“Imagine” je pro miliony lidí synonymem pro označení krásná píseň. Rozezní se rozlehlý pianový úvod čistý více než bílý pokoj newyorského bytu, ve kterém byl natočen klip a hlavní člen nejslavnější kapely všech dob, začne svým unikátním hlasem věčného kluka sdělovat světu svou krásnou vizi světa plného míru, lásky a rovnosti. Měl jsem tu píseň taky hodně rád. Dokonce jsem jí zařazoval mezi své vůbec nejoblíbenější a počítal ji mezi nejlepší písně populární hudby, jaké kdy vznikly. Už to tak není.
Jako bych se dříve také nechal unést tou krásnou melodií piána a málem uvěřil na ten svět, který nám John Lennon účelově budoval v našich myslích, je doopravdy krásný. Jako bych také uvěřil, že bychom tuhle utopistickou vizi dokonalého světa měli následovat a pokusit se jí přiblížit co nejvíce.
Nevím, kdy to přesně bylo, určitě to ani nebylo náhlé procitnutí z Lennonova snu, spíše delší probouzení (a není tak dávno). Každopádně jsem si uvědomil, že svět představován v “Imagine” je spíše opak toho, co bychom měli jako společnost následovat. Ačkoliv podle něj neexistuje v ideální světě nebe ani peklo, spíše to připomíná to druhé a nepotřebujete k tomu ani kotle a vidle.
O zdi
V Praze je jedna neobyčejná zeď — Lennonova zeď. Asi ji všichni znáte. Lidé si tam prostě čmárají, co chtějí. Zamilované básně, podpisy, malby, vzkazy světu, oblíbené myšlenky, citáty… Když lidé usoudí, že je zeď už příliš přeplněná, je přetřena na bílo — jak se to stalo 17. listopadu v roce 2014. Ta zeď byla a stále je vzdorem proti státní moci, manifestem svobody, lidské vlídnosti, sdílení a toho že společnost dokáže existovat sama bez toho, aniž by se někdo zbytečně vrtal do života jednotlivců. Když se podíváte na jednotlivé psaní a malby, vidíte jednotlivce, celou zeď tvoří společenství lidí s určitými stejnými hodnotami. Kdyby fungovalo na tomto světě více věcí stejně jako Lennonova zeď, žili bychom na lepším místě.
Zeď dříve pojmenovaná jako pražská Zeď nářků byla pojmenovaná po smrti Lennona po něm, jednak protože u ní někdo vytvořil pomník jednak ale také, protože ho vnímáme vlastně stejně jako tu zeď. Jako šiřitele lásky, sblížení, vzájemného míru, svobody… Bohužel, čím více se člověk o osobnosti Johna Lennona dozvídá, tím víc přichází na to, jak moc jsme si ho idealizovali.
Lennonova zeď na Malé straně je mimořádným kulturním místem:
Otázkou je, jestli to vlastně vadí. Zkrátka jsme si z něj vzali to dobré — není to nakonec pro nás výhodné? V prvé řadě bychom asi neměli žít ve lžích a falešných představách. Pak se může zdát, že měl a i po smrti stále má příliš velkou moc ovlivňovat lidi, než abychom nad jeho chybami mohli mávnout rukou. Občas bychom si měli uvědomit, že ačkoliv byl Lennon bezesporu hudební génius, který může být právem označován za skutečného umělce srovnatelného s nejvýznamnější malíři nebo sochaři stejné doby, některé jeho lidské stránky si dost říkají o to, aby byl pojmenován nějakým nepěkným slovem. Jeho počínání se totiž v některých případech nedá ospravedlnit mávnutím ruky a pronesením typické omluvné věty: „Každý přece máme svoje chyby.”
Není to o tom, že by Lennon nezvedal na návštěvách při močení prkýnko a nebo o tom, že při jídle mlaskal. Není to ani o tom, že by se jednou opil a cestou domů zničil dopravní značku.
