Čistě ze statistického hlediska, každý osmý člověk, kterého potkáte na ulici, už viděl v kině biografický snímek o Freddiem Mercurym a kapele Queen Bohemian Rhapsody. Tedy pokud tento text čtete z České republiky. Třeba v USA by to totiž bylo podstatně méně a naopak ještě více by to bylo v Austrálii, Jižní Koreji a v domovské zemi kapely Velké Británii. Nikde jinde už ale skutečně ne. Kritici, filmoví i hudební publicisté se nepřestávají ptát: Proč je tento film (nejen) u nás tak oblíbeným?
Aby těch šokujících čísel, které uvádí server Kinomaniak.cz, jenž čerpá z oficiálních dat Unie filmových distributorů UFD nebylo málo, ještě dodáme další statistiku: Bohemian Rhapsody je 5. nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech všech od počátku vzniku naší samostatné republiky. Přišlo na něj více lidí než na Titanic, Jurský Park nebo Anděl Páně 2.
Bohemian Rhapsody pak vydělalo (dnešní, nejnovější data) 209 milionů korun. Možná se to jeví jako docela málo, když si vezmeme, že bychom z toho zaplatili „jen” aktuální rekonstrukci vstupní haly brněnského nádraží, rekonstrukci divadla nebo platy fotbalové Slavie Praha pro hráče, trenéry i realizační tým na jeden rok.
Jenže i tak je Bohemian Rhapsody 2. nejvýdělečnější snímek českých kin za všechna léta a na prvního Avatara už ztrácí jenom 4 miliony, což nejspíše překoná!
Asi vám tyhle údaje stačí na to, abyste pochopili. Některá vysvětlení, proč tomu tak je, budou aplikovatelná na všechny země univerzálně, některá však jen speciálně na naši zemi.
Tady je náš pokus o to, tento pro mnohé nečekaný fenomén vysvětlit.
1. Jako byste to zažili (tedy alespoň, když se díváte očima)
Já vím. Celé velké finále filmu je založeno na lži, že Mercury věděl o své nemoci 2 roky předem a taky na tom, že to oznámil kapele 4 roky před tím, než jí to Mercury přiznal skutečně. V době Live Aid možná mohl mít strach z toho, že nemoc má. Možná se dokonce i objevily nějaké první, nenápadné příznaky, ale ještě si to určitě nepřipouštěl a když šel na pódiu, určitě si neříkal tak, jak je to prezentováno ve filmu: Brzy zemřu, tak se do toho budu snažit dát všechno.
Najde se také několik dalších menších faktických nepřesností. Kapela se třeba nerozpadla a mezi koncem turné a Live Aid byly jen 2 měsíce. Potom třeba postava ředitele nahrávací společnosti Raye Fostera, kterého skvěle ztvárnil Austin Powers Mike Myers, je vymyšlená. Ale jinak by scénář ani nešel napsat, aby dával smysl a stihlo se to vše za 2 hodiny.
Kdo mi úplně vyrazil dech, byl Gwylim Lee coby Brian May. Ten vypadal tak dobře, že pokud by se ve filmu objevil samotný Brian May mladší o 40 let, nebyl by podle vzhledu dostatečně důvěryhodným kandidátem pro roli.
Pak je tu třeba další věc, která už nelze tak dobře doložit, ale mnozí z těch, kteří byli Queen na blízku v dobách jejich největší slávy, si všimli, že Brian May se ve filmu chová jako hlas rozumu, který mírnil Freddieho v jeho manýrech. A přitom to byl právě on, kdo okolo roku 1979 svolával divoké after párty. Dá se jim to ale vyčítat? Proč by chtěl někdo špinit jméno své a jméno svých kamarádů?
Nechte tyhle věci na pokoji a podívejte na Bohemian Rhapsody očima, ne mozkem. Rami Malek je sice paradoxně ten nejméně podobný člověk na skutečného člena, podívejte se ale na podobu basáka Queen Johna Deacona a jeho představitele ve filmu Josepha Mezella. Ben Hardy je také neuvěřitelně podobný bubeníkovi Rogeru Taylorovi a kdo mi úplně vyrazil dech, byl Gwylim Lee coby Brian May. Ten vypadal tak dobře, že pokud by se ve filmu objevil samotný Brian May mladší o 40 let, nebyl by podle vzhledu dostatečně důvěryhodným kandidátem pro roli.
