Recenze | Novinky: Death From Above 1979 na Is 4 Lovers zvládli roli otců i vlastní produkci. Album působí více přirozeně než minulé

I s dvěma kašpárky se dá hrát velké divadlo. Death from Above 1979 patří k nejdůležitějším postavám noise rocku, potažmo i celé indie/alternativní scény a patří také k nové generaci kapel vzniklých na počátku století, kteří se stali velkými pouze se dvěma členy. Čtvrté album a třetí album od pauzy kapely Is 4 Lovers textově z velké části orientované na roli otce v moderním světě, přináší produkční vytříbenost, místy více syrové energie než album minulé, ale také řadu nových zvukových prvků.

Vedle ikonických White Stripes a Black Keys a jejich moderních pokračovatelům z Británie Royal Blood působí Death from Above 1979 trochu jako The Replacements mezi Brucem Springsteenem, R.E.M. a Cheap Trick. Ale to se v hudebním světě občas stává a občas na někoho to nevděčné, zapomenuté místo v historii zbýt musí.

Death from Above 1979 si ale za svou nedoceněnnost z velké části mohou také sami. Po strhujícím syrovém a naštvaném debutu You’re a Woman, I’m a Machine z roku 2004 hráli dva roky koncerty, ale pak se dvojice nepohodla na směru dalšího poračování hudby kapely a rozhodla se raději nepokračovat dál. Občas se však stane zázrak a i horké hlavy hudebníků občas zchladnou.

Death from Above 1979 opět v módu přeboostěné verze Royal Blood?

A tak se kanadské duo vrátilo v roce 2011 na pódia a začalo pracovat na nové tvorbě. Jejich návratové album The Physical World považuji za jedno z nejzajímavějších alb alternativního rocku v uplynulé dekádě.

Death from Above 1979 se vrátili s velkou svěžestí a do své hudby zapojili popovou melodičnost, která ve spojení s původní syrovostí (i surovostí) jejich hudbu povýšila do nových sfér.

Pak ale následovalo !Outrage is Now, které bylo spíše zklamání. Což o to, !Outrage is Now se docela dobře poslouchalo a bylo zde několik dobrých pecek. Jenže bylo to album rozporuplné. Na druhou stranu na něm zklamala příliš blýštivá, digitální produkce, která nebyla schopna dostatečně reprodukovat naštvanost debutu a také překvapivě podbízivé tvůrčí kroky v podobě chytlavých, ale neoriginálních riffů i příliš podbízivých popěvků (ještě teď špatně vzpomínám na závěr alba “Holy Books”).

Někdo neznalý by si tak místy kapelu i mohl splést s nějakým béčkem Royal Blood, protože kapela tak trochu skutečně zněla — jako přeboostěná verze Royal Blood s kolečkem “distortion” na pedálu víc doprava.

Is 4 Lovers přináší opět kus syrovosti, ale trochu jinak. Nezní to tolik digitálně jako na albu minulém, naopak více přirozeně. Co je ale méně příjemné je ta předvídatelnost riffů a melodií, která z nějaké části zůstala z !Outrage is Now. Zatímco na prvních dvou albech člověk moc netušil, co se stane jak v následujících vteřinách, tak v následujících skladbách kapela neustále člověka příjemně překvapovala a songy se mohly pouštět pořád dokola a alba tak neomrzely jak doteď. Předvídatelnost, která byla patrná již z alba minulého, i na Is 4 Lovers vyústí v rychlejší opotřebování alba.

You’re a Woman, I’m a Machine byla energie, Physical World bylo mistrovské skladatelství a textařství. Alba poslední dvě jsou jako spíše alba značky Death from Above 1979 a chybí v nich více skutečného kreativního umění namísto jakési hudební franšízy. Když už ale jsme dostali franšízu, pak alespoň dobrou a může nás těšit, že dopadla přeci o chlup lépe než minule – i když ne o tolik, o kolik bychom si přáli.

Noise rock na rodičovské dovolené

Stejně jako na minulých albech, i zde jsou pouze vokály, basa se zkreslenými efekty, bubny a klávesy, avšak do všeho je dáno maximum tak, aby i dvoučlenná kapela vytvořila zvuk větší než kapela šestičlenná.

Stejně jako obvykle výborně funguje chemie obou protagonistů. Zatímco Keeler je precizní člen, který si potrpí na perfektně nastavených tónech své basy, potažmo kláves a Sebastian Grainger tvoří i na Is 4 Lovers tu divočejší, více nespoutanou část, kdy spratkovským hlasem zpívá do bušení jeho bubnů.

Is 4 Lovers je textově vcelku strohé albu, ale na druhou stranu výstižné a místy i vcelku vtipné. Ne, že by v minulosti DFA 1979 předváděli nějaké jó velké poezie, ale na některých textech jako například na nezvykle pomalé “White is Red”, dokázali vytvořit velice hezkou atmosféru s příběhem. Tady se jedná často o útržky textů hodící se na nálepky aut nebo sloganů reklam na žvýkačky jako: “I’m free animal,” “Love is action,” “One + One is so romantic,” “One + One makes three – that’s magic” apod.

To nemusí být vždycky nutně špatné. Nikdo netvrdí, že hudba nemůže být hlavně zábava, ale zase… Bavíme se o Death from Above 1979 a ti v minulosti ukázali, že umí i texty občas daleko lépe než takovéhle jako z deníčku osmáka na základce. Možná je to problém rockerů, kteří se stanou otci. Prostě někde uvnitř změknou a nebo je to začínající krize středního věku a vracení se do mládí. To ví ale jen Grainger sám.

Možná by nebylo špatné Death from Above 1979 stylizovat jako již zmiňovaná “White is Red” z “Physical World”. Místo toho tady do napumpované hudby zní: “I walk in and the kid starts dancin’ / My heart goes boom-boom-boom,” což by sice bylo roztomilé, ale kdyby to hrálo do úplně jiného hudebního podkladu. Vazbení basy a otcovské dojímání se prostě k sobě nehodí, to ať se na mě nikdo nezlobí a ač jsem si myslel, že by mohlo být zajímavé slyšet, jak se nespoutaná syrovost promění v rodičovský rock, raději bych byl, aby to dopadlo úplně jinak.

Vetší témata do alba prosvítají, ale pouze skrze osobní zkušenosti s nimi o všedních dních.

Nadruhou stranu je nutné vnímat, že se Death from Above 1979 nachází v pasti vzhledem k době, která je velmi podezíravá ke každému, byť jen mírnému náznaku mužské agrese, kapela původně založená na agresi a nadávání. Tohle rodinně založené album obsahující členy rodiny Graingera dokonce i na obalu, je tak vlastně po pokusech z minulého alba vcelku zajímavé. Komentování velkých témat jako vliv sociálních sítí na společnost vystřídaly události, co se dějí člověku v menšímu okolí. Vetší témata do alba prosvítají, ale pouze skrze osobní zkušenosti s nimi o všedních dních. Nakonec. Kdo jsme, abychom Graingera soudili za to, co je aktuálně pro něj důležité?

Autenticita je jedním z nejcennějších vlastností, které současná hudba může mít. Jen zkrátka ten podklad, kdyby to měl více příznačný, ať to nepůsobí tak bizarně… Noise rock prostě není ten pravý soundtrack k rodičovské dovolené a Dominika Landsmana nemusí ani tak moc mrzet, že film podle Deníčku moderního fotra byl již natočen a sestříhán.

Newyorská smetánka vs kanadští umělci: Jak kontaktovat tu nejhorší osobu pro své nekalé úmysly

“Modern Guy” a celé album začíná v hendrixovských zpětných vazbách a kapela se valí kupředu v poměrně těžkopádném, ale drtivém stylu. Grainger se vyrovnává se svou rolí ve společnosti a prakticky obyčejného člověka. Prožívá si takový svůj malý moment konce Trainspottingu a adaptace do konzumní společnosti, přičemž se rozhodne raději než měnit společnost ze svého obláčku, sestoupit dolů mezi obyčejné smrtelníky a měnit malé věci okolo sebe:

“The propaganda is getting to grandmas,”

(“Propaganda se dostává k babičkám”)

upozorňuje Grainger, že politika začíná u každého z nás i členů u naší rodiny (např. tím, že babičky čtou hoaxové řetězové e-maily). Není dneska moc hudebníků, kteří by přiznali, že je třeba změnit se u sebe?

“You can change the world if you change you,”

(“Můžete změnit svět, když změníte sebe.”)

říká Grainger jakoby se snad stavil na kafe k jeho kanadským spoluobčanům Petersonům. Nemusíme ale zrovna vytahovat Petersona. George Orwell v průběhu svého života zažil podobné sestoupení z obláčku, když akcentoval, že všechny ty maličké věci, které se dějí člověku v životě, jsou kolikrát ty věci zdaleka nejdůležitější a jsou to ty věci nejopravdovější, které si člověk musí užít dosyta.

“One + One” svým sexuálním podtónem s agresivní hudbou s typickou mohutnou,, hodně zkreslenou basou Death From Above 1979 zní dneska už skoro jako zastaralá píseň. Takových písní dneska skutečně kvůli celospolečnskému západnímu klima už moc není, protože i když se klidně těmto tématům snažíte vyhnout a jenom prostě zpíváte a hrajete naštvaně, tak vám někdo vyčte, že je z vaší hudby cítit mužská nenávist a té je dneska až moc (jak se to stalo např. v případě zahraničních recenzí na debut londýnské punkové kapely Shame). Je to taková příjemná vzpomínka na staré dobré devadesátky a legendární The Downward Spiral Nine Inch Nails.