Lidé z jeho velmi blízkého okolí o něm říkají často nehezké věci a bohužel neexistuje sebemenší důvod, proč by si měli vymýšlet. Svědectví jeho hospodyně možná ještě nezní tolik důvěryhodně, slova jeho vlastního syna však jistě ano. I tak ale nechme údajné domácí násilí a nevěry stranou, ostatně jsou to ryze osobní věci.
Jak byl symbol českého odporu proti komunismu vlastně komunistou
Pojďme se raději podívat na jeho nejznámější sólovou píseň “Imagine”, která je možná vůbec nejsilnějším šiřitelem jeho myšlenek i po jeho smrti a ve které se John Lennon de facto otevřeně přiznal, že sympatizuje s komunistickými myšlenkami. Kdyby někoho nepřesvědčily věty jako: „No possesion, no religion, no countries,” sám to pak označil v rozhovoru pro Rolling Stone jako komunistické manifesto.
Nejdříve bych ještě rád dal vědět, že pro mě není označení komunista synonymem pro nějakého člověka nižší úrovně. Ostatně žijeme v České republice, kde kult komunismu neustále působí a snad všichni máme v rodině nebo mezi přáteli někoho, kdo se vám někdy snažil tvrdit, že za komunismu bylo líp a nebo se vám snažil vysvětlit jeho náklonnost k režimu, který skončil na většině místech světa příšernou tyranií, ten klasický argument, že komunismus je ve skutečnosti skvělá myšlenka, jenom byla blbě provedena.
Americký komik Owen Benjamin “Imagine” takhle vtipně komentoval:
Obyčejným smrtelníkům ale lze odpustit. Mají své důvody. Občas se zdá být skoro až směšné, jak nevidí ty hrůzy, které komunismus způsobil všude na světě, ale jsou to nejčastěji důvody osobní, které se alespoň z miniaturní části pochopit dají. Stejně tak se dá pochopit ta naivita ve známém tvrzení: „Tehdy to nebyl skutečný komunismus.” Ostatně jí naletěl i samotný George Orwell. Jeden z největších bojovníků proti komunismu, onehdy přísně zakázaný autor. Ve Farmě zvířat je to naprosto zřetelné. Karla Marxe, kterého představoval vepř Major, vykresloval jako hrdinu a vše popsal tak, aby to vypadalo, že počáteční myšlenka byla dobrá, jen se zvrhla. A to to od svrhnutí lidí až do zásahu Kuliše na farmě vypadalo na idylku.
V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist.
John Lennon ale nebyl obyčejný člověk. Měl a má i skoro desítky po smrti vliv na miliony lidí na této planetě. Měl pro normálního smrtelníka naprosto nepředstavitelné bohatství a s ním bohužel i mesiášský komplex podobně nepředstavitelných rozměrů. V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist („šampáňo socialista”).
Slangový výraz označuje lidi, které zbohatli díky kapitalismu, ale mají nějakou těžko vysvětlitelnou posedlost pro prosazování socialistických a komunistických myšlenek. Mají plnou pusu řečí o tom, jak je potřeba pomoci lidem z chudších vrstev, kdykoliv jsou ale ve vzácných chvílích konfrontování s jejími zástupci, rádi zase zalezou hezky nahoru na svůj božský obláček tvořen krásnou špičkově vybavenou vilou s hodně vysokým plotem.
U Johna Lennona se tato vlastnost hezky ukázala, když mluvil hodně necitlivě o postižených lidech a opakovaně je v rozhovoru označil jako “cripled”, což sice není v angličtině zase tak hanlivé označení jako česká obdoba „kripl”, ale je to zároveň už někdy od období 70. let bráno jako hrubé slovo, o které společnosti nestojí, aby bylo říkáno v souvislosti s postiženými.
„Bylo to hrozné. Každou noc jsme hráli a místo toho, abychom viděli mladé lidi, vídávali jsme přední řady plné mrzáků.” Samozřejmě, pokud vám někdo každý večer strká před nos postižené lidi jako k papeži a chová se skoro, jako byste měli zázračnou moc uzdravit je, časem to omrzí každého, opovržlivý způsob, jakým Lennon o postižených mluvil v celém vyjádření, ale není vůbec patřičné.
