Recenze alb vydaných v týdnu od 12.6. 2017 – Rise Against, London Grammar, Pheonix a další…
Nedokonalá story Katy Perry, důstojné rozloučení Chucka Berryho a povolaní Rise Against
— Nejočekávanější album týdne —
Katy Perry – Witness
Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop, Electro Pop
Hodnocení: 2.5/5.0
Aby zapadalo ‘Witness’ do osobního příběhu Katy Perry, byl vzhledem ke směru, jaký mělo album nabrat, zatím nejtěžší úkol. Provokativní písně, i velkolepé hity o splnění puberťáckých snů jsou jistě daleko snažší než přinést ‘Svědectví’ o méně povrchním světě a i proto album co se týče vize selhalo ze všech alb Katy Perry nejvíce. Když na ‘Witness’ vnímáme jednotlivé písně, je na něm jedna velmi výrazná píseň, která by mohla přinést když ne úspěch, tak alespoň rozruch do hitových žebříčků (“Swish Swish”), jeden dobrý rádiový hit (“Chained To The Rhythm”), hit který šlápl vedle (“Bon Appétit”) a hlavně spousta vaty (dream housová “Bigger Than Me”, nudná balada “Miss You More” nebo autotunová “Mind Maze”), která nutí při jeho skoro hodinové délce přeskočit některé části alba.
Rozhodně musíte slyšet: 2. Hey Hey Hey, 4. Swish Swish (feat. Nicki Minaj), 14. Pendulum
Chuck Berry – Chuck
Vydavatelství: Dualtone (v ČR Universal)
Žánr: Rock & Roll, (Původní) R&B
Hodnocení: 4.0/5.0
Album ‘CHUCK’ je skoro až muzejním exponátem, o kterém by se budoucí generace mohli učit jako o možná posledním albu původní rock’n’rollové generace. Je to velmi důstojná tečka za odkazem hudebního inovátora. Chuck Berry opakuje svoje trumfy, ale navíc zavítá i do méně tradičních poloh, jako do pomalého blues či do reggae na “Jamaica Moon”.
Rozhodně musíte slyšet: 1. Wonderful Woman, 2. Big Boys, 3. You Go To My Head, 5. Darlin‘
Rise Against – Wolves
Vydavatelství: Virgin Records (v ČR Universal)
Žánr: Punk rock, Punk Revival, Punk-Pop, Post-Hardcore, Alternative Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Rise Against vydávají poslední dobou album pravidelně po třech letech. Na albu, které nazvali Wolves přizvali producenta a držitele Grammy Nicka Raskulinetze, známého z práce na albech Foo Fighters, Deftones nebo Mastodon. V době, kdy se vyjadřuje k politické situaci skoro úplně každá celebrita, Rise Against, kteří byli vždy politickou kapelou, přicházejí na současnou scénu jako povolaní. 20. dubna byl vydán první singl “The Violence”, který vyjadřoval obavy z vypuknutí třetí světové války, druhý singl se svým názvem “House on Fire” mluví jako metafora sama za sebe. Není překvapením, že Rise Against se stavějí jednoznačně proti Donaldu Trumpovi a celé Republikánské straně, projevuje se to na další písni, jejíž název opět přesně vyjadřuje o čem bude. “Mourning America” odráží polistopadovou americkou liberální kocovinu a mnozí, nejen Američané se s touto písní ztotožní. Hudebně není Wolves také žádným velkým překvapením. Rise Against si jedou svůj vyzkoušený styl, kdy je album od alba pořád čistější a uhlazenější, byť tempo a energii tím úplně neztrácejí. O početnou fanouškovskou základnu tímto albem kapela z Chicaga rozhodně nepřijde a Wolves bude pro ně příjemným přírůstkem. Zvláště úvodní trojice písní patří v už tak nabitému repertoáru kapely k “top” momentům celé její tvorby.
