NÁZOR: Problém s Imagine (a s Johnem Lennonem)

“Imagine” je pro miliony lidí synonymem pro označení krásná píseň. Rozezní se rozlehlý pianový úvod čistý více než bílý pokoj newyorského bytu, ve kterém byl natočen klip a hlavní člen nejslavnější kapely všech dob, začne svým unikátním hlasem věčného kluka sdělovat světu svou krásnou vizi světa plného míru, lásky a rovnosti. Měl jsem tu píseň taky hodně rád. Dokonce jsem jí zařazoval mezi své vůbec nejoblíbenější a počítal ji mezi nejlepší písně populární hudby, jaké kdy vznikly. Už to tak není.

Jako bych se dříve také nechal unést tou krásnou melodií piána a málem uvěřil na ten svět, který nám John Lennon účelově budoval v našich myslích, je doopravdy krásný. Jako bych také uvěřil, že bychom tuhle utopistickou vizi dokonalého světa měli následovat a pokusit se jí přiblížit co nejvíce.

Nevím, kdy to přesně bylo, určitě to ani nebylo náhlé procitnutí z Lennonova snu, spíše delší probouzení (a není tak dávno). Každopádně jsem si uvědomil, že svět představován v “Imagine” je spíše opak toho, co bychom měli jako společnost následovat. Ačkoliv podle něj neexistuje v ideální světě nebe ani peklo, spíše to připomíná to druhé a nepotřebujete k tomu ani kotle a vidle.

O zdi

V Praze je jedna neobyčejná zeď — Lennonova zeď. Asi ji všichni znáte. Lidé si tam prostě čmárají, co chtějí. Zamilované básně, podpisy, malby, vzkazy světu, oblíbené myšlenky, citáty… Když lidé usoudí, že je zeď už příliš přeplněná, je přetřena na bílo — jak se to stalo 17. listopadu v roce 2014. Ta zeď byla a stále je vzdorem proti státní moci, manifestem svobody, lidské vlídnosti, sdílení a toho že společnost dokáže existovat sama bez toho, aniž by se někdo zbytečně vrtal do života jednotlivců. Když se podíváte na jednotlivé psaní a malby, vidíte jednotlivce, celou zeď tvoří společenství lidí s určitými stejnými hodnotami. Kdyby fungovalo na tomto světě více věcí stejně jako Lennonova zeď, žili bychom na lepším místě.

Zeď dříve pojmenovaná jako pražská Zeď nářků byla pojmenovaná po smrti Lennona po něm, jednak protože u ní někdo vytvořil pomník jednak ale také, protože ho vnímáme vlastně stejně jako tu zeď. Jako šiřitele lásky, sblížení, vzájemného míru, svobody… Bohužel, čím více se člověk o osobnosti Johna Lennona dozvídá, tím víc přichází na to, jak moc jsme si ho idealizovali.

Lennonova zeď na Malé straně je mimořádným kulturním místem:

Otázkou je, jestli to vlastně vadí. Zkrátka jsme si z něj vzali to dobré — není to nakonec pro nás výhodné? V prvé řadě bychom asi neměli žít ve lžích a falešných představách. Pak se může zdát, že měl a i po smrti stále má příliš velkou moc ovlivňovat lidi, než abychom nad jeho chybami mohli mávnout rukou. Občas bychom si měli uvědomit, že ačkoliv byl Lennon bezesporu hudební génius, který může být právem označován za skutečného umělce srovnatelného s nejvýznamnější malíři nebo sochaři stejné doby, některé jeho lidské stránky si dost říkají o to, aby byl pojmenován nějakým nepěkným slovem. Jeho počínání se totiž v některých případech nedá ospravedlnit mávnutím ruky a pronesením typické omluvné věty: „Každý přece máme svoje chyby.”

Není to o tom, že by Lennon nezvedal na návštěvách při močení prkýnko a nebo o tom, že při jídle mlaskal. Není to ani o tom, že by se jednou opil a cestou domů zničil dopravní značku.

Lidé z jeho velmi blízkého okolí o něm říkají často nehezké věci a bohužel neexistuje sebemenší důvod, proč by si měli vymýšlet. Svědectví jeho hospodyně možná ještě nezní tolik důvěryhodně, slova jeho vlastního syna však jistě ano. I tak ale nechme údajné domácí násilí a nevěry stranou, ostatně jsou to ryze osobní věci.