Tahle klukovina se dá odpustit, horší jsou jeho vyjádření několik let později:
Nebyla to jen klukovská záležitost, za jakou by se dalo označit jeho zesměšňování postižených na pódiu v raných dobách Beatles. John Lennon tyhle odpovědi pronesl v rozhovoru pro Rolling Stone v roce 1971. 31letý chlap by měl mít dostatek rozumu. Zvlášť když se stejný rok staví do role šiřitele míru, aktivisty proti válce a vydává píseň s utopistickou vizí světa, o které prohlašuje, že je to komunistické manifesto a sám přiznává, že by nikdy nebylo přijato, pokud by ho nezabalil do cukrového obalu sladké melodie a sladkého snílkovství.
Svět bez pekla. Není ale peklo právě ten svět?
V souvislosti s Johnem Lennonem tedy vyplouvá na povrch jedna nehezká charakterová vlastnost, kterou připomněl i jeho syn Julian. Pokrytectví. Pojďme se ale podívat, o čem “Imagine” vlastne je a rozebrat si text písně.
„Imagine there’s no heaven
It’s easy if you try
No hell below us
Above us, only sky
Imagine all the people living for today”
První slova nejslavnější Lennonovy sólové písně nejsou nijak skandální, pokud nežijete v nějakém klášteře. Samozřejmě. Představa nebe a pekla se dá chápat jako metonymie, není třeba si představovat, že někde žijí lidé na mráčcích a někde se vaří v kotlích. Různé představy posmrtného života a něčeho jako nebe a peklo jsou známy už od nepaměti v různých kulturách i náboženstvích. Jedna z prvních zmínek o peklu (nebo spíše podsvětí) se objevila v Egyptské knize mrtvých. Pokud se tento koncept chápe správně, není důvod ho zavrhovat.
Je ale také pravda, že církev udělala z pekla strašáka pro lidi a nejen v historii, ale například katolická církev dodnes vtlouká do hlavy lidem, že za utrpení na zemi je čeká odměna v nebi. John Lennon tedy říká: Proč bychom měli čekat na nebe nebo na peklo, žijeme tady a teď. Záleží samozřejmě na tom, jak člověk vidí svět. Duchovně založení lidé by s tím mohli mít problém, každý má ale svobodnou volbu a Lennon trefně mluví za velkou část populace.
Pojďme ale dál, kde se to bohužel začne kazit.
Svět, ve kterém není za co bojovat? Dost smutný svět
„Imagine there’s no countries
It isn’t hard to do
Nothing to kill or die for
And no religion, too
Imagine all the people living life in peace.”
Další řádky Lennonovy slavné písně se týkají jeho věčného boje za mír. Lennon se domnívá, že pokud by neexistovaly státy a nacionalismus v žádné formě (ani v té zdravé a nejmírnější formě), stejně tak pokud by neexistovaly náboženství, lidé by mezi sebou nemuseli válčit. Lennon totiž logicky předpokládá, že největšími motivy pro válku byly právě boje o území a války mezi různými náboženstvími.
Pokud by ale neexistovaly státy ani náboženství, neznamenalo by to nic jiného, než že by existovala nějaká světová autoritářská vláda, která by represemi potlačovala jakékoliv seskupování lidí na základě etnického původu a náboženského přesvědčení. Jak jinak by tohle totiž mohlo být dosaženo než represí? Pokud by totiž nebyl na lidi vytvářen tlak, proč bychom si měli ubírat něco, co tvoří naší identitu?
Války byly strašné a ani hrozivá čísla jejich obětí nedokážou vyjádřit hrůzy, které se zde děly. Nemělo to ale vše nakonec přeci jen cenu? Můžeme být součástí vyspělého světa. Naší předkové bojovali za různé věci, nakonec nám ale vybojovali skrze potoky krve a hrůz cestu ke svobodě. Pokud se někdo cítí být více příslušníkem jiné národnosti, může učinit požadované kroky, stejně tak si svobodně může zvolit náboženství které bude vyznávat. Mnoho válek jistě bylo zbytečných, ale všechny byly součástí nějakého vývoje.