Rozhodně musíte slyšet: 1. Wolves, 2. House On Fire, 3. The Violence
Shakespearovi potomci London Grammar, předávkování cukrem Pheonix a milostný deník messengerové generace Cigarettes After Sex
— Album týdne —
London Grammar – Truth Is A Beautiful Thing
Vydavatelství: Ministry of Sound Recordings, (v ČR Universal)
Žánr: Dream pop, Alternative/Indie Rock, Indie Electronic, Indie Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
Britské trio London Grammar to nemělo lehké. Jejich debut z roku 2013 If You Wait měl velký úspěch u kritiků, i v obecné hudební veřejnosti. London Grammar nechtěli návrat uspěchat a tak se na něj čekalo 4 roky. Kapela díky dání si načas, dokázala přijít s dospělým a sebejistým albem, u kterého nemuseli těžit z komerčního úspěchu první desky, jenž se v Británii stala dvou platinová. Stejně tak dospěly náplně jejich písní, které jsou podobné. Týkají se bolestí z nevydařených osobních vztahů a hojení citových ran. Změna oproti If You Wait je především v časovém odstupu, se kterým tyto pocity Hannah Reid popisuje. Na prvním albu je to více o okamžitých pocitech, na Truth Is A Beautiful Thing jsou popisovány s moudřejším přístupem spíše dlouhodobé následky různých zklamání a to, jak se události minulosti projeví i v nových vztazích. Velká výhoda hudby tria a patrný důvod, proč jsou i komerčně tak úspěšní je ve způsobu, jakým hudbu prezentují. Jejich styl je neuvěřitelně elegantní, honosný a důstojný. Jejich zasněné hudební aranžmá je velice uklidňující, zároveň ale spíše meditační než uspávající. Hudba London Grammar je výborným kompromisem mezi nevýrazným bílým šumem, který prezentuje mnoho nezávislých, alternativních kapel, a naopak přílišnou výrazností, až povrchností některých popových, ale i hard rockových interpretů.
Hudba London Grammar se hodí jako doplněk jiné činnosti, ale zároveň nemusíte mít žádný strach, že si z alba vůbec nic neodnesete. Texty zpěvačky Hannah Reid jsou opět chytré a přímo zasahují srdce. Zpívané s mimořádným hlasovým talentem, si okamžitě zapamatujete procítěný refrén písně “Everyone Else”, ve kterém se opakuje: “Everyone else knows why / Look what you’ve done” a Hannah svým textařským talentem dokáže pomocí dvou vět přenést posluchači její rozpoložení duše. Podobně strhující je pravděpodobný odkaz na Shakespearovu divadelní romanci Bouře (Tempest) v písni “Oh Woman Oh Man”: “Take a devil by the hands, through the Yellow sands”. Okolo osmé písně bohužel album ztratí silné melodie a začne trochu nudit, London Grammar si naštěstí ale všechny náboje nevystříleli a jedenácti stopé album končí silnou klavírní a ještě více komornější, eponymní skladbou “Truth Is A Beautiful Thing”.
Rozhodně musíte slyšet: 1. Rooting For You, 2. Big Picture, 3. Wild Eyes, 4. Oh Woman Oh Man, 6. Everyone Else
— Zklamání týdne —
Phoenix – Ti Amo
Vydavatelství: Loyauté / Glassnote (v ČR Warner)
Žánr: Synth pop, New Wave, Alternative/Indie Rock, Indie Electronic, Indie Rock, Alternative Dance
Hodnocení: 3.0/5.0
…Ti Amo je z tohoto pohledu taky ukázkou národního snílkovského temperamentu…
Francoužští Pheonix jsou ještě více nasládlí než jindy. Ti Amo je jako taneční párty, na které se místo drog vyskytuje cukr a účastnici se jim nekontrolovatelně ládují. K nasládlému zvuku jim samozřejmě pomáhá občasné využívání svého rodného i italského jazyka, jak je tomu v průběhu alba, kde se dokonce vyskytují zmínky o gelatu (italské zmrzlině), “Fior Di Latte” nebo “tuttifrutti”. Pheonix, stejně jako London Grammar, naposledy vydali album v roce 2013, bohužel jejich výsledek není tak přesvědčivý jako je tomu u Britů. Pheonix pokračují ve šlépějích svých vzorů — ze stejného města Versaillais pocházející skupiny Air a Pařížkých Daft Punk, kromě toho je to další soft-popová slaďoušská romance, což už tady u Pheonix několikrát bylo. Thomas Mars, stejně jako jeho manželka, režisérka filmu Ztraceni v překladu, pokračují v marném pronásledování jejich nejlepších výtvotvorů. Zatímco u Sofie je to romantický film s Billem Murrym a Scarlett Johanson, u Pheonix je to album Wolfgang Amadeus Pheonix — jejich celkově čtvrté album z roku 2009, se kterým poprvé naplno prorazili do USA. Ti Amo je neuvěřitelně unavující. Ačkoliv nemůžeme zapřít kvality tvorby kapely a produkce, je to skoro jako jízda na kole do prudkého kopce ve čtyřitetistupňovém vedru. Ti Amo je zajímavé kromě produkční a puntičkářské muzikantské práce zajímavé taky ze stránky okolností vzniku. Kytarista Christian Mazzalai byl prakticky v sousedství, když zrovna teroristé vystříleli Bataclan. Ti Amo je z tohoto pohledu taky ukázkou národního snílkovského temperamentu, když Pheonix zpívají ve Francoužštině: “Chci věřit, že to nejlepší přichází / Já vím, že to nejhorší je přijde také / Takže dovolte mi počítat ovečky, zpívat naše písničky a společně snít.” Ti Mare by ale samozřejmě mohl být hlavně dobrým soundtrackem pro léto, proč ale používat zrovna tenhle, když Pheonix už vydali v minulosti lepší?
