Rolling Blackouts Coastal Fever – Sideways to New Italy

Rolling Blackouts Coastal Fever – Sideways to New Italy

Recenze | Novinky: Rolling Blackouts Coastal Fever na čtvrtém albu Sideways to New Italy přinášejí unikátní kombinaci pozitivity a frustrace i popu a punku

Pokud jste je ještě nikdy neslyšeli, Rolling Blackout Coastal Fever jsou slunečný a optimistický indie pop/rock z jemnou příměsí post-punku z Austrálie. Když je posloucháte, máte přímo před sebou slunečné dny. V jejich hudbě je velká dávka optimismu, ale zároveň určitá naštvanost a frustrace. Někdy potlačená, někdy naplno projevující. S tou Rolling Blackouts Coastal Fever vyrazili prudce ku úspěchu jako Oasis s jejich prvním albem Definitely Maybe. Je to boj o dobré časy a víra v něco skvělého, i když to skvělé třeba nepřichází úplně hned a je potřeba si na to počkat.

Z alba je slyšet dobrodružný duch hodící se k cestám po neznámých místech. Z alba jde cítit svoboda, byť to třeba kazí všude přítomný čas, jenž se snaží tuto bezproblémovost překazit. Sideways to New Italy ostatně na cestě vzniklo, když Rolling Blackout Coastal Fever cestovali na turné k úspěšnému minulému albu Hope Downs. Album má tak tu správnou vůni volnosti, když jedete v autě do neznámých krajů a vše, co vám připomíná domov jsou jen malé útržky z krajiny, které se dají připodobnit tomu, co znáte. Je to ten pocit, když máte jednu nohu ještě v minulosti, ale druhou už v budoucnosti, ale většina vašeho těla žije pouze a jen přítomností.

Rolling Blackouts Coastal Fever (Foto: Nick Mckk, SubPop)
Rolling Blackouts Coastal Fever (Foto: Nick Mckk, SubPop)

Podobně jednou nohou tam, druhou jinde se dá ostatně vyjádřit i zvuk Rolling Blackouts Coastal Fever. Jednou nohou jsou v popu, druhou v punku. Na pop jsou moc drsní, na punk moc měkcí. Kdo však není tvrdý punker, který se začne dívat hodně vysoko pokaždé, když uslyší jen nějaký náznak melodičnosti a nebo není nějaká popová sněhová vločka, co se začne roztékat při každém jenom trochu drsnějším tónu kytar, pro ty je tato dvojznačnost Rolling Blackouts Coastal Fever vlastně výhrou.

Kapela tří skladatelů a textařů, kteří myslí jako jeden

Australská pětice má velkou výhodu v tom, že zatímco ve velkém počtu jiných kapel existuje pouze jeden hlavní člen, který zpívá, píše i skládá a v ještě větším počtu kapel jeden člen skládá a zpěvák textuje, kytaristi Tom Russo, Joe White i zpěvák Fran Keaney jsou vlastně všichni plnohodnotní písničkáři, kteří skládají, jak hudbu, tak texty. Nějakým zázrakem – a dost možná na to má velký podíl zbytek kapely (basák Joe Russo a bubeník Marcel Tussiese) – pak drží hudba těchto tří hudebních tvůrců pohromadě a zní úplně jako byla složena nebo napsána pouze jedním, resp. dvěma (skladatel + textař) lidmi.

Asi proto už od debutu Talk Tight působí Rolling Blackouts Coastal Fever velmi sebejistě, konzistentně a všechny z jejich 4 alb jsou zárukou vysoké hudební kvality. V případě Rolling Blackouts Coastal Fever to nikdy nebylo o nějaké velké vlně nadšení, která by vznikla po jednom vydaném albu nebo singlu, ale vydávání čtyř kvalitních alb, kterými spolu s neúnavným koncertováním po nejrůznějších částech světa (alespoň tedy před „koronakrizí“) kousek po kousíčku získávají nové a nové fanoušky.

