KOMENTÁŘ: Jestliže je nejlepší písní roku “WAP” Cardi B, hudební kritika je mrtvá

Za dobu provozování tohoto mého občanského žurnalismu, který započal koncem roku 2016, jsem se při čtení zahraničních i českých hudebních článků setkal s ledasčím. Jestliže však největší hudební plátky považují “WAP” Cardi B za nejlepší píseň roku, je hudební kritika mrtvá. Není to ale nic, co by bylo překvapením, vzhledem k poslednímu vývoji už převážně online magazínů jako Pitchfork, NME nebo Rolling Stone. Jenže člověk si některé věci neuvědomuje, dokud mu někdo konečně nedá facku.

V posledních tří letech jsem se setkal s vychvalováním alb pochybné kvality (okamžitě mě napadne The Big Day Chance the Rapper), naopak až dětinským haněním alb, které byly v pohodě a zábavné (napadne mě okamžitě Reputation Taylor Swift). Spatření dlouho očekávaného seznamu nejlepších písní roku 2020 od Pitchforku, ale i dalších magazínů zabývajících se plně nebo zčásti hudbou (Rolling Stone, NPR, Vulture…), mi ale změnilo pohled na současný hudební žurnalismus.

Příběh Pitchforku: Z nezávislého webu se stala značka a sranda skončila

Když jsem tento web zakládal a také se díval po tom, kam by mohl pokračovat, vzhlížel jsem vždy k americkému hudebnímu serveru Pitchfork jako ke vzoru toho, jak by měl úspěšný hudební web vypadat. Byla to i jedna z největších inspirací pro to, abych tento web vůbec založil a strávil na něm hodiny zaplacené jen pár štědrými dary čtenářů (za což si cením ty, kteří něco přispěli na provoz, ještě více).

Je pravda, že v posledních letech jsem recenze Pitchforku bral čím dál více s rezervou a dokonce se stávalo, že jsem s nimi v jejich recenzích možná dokonce spíše nesouhlasil než souhlasil. Jejich detailní hodnotící systém se nějak porouchal. Hodnocení působilo tak nějak náhodně, nebyla zde taková kontinuita a náročnost jako dříve a Pitchfork se bál toho, co udělal v první dekádě tohoto století, kdy vzbudil ohlasy například tím, když namísto textu recenze na nové album australské rockové kapely Jet Shine On vložil do článku YouTube video čůrající opici a album ohodnotili 0,0. Nyní se Pitchfork bojí jít pod 6,0. A zvlášť v případě, že se jedná o rapové album.

Ale stejně…

Příběh Pitchforku je inspirativní. V devadesátých letech Pitchfork začal za raných časů internetu jako blog jednoho vysokoškolského studenta, kterého bavilo psát hudební recenze (začátky jako přes kopírák s Music NOW) a dnes má tento server své kanceláře ve zbrusu novém newyorském One World Trade Center a pořádá vlastní hudební festivaly. Zatímco ostatním návštěvnost klesá, oni jsou stále snad ještě větší než kdy jindy. Je to silná obchodní značka a těžko vzhledem k úspěchu a byznys modelu hledat lepší vzor než právě Pitchfork.

V roce 2015 byl Pitchfork prodán mediální společnosti Condé Nast vlastnící také například magazíny Vogue, The New Yorker, GQ, Glamour, Vanity Fair nebo Wired. Zakladatel Ryan Schreiber se zde už musel cítit jako páté kolo u vozu, a tak Pitchfork minulý rok nadobro opustil:

I have some personal news to share today. Check out my statement below. pic.twitter.com/ooi0Dt5prN

— Ryan Schreiber (@ryanpitchfork) January 8, 2019

Byla by ale chyba vzhlížet zrovna k tomuto plátku úplně ve všech ohledech. Úspěšný byznys model totiž jakoby zastínil čím dál tím víc ideál hudební žurnalistiky, který nejen mně, ale asi i pro většinu lidí, představuje pan Jiří Černý. Posláním hudebních kritiků by totiž mělo být hlavně pomoci lidem najít cestu k hudbě. Pomoci jim najít jejich oblíbenou hudbu. Ale taky, když je nutné, sdělit jim, že nemají marnit čas posloucháním něčeho, co nemá smysl poslouchat a alespoň se pokusit vyždímat z hudebníků a zpěváků to nejlepší, co v nich je tím, že jim neskočíme na každou blbost, kterou vydají.