“Free Animal” bude jistě peckou naživo na festivalech. Je to jedna z těch písní, která se zdá být nejlepší po prvních poslechu. Pak začne už trochu nudit, ale ikoničnost jí upřít nelze a v diskografii kapely jistě bude tahle hymna svobody vystupovat z řady. Rychlejší a mimořádně dunivá “N.Y.C. Power Elite Part I” naopak nepřestane bavit ani po mnoha posleších. Ta se zdá sice být přeci jen politickou písní, ale věřte tomu nebo ne, skutečně i zde zůstavá Grainger u své rodiny, protože píseň vznikla (podle jeho samotného) jakožto reakce na to, když jeho ženu – filmařku Evu Michon — oslovila bohatá newyorská módní návrhářka, jenž po ní chtěla natočit reality-show o její transformaci z klasického módního návrhářštsví do módního návrháštsví v době internetové.

Na tom by asi nebylo nic špatného, ale dle Graingera chtěla platformu využít především pro to, aby mohla všechny “normální” lidi poučovat o tom, jak mají žít. Tak jí místo dokumentu Grainger složil tuhle karikaturu newyorské elitářky, kterou vybarvuje cynicky vtipnými řádky jako:

“I haven’t carried cash since 9/11,”

(“Nenosím u sebe hotovost už od 11. září”)

a nebo:

“I haven’t eaten cake since last election,”

(“Od posledních voleb jsem neměla koláče”)

přičemž zrovna druhý je se zapojením češtiny a našich ideomů ještě vtipnější než v originále.

Další pecka, která nepřestane bavit je nejagresivnější song alba “Totally Wiped Out”.

Svou chytlavou melodií, ale těžkým zvukem hodně připomíná album The Physical World. Práskavá basa začíná v jednom kanále, přičemž činely bicích hrají původně pouze zleva a vytvářejí tak pocit starých nahrávek Beatles, i když tohle bude vzhledem k textu spíše produkční narážka na The Beach Boys, kteří také často využívali dneska již málo častý styl míchání zvuku, kdy bicí hrály pouze s jednoho izolovaného kanálu.

Death from Above 1979 si toto album produkovali sami a chybu rozhodně neudělali, protože produkce alba zní výborně.

Pak už se ale vše vrátí do normálu a jakmile bicí začnou hrát naplno, již jsou umístěny ve středu. Další zajímavou produkční složku písně tvoří tentokrát mimořádný důraz na vokály. Když řvou refrén jsou modulovány tak zvláštně, že to působí jakoby snad z alba hulákali nějací duchové. Death from Above 1979 si toto album produkovali sami a chybu rozhodně neudělali, protože produkce alba zní trochu jinak než oni i stejně jako oni a stejně tak trochu jinak než ostatní i trochu stejně jako ostatní. Dobře tak mixují mezi známým i neznámým. Předvídatelnou stylizací a méně předvídatelnou stylizací.

V dnešním rocku je velký problém na to najít vhodný kompromis mezi tím, aby zněl zvuk exkluzivně, ale ve vysokém rozlišení. Aby se dosáhlo toho správného zkreslení zvuku a celkového dojmu špinavosti zvuku. Death from Above 1979 se to daří slušně vychytat. Ač album zní, fotografickou hatmatilkou řečeno, velice “ostře”, zachovává si i přes určitou chladnost a sterilnost digitálního zvuku, také kus té správné špinavosti. Když se tu objeví digitální prvky, nepůsobí tu nemístně a zapadají do alba dobře. To se na !Outrage is Now také nedařilo vždycky.

A zrovna následující, pomalejší píseň “Glass Homes” je do té doby nejvíce digitální písní nejen zpracováním, ale i zvukem.

S ospalými vokály na popředí a přízračnými v ozvěně na pozadí, skoro máte pocit, jako byste se přesunuli někam do posledního alba Arctic Monkeys Tranquility Base: Hotel & Casino.

Do takřka plné elektroniky poháněné basovými i hlavním syntezátorem s nějakou tou kytarou na pozadí, ve stylu Tame Impala, pak zavítáte v “Love Letter”. Je ale nutné říct, že tento přesun proběhne až nečekaně hladce a člověk to skoro ani nepostřehne. To je ostatně také dílo slušné produkce alba.