Je však pravda, že minulé Hope Downs v míře ohlasu přeci jen převyšovalo první dvě alba. Ono často stačí, aby si kapelu vybral nějaký prestižní internetový magazín, ostatní magazíny si toho všimnou, kapelu si poslechnou a zjistí, že je fakt dobrá. Ostatně to takhle zčásti funguje i u nás. Je to taková lavina a úkolem kapel je, aby jakmile se strhne, pokračovala dál a nezastavila se. Aby ty magazíny napsaly i příště. A myslím si, že všechny ty NME a “Pitchforky” napíšou o Rolling Blackouts Coastal Fever příště zase, protože se Sideways to New Italy rozhodně nezklamali. Minulé album Hope Downs sice v průměru sklidilo lepší hodnocení, avšak je v mnoha ohledech v porovnání s novým albem Sideways to New Italy přeci jen o něco těžkopádnější a náročnější na poslech.

Texty nejsou žádná velká poezie, pomůžou vás ale dostat pryč z místa, kde se zrovna nacházíte

V takových písních jako první “The Second of the First” nebo “Cars in Space” jedoucí v zasněné atmosféře, ale zároveň až moc rychle na dream pop (znovu ta dvojznačnost RBCF), člověk neví, jestli se má dříve zasnít nebo začít vlnit do rytmu. Nejlépe je možná udělat obojí. Pokud máte strach, co řeknou ostatní, alespoň pokyvováním hlavy a klepáním nohou do rytmu. Stejně tak lítá ve dvojznačnosti i zpěvák Fran Keaney hlasově docela podobný Kevinu Parkerovi ze slavnější australské indie rockové skupiny Tame Impala. Melodická přístupnost, ale určitá záhadnost zase připomíná ranné R.E.M.. Keaney jakoby se zčásti chtěl spojit s posluchači, zčásti ale zůstává uzavřen ve svém vlastním světě, viz řádky, kterým rozumí spíše jen on sám, viz:

“And I feel outside it
Lost on descent
Like two transplanted palms
You look like me.

(“A já cítím, že to jde mimo mě / Cítím klesání / Jako dvě transplantované dlaně / Vypadáš jako já”).

Instrumentální stopy zvonivé elektrické hlavní kytary doplňovány o klidnou a ležérní rytmickou kytaru by mohly poskytovat velice dobrý základ pro texty, je to ale právě spíše hudba, co zde člověka zajímá více. Rolling Blackouts Coastal Fever je v tomto ten typ rockové kapely ze staré školy, kdy spíše naopak texty poskytují jakýsi základ pro hudbu a nikoliv naopak. Text má jen dotvářet atmosféru hudbě a pomoct vás dostat pryč z místa, odkud jejich hudbu posloucháte. Není to žádná velká poezie, ale svůj účel občas trochu podivínské texty splní.

Singl “Falling Thunder” jakožto druhá píseň alba se nese v mimořádně nostalgickém duchu. Slaďácký pop připomíná indie rockové revivaly 60. a 70. let jako Temples, ale právě i Tame Impala, přesněji řečeno v refrénu více Temples, ve sloce více Tame Impala.

Ačkoliv jak “The Second of the First” a “Falling Thunder” jsou dobré písně, úplně si z nich na zadek nesednete. První skutečný hit alba, který by vám na albu měl udělat vykřičník, který říká: „Bacha! Tahle kapela je dobrá,“ by měla být třetí “She’s There” s návykových refrénem:

“I open the letter
But the writing’s wrong
I should’ve done better
But the time rolls on”

(“Otevřel jsem dopis / Ale psaní má chyby / Měl jsem to napsat líp / Ale čas už valí dál ”)

Není to asi něco, co by zpívaly (až to bude možné) tisíce lidí na stadionech. Na to je takové moc introvertní hipsterské. Kdo sakra dneska ještě píše dopisy? To už spíše pak outro:

“All my accidents breathe in time,”

je vhodnější masám. I přes další textové nejistoty je ale píseň zvukově skvělá tak, že vám to ani moc nevadí.

