Sledovat Eurovizi je pro člověka, co má rád hudbu asi něco jako, když si Vočko v Simpsonových otevřel učebnici pro zubaře, zapnul vrtačku a chystal si sám sobě vyvrtat zub. Je to neskutečná bolest. Sem tam se zde ale přeci jen najdou docela zajímavé hudební kousky. Ty obyčejně nevyhrávají, ale jsou tam a vyplatí se tak zhlédnout alespoň sestřih, ze kterého si člověk může vybrat alespoň dvě tři písničky, které jej zaujmou. Je to taky unikátní sonda do hudební scény jednotlivých zemí, která do určité míry reflektuje vkus obyvatel dané země.

Odhadem z těch největších hitů, co se hrají po celém světě, je z tak 50 % z USA, z 35 % z Velké Británie a o zbytek se dělí ostatní země Commonwealthu, Francie, Švédsko a někdy se k nim přidají ještě některé z latinskoamerických zemí. Jen hodně zřídka se podaří proklouznout někomu z daších evropských zemí. Ať už to byli němečtí Rammstein s hitem “Amerika” nebo nizozemec Martin Garrix, byla to spíše výjimka. Co ale vlastně poslouchají v Litvě? Co v Estonsku? Co v Rakousku? A co tam mají za zpěváky.

Evropa hluchá není

Evropa určitě nebude hudebně hluchá. V zábavním průmyslu a v hudbě tu ale obecně není tolik peněz. Když se například pořádala soutěž o nejlepší mixování písničky, který pořádal skrze svou online akademii Produce Like A Pro britský hudební producent usazený v L.A. Warren Huart (má na kontě například velký hit první dekády “How to Save a Life” od Fray nebo nahrávání s Aerosmith), vyhrál to v konkurenci okolo 1000 zvukových inženýrů a producentů z celého světa (amatéři, poloamatéři i profíci) nějaký chlapík s malým, skromným domácím studiem kdesi v Bosně a Hercegovině.

A takoví lidé jsou rozeseti po celé Evropě, ale moc lidí o nich neuslyší. Eurovize ukazuje jen špičku ledovce, ale je smutné, že jinak bychom neměli prakticky vůbec žádný kontakt.

Jaká velká škoda, že Spotify — Švédská to společnost nepřipraví alespoň playlisty evropské hudby a neukáže je uživatelů. To by pak žádná estrádní soutěž jako Eurovize nebyla třeba, ale bohužel.

Kdo ale selhává především jsou Evropské nahrávací společnosti. Třeba Warner má svou pobočku v Česku (Parlaphone), stále se zde drží také naše společnost Supraphon. Jejich moc je ale prach bídná. Supraphon se zasekl v minulosti. Parlaphone v poslední době zaznamenal určitý progres alespoň ve vizuální, když už ne v hudební stránce, ale sotva stačí ukázat hudbu lidem u nás, ne tak jí ještě distribuovat do zbytku Evropy.

Norská zpěvačka Sigrid je jedna z mála nových hudebních postav mimo Commonwealth, USA, popřípadě sousední Švédsko:

Na dobrou smlouvu u nás dosáhne navíc jen hrstka vyvolených a běda, aby z vás bylo cítit trochu alternativy! Na podporu ze strany nahrávacích společností hodné jejich jména tady často nedosáhnou ani ty nejlepší alternativní kapely jako Zrní a Květy.

U nahrávacích společností je to podobné jako u našich rádií. Nikdo nemá koule na to, aby se podíval dál než 5 let dopředu. Manažeři ve vedení chtějí za každou cenu splnit čísla a raději vsází na jistotu, která ale brzo vyhyne, namísto toho, aby se snažili udělat krok dopředu, předělat značku a podpořit kreativitu. V našem post-socialistickém systému ještě nechápeme kapitalismus dostatečně dobře. Nechápeme, že kreativita je jeho nedílnou součástí. Společnosti, co se zabývají uměním můžete těžko vést stejně jako pobočku banky nebo auto prodejny.

Kde je problém v jiných zemích nemůžu soudit, je ale velká škoda, že se sotva dozvíme sem tam o nějaké dobré francouzské hudbě. Kde je pak dobrá hudba z ostatních evropských zemí.

Problém bude pravděpodobně nejen v nahrávacích společnostech, či v marketingu, ale i v hudbě samotné. Dokážu si představit, že i ostatní země trpí na hudbu, která postrádá originalitu a když už chce napodobit světové trendy, nedokáže to tak dobře. Není pak vlastně ani důvod poslechnout si nějakou Maltskou verzi Lizzo, když si můžete poslechnout tu původní americkou Lizzo.

“Omaga“ Bena Cristovaa byla do třetice skvělou písní jakou má smysl od nás ukázat Evropě

Zpět ale k Eurovizi.

Ben Cristovao nepostoupil i když měl jednu z nejlepších písní v druhém semifinále. Alespoň tedy podle mě. Vy si o tom myslete, co chcete.