Jak byl symbol českého odporu proti komunismu vlastně komunistou

Pojďme se raději podívat na jeho nejznámější sólovou píseň “Imagine”, která je možná vůbec nejsilnějším šiřitelem jeho myšlenek i po jeho smrti a ve které se John Lennon de facto otevřeně přiznal, že sympatizuje s komunistickými myšlenkami. Kdyby někoho nepřesvědčily věty jako: „No possesion, no religion, no countries,” sám to pak označil v rozhovoru pro Rolling Stone jako komunistické manifesto.

Nejdříve bych ještě rád dal vědět, že pro mě není označení komunista synonymem pro nějakého člověka nižší úrovně. Ostatně žijeme v České republice, kde kult komunismu neustále působí a snad všichni máme v rodině nebo mezi přáteli někoho, kdo se vám někdy snažil tvrdit, že za komunismu bylo líp a nebo se vám snažil vysvětlit jeho náklonnost k režimu, který skončil na většině místech světa příšernou tyranií, ten klasický argument, že komunismus je ve skutečnosti skvělá myšlenka, jenom byla blbě provedena.

Americký komik Owen Benjamin “Imagine” takhle vtipně komentoval:

Obyčejným smrtelníkům ale lze odpustit. Mají své důvody. Občas se zdá být skoro až směšné, jak nevidí ty hrůzy, které komunismus způsobil všude na světě, ale jsou to nejčastěji důvody osobní, které se alespoň z miniaturní části pochopit dají. Stejně tak se dá pochopit ta naivita ve známém tvrzení: „Tehdy to nebyl skutečný komunismus.” Ostatně jí naletěl i samotný George Orwell. Jeden z největších bojovníků proti komunismu, onehdy přísně zakázaný autor. Ve Farmě zvířat je to naprosto zřetelné. Karla Marxe, kterého představoval vepř Major, vykresloval jako hrdinu a vše popsal tak, aby to vypadalo, že počáteční myšlenka byla dobrá, jen se zvrhla. A to to od svrhnutí lidí až do zásahu Kuliše na farmě vypadalo na idylku.

V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist.

John Lennon ale nebyl obyčejný člověk. Měl a má i skoro desítky po smrti vliv na miliony lidí na této planetě. Měl pro normálního smrtelníka naprosto nepředstavitelné bohatství a s ním bohužel i mesiášský komplex podobně nepředstavitelných rozměrů. V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist („šampáňo socialista”).

Slangový výraz označuje lidi, které zbohatli díky kapitalismu, ale mají nějakou těžko vysvětlitelnou posedlost pro prosazování socialistických a komunistických myšlenek. Mají plnou pusu řečí o tom, jak je potřeba pomoci lidem z chudších vrstev, kdykoliv jsou ale ve vzácných chvílích konfrontování s jejími zástupci, rádi zase zalezou hezky nahoru na svůj božský obláček tvořen krásnou špičkově vybavenou vilou s hodně vysokým plotem.

U Johna Lennona se tato vlastnost hezky ukázala, když mluvil hodně necitlivě o postižených lidech a opakovaně je v rozhovoru označil jako “cripled”, což sice není v angličtině zase tak hanlivé označení jako česká obdoba „kripl”, ale je to zároveň už někdy od období 70. let bráno jako hrubé slovo, o které společnosti nestojí, aby bylo říkáno v souvislosti s postiženými.

„Bylo to hrozné. Každou noc jsme hráli a místo toho, abychom viděli mladé lidi, vídávali jsme přední řady plné mrzáků.” Samozřejmě, pokud vám někdo každý večer strká před nos postižené lidi jako k papeži a chová se skoro, jako byste měli zázračnou moc uzdravit je, časem to omrzí každého, opovržlivý způsob, jakým Lennon o postižených mluvil v celém vyjádření, ale není vůbec patřičné.

Tahle klukovina se dá odpustit, horší jsou jeho vyjádření několik let později:

Nebyla to jen klukovská záležitost, za jakou by se dalo označit jeho zesměšňování postižených na pódiu v raných dobách Beatles. John Lennon tyhle odpovědi pronesl v rozhovoru pro Rolling Stone v roce 1971. 31letý chlap by měl mít dostatek rozumu. Zvlášť když se stejný rok staví do role šiřitele míru, aktivisty proti válce a vydává píseň s utopistickou vizí světa, o které prohlašuje, že je to komunistické manifesto a sám přiznává, že by nikdy nebylo přijato, pokud by ho nezabalil do cukrového obalu sladké melodie a sladkého snílkovství.