Na tradičním schématu rockových alb bývá často čtvrtá píseň s tou pátou nejslabšími písněmi z celého alba. “Beautiful Steven” je skutečně uspávačka, “The Only One” ale zase navrací zpět formu Rolling Blackouts Coastal Fever, aby pak předvedli svůj nejlepší výkon alba na “Cars In Space”.

Velké nadšení střídá smutek z toho, že Rolling Blackouts Coastal Fever neumí prodat své texty tak dobře jako Tame Impala

A to je skutečně velká pecka! Sice se to nevyrovná nadšení, které jsem zažil, když jsem poprvé slyšel “One Rizla” od britských punkerů Shame, ale už dlouho jsem nebyl z kytarové písničky tak nadšený. Píseň má perfektně vybalancované aranžmá. Ty katary zní naprosto parádně a nečekaný, ale skvělý element přidává také dechový nástroj (křídlovka?), které jen tak jemně hraje nejdříve na pozadí a pak na popředí. Obojí ale tak perfektně sladěně s kytarami, že je skoro ani nepostřehnete a působí vlastně jako další kytara (což je zvláštní věc, co řeknete o dechových nástrojích).

Nejlepší je na tom, že pak čeká ještě píseň “Cameo”. Černý kůň alba, který u mě osobně dokonce ještě i překonal  “Cars In Space”. Kopák správně navnadí posluchače a buduje všechno do výbuchu rozlehlého refrénu:

“You take a high wire jump
You feel time drippin’ away
Fallin’ in the burnin’ blue
You feel time drippin’ away,”

(“Dal sis skok na laně z výšky / Cítils, jak čas ukapává pryč / Padat ve spalující modrotě / Cítils, jak čas ukapává pryč””)

zpívá Fran Keaney. Takhle velký a euforické refrény uměli Blur, Oasis  ještě ve zlatých érách britpopu, kdy šňupali kokain po kilech. Později Stereophonics a možná Killers. Nyní ale není moc rockových skupin, které by měly koule na to přijít s pořádným refrénem, aby je náhodou někdo neoznačil za prodejné děvy.

“Not Tonight” má pak dost nevděčnou roli. Tato naopak hodně smutná píseň má ale na albu své místo a nabídne zajímavější text než většina písní na albu.

“Sunglasses At The Wedding” pedstaví Rolling Blackouts Coastal Fever v už výrazně dream-popovém, resp. chamber-popovém stylu. Tohle je snad největší deviace od zvuku Rolling Blackouts Coastal Fever  na albu. A RBCF si nechali na konec ještě další výraznější odchylku od stylu – slunečný, nostalgický, psychadelický pop “The Cool Change”.

Právě neustále omýlané texty někdy zabraňují mít písním větší potenciál. Témata jsou zde většinou velice podobná jako u Tame Impala – hodně se zde řeší staré časy a čas vůbec obecně, snění, snaha o vnímání současného okamžiku, ale unikání neustále jinam… Kevin Parker to ale umí prostě lépe prodat a napsat takový refrén, který si zamilují i třeba fanoušci moderního popu. Jinak je to ale vážně parádní album.

Rolling Blackouts Coastal Fever – Sideways to New Italy

Vydáno: 4. 6. 2020
Délka: 39:43
Žánry: Indie Rock, Indie Pop, Post-Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Second of the First, 2. Falling Thunder, 3. She’s There, 6. Cars in Space, 7. Cameo, 8. Not Tonight

4
4,0 rating
4 z 5 (založeno na 1 recenzi)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)100%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Australské příjemné prekvapeni

4,0 rating
13.9.2020

Krásná deska. Pro kluka co vyrostl na muzice přelomu osmdesatek a devadesatek je to esence všeho nej co indie přineslo. Krásné melodie, zvonivá kytara. Je to jízda australskym sluníčkem, u které se vám chce skákat a tancovat. Opravdu nejlepší songy jsou She’s there, Cars in Space a nakonec Cameo. Díky za objev.

Petr Kubelka


ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář