehrají spontánní improvizované výbuchy vzteku, ale i hezké melodické party. To je však pouze jedna část více než devítiminutového impozantního hudebního eposu.

Z dojatého popisu domácí pohody se však vyjde ven a v ulicích se přechází do zloby podporované tentokrát úplně jinými, naštvanými trumpetam, ke kterým se pak přidávají i housle a vzniká z toho jakýsi folk-punk, či s trochou nadsázky řečeno, protože to už i mi, který má docela rád tyhle stručně a výstižné popisy podžánrů, přijde ujeté: post-folk-punk.

“I am so ignorant now, with all that I have learnt,”

přiznává se Wood.

Ne, že by to byla snad první kapela, která postavila kytary a dechové nástroje a smyčce do nikoliv dojaté, jak je to obvyklejší, ale do naštvané role. Pořád to ale funguje jako originální a překvapivá věc.

Kanyeho z toho vynechte

V úvodu se představí nádherná zádumčivá kytara s industriálním vazebním znějícím takřka totožně jako zvuk řinoucí se z průmyslového frézovacího stroje v továrnách. Jelikož je Česko také velice průmyslovou zemí, myslím, že ta atmosféra továren jedoucích noční směnu, sychravého deště a pach kovového prachu, je velice známá. Abychom nezapomněli na bubeníka Charlieho Wayna, právě na tomto songu se asi nejvíce projeví jeho precizní bubenická práce, když je potřeba hrát v tichém okolí zbytku nástrojů více dynamicky a s větším detailem.

Jelikož však prakticky žádná píseň nezačíná a neprobíhá i nekonončí ve stejném stylu a náladě, ani tady neuniknete čiré naštvanosti. V té překvapivě tentokrát figuruje vedle otce zpěváka Wooda také Kanye West:

“Leave Kanye out of this
Leave your Setraline in the cabinet”

Wood našel pro Kanyeho Westa pochopení i přes jeho některé problematické momenty v minulých letech a narážka na antidepresivum Setralin má zřejmě souviset s vleklými prblémy Kanyeho Westa s bipolární poruchou.

Píseň přináší trochu znepokojující zprávu. Osobní tragédie dnes splývají s pop kulturou. Něcvo jako osobní život člověka jako individuality prakticky neexistuje a zbývá jen kultura a společnosti. Vedle rozchodové písně s velice intimními řádky jako: “Fuck you like you’ve meant it this time, Isaac,” (tento mezi fanoušky oblíbený řádek však byl z alba oproti živé verzi a singlu, vyřazen) si vzpomíná v záchvatu úzkosti zpěvák i na dánský krimi seriál a Kanyeho Westa. Vítejte v překrásném novém světě.

“Sunglasses” byl vůbec první singl Black Country, New Road a nutno říct, že to je teda pořádný první singl, se kterým nová kapela přišla. Obohacený videem s na první pohled nic neříkající slideshow fotografií zřejmě převzatých odněkud z internetu říká píseň hodně a je tro vcelku deprimující. Jako by totiž na pozadí těch houslí, saxofonu, kytar, bicích a Woodova takřka hypnotického promlouvání píseň sdělovala, jak je vše v našem životě na téhle planetě strašně pomíjivé a relativní.

U “Track X” zaujme reference na stylově příbuznou kapelu Black Midi:

“Dancing to Jerskin, I got down on my knees
I told you I loved you in front of Black Midi”

Zde vidíte, že se jedná o dílo fiktivní, nikoliv autobiografické. Poněvadž žádná holka by na koncert Black Midi nikdy nešla. A už vůbec by si po tomto zážitku nenechala říct “miluji tě,” protože by už dávno uprchla před hudební klub.

Ale vtípky stranou. I když ne tak úplně. Nemohl jsem si totiž během této skladby pomoci a napadlo mě přirovnání, že Black Country, New Road umí někdy přepnout do takového módu, že zní vlastně něco jako The National z pohledu mileniálů.

V posledním Opus se hlásí o slova znovu židovská tradiční hudba. Na skladbě je ale také slyšet výrazná baskytara, která byla přeci jen dosud trochu upozaděna před vazbením kytar a burácením saxofonů. Poněkud fádní, ale pořád důstojný konec tohoto alba o zlomeném srdci.

Srovnání s Black Midi? Black Country, New Road je v lecčems i překonávají

Black Country, New Road můžou jen těžko uniknout ze srovnání právě s kapelou Black Midi. V jazzovém improvizačním přístupu ještě daleko zběsilejší kapelu. Black Country, New Road mají přístup vážnější a znějí více zádumčivě, zatímco Black Midi naopak razí jakýsi asertivnější a drzejší přístup. V posledním albu jejich hudba skoro jako by obsahovala prvky frašky, když z ničeho nic naplno přepínali do klasického popu jako z 50. let a znělo to vzhledem k zbytku jejich tvorby celkově naprosto absurdně. Black Country, New Road jsou oproti tomu svým hudebním projevem daleko více introvertní kapela.

Díky těmto změnám a jakémusi aktivnějšímu přístupu ve vidění světa, kdy z Black Midi vyzařuje na místo prázdnoty Black Country, New Road jistá drzost a tah na branku, mohou mít u některých přednost právě Black Midi. Black Country, New Road jsou ale oproti té poslední napůl taškařici Black Mdi, smrtelně vážní a to jim samo o sobě dodává důležitost a jeich hudba dává v současnosti tak nějak velkolepější význam.

Je to více než slušné debutové album a bezesporu jeden z velkých objevů letošního roku, kdy Black Country, New Road se svým temným zvukem, skepsí a dojetím nad prázdnotou, Black Midi v lecčems po umělecké stránce dokonce i překonávají.

For the First Time je album, ze kterého stříká frustrace, vztek a zmar. I taková alba, ač jistě nejsou odpočinková, si ale člověk musí zažít, aby se kulturně obohatil. Hudba tady není jenom proto, aby nám dělala dobrou náladu. Hudba je tu proto, aby nám ukázala, kolik různých barev tento svět má a že i barva šedi má na barevné paletě své podstatné zastoupení.

Když se podíváte na fotografie Black Country, New Road, nevypadají úplně tak, jak čekáte. Ve skutečnosti působí z fotografií jako vlastně usměvavá a na první pohled spokojená parta. Koncerty, to už je pak úplně něco jiného. Jako by se převtělili do role traumatizovaných dětí, kteří byli vychováváni celé dětství v období nukleárních zim, hladu, ekonomických krizí a nemocí.

To, že přišli s takto velice sychravým materiálem, je od party, která v civilu vypadá spíše jako skupina new-wave/indie-popových snílků, je tak ještě pozoruhodnější. Kde se bere v těchto mladých lidech taková frustrace a zloba? Občas se stane, že se v lidech objeví něco nečekaného a pozoruhodného a tady jsme toho svědky. A možná, že tato temná hudba je pro samotnou kapelu perfektní terapií, a proto vypadají spokojeně.

Black Country, New Road – For the First Time

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 40:44
Žánry: Experimentální rock, Post-Punk, Post-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Instrumental; 2. Athens, France; 3. Science Fair; 4. Sunglasses; 6. Opus