Karel Gott mluví o tom, jak se snažil při setkání Lennonovi naznačit, jak u nás funguje komunismus:
Když, pravda — trochu nešikovně — vytrhneme z kontextu větu „Nothing to kill or die for,” nemůžu se zbavit dojmu, že to musí být vlastně docela smutný svět, o kterém nám Lennon zpívá. Domnívá se, že státy a náboženství nejsou hodny toho, aby za ně lidé bojovali. Není to ale přece nutné dělat pomocí násilí. Když se sejdou v londýnském Hyde Parku křesťan a muslim, mohou si vyměňovat názory, hádat se spolu, nemusí ale po sobě střílet. Stejně tak dnes slouží pro poměřování sil mezi národnostmi sport.
V dnešní době státy ve vyspělé části světa mezi sebou nepotřebují válčit. Proč by nemohla existovat Česká republika, Slovenská republika? Proč by nemohly existovat Spojené státy, Čad, Laos, Somálsko nebo Bahrajn? Všichni máme nějaké společné hodnoty, něco nás spojuje a je to součástí mozaiky naší identity.
Proč by někdo nemohl být buddhista, křesťan nebo muslim? Jsem ateista, stejně jako většina naší jedné z nejvíce ateistických zemí světa, proč bych ale měl brát někomu právo na to hlásit se k náboženství? Vždyť i nás ateisty mohou některé náboženské myšlenky obohatit. Vždyť i Lennon věřil (nebo se mu alespoň líbila) myšlenka karmy a přebíral mnoho dalších myšlenek hinduismu.
Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.
V boha věří někteří přední psychologové i přední vědci. Mnoho lidí se nehlásí k náboženství, ale jak se mnoho lidí říká: Věří, že tam něco je. Je to opět součást naší identity. Tvoří to pestrost a barevnost tohoto světa. Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.
Berme Lennona jen jako kluka s mimořádným talentem, ne filozofa
„Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger.”
Druhá sloka ukrývá asi nejhorší ze všech sdělení v písni. Můžete hledat, jak chcete, ale není to nic jiného než tvrzení, že žádné osobní vlastnictví povede k všeobecné prosperitě. Jak chcete někomu vzít něco, co si člověk obstaral jakoukoliv legální cestou? Odpověď je jediná, v souvislosti s Lennonem dost ironická (a přiznal jí i ve svých myšlenkách Karl Marx): Násilím. Jak velký pokrytec tedy musel Lennon být, pokud měl neustále plnou pusu míru, ale chtěl by rušit osobní vlastnictví, které se dá zrušit jen násilnou cestou?
Občasné sdílení prostředků je fajn. Uber je fajn, Airbnb je fajn, internet je v podstatě založen na principu sdílení. Stejně tak dokáže fungovat Lennonova zeď. Je to ale princip dobrovolného sdílení. Jednou se rozhodnu, že už nechci svůj byt pronajímat turistům, tak prostě nebudu. Vždyť je to tak naprosto v pořádku a zaplať pánbůh, že to tak funguje!
Kromě champagne socialist existuje ještě jedno anglické slovo, které my Češi nedokážeme přesně přeložit do naší řeči. „Pretentious” totiž vyjadřuje kombinaci několika českých slov: nabubřelý, falešný, pompézní, snobský, namyšlený. Přesně takový musel být stav Lennonovy mysli, když tuhle píseň napsal a ještě dříve, když uvažoval nad fungováním tohoto světa.
Tohohle Johna Lennona mám rád o mnoho více než toho pozdějšího:
Víte, vše by se to dalo omluvit tím, že je to vlastně jen píseň o tom, jak tahle utopistická vize nelze realizovat. Jenže o tom ”Imagine” není. Nesmíte totiž zapomenut na refrén, ve kterém Lennon posluchače přímo nabádá: “Doufám, že se k nám jednoho dne připojíš / A svět bude jednotný.”
Ale ještě že to ta utopistická vize je. Nechtěl bych v žádném případě žít v Lennonově ideálním světě.