A pak teprve jak vypadaly důvěryhodně haly, arény a finální scéna z Live Aid. Prostě jako byste tam doopravdy byli… O tom ale až v dalším bodě.
Tady se můžete podívat na srovnání herců a skutečných osob. Síla, co?
2. Herecké výkony
Rozdíl mezi tím, jaký byl Mercury podle vyprávění a knih ve skutečností a filmem, byl asi jako rozdíl mezi filmy Texaský masakr motorovou pilou a Jak krteček ke kalhotkám přišel. Ale i tak jste věřili (nebo alespoň chtěli věřit), že to na plátně je skutečně Mercury, May, Deacon a Taylor.
S prvním bodem souvisí i herecké výkony. Jak je již naznačeno, členové kapely se chovali dle souhlasu žijících členů Queen a s realitou to často kolidovalo. Jsem taky přesvědčen, že Sacha Baron Cohen, o kterého se původně usilovalo, by chtěl výrazně zasahovat do scénáře a následně by zahrál Freddieho Mercuryho tak, že by více odpovídal skutečnosti. Verze filmového Mercuryho byla přístupná, ale daleko od reality. Rozdíl mezi tím, jaký byl Mercury podle vyprávění a knih ve skutečností a filmem, byl asi jako rozdíl mezi filmy Texaský masakr motorovou pilou a Jak krteček ke kalhotkám přišel.
Ale i tak jste věřili (nebo alespoň chtěli věřit), že to na plátně je skutečně Mercury, May, Deacon a Taylor a nebylo to způsobeno jen vzhledem, jak je to rozebráno v minulém bodě, ale i protože jejich chování na plátně odpovídalo tomu, co se o kapele kdy doslechne obyčejný člověk, který nečte biografie a výpovědi těch, kteří se okolo Queen v té době motali. To, co jim bylo instruováno scénářem, přenesli herci naprosto úchvatně a byli před kamerami skutečně tím filmovým Mayem, Deaconem, Taylorem a Mercurym.
Všichni pro svou roli dýchali a v kině to lidé poznali. Stvrdili to výkony na závěrečném Live Aid. Deaconův vždy klidný a pohodářský výraz správného basáka, Mayovo mimořádné vnímání melodie při hře na kytaru, Taylorovo nadšení za bicími a Mercuryho… Pohyby, gesta, výraze tváře, otevírání pusy. Rami Malek a spol. tohle zmákli naprosto přesně.
3. Obrovský důraz na vizuální detaily
Film, započteme-li všechny počáteční přípravy a dlouhé hledání herců, vznikal 10 let a především Brian May si dal velice záležet na tom, aby všichni provedli práci správně a co nejvíce přesně podle instrukcí všech, kteří se událostí skutečně zúčastnili. Když potřebovali tvůrci vytvořit Wembley, sháněli všechny historické plány a do nejmenšího detailu napodobili vzhled stadionu. Postavili na plání pódium ve skutečné velikosti a rozmístili každičký reproduktor odposlechu tak, aby odpovídal skutečnému rozmístění onoho dne.
Když kapela přijde na pódium, filmový Roger Taylor, tak jako ten skutečný, vyzkouší nejprve pár údery bicí. Než začne Freddie Mercury hrát na klavír, zapne si zvukovou modulaci klaviatury na krabičce ležící na piánu, která leží vedle několika plastových kelímků. Když v úplně první scéně filmu Freddie přichází na pódium ve Wembley, cestou míjí herce představujícího Bona z U2. Ti nehráli úplně před Queen (po U2 hráli ještě Dire Straits), avšak jejich vystoupení je považováno za druhé nejlepší na Live Aid hned po Queen, a proto se asi tvůrci rozhodli zařadit do filmu právě je.
Tvůrcům se podařilo diváky vrátit časem.
Stejné to bylo i pro dřívější záběry z turné, kde byly k vidění ikonické světové haly jako newyorská Madison Square Garden nebo tokijský Budokan. Zde vytvořili přesné rozmístění světelného systému a podle dobových zvyklostí nasvítili pódium, jenž postavili ve velké supermoderní hale LH2 v Londýně. Přesné dobové kostýmy a paruky pak byly samozřejmostí.
Při scénách z welšského nahrávacího studia na farmě Rockfield pak třeba byly přesně reprodukovány kopie mixážních pultů ze 70. let. Nevím, jestli se venkovní scény točily skutečně zde, ale vypadalo to úplně přesně jako skutečně na Rockfieldu.