Svět bez pekla. Není ale peklo právě ten svět?

V souvislosti s Johnem Lennonem tedy vyplouvá na povrch jedna nehezká charakterová vlastnost, kterou připomněl i jeho syn Julian. Pokrytectví. Pojďme se ale podívat, o čem “Imagine” vlastne je a rozebrat si text písně.

„Imagine there’s no heaven
It’s easy if you try
No hell below us
Above us, only sky
Imagine all the people living for today”

První slova nejslavnější Lennonovy sólové písně nejsou nijak skandální, pokud nežijete v nějakém klášteře. Samozřejmě. Představa nebe a pekla se dá chápat jako metonymie, není třeba si představovat, že někde žijí lidé na mráčcích a někde se vaří v kotlích. Různé představy posmrtného života a něčeho jako nebe a peklo jsou známy už od nepaměti v různých kulturách i náboženstvích. Jedna z prvních zmínek o peklu (nebo spíše podsvětí) se objevila v Egyptské knize mrtvých. Pokud se tento koncept chápe správně, není důvod ho zavrhovat.

Je ale také pravda, že církev udělala z pekla strašáka pro lidi a nejen v historii, ale například katolická církev dodnes vtlouká do hlavy lidem, že za utrpení na zemi je čeká odměna v nebi. John Lennon tedy říká: Proč bychom měli čekat na nebe nebo na peklo, žijeme tady a teď. Záleží samozřejmě na tom, jak člověk vidí svět. Duchovně založení lidé by s tím mohli mít problém, každý má ale svobodnou volbu a Lennon trefně mluví za velkou část populace.

Pojďme ale dál, kde se to bohužel začne kazit.

Svět, ve kterém není za co bojovat? Dost smutný svět

„Imagine there’s no countries
It isn’t hard to do
Nothing to kill or die for
And no religion, too
Imagine all the people living life in peace.”

Další řádky Lennonovy slavné písně se týkají jeho věčného boje za mír. Lennon se domnívá, že pokud by neexistovaly státy a nacionalismus v žádné formě (ani v té zdravé a nejmírnější formě), stejně tak pokud by neexistovaly náboženství, lidé by mezi sebou nemuseli válčit. Lennon totiž logicky předpokládá, že největšími motivy pro válku byly právě boje o území a války mezi různými náboženstvími.

Pokud by ale neexistovaly státy ani náboženství, neznamenalo by to nic jiného, než že by existovala nějaká světová autoritářská vláda, která by represemi potlačovala jakékoliv seskupování lidí na základě etnického původu a náboženského přesvědčení. Jak jinak by tohle totiž mohlo být dosaženo než represí? Pokud by totiž nebyl na lidi vytvářen tlak, proč bychom si měli ubírat něco, co tvoří naší identitu?

Války byly strašné a ani hrozivá čísla jejich obětí nedokážou vyjádřit hrůzy, které se zde děly. Nemělo to ale vše nakonec přeci jen cenu? Můžeme být součástí vyspělého světa. Naší předkové bojovali za různé věci, nakonec nám ale vybojovali skrze potoky krve a hrůz cestu ke svobodě. Pokud se někdo cítí být více příslušníkem jiné národnosti, může učinit požadované kroky, stejně tak si svobodně může zvolit náboženství které bude vyznávat. Mnoho válek jistě bylo zbytečných, ale všechny byly součástí nějakého vývoje.

Karel Gott mluví o tom, jak se snažil při setkání Lennonovi naznačit, jak u nás funguje komunismus:

Když, pravda — trochu nešikovně — vytrhneme z kontextu větu „Nothing to kill or die for,” nemůžu se zbavit dojmu, že to musí být vlastně docela smutný svět, o kterém nám Lennon zpívá. Domnívá se, že státy a náboženství nejsou hodny toho, aby za ně lidé bojovali. Není to ale přece nutné dělat pomocí násilí. Když se sejdou v londýnském Hyde Parku křesťan a muslim, mohou si vyměňovat názory, hádat se spolu, nemusí ale po sobě střílet. Stejně tak dnes slouží pro poměřování sil mezi národnostmi sport.