Problémem Pitchforku je, že už dávno neslouží jako přehlídka názoru vysokoškolského studenta a hudebních žurnalistů najatých za, jak se říká “suché z nosu”, ale stal se mezi některými obyvateli především v USA vlastně součástí jejich životního stylu. Pitchfork je součástí života jeho čtenářů stejně jako značka oblečení, kterou rádi oblékají a jejich oblíbená restaurace nebo kavárna. To je sice skvělé, ale vyprchala z toho bohužel nezávislost, rebelství, subkultura i humor a nadhled. Vše je bráno až moc vážně. Když dnes přijdete na hlavní stranu Pitchforku, máte pocit, že jste v nějakém velkém nákupním centru, ne v malém zapadlém krámku s vinylovými deskami.

Vidlička Pitchforku se tak otupila a začala prodávat jako každá velká značka úplně vše, co by se mohlo líbit alespoň malé části jejich čtenářů.

Když se z něčeho stane obchodní značka, objeví se tady jeden podstatný problém. Když jdete do fastfoodu, nikdo vám tam u pokladny neřekne, že tyhle jejich 4 hamburgery nestojí za nic, i když se hodně prodávají, naopak tenhle s větším masem a pravým chedarem, který chutná daleko lépe, než ten rozteklý tavený humus, je velmi chutný. Stejně tak vám v nějakém známém obchodním řetězci s oblečením neřeknou, že těchto jejich 50 triček vám po vyprání vybledne, ale naopak těchhle 200 triček, je šito z kvalitního materiálu a těchto 10 z ještě lepšího.

Původně hudební magazíny jsou dnes spíše plátky o masové kultuře mladých, hudba je jen doplněk

Vidlička Pitchforku se tak otupila a začala prodávat jako každá velká značka úplně vše, co by se mohlo líbit alespoň malé části jejich čtenářů – či potenciálních čtenářů – a co nenaštve zákazníky stávající. Změnili se ostatně také i samotní čtenáři. Původní čtenáři Pitchforku dnes mají třeba děti nebo náročnou práci a nemají moc čas na to číst dlouhé hudební recenze autorů, kteří se berou příliš vážně. Většinoví čtenáři Pitchforku už pak nejsou ti stejní mladí intelektuálové a ti správni hudební šprti, co našli perfektní vyjádření své životní frustrace v OK Computer Radiohead, ale s tím, jak jsou i pro Pitchfork důležité sociální sítě, se stali čtenáři Pitchforku také posluchači mainstreamu.

Stejně jako u nás automaticky mnoho lidí, když se chtějí podívat, co je nového v hudbě, jdou automaticky na Musicserver, protože to byl jeden z prvních českých hudebních serverů, v USA je to tak s Pitchforkem, který s mladými dokáže držet krok daleko lépe než dnes v kómatu a na přístrojích napojení starší, původně tištění starší bratři Rolling Stone a NME, jejichž příjmy rapidně klesají a jejich značka stagnuje.

Problém je, že ani přeorientování na rap a elektroniku, moc Rolling Stone ani NME nepomohl. Fanoušci popové elektronické hudby a rapu totiž většinou nepatří mezi ty, kteří by trávili hodiny laborováním nad tím, proč jejich oblíbený interpret zvolil v této větě to či ono slovo a na co naráží. Nic proti tomu, ale zkrátka berou hudbu jinak. Spíše jí chtějí zažít než nad ní přemýšlet a to je v pořádku. Hudební web se na takových lidech ale postavit nedá.

V pokusu o záchranu těchto magazínů, se tak staly oba původně tištěné magazíny, především ale Rolling Stone, hlavně politickým magazínem, který už hudbu bere vedle politiky, filmů a seriálů, už jen jako doplněk obsahu. Stačí se podívat na jejich hlavní stránku.

Mladší a od počátku digitální Pitchfork si v tomto stále vede ještě jakž takž dobře. I ten se však stal, aby přežil, magazínem o kultuře mladých lidí. Ne tolik výrazně jako Rolling Stone nebo NME, ale stal.

Větší potupu pro afroamerickou hudbu plnou talentovaných lidí, by nevymyslel Pitchfork, ani kdyby jej vedli samotní členové Ku-klux-klanu

Pitchfork tím pádem nechce, byť jen maličko, naštvat kohokoliv ze svých čtenářů. A tak se podbízí úplně každé blbosti, která je dnes populární. Přišli na chytrou strategii kombinace hudby pro intelektuály a hudby pro masy a rap v tomto slouží jako užitečný prostředek. Přiláká puberťáky, přiláká nové čtenáře a jestli ještě zbývají na Pitchforku nějací kulturní intelektuálové, ty obyčejně nenaštve.