Rozhodně musíte slyšet: 1. J-Boy, 10. Telefono
— Překvapení týdne —
Cigarettes After Sex – Cigarettes After Sex
Vydavatelství: Partisan (v ČR Mystic Production)
Žánr: Alternative/Indie Rock, Dream pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Cigarettes After Sex, projekt jehož hlavním člověkem je Greg Gonzalez z Texasu, se dočkal konečně prvního alba. Kapela existuje už od roku 2008, první EP s názvem I. vydala v roce 2012, o rok později dokonce zavítala do Prahy. V roce 2015 vydali první singl “Affection”, přičemž představili také cover balady kapely REO Speedwagon “Keep On Loving You”. Kapela je ukázkou toho, jak se dá skvěle využít interpretu, pro získání fanoušků na celém světe. Jejich nahrávky na YouTube, dokonce ani neobdařené žádným videoklipem, zhlédly už desítky milionů lidí. Jejich styl je velmi zasněný a ponořený do ozvěn. Tempo je velmi pomalé, hlavním poznávacím znakem je však jedinečný Gonzalezův hlas, který zní tak jemně, že je téměř neroznatelný od ženského.
Je jako tajný milostný deník melancholického francouzského básnika z druhé poloviny 19. století, i když Gonzalez je samozřejmě aktuální.
Debutové album Cigarettes After Sex je album romantických písní. Je jako tajný milostný deník melancholického francouzského básnika z druhé poloviny 19. století, i když Gonzalez je samozřejmě aktuální. A tak slyšíme spíše noční naříkání zástupce “messengerové” generace, která má ke vztahům a pocitům více přímočarý přístup. Jako nevýhoda alba by se mohla jevit podobnost všech písní na něm. Naštěstí to ale díky pečlivé produkci není tak horké, jak by mohlo být. Je ale pravdou, že spíše než jednotlivé písně, melodie či popěvky vám v hlavě uvízne celkový zvuk alba a jeho dojem z něho. Přesto se tu najdou písně jako “K” nebo “Apocalypse”, které vystoupí ze zástupu podobně znějících skladeb. Díky výrazným basovým linkám, i neúnavným kytarovým vyhrávkám navíc i přes pomalejší tempo, nehrozí nuda, i když je pravda, že výraznější momenty by albu slušely, není totiž dobré, když na hudbu kterou jste poslouchali, nezbyde žádná jasná, ale spíše mlhavá vzpomínka.
Rozhodně musíte slyšet: 1. K, 4. Apocalypse
Pokračování příběhu kapely Anathema, sebe poznání bez výsledku od Fleet Foxes a skrze vesmír se Sufjanem Stevensem
Anathema – The Optimist
Vydavatelství: Kscope
Žánr: Neo Prog, Indie Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
K pochopení tohoto koncepčního alba Liverpoolské kapely Anathema je třeba znát širší souvislosti jejich tvorby. Album se totiž váže k obrázku alba A Fine Day to Exit z roku 2001. Příběh alba se odehrává v místě lokace tohoto obrázku — v San Diego County na pláži Silver Strand. The Optimist je ve skutečnosti název postavy, která se rozhodla začít nový život na albu A Fine Day to Exit. Jeho poslední známá lokace ze šestnáct let starého alba, byla právě tato pláž v San Diegu. Od roku 2001 o zmizelém muži nikdo neslyšel a kapela se teď pokouší rozvést jeho příběh a ukázat nám kam dále putovaly jeho kroky. A tak už na první pohled můžeme vidět z obrázku alba, jak postava někam ujíždí autem uprostřed noci — tím samým autem, se kterým naposledy zaparkoval u pláže v San Diegu na minulém albu. První píseň nese v názvu GPS souřadnice města San Francisco, je slyšet šplouchání vody, mohutné vydechování, i varovná zpráva z rádia o možných záplavách. Kapela příběh nevypráví přesně, naopak The Optimist je jako série nápověd a nejasných obrázků. Je to taková záhada, kterou se musíte snažit vyřešit, nebo spíše možná vytvořit si vlastní příběh, zapadající do konceptu, který nám kapela zanechala.
Dost příběhu, nyní něco k hudební stránce alba. Kapela se snažila využít více elektroniky než v minulé desce z roku 2014 Distant Satellites a kapela našla dobré vyvážení. Způsob, jakým kapela využila moderní trendy v nahrávání není nepodobný třeba způsobu, jak kombinují klasické nástroje s elektronickými třeba Radiohead. Kromě toho můžeme slyšet jiné zajímavé zvukové prvky jako power akordové metalové kytary, či mohutné bubny na “Wildfire”. Hodně je využíváno taky klavírů a smyčců, díky kterým závěrečná píseň “Back To The Start” zní spíše jako výtvor Oasis z éry začátku nového století. Vokalisté, ať už je to Vincent Cavanagh nebo zpěvačka Lee Douglas, na albu ukazují svou dlouholetou zkušenost, zvláště třeba na krásné “Endless Ways”. Anathema si i přes použití více elektroniky uchovala pořád status kapely, která nahrává spíše naživo než slepováním u počítače.
The Optimist je ale další ukázka toho, jak jsou koncepční alba zábavná a jak rozhodně nevymřela kvůli internetovým playlistům.
Album je někdy až moc ambiciozní, přitom mu ale chybí jasnější vize, jakou má třeba The Wall nebo Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. A to už platí jak pro zvukovou stránku, tak i pro stránku samotného konceptu. The Optimist je ale další ukázka toho, jak jsou koncepční alba zábavná a jak rozhodně nevymřela kvůli internetovým playlistům.
Rozhodně musíte slyšet: 2. Leaving it Behind, 3. Endless Ways, 6. Springfield, 8. Can’t Let Go
Fleet Foxes – Crack-Up
Vydavatelství: Nonesuch Records
Žánr: Indie Folk, Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Fleet Foxes vydávají třetí album. Dlouhých 5 let přitom trvalo, než vůbec vylezli letos zpět na pódia. Robin Pecknold mezitím studoval na univerzitě a zkoušel poznávat taky jiné než hudební aspekty života. Než se tak stalo, Fleet Foxes si u řady fanoušků alternativní hudby vydobyli status hlásné trouby pocitů mladé generace, kterou zasáhla v minulosti naplno finanční krize a v době, kdy byli připraveni, nemohli sehnat práci. Fleet Foxes byli do této role generačních mluvčích postaveni možná proti jejich vlastní vůli. Jejich písně na to nebyly cílené, naopak jejich původní bubeník byl Josh Tillman a ten se naopak do role mluvčího mladé generace hrnul vehementně. Pokud vám to jméno něco říká, pak jste na správné adrese, říká si totiž Father Josh Misty a letos vydal skvělé album Pure Comedy, na které jsme napsali recenzi, kterou si u nás můžete přečíst. Podobně jako to udělali Fleet Foxes nechtěně, Father John Misty reflektoval tentokrát cíleně zase současnou generaci čerstvě dospělých, uvíznutých v internetové (ne)realitě.