Mám tu píseň pořád z části rád. Hlavně kvůli melodie, už moc ne kvůli textu. Stejně tak mám pořád rád Lennona jakožto geniálního hudebníka, který přišel s revolučními skladatelskými, produkčními i textařskými nápady. Až ale půjdete příště kolem Lennonovy zdi, hlavně ale až příště uslyšíte v rádiu, při zahájení olympijských her nebo budete třeba oslavovat Nový rok na Time Square a rozezní se “Imagine”, bylo by dobré si vzpomenout na to, že bychom si Johna Winstona Ono Lennona neměli idealizovat jakožto člověka. Berme ho jako obyčejného kluka z města rybářů a přístavních dělníků, který měl mimořádný talent a dotáhl to daleko. Neberme ho raději jako filozofa.
Pokud jste tenhle dlouhý článek dočetli až do konce, neostýchejte se a napište do komentáře, co si myslíte o “Imagine” nebo Johnu Lennonovi.
Autor: Patrik Müller
Zajímavý a rozporuplný článek. V principu s větší částí souhlasím. JL rozhodně nebyl svatý, rozhodně měl zvláštní názory, které se během jeho života výrazně měnili. Ale přijde mi, že myšlenku té písně vyjadřujete hodně svým vnímáním. Například spojení “nothing to kill or die for”. Z vaší interpretace vychází, že je míněno jako ideální nemít za čím stát a nemít zač bojovat. Ale dá se to interpretovat, také, že není nic, zač stojí umírat a zabíjet. A to má kapku jiný význam.
V každém případě tato píseň se dá vyložit mnoha způsoby. řekl bych, že jste vybral ten extrémní. Ale na tom není nic špatného. Důležité je, že jste se nad ní zamyslel a přemýšlel nad ní. Vy sám určitě cítíte, že jedno z umírněných poselství je také o tom, že že pokud se dogmaticky nebudeme držet svého názoru, přijmeme i jiný názor, tak se nám může lépe dýchat. Tudíž bych to vyložil spíš jako ne ideální představu světa, ale ideální představu lidské mysli. A ve světle dnešních věcí, pokud se zbavíme nutnosti válek kvůli území, náboženství, moci a peněz bude svět lepším místem. A podotýkám, že nemyslím vzdát se náboženství, území, moci a peněz… ALe vzdát se zbytečných válek.
No nic, možná zbytečně dlouhý kometář. Děkuji za zajímavý článek a zamyšlení. A ukončil bych to přáním, ať každý z nás přijme nějakou myšlenku z té písně za svou. Rozhodně ten, pro koho bude v mysli část písně přirozená, nebude špatným člověkem.
Chtěl bych se jenom zeptat autora, kde vzal, že to je radikální komunista? Přesnější termín je spíše radikální levičák, což nutno neznamená, že byl komunista. Přeci, když jsem pravičák, tak nejsem nacista. I třeba takový Gandhi byl levičák, ale opravdu jako komunista se mi nezdá. Kdyby jsme vzali komunismus a dali ho na politický kompas, tak komunismus by byl vlevo nahoře, neboli autorita a levice. John Lennon mně spíš přijde, jako svobodná levice, což byl právě třeba i ten Gandhi.
Matěji, už je to sice delší dobu, co jsem článek psal, ale nikde jsem Lennona neoznačil jako “radikální komunista”, takže netřeba mi to vkládat do úst. Z toho, co vím o Lennonovi bych řekl, že komunistou skutečně v jistém období byl. Své Imagine sám označil za “komunistické manifesto”.
Je však pravda, že kdybych psal článek dnes, snažil bych se jej asi více vyvážit a zmínit i to, že se Lennon později změnil, tvrdil, že není komunistou a na konci 70. let přemýšlel úplně jinak než na začátku 70. let, viz citace: “The biggest mistake Yoko and I made in that period was allowing ourselves to become influenced by the male-macho ‘serious revolutionaries’, and their insane ideas about killing people to save them from capitalism and/or communism (depending on your point of view). We should have stuck to our own way of working for peace: bed-ins, billboards, etc.”