Mainstreamový rap se tak najednou stal stejně dobře hodnoceným, jako alba jakýchkoliv alternativních stylů (i alternativního rapu). Ani někteří čtenáři nechtěli jít proti proudu svého oblíbeného magazínu a řekli si asi něco jako: “Když hodnotí dobře Tylera the Creatora, který dělá skvělou hudbu, asi bude dobrá i stejně pozitivně hodnocená hudba (ve skutečnosti neoriginálního a levně znějícího) Gunna and Lil Babyho.” Jediného, koho si troufne Pitchfork kritizovat, jsou rappeři, kteří se ukážou v soukromí jako násilníci – viz snad jediné výrazně negativní recenze rapu za poslední dobu 6ix 9ine, Sun Kil Moon, či XXXTentacion. To a nebo vyloženě neoriginální a staromódní kapely „bílých mužů“ jako Greta Van Fleet.

Kritizovat černošské rapery Pitchforku není po chuti, protože se s tím váže nehezká historicky-společenská otázka, která by mohla jejich čtenáře uvést do rozpaků. A protože jsou jejich cílovou skupinou lidé velmi liberální, často progresivně levicoví, jenž jsou na tyhle věci velmi hákliví (často více než samotná minoritní komunita), Pitchfork si nemůže dovolit, aby je někdo nazval rasistickým plátkem (a že tito lidé často nazvou někoho rasistou jen na potkání).

To, jak uvažuje Pitchfork a jeho čtenáři nechtěně perfektně vyjádřil v roce 2010 komik Patrice O’Neal. On tím sice myslel obecně všechny bílé lidi, ale čím dál víc mám pocit, že to nejlépe to sedí právě na tuto skupinu lidí:

Jmenování písně “WAP” Cardi B je v tomhle asi něco jako, když se u přijímacích zkoušek na Harvard ubírají body Asiatům a přidávají body Afroameričanům. Pozitivní rasismus, kterým blbě se cítící bílí lidé, kteří to myslí dobře, ve výsledku akorát dané minoritní komunitě škodí. Vsadím se, že větší polovina (nejen) amerického černošského obyvatelstva se stydí za to, že je v současné době v showbyznysu reprezentuje někdo tak nedůstojný jako Cardi B.

Je přímo skandální, že vzorem úspěchu černošského obyvatelstva má být striptérka zpívající o své “extrémně mokré kundě”. Přitom je v hudbě tolik talentovaných afroameričanů od The Weeknda, přes spíše alternativní umělce jako již zmíněného Tylera the Creatora, Kelely, Thundercata, Blood Orange, Toro Y Moi, Young Fathers, Yves Tumor, Stormzy, Solange, Jorji Smith a tak dále a tak dále. Jestli takto chtěli všichni zúčastnění černošské komunitě pomoci, pak snad udělali hůř než kdyby si v redakci Pitchforku na hlavy nasadili bílé špičaté kukly. Kdyby vedli Pitchfork zástupci Ku-klux-klanu, nedokázali by vymyslet takovou újmu hudbě afroamerické komunity, jakou vymyslel Pitchfork a další plátky tímto svým hudebním populismem. A jejich čtenáři, kteří je neopustili, jsou samozřejmě spoluviníky.

Proti argumenty: “WAP“ je progresivní umění, demonstrace ženské síly a Bloodhound Gang vám nevadí

Pitchfork dnes připomíná tento meme: “Jak se děcka máte? Já mám taky rád rap a starám se o černošskou komunitu a feminismus jako vy. Proto si myslím, že je Cardi B nejlepší.”

A když už jsme u těch memů. Doporučoval bych tento nedoceněný článek z Medium, kde afroameričanka vysvětluje, proč je uctívání Cardi B medvědí službou pro komunitu.

Jsem si jistý, že i někteří intelektuálové mohou namítat, že je píseň velmi progresivní a kontroverzní a proto je tak dobrá. To je samozřejmě nesmysl. To bychom mohli na Oscary nominovat nějaký pornografický snímek a argumentovat tím, že je kontroverznější a více progresivní než ostatní filmy a proto si zaslouží vyhrát. Kontroverze je to navíc na mentální úrovni začínající puberty.

Druhý důvod, který je uváděn, proč je píseň tak dobrá, je ten, že se prý jedná o demonstraci ženské síly.

Kromě sexuálně explicitního textu, není na písni zajímavého vůbec nic. Produkce písně je na úrovni třetího tutoriálu z návodu “Jak vytvořit trapový beat v FL Studio”. Vzhledem k tomu, že jsou producenti talentovaní a pracovití lidé, vytvořil to producent Austin Owens (Ayo the Producer), nejspíše při pobytu na záchodě s laptopem. Hloupost se bohužel prodává dobře, zvlášť když je vychvalována i lidmi, co jindy vypadají, že se v hudbě vyzají:

Tuzemské Radio Wave napsalo: „čistě maloměstské pohoršení, které říká dost o tom, jak moc se bojíme žen.“ Přitom v samotném podcastu sami Hana Trojánková Biriczová a Šimon Holý uznali, že obrazné popisy o mopu, který má utřít mokrou podlahu, už naráží na limity toho, co jsou schopni slyšet a co je jim příjemné vzhledem k jejich katolickému, resp. židovskému vychování. Mě samotného však nepohoršuje samotný obsah písně.