Nyní tady máme Pecknolda, který nemá chuť mluvit za nikoho jiného než za sebe. Trochu to vypadá, že před pěti lety se schoval před velkým světem, návalem fanoušků a možná i rolí speakera. Během těch let, co studoval a možná hlavně poznával sám sebe, sólově objížděl malé podniky a hrál tam jen s tak s akustickou kytarou, jakoby nikdy nehráli na Coachelle a jejich písně neměly milióny přehrání. Celé album Crack-Up zároveň zní jako sebepoznávání se a pokoušení se o nalezení sebedůvěry, či víry v sebe samotného. V úvodní písni zpívá “I am all that I need” a je to velmi symbolické, když se střídají pasáže, ve kterých je slyšet jen Pecknoldův skoro až šeptavý hlas a momenty, kdy se rozezní celá kapela. Pecknold jakoby přemýšlel, jestli se chce ke kapele vůbec vrátit nebo ne, až všechno nakonec skončí v paranoidním zmatku. Podobně je tomu na skoro devíti minutovém singlu “Third of May/Odaighara”, věnovaném jeho kamarádovi, spoluhráči s kapely, Skyleru Skjelsetovi. Pecknold zpívá: “Was I too slow?/ Did I change overnight?” Pecknold se ve svých písních též odvolává na Římského panovníka Cassia, který hrál podstatnou roli v Brutově zradě i bitvu u Appomattox, která byla poslední bitvou americké občanské války. Těmito odkazy pravděpodobně symbolizuje vnitřní rozpory uvnitř své duše.
Crack-Up je velmi utrápená deska a dokonce i sám Pecknold přislíbil, že další album by mělo být oslavnější. Škoda, že vůdčí osobnost Fleet Foxes nedokázala lépe přenést své vnitřní pocity na album a něco nám pomocí nich taky sdělit. Album je plné otázek, stejně jako on sám, ale posluchači kromě pěkných melodií a zmatených Pecknoldových pocitů, toho zrovna moc nepředá.
Rozhodně musíte slyšet: 5. Third of May / Odaigahara, 6. If You Need To, Keep Time On Me, 9. Fool’s Errand
Sufjan Stevens – Planetarium
Vydavatelství: 4AD
Žánr: Experimental, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Electronic, Moderní kompozice
Hodnocení: 4.0/5.0
Album jde daleko za hranice i tvorby takového netradičního interpreta, jakým je Sufjan Stevens…
Sufjan Stevens si pro své pokračování s názvem Planetarium sestavil hotovou superkapelu. Je zde kromě něj taky Bryce Dessner z The Nationals, skladatel Nico Muhly (můžete ho znát taky z koncertování s Glendem Handsardem) a multiinstrumentalista James McAlister, který mimo hraní se Stevensem, taky nahrával se samotným Bobem Dylanem. Album je hotovou meziplanetární galaktickou poutí a místy hraničí s klasickými symfonickými díly. Vydáváme se po planetách sluneční soustavy, zároveň zkoumáme tajemnější části vesmíru, jako temnou hmotu, černou díru a prvopočátky vesmíru. Všichni zúčastnění se na albu doslova vyřádili. Stevens byl pomyslným režisérem a šéfem celého projektu, dával hlavní nápady a melodie, zatímco Muhly a Dessner jako utržení z řetězu vyhrávali své party a McAlister to vše pečlivě svázal elektronikou. Po obyčejné, tradiční písničkářské desce Carrie & Lowell, je Planetarium v ohledu na počty nástrojů a složitost kompozice, jako přestěhovat se z Humpolce přímo na Manhattan. Na albu je taky skvělé, že když už si myslíte, že vás něčím nepřekvapí a říkáte si: “Hmm… dobrá deska, neuvěřitelně vymakaná, ale něco málo ji chybí”, přijde šok v podobě
čtrnácté písně “Saturn”, která začne modulovat auto tunem Sufjanův hlas a v polovině se promění v hotový disko pop, za který by utratili majland třeba i současní Coldplay, kdyby ho mohli vydat pod svým jménem a s hlasem Chrise Martina. Album jde daleko za hranice i tvorby takového netradičního interpreta, jakým je Sufjan Stevens a je příjemným osvěžením jeho tvorby, i když je to daleko více album jeho superkapely než jeho samotného, a tak si fanoušci intimnější polohy Sufjana Stevense musí počkat do další desky.
Rozhodně musíte slyšet: 2. Jupiter, 4. Venus, 14. Saturn