V dnešní době státy ve vyspělé části světa mezi sebou nepotřebují válčit. Proč by nemohla existovat Česká republika, Slovenská republika? Proč by nemohly existovat Spojené státy, Čad, Laos, Somálsko nebo Bahrajn? Všichni máme nějaké společné hodnoty, něco nás spojuje a je to součástí mozaiky naší identity.

Proč by někdo nemohl být buddhista, křesťan nebo muslim? Jsem ateista, stejně jako většina naší jedné z nejvíce ateistických zemí světa, proč bych ale měl brát někomu právo na to hlásit se k náboženství? Vždyť i nás ateisty mohou některé náboženské myšlenky obohatit. Vždyť i Lennon věřil (nebo se mu alespoň líbila) myšlenka karmy a přebíral mnoho dalších myšlenek hinduismu.

Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.

V boha věří někteří přední psychologové i přední vědci. Mnoho lidí se nehlásí k náboženství, ale jak se mnoho lidí říká: Věří, že tam něco je. Je to opět součást naší identity. Tvoří to pestrost a barevnost tohoto světa.  Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.

Berme Lennona jen jako kluka s mimořádným talentem, ne filozofa

„Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger.”

Druhá sloka ukrývá asi nejhorší ze všech sdělení v písni. Můžete hledat, jak chcete, ale není to nic jiného než tvrzení, že žádné osobní vlastnictví povede k všeobecné prosperitě. Jak chcete někomu vzít něco, co si člověk obstaral jakoukoliv legální cestou? Odpověď je jediná, v souvislosti s Lennonem dost ironická (a přiznal jí i ve svých myšlenkách Karl Marx): Násilím. Jak velký pokrytec tedy musel Lennon být, pokud měl neustále plnou pusu míru, ale chtěl by rušit osobní vlastnictví, které se dá zrušit jen násilnou cestou?

Občasné sdílení prostředků je fajn. Uber je fajn, Airbnb je fajn, internet je v podstatě založen na principu sdílení. Stejně tak dokáže fungovat Lennonova zeď. Je to ale princip dobrovolného sdílení. Jednou se rozhodnu, že už nechci svůj byt pronajímat turistům, tak prostě nebudu. Vždyť je to tak naprosto v pořádku a zaplať pánbůh, že to tak funguje!

Kromě champagne socialist existuje ještě jedno anglické slovo, které my Češi nedokážeme přesně přeložit do naší řeči. „Pretentious” totiž vyjadřuje kombinaci několika českých slov: nabubřelý, falešný, pompézní, snobský, namyšlený. Přesně takový musel být stav Lennonovy mysli, když tuhle píseň napsal a ještě dříve, když uvažoval nad fungováním tohoto světa.

Tohohle Johna Lennona mám rád o mnoho více než toho pozdějšího:

Víte, vše by se to dalo omluvit tím, že je to vlastně jen píseň o tom, jak tahle utopistická vize nelze realizovat. Jenže o tom ”Imagine” není. Nesmíte totiž zapomenut na refrén, ve kterém Lennon posluchače přímo nabádá: “Doufám, že se k nám jednoho dne připojíš / A svět bude jednotný.”

Ale ještě že to ta utopistická vize je. Nechtěl bych v žádném případě žít v Lennonově ideálním světě.

Mám tu píseň pořád z části rád. Hlavně kvůli melodie, už moc ne kvůli textu. Stejně tak mám pořád rád Lennona jakožto geniálního hudebníka, který přišel s revolučními skladatelskými, produkčními i textařskými nápady. Až ale půjdete příště kolem Lennonovy zdi, hlavně ale až příště uslyšíte v rádiu, při zahájení olympijských her nebo budete třeba oslavovat Nový rok na Time Square a rozezní se “Imagine”, bylo by dobré si vzpomenout na to, že bychom si Johna Winstona Ono Lennona neměli idealizovat jakožto člověka. Berme ho jako obyčejného kluka z města rybářů a přístavních dělníků, který měl mimořádný talent a dotáhl to daleko. Neberme ho raději jako filozofa.

Pokud jste tenhle dlouhý článek dočetli až do konce, neostýchejte se a napište do komentáře, co si myslíte o “Imagine” nebo Johnu Lennonovi.

Autor: Patrik Müller