Lennon se od poloviny 70. let navíc trochu znal s Reaganem, existují nějaké drby, že byl před svým zavražděním dokonce jeho fanouškem. Co je faktem, jsou jeho pozdější rozhovory z let 1978-1980, kdy se stavěl ke svým dřívějším politickým názorům odmítavě. Lennon měl různá divoká životní období a tím pádem i různé politické názory. Když se zklidnil osobně, staly se umírněnější i jeho politické názory.
Hlavní pointa článku byla ale hlavně v tom ukázat temnou stranu Imagine a některých Lennonových názorů. Schválně jsem zde vložil i jeho ne moc hezké nepolitické názory. Měl ukázat na ironii toho, jakým je tato píseň a Lennon samotný symbolem svobody, ale přitom je ta píseň komunistickým manifestem a o tom, jak si někteří komunismus moc idealizují. Napsal píseň, kterou sám označil za komunistické manifesto a která se používá skoro při všech důležitých společenských událostech jako jakási hymna míru, aniž by se vůbec tušilo, co za ní je za myšlenky.
Takže TLDR: Lennon byl podle mého názoru komunistou v určitém bodě svého života. Souhlasím s tím, že většinu svého života Lennon komunistou nebyl. Pokud bych to měl vyjádřit tebou zmíněným kompasem, taky bych jej podle toho, co o jeho životě vím, zařadil většinu období jeho života do liberální levice, později možná středo-levice.
Jinak, možná by stálo za to udělat samostatný článek právě o Lennonových politických názorech. Myslím, že by to mohlo být zajímavé. Zapíšu si to někde a třeba se mi do toho jednou bude chtít.
Pane Müllere, Vy se asi hodně nudíte. Tolik času strávít “rozborem” písně … a takový výsledek.
Dám Vám tip, Jirka Schellinger kdysi zpíval “René, já a Rudolf chodíváme na golf …” Poprosil bych Vás o podobnou analýzu osobnosti a myšlení tohoto zpěváka, jenž se stal, byť na daleko menším písečku, také legendární. Už dopředu se těším.
Někdo píše články o hudbě, někdo zase nesmyslné komentáře…
Tak každý má právo na názor. Váš úsměvný článek je výkřik do tmy a v kontextu historie hudby neznamená bych dal přednost panu Lennonovi. Že každý génius, což on byl, nemusí být zároveň morálním vzorem asi mimo Vás snad každý ví nebo alespoň tuší.
3.2.2019 at 9:24
Tak každý má právo na názor. Váš úsměvný článek je výkřik do tmy a v kontextu historie hudby bych dal. když dovolíte, přednost panu Lennonovi. Že každý génius, což on byl, nemusí být zároveň morálním vzorem asi mimo Vás snad každý ví nebo alespoň tuší.
…omlouvám se…zústalo mi tam v předešlé odpovědi nadbytečné slůvko 🙂
Já jsem rád, že komentujete, ale nelíbilo se mi, jak jste označil článek za zbytečný a pohrdavě jste se mu vysmíval. Věřte, že tomu věnuji dost úsilí za minimální (většinou vůbec žádný) profit. Zatím si ještě provozovatelé webů mohou určovat podmínky diskuze a v sekci „O nás“ je jasně napsáno, že neberu příspěvky útočící na článek bez konkrétního sdělení s čím nesouhlasíte.
Ten článek v žádném případě neříká, že máte Lennona začít nesnášet a už v životě si od něj nic nepustit. Já si jej vážím za mnoho věcí, které vytvořil. Jen jsem měl pocit, že je potřeba podat i trochu jiný pohled na jeho osobnost. Není to tvrzení, že Lennon byl jen špatný, ale je to jakási hořká ingredience do správného pohledu na Lennona, který je často vnímán jako vzor míru, lásky a všeho dobrého, stejně jako jeho „Imagine“, které se hodně často hraje na velkých společenských událostech celosvětového rozměru, třeba na olympijských ceremoniích (LOH Londýn, ZOH Pchjongčchang), protože je rovněž vnímána jako poselství nějakého univerzálního dobra. Pod tou hezkou slupkou je ale přitom něco shnilého.