Eurovize každopádně probíhá už několik let prakticky úplně stejně. Je zde každým rokem plno rádoby dojemných popově-operních skladeb, kde se sice musí ocenit hlasový um dané zpěvačky nebo zpěváka, ale nelze přehlédnout ten kýč, a to nuceně vyvolané drama. Druhou skupinu pak tvoří euro-popové písničky se kterými přicházejí jižnější země a někdy i východní. Někdy se tam najde nějaká dobrá, chytlavá. Většinou to ale zabroušení do rádií před 15 lety, protože trendům z USA, Británie, potažmo i Švédska je to na míle vzdálené

Pak je zde vždycky parta nějakých totálních exotů, co vypadají jako tlupa na vycházce z blázince s ostrahou. To letos splnili skvělé Islanďané Daði og Gagnamagnið. Pak tu je moje oblíbená kategorie kapel na špatné akci. Vždycky se tu najdou tak jedna, dvě rockové kapely, které vypadají, že zabloudili na cestě na turné. To byla např. Gruzie a jejich brit-popová napodobenina Kasabian v podání kapely Nika Kocharov and Young Georgian Lolitaz z roku 2016 anebo nejen vokálně nezvládnuté vystoupení v podání jinak naživo vcelku světové kapely Kabát v roce 2008, kterou museli sledující tehdejšíého Eurosongu vnímat asi jako nějakou nepovedenou parodii na Rammstein. No a pak jsou tu Finové, kteří pošlou každým rokem do soutěže jednu ze svých mnoha metalových kapel. Bez toho nejede vlak.

Vystoupení Gruzijců Nika Kocharov and Young Georgian Lolitaz v roce 2016 bylo vlastně fajn, jen škoda, že byli na špatném vystoupení. Od Britů tehdy ale dostali symbolicky nejvyšší počet 12 bodů:

Vzhledem k té předvídatelnosti ostatních zemí jsme tam my poslední 3 ročníky poslali vlastně dost slušné zástupce. Po úvodních českých omylech přišel Mikolas Josef se svou ne nikterak dvakrát sofistikovanou, ale na poměry Eurovize svěží písní “Lie to Me”. Lake Malawi s chytlavou synth-popovou “Friend of a Friend”.

Ben Cristovao měl vlastně štěstí, že se soutěž loni zrušila, protože se svým více hip hopově postaveným “Revamp” by asi taky působil jako na špatné akci. Jeho letošní “Omaga” byla ale píseň, která se do této soutěže v určité míře hodila, ale zároveň byla dost daleko od té kýčovité nudy, co je tam obyčejně. Bohužel na rozdíl od Lake Malawi a Mikoláše Jozefa Cristovao a jeho tým nepochopili, že na Eurovizi je potřeba zaujmout i něčím na pódiu. To je jeden z velkých důvodů, proč v minulosti vyhrála izraelská zpěvačka napodobující slepičí zvuky a žensky vypadající stvoření s vousy (střední rod používám prosím pěkně pro zachování genderové neutrality, poněvadž nevím, jak to jinak v češtině uchytit).

Oproti zbytku Evropy vypadá náš pop v Evropě vlastně velice dobře

Cristovao neudělal salto, ani neměl svítící jezdící výtahy, a tak skončil nakonec blbě. V porovnání s ostatními je jeho píseň však dobře napsaná, originální, navíc ještě i dobově tématická. Postoupily většinou hrůzy očividně kopírující světové popové trendy v podobě popové vykrádačky Dua Lipy od řecké zpěvačky Stefanie, maltské Lizzo Destiny, kyperské Lady Gaga, Beyoncé nebo finských imitátorů Bring Me the Horizon můžeme.

Důležité je, že evropská popová mládež viděla, že díky zkostnatělým vystoupením v Eurovizi nemáme v Česku oproti zbytku Evropy žádný deficit, spíše úplně naopak

Když to porovnáte s ostatními písněmi, můžeme být zkrátka na Cristovaovu reprezentaci hrdí stejně jako na naše sportovce při dobře odvedeném výkonu.

Vystoupení, na kterém se povedlo prolomit v Eurovizi dosavadní obrázek česka jako hudebních mimoňů:

Na tom nepostupu ostatně ani nesejde. Důležité je, že evropská popová mládež viděla, že díky zkostnatělým vystoupením v Eurovizi nemáme v Česku oproti zbytku Evropy žádný deficit, spíše úplně naopak.

Nelámejme tedy nad touhle soutěží ještě úplně hůl jako Slováci. Já vím, nestojí ta za moc. Ale je to pořád způsob, jak dostat český pop ven. Sice to asi není ten nejvíce ideální způsob prezentace nové české popové hudby, jaký by si každý přál, ale pořád lepší než drátem do oka. Už jenom kolik zahraničních reakčních videí na YouTube vyjde pro každou píseň Eurovize je reklama, která se jindy nepovede, ani kdyby se ve Warneru na hlavu stavěli.

Jelikož (nejen) můj ďábelský plán poslat na Eurovision Song Contest Daniela Nekonečného a tím tuhle soutěž obrátit vzhůru nohama, už se bohužel nepodaří, nezbývá než doufat v to, že se příště vydáme zase spíše cestou posledních třech českých vystoupení v podobě moderního popu než předchozích pokusů o zkopírování dojemného, dramatického „eurocajdáku“, jak to bylo v případě Gabriely Gunčíkové a v případě duetu dvou miláčků českého bulváru Noida Bárty a Marty Jandové. Očividně je z čeho brát. Mikoláš Josefa jsem neznal ani já a někde se objevil a prolomil české ledy v této soutěži.

Tak kdo bude další?

Ben Cristovao – omaga:

Autor: Patrik Müller

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář