ČT Art ve středu večer odvysílala nový 51 minutový dokument Zdeňka Gawlika o legendárním českém hudebním kritikovi, publicistovi a rádiovém moderátorovi Jiřím Černém Když se řekne Jiří Černý. Vzpomíná v něm na své světlé i temnější momenty života a profesní kariéry, stejně jako na hudbu, o které psal. Jeho kolegové se pak zamýšlejí nad tím, co dělalo Jiřího Černého tak oblíbeným mezi čtenáři a posluchači.
Dokumentární snímek přináší podrobný pohled do jeho života – od jeho lukostřeleckého koníčku v mládí až po dnešní aktivity Jiřího Černého, kdy stále i v pokročilém věku dělá oblíbené poslechové přednášky o hudbě. Představuje tak i méně známou stránku Jiřího Černého, coby vášnivého sportovce, který až do 70 let aktivně sportoval. Kromě toho také jako dobrého studenta, který však musel kvůli tehdejšímu režimu jít na stavební střední školu. Právě v již středoškolském věku si zamiloval operu a začal navštěvovat Národní divadlo.
Od fanouška opery k propagátorovi rockové hudby
Poté Jiří Černý studoval na vysoké škole žurnalistiku a při studiích začal psát recenze na opery. V této době se také seznámil s českým operním zpěvákem Karlem Bermanem. Stali se z nich přátelé a starší Berman mu často udílel životní rady. Jiří Černý se tehdy zajímal také o českou lidovou hudbu.
V roce 1961 začal Černý pracovat pro magazín Mladý svět. Jedna z jeho prvních recenzí byla na koncert německého baritonisty Dietera Fischera-Dieskaua z pražského Rudolfina. Na poradě mu však bylo řečeno, že by se měl orientovat spíše na články pro mladé lidi a Jiří Černý tak začal psát o divadlu Semafor. Od té doby Jiří Černý přešel k moderní populární hudbě.
“Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit.”
– Jiří Černý o komunistické represi české rock’n’rollové scény
Jiří Černý v dokumentu poté vzpomíná na to, jak se mu nelíbilo pronásledování mladých rock’n’rollových kapel komunistickým režimem. “Bylo to opravdu dost nechutný. Tak jsem si říkal, že se musím těch kluků zastat. Tak jsem na ty koncerty začal chodit,” vysvětloval Černý svůj přechod od oper k rock’n’rollu.
Jiní publicisté, jako například Jan Rejžek oceňují to, že i díky začátkům u oper, dokázal vidět hudbu v širším kontextu a zasadit jí do kontextu historie, literatury nebo divadla. Moderátor a publicista Petr Korál pak oceňoval stylistiku a krásnou češtinu Černého.
Ukázka jedné z hudebních přednášek Jiřího Černého z roku 2017 v Rožnově pod Radhoštěm, kde mluvil o Bobu Dylanovi:
Černý pak vysvětloval, jaké změny do hudební kritiky přinesl rock’n’roll. “V podstatě je jedno, jak ten zpěvák zpívá, pokud tě ten zpěvák přesvědčí. To je ta obrovská svoboda, kterou ten rock’n’roll a z něj pak vyplývající žánry přinesly do té moderní populární hudby.” Hudební novinář Petr Korál zase ve snímku vzpomíná na Jiřího Černého jako na “arbitra vkusu”.
“On měl takový ten dar, že i mladému člověku, který se zatím v té hudbě nevyznal, tak dokázal být tématy článků velice blízký,” vzpomínal zase jiný hudební publicista, editor a překladatel Jaroslav Riedel v souvislosti se články Černého pro kultovní časopis Melodie, o který měli mladí lidé v té době obrovský zájem.
Jiří Černý v dokumentárním snímku pak vzpomíná také na horší chvilky, které v životě zažil – když do České republiky přijeli nacisté a později Rudá armáda nebo na soud s komunistickým představitelem Rudolfem Slánským kvůli jeho podpoře Izraele.
Černý se popisuje jako celoživotní antikomunista, Nohavicovi ale zčásti odpustit dokázal
V dokumentu se též vzpomíná na začátky Jiřího Černého v rozhlasu, kde kromě hudby skupina okolo černého také například parodovala významné státníky Gustava Husáka nebo Klementa Gottwalda. Jiří Černý sám sebe označuje za celoživotního “antikomunistu”. Byl celý život spíše apolitický. Nikdy nevstoupil do žádné strany ani před, ani po revoluci, byl ale významnou postavou sametové revoluce a Občanského fóra. Byl to ostatně on, kdo 24. listopadu přečetl oznámení o rezignaci předsednictva ÚV KSČ.
Další podstatnou část snímku tvoří vzpomínky na začátky hudební kariéry Karla Kryla, kterému Jiří Černý pomáhal vydat jeho první album.
Jiná významná osobnost české hudby Vladimír Mišík na Jiřího Černého v dokumentu vzpomíná jako na skvělého kritika, u kterého co napsal, to sedělo. Společně s Černým se však shodli na tom, že se zmýlil v recenzi na Mišíkovu progresivně rockovou kapelu Flamengo.
“Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci.”
– Jiří Černý o The Beatles
Dokument se také dotkl citlivého tématu spolupráce ostravského písničkáře Jaromíra Nohavici s StB, kdy byl na rozdíl od jeho kolegů Jiří Černý přesvědčen, že má dojít k pověstnému oddělení osobnosti od jeho tvorby. “Ale mě to vadí, samozřejmě,” vysvětloval Černý. “Jistě je ohromné, když někdo píše takové věci, jako Karel Kryl a žije i mimo umění, jako žil Karel Kryl, ale kolik takových lidí je? Kdo v tomhle nemá jasno, neměl by se zabývat uměleckou kritikou, protože bude vždycky někomu přidávat nebo někomu ubírat,” vysvětloval Jiří Černý svůj postoj k Jaromíru Nohavicovi.
Jiří Černý pomáhal vzniknout prvnímu albu Karla Kryla »Bratříčku, zavírej vrátka«:
Černý dále vzpomíná na éru Beatles. “Ano, byli to géniové, ale pro mě to byli především ohromní kluci,” a zdůraznil, že byla důležitá pospolitost Beatles a jejich (alespoň tedy počáteční) velké přátelství.
“Myslím, že největší pochvalu, jakou jsem kdy slyšel, je: ‘Pane Černý, vy jste mě naučil poslouchat hudbu.’ Kdysi jsem o tom mluvil s Hanou Hegerovou a ta mi říkala: ‘Nic hezčího se nedozvíte’”.
V dokumentárním snímku se kromě hudby Karla Kryla, Leonarda Cohena nebo Beatles objevuje také například hudba americké severokarolínské country zpěvačky Rhiannon Giddens, kterou si Jiří Černý v poslední době oblíbil.
O Rhiannon Giddens jsme psali několikrát také na našem webu v recenzi nebo v přehledu nových písní.
Dokument o Jiřím Černém Když se řekne Jiří Černý můžete zhlédnout v iVysílání České televize.
Autor: Patrik Müller