Špinavé ulice jako Robert De Niro

S trojice pomalejších písní na albu mě ale pořádně zaujala až třetí “Mean Streets” – tedy její první polovina se dá počítat jako pomalejší, po té se moc hezká snová piánová balada promění zpět na typické staré Death from Above 1979, jak je známé od debutu You’re Woman, I’m Machine.

Jen zkrátka ten zvuk je nyní daleko mohutnější, grandióznější a exkluzivnější než na tom pořádně syrovém, ale energickém debutu. Jak tak Grainger vzpomíná na Scorseseho stejnojmenný film a nadává na to, že televize dneska nestojí za nic a internet vše zahltil jen: “Just slogans, memes and dick fuck all,” člověk přemýšlí, jestli na něm fakt nejsou už známky stárnutí. Jsou toto totiž skoro takové ty řeči starších ve stylu: „Za nás se chodilo na zastávku 5 kilometrů v -20 °C, protože mrzlo úplně jinak než teď a pak jsme přišli do školy a zaběhli jsme všichni ve třídě stovku pod 11 vteřin.“

Ačkoliv ale hipsterství již pomalu vyšlo z módy, nemá snad Grainger pravdu, že je škoda, že takové filmy nevznikají? Ostatně, kdo to kdy viděl, aby se dnešní mladí tak moc obraceli do minulosti jako dnes. Ten, kdo by na konci 60. let poslouchal hudbu 40. let, byl by asi brán za cvoka. A dneska se přitom vracíme i k hudbě, která je stará klidně i více než 60. let, protože je v ní něco, co v té dnešní schází a stejné je to i s filmy. Třeba takový další kultovní Scorseseho film Taxi Driver je dnes vyhlášeným kultem pro fajnšmekry mezi internetovou komunitou a především mladými muži.

Jak již bylo řečeno, Sebastian Grainger nepatří mezi ty nejvíce geniální textaře pod sluncem, ale zvlášť na tomhle albu dokáže výborně najít věty, které perfektně vystihují obsah sdělení a mají v sobě kus vtipu nebo pravdy.

Zvlášť filmové znalce, kteří film Mean Streets znají asi pobaví úvodní řádky:

“Mean streets like Robert De Niro
He’s mad for a reason
His reason’s unclear though”

(“Špinavé ulice jako Robert De Niro / Je naštvaný z nějakého důvodu / Ten důvod je ovšem neznámý”)

Píseň přejde skokově z pohodové, relaxační melodie do totálního saigonu a zase zpátky a v pomalém tempu už skončí. Kdo by na úvod čekal nějaký podobný masakr jako byla právě ta divoká pasáž “Mean Streets”, musí se připravit na něco úplně jiného. Na něco, co Death from Above 1979 nikdy nerozjeli v takové míře. V první sloce syntezátory a operou inspirované táhlé vokály mimořádně připomínají Muse, což je vzhledem k DFA 1979 vcelku exotická a nečekaná asociace.

Celá píseň je postavená hodně grandiózně a její produkce postavená opět na mimořádně dunivých, ale velice detailních basech, resp. více technicky řečeno low-endu, je hodně působivá. Trochu zamrzí pouze to, že DFA 1979 měli s touto písní v plánu už jen album důstojně zakončit, ale nic víc, protože potenciál mohl být větší.

Z Is 4 Lovers mám nakonec lepší pocit než z minulého !Outrage is Now! a tak není důvod brečet, i když první dvě alba Death from Above 1979 zůstávají nepřekonaná. Produkce tohoto alba je však velice zajímavá, energie je místy více syrovější, takže je tu tentokrát daleko menší šance, že na neznalce to bude působit jako naštvanější béčko Royal Blood.

Řečeno slovy byznysu, Is 4 Lovers je svým způsobem taková franšíza toho, co Death from Above 1979 již umí s tím, že se zavedly nějaké menší inovace, aby se současný produkt doladi a zase o trochu vylepšili. Alespoň je to tedy franšíza kvalitní, která nepůsobí tak nuceně a působí přirozeně. Asi něco jako IKEA (pardon za tento tupý příměr, ale asi tušíte, co tím chci říct). Větší umělecké hodnoty však hledejme skutečně na albech prvních dvou.

V ideálním světě by zkrátka Death From Above 1979 počkali a spojili obě poslední alba do jednoho s výběrem těch nejlepších písní z obou a byla by z toho další klasika. Ve skutečném světě si ale prostě můžeme užít další album Death from Above 1979 a to se taky počítá.

Death From Above 1979 – Is 4 Lovers

Vydáno: 26.3.2021
Délka: 31:06
Žánry: Noise Rock, Alternative Rock, Dance Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Modern Guy, 3. Free Animal, 4. N.Y.C. Power Elite, Part 1, 6. Totally Wiped Out, 9. Mean Streets