Ctím svobodu slova. Pohoršuje mě to, co na všech špatných písních jakéhokoliv tématu. Její hloupost, primitivita, ekonomický kalkul, marketing šokem a prvoplánovitost. Je to jako můj oblíbený příklad s tříletým dítětem (pardon, že zrovna do tohohle musím tahat děti), co mlátí do bubínku vařechou. To je taky velmi netradiční a odvážné umění, ale moc kvalitní asi není. Stejně tak nějaké texty, které by hovořily o fekálních věcech by byly netradiční a odvážné, ale nikoho by asi nenapadlo tomu tleskat, protože ví, že je to primitivní. Otravné reklamy na Alzu a XXXLutz pak taky nikdo nepovažuje za kvalitní uměleckým zpracováním, ale spíše ekonomicky. Jestli tedy kvalitu písně měříme zrovna tímto, je to konec hudební kritiky.

Honorování této písně je tragický pohřeb hudební kritiky a zaprodání se masové stupiditě a populismu.

Třetí, dle mého názoru nejlepší argument (ale pořád slabý), je: „Ale jiné oplzlé písně (od mužů) vám nevadily.“ Radio Wave si pro to vybralo jako příklad Kryštof a “Obchodník s deštěm“. To ale není moc šťastný příklad. V písni je totiž sexuální téma přeci jen alespoň částečně schováváno za poetiku. Jako lepší příklad se jeví ale jeden z největších popových hitů devadesátek od Bloodhound Gang.

Tady je ale důležitý kontext. Vůbec nikoho by tehdy nenapadlo psát dlouhé elaboráty o tom, jak je “Bad Touch“ revoluční písní a dávat je na první místa nejlepších písní roku. “Bad Touch“, která mimochodem přirovnání s mopem použila jako první („Love, the kind you clean up with a mop and bucket“), bylo jako všechny ostatní písně Bloodhound Gang hudební komedie od kapely, co na sebe navzájem močili na pódium a do trenek strkali Ruskou vlajku. Všichni to brali jako totální koninu a kdyby někdo psal komentáře o tom, jak moc je to důležitá píseň pro naší kulturu, všichni by si v devadesátých letech klepali na čelo, co je to za hlupáka.

To doopravdy nedokážeme rozpoznat legraci (“The Bad Touch“) od písně, která je brána jako nejdůležitější kulturně-společenský počin roku (“WAP“)?

Přitom tohle všechno je stejně nakonec taková omáčka proto, aby se to obhájilo té intelektuální části čtenářů, kteří zůstali. Hlavní je ale nakonec zase oslovení mas a peníze z toho plynoucí. Honorování této písně je tragický pohřeb hudební kritiky a zaprodání se masové stupiditě a populismu.

Čas trochu přehodnotit i Music NOW

Je to z části pokrytecké, ale proč bych se já měl ve svém osobním volnu s business bilancí 0 korun českých, pokoušet psát hudební kritiku, když o to očividně dnes stojí málokdo. Mám teď málo času na to, abych psal články o tom, co si přečte dvacet lidí. V návaznosti na emaily, které mi chodí jakožto zpětná vazba od uživatelů, jsem už dlouho uvažoval přehodnotit styl vedení Music NOW.

Jsem si vědom, že mnoho z vás, co pravidelně sledujete tento web, zde chodíte hlavně kvůli recenzím. Nemůžeme ale donekonečna rozebírat alba, pokud nemáme dostatečně silnou komunitu. V mém osobním životě si nemohu dovolit marnit takto čas. Music NOW bude tedy od teď také populistický, kulturní magazín jako Pitchfork, ale jinak a lépe. Recenze zůstanou, ale bude jich méně. Větší prostor dostanou články o zajímavých tématech týkajících se hudby (už mám připraven slušný seznam), různé seznamy písní, alb a umělců dle témat, komentáře, rozhovory, v jednání je také fórum pro uživatele.

Budeme taky “cool”, ale doopravdy. S populárními, ale kvalitními články a kvalitní hudbou.

Autor: Patrik Müller

A pokud k tomu chcete přispět, uděláte nám radost, pokud vyplníte tento formulář s pár otázkami ohledně toho, kam by mohlo Music NOW dále směřovat. Mělo by to zabrat max. 5 minut. Díky mockrát!