Recenze | Novinky: Po svěžím Beautiful Trauma ze sebe P!nk na Hurts 2B Human udělala popelnici producentů

Z Pennsylvánie pocházející, ale nyní nikoliv překvapivě v již v Los Angeles sídlící slavná popová zpěvačka P!nk stihla vydat nové album překvapivě rychle a bohužel neudělalo to vůbec dobrotu. Zatímco Beautiful Trauma (2017) byla perfektní popová zábava, Hurts 2B Human je jedna velká nuda, která sice skalní fanoušky P!nk uspokojí, ale ostatní jenom zazívají.

Když jsem na podzim 2017 poslouchal osmé studiové album P!nk Beautiful Trauma, říkal jsem si, jak dokázala po těch letech ze sebe dostat takovéhle album. Beautiful Trauma bylo nejenže aktuální, ale i svěží, drzé a zábavné.

Z toho, co se na minulém albu povedlo, určitě stojí za zmínku třeba titulní píseň “Beautiful Trauma”, kterou napsal pro P!nk Jack Antonoff (génius), na další zpívala s Eminemem (další géniem), “Whatever You Want” zase pro P!nk napsal Max Martin (opět génius). Ten se také podílel na písních “For Now” nebo “Secrets”. A všechno to byly velké popové pecky. “I am Here” zase byla zajímavá odbočka P!nk do světa moderního folk/country.

Recenzi na minulé album si ostatně můžete dohledat. Dokonce bych s ohledem zpět řekl, že si i zasloužilo klidně hodnocení 4,0 z 5,0 místo 3,5.

Obzvláště, když můžeme slyšet, jak tragické je její nové album. Místo svěžesti je tu popová zatuchlost, místo progresu stání na místě nebo dokonce ještě spíše krok zpět.

Imagine Dragons, Max Martin, Greg Kurstin… Z toho aby nevylezly nějaké hity. A nebo ne?

Přitom Hurts 2B Human začne docela nadějně. Kromě debilních vokálů na pozadí, které po celou dobu písně dělají “whoo”, “whoo” je “Hustle” povedená písnička, která P!nk svým drzým textem i hudbou očividně sedí. Někdy to zavání trochu tím, co na P!nk všichni nesnášíme — takové to pozérské rebelství pro fanynky z korporátních kanclů. Takže se bohužel nevyhneme trapným částem jako:

“Bitch, please, don’t try to hustle me,”

ale je to ještě na snesitelné úrovni.

Jde to skousnout dobře taky protože to zní, že P!nk zpívat tuhle píseň skutečně a upřímně baví. Má v sobě jakousi muzikálovou duši a takový trochu retro-dance-popový zvuk z nějakého důvodu připomínající staré kabaretové písničky předválečného období. Podobně jako třeba “Little Party Never Killed Nobody” od Fergie.

Obzvláště povedená je hlavně mezihra, kdy je slyšet jenom syntezátor se zvukem připomínajícím hammondovy varhany. Tohle se producentům a skladatelům Jorgenovi Odegardovi  a Danu Reynoldsovi – ano, přesně tak, kluci z Imagine Dragons – náramně povedlo. Odergard a Reynolds ukázali mimo jiné také to, že dokážou pracovat nezávisle na svém běžném stylu, protože kdybyste si to nepřečetli na obalu (nebo z recenze, že ano…), tak byste si rozhodně netipli, že za touto písní stojí zrovna oni.

Nemůžu si pomoci, ale “(Hey Why) Miss You Sometime” super hitového dua Maxe Martina a Shellbacka zní jako nějaká píseň, kterou vytáhli z počítačové složky s datem 2008. Písně takovéhohle dance-popového střihu totiž jely v rádiích právě někdy před deseti lety. Dneska je ten zvuk přece jen už trochu někde jinde a je docela s podivem, že zatímco na minulém albu Max Martin složil P!nk písně, které v sobě kombinovaly její náturu s nejnovějšími trendy, tohle zní jako starý šuplíkový nápad.

Skladatelka z posledního Linkin Park, ani Ryan Tedder P!nk nezachrání

Když to ale slyšíme, jakoby Max Martin nebyl jediný, kdo tentokrát použil P!nk jako takovou popelnici pro nepoužité nápady z minulých projektů. Skladatelka Ilsey Juber spolupracovala na řadě projektů od Kelly Clarkson přes Miley Cyrus, až po vlastně nejlepší píseň z posledního alba Linkin Park “Talking to Myself”, která album v podstatě zachránila One More Light a díky ní z alba nebyl propadák už úplně. Díky “Talking to Myself” se na novém albu našlo alespoň nějaké důstojné rozloučení s Chesterem Benningtonem.

Tentokrát je to ale naopak “My Attic” a to je snad vůbec nejnudnější písnička alba. Ryan Tedder z One Republic už toho napsal také mnoho veleúspěšného (“Bleeding Love” Leoně Lewis, “Halo” Beyoncé, “Burn” Ellie Goulding nebo “Happier” Edu Sheeranovi), ale spolupráce s P!nk a elektronickým duem z New Jersey Cash Cash, která vyústila v song “Can We Pretend”, patří rozhodně mezi jeho slabší kousky.

Sia se zase zmůže jen na “Courage”, která zní sice jako strašně dramatická píseň, ale ve skutečnosti je to spíše ideální píseň pro uspávání lidí s chronickou insomnií. Zvlášť, když je na tom podepsaný i snad nejžádanější producent současnosti napříč žánry a mnohonásobný držitel Grammy Greg Kurstin.

Ten si ale naštěstí napraví trochu reputaci na “We Could Have it All”, kterou napsal s Kurstinem, podržte se – samotný Beck Hensen! Beck s Kurstinem dokázali písni vtisknout retrospektivní atmosféru. Je to jedna z těch popových písniček, která se rovná kterýmkoliv nekomerčním žánrům protože má svou duši a přenese vás vždycky mentálně do jiných míst plných slunce a vzpomínek. Takový pop hit ze staré školy 80. a 90. let ve stylu starých písniček Madonny, Sheryl Crow nebo Alanis Morissette, ale funguje perfektně a většinu písní porazí o parník.

Jak použít chlapy, co to umí s auto-tune a jak chlapa s hlasem od Pána Boha

Autor písní jako “Troublemaker” (Olly Murs feat. Flo Rida) nebo “Pretty Woman” (Robbie Williams) Steve Robson se také vcelku pochlapil a jeho píseň je možná vůbec – jestli ne přímo nejlepší – pak alespoň nejzajímavější.

Duet s nepříliš známým, ale hlasově talentovaným popovým zpěvákem Wrabelem má v sobě velké emoce a tentokrát, na rozdíl od té umělé písně od Sii, vytváří skutečné drama. Produkce je odvážná tím, jak jeden Wrabelův hlas zrobotizovala, na rozdíl od nové písně Madonny a Quava ale tohle zní jako ukázkový příklad toho, jakým způsobem auto-tune používat.

I druhý duet se povedl. “Love Me Anyway” je sice, pravda, na jednu stranu strašně usoplená a sentimentální píseň, ale jakmile do ní vstoupí Chris Stapleton, běhá vám mráz po zádech. Ten chlap je prostě neuvěřitelný! Bez legrace, nevím, jestli má někdo na dnešní hudební scéně zajímavější zabarvení hlasu než on.

Léta chlastání poctivé whiskey a příroda drsného, ale krásného amerického Tennessee zase zaúřadovala a pardon, ale jestli si náhodou P!nk zároveň trochu nezavařila, protože ačkoliv je to skvělá zpěvačka (i na živo), tomuhle se konkuruje těžko.

Opět se ale ukazuje, jak je u popových zpěvaček důležitá jakási manažerská role. To, že si velké hvězdy nepíšou písničky samy, to je známá věc a byla běžná už v dobách Franka Sinatry a Elly Fitzgerald. Musí se ale potom stát jakýmisi vedoucími projektu a jejími úkoly je nejen píseň podat nejlépe, jak umí, ale i vybrat ty správné lidi a pokusit se od nich dostat to nejlepší, co mohou nabídnout.

P!nk ale zdá se brala, co jí přišlo pod ruku, moc neodmítala, spíše jen poslouchala producenty, kteří se bohužel také někdy mýlí a podle toho to taky vypadalo. Naštěstí ne ve všech svých volbách měla nešťastnou ruku a někteří skladatelé či hudební hosté stojí za to. Obzvláště může P!nk děkovat Beckovi a parťákům z duetů Wrabelovi a Chrisi Stapletonovi, kteří vytáhnou album pořádně nahoru.

P!nk – Hurts 2B Human

Vydáno: 26.4.2019
Délka: 47:03
Žánry: Pop, Dance Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Hustle, 5. 90 Days (feat. Wrabel), 10. We Could Have It All, 11. Love Me Anyway (feat. Chris Stapleton)