Ale jo, obecně máte pravdu. Jen mi to přišlo po přečtení, jako když se ty dvě blechy hádají, čí je ten slon na kterém sedí. Pochopit “svět” těchto lidí asi my “nenadaní” nikdy nemůžeme. Můžeme pouze to o co jste se pokusil Vy … zapřemýšlet formou jakési analýzy jedné písně, která časem získala kult vize lepšího světa. Zda-li to tak Lennon skutečně myslel nebo mu v žilách zrovna kolovala nějaká “chemie”, to už se nikdy nedozvíme. Víte, já pokládám už jenom to za poselství, že když ji začnou hrát, tak přestanu ostatní vnímat a nechám se hladit melodií, která je nedostižná. Díky za Váš čas a pište dál 🙂 Milan
Skvělý článek. Jsem ráda, že to takhle někdo sepsal i jako kritiku. Já Imagine také vždy chápala jako popis stavu mysli (Ina), takže mi to nijak nepříjemné nebylo. Pak jsem si ale o ní našla nějaké info a viděla ty Lennonovi výroky a řekla si: “Aha, no, John asi hodně fetoval…” 😀 Podle mě se na každém uměleckém díle tak perfektně odraží perspektiva. Podle toho, kdo to přijímá a v jakém je zrovna stavu, prostoru, čase. Čím otevřenější člověk je, tím více pohledů má na danou věc. A je vtipné, že se píseň jmenuje “Imagine”, protože každý si představí něco jiného… Posmrtný život plný lásky a naplnění, anebo frontu na banány,
A já si zas dovolím nesouhlasit, myslím, že vám všem včetně autora článku uniká mnohem zásadnější věc: ta písnička, pánové, je o stavu mysli, nikoli o společenském systému a způsobech jeho nastolení a udržování. Kdo se NAIVNĚ domnívá, že Lennon NAIVNĚ hlásá, že mír lze vybojovat a nezávislost na majetku docílit znárodněním, ten to zatím vůbec nepochopil. My lidi stejně asi dřív vyhyneme, než se k takovému stavu mysli dopracujeme, ale představa je to krásná a mnozí ji stavíme nad ta náboženství a majetky. Tím netvrdím, že jsem chudý asketický mnich, co v životě neublížil mouše 🙂
Jen zkuste rozlišovat mezi hmotným a nehmotným 🙂 I Lennon sakra dobře věděl, že není žádný ideál, a pravda, nebyl, přesto se mu klaním za ty myšlenky a hlavně za kumšt, s jakým nám je servíroval. Tak ahoj v příštím životě 😀
Díky moc za jiný pohled na věc 🙂
Já myslím, že nikdo Lennona jako filozofa nebere. Snad ani není nutné tak široce psát o textu té písničky. Je to totiž jenom básnička s melodií, která vyjadřuje momentální rozpoložení autora.
To, že Lennon byl salónní komunista se dobře ví. Karel Gott se s ním setkal a prý se mu snažil naznačit, že to co si myslí o levicových vládách a životě v komunismu je idealistické. Snažil se mu to vysvětlit, ale marně. Prý se zmínil o komunistických “volbách” a o každodenní realitě a Lennon prý tomu nerozuměl, nechápal, nebral to. No, byl to umělec. Jeho světem byly písničky a svět kolem nich.
Wow, to s tím Gottem je super! Přidal jsem to do článku. Díky moc za info.
Já s Tebou plně souhlasím. Idealista s komunistickým nádechem, žijící ve své zlaté kleci a nemající ponětí o reálném světe v tom vysněném komunistickém světě, kde vše patřilo všem, každý měl práci a sociální jistoty. Akorát musel držet hubu, nesměl cestovat, nemohl si nic koupit, bo nic nebylo…
Aktuálně vyrůstá podobná generace na západě… Každého bych na týden poslal do Severní Koreje, oni by je tam už ty nesmysly přešli…