Pokud nejste na Music Now poprvé, asi jste si všimli, že Morrissey se objevuje v komentářích docela často. Důvod je jednoduchý. Zatímco náhodně vybrané postavy hudby mají pohled na svět vlastně velice podobný, Morrissey byl odjakživa unikát a nepřestává jim být dodnes. Zatímco kdysi mu jeho schopnost být jiný než ostatní vynesla slávu, nyní mu začala být na obtíž.
Morrissey zkrátka čouhal z řady odjakživa a zatímco svou aurou zadumaného intelektuála se proslavil a lidi po celém světě jej za to zbožňovali, nyní je kolem něj aura zatrpklého postaršího muže, který jenom věčně nadává na politiku. A kdyby jen to…
Kdo se vůbec ještě dívá na nové díly Simpsonů?
V minulých komentářích jsem se Morrisseye spíše zastával. Mimo jiné i protože se mi zdálo, že vlna nenávisti směřovaná proti němu byla nechutně pokrytecká. Zatímco jeho skutečně hanlivé dřívější výroky o číňanech coby poddruhu a jeho relativizace Brejvikova atentátu takové kontroverze nepřivolaly ani náhodou, protože byly součástí radikální veganské agendy, jeho kritika londýnského starosty a podpora brexitu na něj přivolaly kletby rasistů a Hitlerů.
Kauza se seriálem Simpsonovi bohužel ukázala, že Morrissey si za to přeci jen může i trochu sám. Velká část jeho současného špatného obrazu je plně způsobena jím samotným a nikým jiným. Ukazuje se totiž, že to není jen věc svobody vyjadřování jako v jiných případech, ale jakési PR invalidity, jak ze sekce odstrašujících případů některých příruček marketingu a online komunikace.
Nemám ale rád, když zaznívají jen argumenty jedné strany. Buďme tak spravedliví a řekněme si, že ten díl Simpsonů za moc nestál. Může být ostatně jen tak dobrý, jak to ještě dovolí nové díly Simpsonů. Ti na tom dneska s kvalitou nejsou dvakrát nejlépe. Když si Simpsonovi dělali legraci z někoho dříve, byla to čest. Dneska seriál upadá mocným sešupem dolů a ničí si nálepku nejlepšího seriál všech dob.
Simpsonovi kdysi byl seriál pro intelektuály i pro masové diváky. Dnes má člověk problém pochopit, kdo se na něj pořád dívá. Jejich kulturní odkazy jsou někdy totálně plytké a levné, jindy zas naopak undergroundové. Jindy uměli tvůrci aluze a reference skrýt tak dobře, že vlastně nevadilo, že jim nerozumí. Dnes si kulturní znalec připadá u seriálu trapně a člověk, který se třeba nevyzná tak dobře v americké kultuře zase jako idiot. Zatímco na staré díly se můžete dívat pořád, z nových dílů se vám kolikrát udělá ani ne v polovině fyzicky blbě, když si vzpomenete na to, že je to pořád ten stejný seriál.
Část lidí se na seriál zřejmě ještě dívá jen ze zvyku, část lidí si udržuje seriál kvůli svému populismu. Dnešní scénáristé už z drtivé většiny nejsou ti stejní, co tvořili díly do 10. a dokonce ani 20. řady. Simpsonovi se tak bohužel stávají parodií na sebe samotné a skoro to vypadá jakoby současné série byly nějaký parodický pořadu, co běží v televizi starým dobrým Simpsonům z prvních 16. sérií. (Někteří sice tvrdí, že dobří Simpsonovi skončili 9. sérií, podle mě se ale najdou dobré díly i později. Byť to třeba bylo po 11. sérii už spíše sitcomové a skečové než že by to bylo o dobrém příběhu jako dříve).
Aby si Simpsonovi udrželi alespoň nějaké diváky a zvedli svou sledovanost, poslední série jsou značeny snahou zalibit se určitým skupinám lidí. Byly zde dily pro „gamery“, dily pro fandy seriálů, díly pro hipstery, díly pro lidi, co se zajímají o americku politiku a ano… Taky pro lidi, co se zajímají o hudbu. Pokud u toho dílu nevypnete mozek, stejně si jej ale neužijete, i když do dané skupiny patříte.
Tvůrci Simpsonů dělali Lady Gaga reklamu, Morrisseye sepsuli
Scénáristé Simpsonů, konkrétně tedy Tim Long, jenž píše pro Simpsony díly od roku 1999, si všiml jako mnohým hudby znalých lidí, vadí dnešní Morrisseyova zatrpklost. Třeba je to Long bývalý fanoušek The Smiths, třeba si všiml, že podobné skupiny lidí, co sleduje Simpsonovi, v současnosti nesnáší Morrisseye.