Samotný Roger Taylor a Brian May si pak vzali na starosti to, aby se jejich filmoví představitelé naučili alespoň trochu na skutečné nástroje a získali tak intuici k důvěryhodně vypadajícím pohybům na pódiu.
Scénu z Madison Square Garden můžete vidět v tomhle videu.
4. Zvuk
Zvuk filmu je kapitola sama pro sebe a doufám, že ho co nejvíce návštěvníků ocenilo. Brian May poskytl zvukovým mágům filmu veškeré možné zvukové stopy. Ti tak mohli dle libosti jednotlivě mixovat zvuk skladeb Queen. Kdyby jen prostě hodili k obrazu skladby v přesném původním znění, nestálo by to za nic. Teprve až po důkladném a neuvěřitelně detailním mixu, jakmile to rozpumpují kvalitní reproduktory, které dnes má většina kin, máte pocit, že jste skutečně ve zkušebně s Queen a nebo s nimi stojíte na pódiu před desítky tisíci lidmi.
Některé části pak samozřejmě byly znovu nahrány a to včetně Mercuryho zpěvu. Svou trošku přidal i Rami Malek, ale hlavně Marc Martel — člověk s hlasem, který je Mercurymu hlasu tak podobný, že podle návrháře výroby Bohemian Rhapsody Aarona Haye, ani samotný Brian May nedokázal poznat, že se jedná o imitátora.
Marc Martel je asi nejbližší možný hlas k Freddiemu Mercurymu na téhle planetě, a tak jej slyšíme i v Bohemian Rhapsody
5. Queen jsou u nás dneska populárnější než v mnohých jiných zemích
Jen se podívejme na aktuální žebříček prodejnosti alb. Na prvním místě je soundtrack z filmu Bohemian Rhapsody, na čtvrtém remasterovaná verze Greatest Hits od Queen. I v rodné Británii mají Queen horší výsledky. Soundtrack je aktuálně 3. Na dvanáctce je jejich platinová kolekce. Já vím, říkal jsem už žádné statistiky, sorry.
Ale ukazuje to, že Queen jsou u nás v současné době populární srovnatelně s jejich rodištěm, ne-li dokonce ještě více. Je to výsledek hladu po jejich hudbě vzniklý i díky totalitnímu bloku (zakázané ovoce chutná nejlépe). Myslím, že masový vkus Čechů také tíhne o něco více k výrazným melodiím na úkor dlouhého a trpělivému budování atmosféry, jak tomu často bývá na západě od nás. To je asi i důvod, proč u nás nikdy nebyly moc populární ostrovní kapely jako třeba Stone Roses, Suede nebo Portishead, které jsou v Británii kultem.
6. Humor
S každou velkou rockovou kapelou je spjato mnoho legračních historek. Můžete se podívat třeba na facebookovou stránku Hlášky rockových hvězd, kde jsou zveřejňovány některé legrační odpovědi v rozhovorech a příběhy, které se děly a dějí v kapelách. Žijící členové jistě poskytli mnoho takových hlášek a scénaristé neměli problém přidat další, protože hudební prostředí nabízí obrovské množství prostoru k humorným situacím.
Škoda, že se asi nikdy nedozvíme, jaká část z auta je podle Regera Taylora ta nejvíce sexy 🙁 🙂
Podle ohlasů lze soudit, že jedna z nejvtipnějších scén je ta, kde se kapela dohaduje o písní Rogera Taylora “I’m in Love With My Car” a následně s fiktivním ředitelem nahrávací společnosti, kterému v kanceláři po hádce s kapelou o tom, jaký bude první singl z alba The Night in the Opera (1975), rozbijí okno a ten, zatímco civí na odcházející kapelu skrze díru ve skle, zakroutí hlavou a prohlásí: „A to jsme dělal s Hendrixem.”
Mnoho z těch peprnějších vtípků, které skutečně Mercury řekl, se nepoužilo a je to škoda. Třeba Mercuryho odpověď na to, když se ho jeden z novinářů ptal co dělá o volném čase a on odpověděl: „Mívám poslední dobou hodně sexu.” a po pár vteřinách, kdy novinář čekal, že přidá něco dalšího, potáhl z cigarety a dodal: „Takže na nic ostatního už moc nemám čas,” by jistě byla ve filmu skvělá. Ale v rámci omezených bariér přístupného filmu to, co se zde objevilo, nebylo špatné.