Tento paradox se tak Simpsonovi snažili narvat do ústředního příběhu dílu a Líza zde vlastně zhmotnila typického diskutujícího z amerických webů jako AVClub – velkého obdivovatele moderního i staršího umění sebeidentifikjícího se jako liberála, co nestačí zírat, co to dneska ta jimi milovaná křehká duše jménem Morrissey – zastánce všech zranitelných lidí, co nezapadájí do maskulinní společnosti – dneska provádí za rasistické, sexistické, xenofóbní a bůhví ještě jaké všelijaké útoky.
Když jsem si navíc prohlížel, za kterými díly Simpsonů stojí paradoxně ještě jeden z těch přeci starších scénáristů dnešních Simpsonů Tim Long, jsou to kromě vcelku povedených a docela památných dílů jako Cena smíchu (Behind the Laughter), Simpsons Bible Stories, Bart vs. Lisa vs. 3A (Bart vs. Lisa vs. 3rd Grade) nebo Million Dollar Abie i nejhůře hodnocený díl Simpsonů na IMDB vůbec Lisa Goes Gaga.
Pokud jste tento neslavný díl viděli, musíte snad i sami uznat, že se může jevit jako nespravedlivé, že stejný scénárista přistupoval k Lady Gaga ne že v rukavičkách, on ji snad přímo dělal reklamu ušitou na míru! Zobrazoval ji jako nějakou úžasnou pohádkovou celebritu, která pomáhá svým fanouškům najít životní smysl. Jakoby tu epizoda snad napsala sama Lady Gaga. Vlastně ani ne Gaga, ale její manažerský tým.
Simpsonovi si kolikrát dělali legraci i ze slavných hostů, co dabovali své postavy v originále – jen si vzpomeňte na Micka Jaggera s Keithem Richardsem, co zateplovali na chatě okna a sekali trávník. Nikdy jsem nepochopil, co se tvůrcům honilo hlavou (nebo peněženkou?), že stvořili tento příšerný díl.
Teď ale konečně do přítomnosti. Samotná epizoda s názvem Panic On The Streets Of Springfield má vlastně vcelku dobrý námět. Že si Lisa zamiluje někoho jako The Smiths s mladým Morrisseyem, to se jeví jako dost pravděpodobné a hodí se to k této postavě. Dabing “Scherlocka” Benedicta Cumbrbatche byl také skvělý. Vykreslit Morrisseye jako tlustého rasistu, co žere na pódiu hamburgery bylo v kontextu toho, že stejný scénárista napsal epizodu s Lady Gaga…. Docela zarážející.
Není nic horšího než brečet na Facebooku, když vás půlka světa nenávidí
Morrissey si však kope čím dál větší jámu taky úplně sám a žádné Simpsonovy k tomu ani nepotřebuje. Na Facebooku nejdříve pyšně sdílel, že bude v Simpsonech, jakmile se ale podíval na danou epizod, spustil lavinu sebe lítostných digitálních traktátů, kde dokonce hrozil žalobou (bude žalovat tvůrce Simpsonových a nebo americkou konzervativní baštu FOX?). Můžete si tipnout jak to dopadlo. Nejčastější reakce byla “Haha”, protože to taky komicky vypadalo.
Není totiž nic horšího než když jakmile vás podstatná část světa nesnáší, začnete litovat sami sebe a stěžovat si na to, že jsou na vás všichni okolo zlí. Zvlášť když máte v oblibě říkat dost kontroverzní nebo rovnou urážlivé a ohavné věci. A ještě k tomu, když fňukáte v globálně nejhorších dobách od dob studené války, kdy lidé řeší daleko horší starosti než že jsou na vás zlí v seriálu. Skoro jakoby mi to připomínalo některé české politiky, kterým jakmile klesá popularita a oni začnou brečet, že se proti nim všichni spiknuli.
Morrissey bohužel ukázal, že se jeho stranění společnosti, kdy nikdy, ani před slávou, nebyl jedním z “normálních“ lidí, projevila na jeho PR schopnostech. Dnes je totiž, ať se nám to líbí nebo ne o marketingu všechno. Žijeme v jakémsi post-kapitalismu nebo chete-li pozdním kapitalismu, kdy řada lidí už vlastně ani nerozeznává mezi profilem na sociálních sítích a skutečností. V době, kdy virtuální profily na sociálních sítí značně ovlivňují lidi třeba dokonce i pro výběr životních partnerů. Vše se samozřejmě s pandemií ještě výrazně zrychlilo.
Dneska je vlastně každý majitelem své firmy a dle intuice si tvoří svůj obraz směrem k veřejnosti a dopady vašich schopností jsou větší tím, jak moc máte na profilu lidí.
Svět hudby je specifický tím, jak se zde pere marketing s uměleckou hodnotou a jak vás neustále učí odlišit tyto dva světy. Dovolím si tvrdit, že Morrissey měl zaujmout úplně jiný postoj. I třeba kdyby s ním nebyl na 100% smířen. Mohl se třeba vyfotit v póze jako v Simpsonech a napsat něco jako: „Zas tak tlustý nejsem“. Všichni by viděli, že Morrissey není starý páprda, zasmáli se tomu a vlastně by nad Simpsony i vyhrál, protože by to byl on, kdo by se smál na konec.
Morrissey jako odstrašující příklad komunikace s fanoušky
Marketing jakožto lidský obor má v sobě dost vyčůraného (marketing bohužel nějak přitahuje slizké lidské bytosti jako Marek Prchal nebo tragédy jako Honza Nedvěd), ale také dost upřímně chytrého a taky strategického. Vlastně vám zabraňuje dělat hlouposti. Jak říká shodou okolností britský marketingový mág Rory Sutherland, marketing je vlastně než o vymýšlení nějakých geniálních nových reklam, v drtivé většině případů o zabraňování katastrofám – a zvlášť to platí čím je větší značka.
Z tohoto pohledu tak ani umělec, který nechce mít s marketingem nic společného, může ze svého dobrého marketingu a PR profitovat.
Nejde tady o klamání a lhaní, ani o věšení bulíků na nos a mazání medu kolem huby všem, kdo by se mohli uráčet poslechnout si váš singl. Je to o zachování dobrého odkazu – a tady se svět umělecký a ekonomický potkávají, protože mají na té věci naprosto stejný zájem – aby odkaz umělce, berete-li to pohledem prvním, resp. jeho značky, berete to pohledem druhým, zůstal zachován a zůstal relevantní. Marketing je vlastně taková chaoticky neutrální postava, co vykonává jen, co je dobré pro ní samotnou. Někdy tak hraje nečistou hru a dokonce škodí světu. Minimálně ve stejně případech ale taky pomáhá svět zlepšovat a Morrissey je snad chodící odstrašující příklad toho, co se stane, když na tyhle věci nemáte vůbec žádný cit a neumíte komunikovat ani s vlastními fanoušky.
Tenhle crossover Simpsonů a Morrisseye je mnohem zábavnější:
Ač tedy obsah nových alb Morrisseye je pořád dobrý, svými vztahy s veřejností si své dílo Morrissey v prakticky reálném čase ničí. Ač obsah nových dílů Simpsonových moc dobrý není, protože si udržují dobré vztahy se svými fanoušky navenek, Simpsonovi ještě pořád něco znamenají a když už nestojí za moc, alespoň se snaží nenaštvat lidi okolo. Úplně super taktika to sice není, to pak musíte věčně hledat nové dabéry, když si pár lidí na Twitteru vzpomene, že černocha musí dabovat jedině černoch.
Možná i díky tomu jsou ale Simpsonovi pořád ještě populárnější u svých starších fanoušků než u svých starších fanoušků Morrissey. A to mluvíme o seriálu, který udělil v minulosti těch urážek mnohem více než Morrissey. Jenomže s daleko větším stylem. A přesně o tom to je. Nemůžete přijít na pohřeb a začít vykládat, že váš prastrýc zemřel kvůli tomu, že kouřil 3 krabičky denně. To se nedělá.
Celá aféra je asi jako pozorovat vaše rodiče, jak se hádají. Víte, že oba nemají pravdu, ale v něčem vlastně ano. Nedivíte se, že mámu někdy s*re táta a tátu někdy s*re máma. Protože vás někdy s*rou oba. Ale stejně nechcete aby se hádali. Je to bohužel taky známka toho, že Simpsonovi i Morrissey už mají nejlepší léta za sebou. Bylo by hezké se vrátit do časů, kdy Simpsonovi dávali poprvé osmou sérii a Morrissey byl ještě v The Smiths.
Ale tyhle časy se už nikdy nevrátí, tak to tady budeme muset s oběma nějak vydržet.
Autor: Patrik Müller