7. Tak akorát
Všechny věkové kategorie byly v kině. V šatně kina jsem při odchodu zahlédl klučíka okolo 8 let a přímo přede mnou seděla určitě více než 70. letá babička. Výše jsem si posteskl, že Sacha Baron Cohen by promlouval do scénáře a ztvárnil by Mercuryho svou podobou i povahou daleko věrněji. Jenže to by do kina nepřišlo zdaleka tolik lidí. A tady je to odvěké dilema, které se vyskytuje tak často ve filmech i v hudbě. Dělat kompromisy a dělat filmy a hudbu pro všechny a nebo naplno do toho vrýt, co si myslím, nehledě na to, že si udělám nepřátele?
Provokovalo to tak akorát a to lidé mají rádi.
Vezměme to takto. Queen byla velká stadiónová kapela, která sice občas později vyvolávala kontroverze kvůli Mercuryho sexualitě, ale i tak se většina z toho, co se dělo na pozadí, držela pod pokličkou tak, aby to nepošpinilo jméno kapely. Provokovalo to tak akorát a to lidé mají rádi. Úplně stejné je to s filmem. U mužských polibků bylo v kině slyšet, jak se někdo zavrtěl a někdo krátce přidušeně zasmál, ale nikoho to rozhodně nepohoršovalo.
Podobné to bylo ostatně třeba i s Beatles. Ty máme dnes tendence vidět v jejich saku a upravenými sestřihy, jako hodné a neškodné kluky, ale přitom už než se stali slavnými, naplňovali v jejich hamburgské éře dokonale ono známé hudební spojení sex, drogy rock’n’roll. Queen chtěli vždycky být co největší kapelou, co se týče jejich dosahu a pokračují s tím i nadále. Dává to tedy naprostý smysl.
Možná by tedy bylo úplně nejlepší, kdyby vedle Bohemian Rhapsody vznikl ještě jeden film s úplně jiným obsazením a tvůrci, ne tolik kontrolovaný žijícími členy, tentokrát spíše o kontroverzní stránce Queen. Mohlo by to být také hodně zajímavé.
8. Každý chce být rockovou hvězdou
Jsou naše životy nudné? Jak se to vezme. Ale přiznejme si, že asi trochu ano. Těžko někdo z obyčejných smrtelníků zažije, byť jen zlomek z toho, co ve skutečnosti i na filmovém plátně zažívali Queen. To, že můžete být na chvíli alespoň virtuálně součástí těch všech koncertů, večírků a celého dobrodružství okolo nich, je mimořádně lákavé. Když se podíváte po průměrné české kanceláře, možná se nezdá, že tihle na první pohled odměření a opatrní lidé milují rockovou hudbu. To, že Bohemian Rhapsody donutilo přijít do kina i ty, kteří obyčejně celý rok do kina nepáchnou, je jasný důkaz toho, že mnoho lidí skrytě a podpantoflácky sní o tom, že by si třeba na chvíli vyzkoušeli, jaké je to být velkou rockovou hvězdou.
9. Velké finále na Live Aid
Jde zažít v kině něco silnějšího? Velkolepá finále filmové historie lepších filmů jako Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, Schindlerův seznam nebo Forrest Gump jsou strašně dojemná. Tohle bylo ale jiné. Nejen, že to bylo dojemné, mělo to i elektrizující energii, jakou jde jinak v životě jinak těžko zažít. Vyrovnat se tomu může snad už jen na tom pódiu před tisícovkami jásajících lidí, skutečně stát.
10. Davová mánie
Poslední a hodně důležitý důvod, proč lidé všech věkových kategorií přišli do kina, je ten, že o filmu slyšeli od známých nebo i náhodných lidí. Nabaluje se to jako sněhová koule. Bohemian Rhapsody je rozhodně druh filmu, na který nezapomenete hned druhý den. Baví se o tom snad na úplně každém pracovišti od ředitelství bank až po dílny a lidé chodí do kina znovu. V autobuse jsem třeba slyšel, jak asi 17 letí kluci s americkými baseballovými bundami, typičtí šampónci, které byste rozhodně netipovali na fanoušky Queen, vzdychali nad tím, že chtějí jít už počtvrté na Bohemian Rhapsody, ježe už nemají peníze, protože v průběhu měsíce a půl už utratili veškeré kapesné právě za tenhle film.
Autor: Patrik Müller
Nestyďte se a honem napište do komentářů, jaké jsou vaše dojmy z filmu!
