Recenze | Novinky: Fiona Apple nahrávala 7 let album Fetch the Bolt Cutters v domácí karanténě, aby nám jej mohla vydat, až budeme v karanténě všichni ostatní

Součástí skvělého alba bývá, že vyjde v tu správnou chvíli. Má v sobě ten správný nádech současnosti a nějakým způsobem vyjadřuje aktuální dobu. Fetch the Bolt Cutters Fiony Apple je ukázkou takového alba. Ačkoliv je to totiž album, které začalo vznikat dávno před dobou, kdy se celý svět uzavřel, Fiona Apple je někdo, kdo takovouhle karanténu zažívá už snad dvě dekády. 

Po jejím neuvěřitelně (a možná také nečekaně) úspěšném multi-platinovém albu Tidal z roku 1996 nastalo období obrovské slávy. Hned potom byla Fiona Apple dokonce i snad něco jako sexsymbol.

Byla to samozřejmě pořád nezávislá umělkyně a její sláva se nemohla rovnat velkým popovým hvězdám. I tak to musel ale pro ní být jeden velký večírek. Po konci devadesátých let ale začala Fiona Apple z tohoto velkého večírku střízlivět, střízliví z něj až dodnes a zřejmě ani nikdy nevystřízliví. Fiona Apple se začala postupem času uzavírat do sebe. Už to nebylo jenom používáním děsně dlouhých názvů alb. Každé její album bylo náročnější na poslech a hůře stravitelné. To samozřejmě neznamená horší, ale Fiona Apple se prostě neustále oddalovala průměrnému posluchači hudby, který si pustí hudbu k tomu, jak utírá prach a pak ještě v autě rádio a to je vše.

Fiona Apple se také postupně izolovala ze společenského života a z veřejného vystupování. Její koncerty byly čím dál vzácnější a když už se někde objevila, většinou to bylo pro nějaké dobročinné účely. Vždyť po turné v roce 2013 odehrála Fiona Apple pouze 2 oficiální koncerty (a z toho byl jeden benefiční) a to turné v roce 2013 také nebylo nikterak dlouhé (asi 15 koncertů – to je malé turné i na Českou republiku s rozlohou srovnatelnou s nejmenšími státy v USA.

Domácí album se vším všudy (i se štěkotem psa)

Ať už byl pro ní tenhle “social distancing” ještě před tím, než byl “social distancing” cool dobrý nebo ne, mělo to jeden důležitý efekt – každé její album se stávalo vzácnějším a vzácnějším. Narušení pravidelného dobře výdělečného rytmu, který má většina zpěváků – zhruba co 3 roky album, po každém 2 roky turné a takhle pořád dokolečka, se ukázalo jako prospívající pro koncept alba. Hned je poznat, že je to něco více než jen pozvánka na koncert nebo playlist písní, které nemají žádnou návaznost a nemají ani nic moc společného.

A obzvlášť ten punc výjimečnosti platí u Fetch the Bolt Cutters, na které bylo potřeba čekat i pro Fionu Apple dlouhých 8 let. Designéři a vývojáři streamovacích služeb tak konečně mohou klidně spát, protože nenastal nějaký kolaps GUI aplikací nebo přetečení řetězců programových proměnných kvůli vložení dalšího celého mega názvu jako v případě alba When the Pawn… (a dalších 444 znaků). To, že rekord za nejdelší název alba již nevlastní ona, ale Chumbawamba, je asi poslední, co jí trápí.

Přirozené a autentické zvuky, po kterých jsou lidé po poslouchání roboticky znějících hlasů lační asi jako žaludek Zdeňka Pohlreicha po návštěvě McDonaldu.

Teď ale vážně. Když jsem s nadsázkou napsal, že Fiona Apple strávila poslední dvě dekády v karanténě, tak to ve skutečnosti zase taková nadsázka nebyla. Na albu můžeme jednoznačně slyšet vlivy toho, jak bylo skoro celé album nahráno v jejím domě v Los Angeles na Venice Beach (a kousek ještě ve studiu u mexických hranic v Texasu). Proto slyšíme na albu štěkat psa, dupat nohy, hlas Fiony Apple zní jako nenalíčený a pokud upravován, tak jen velice jemně a podobně. I tak je ale takřka dokonalý v tom, jak tam pasuje každé zachraptění. Přirozené a autentické zvuky, po kterých jsou lidé po poslouchání roboticky znějících hlasů lační asi jako žaludek Zdeňka Pohlreicha po návštěvě McDonaldu.

Takové album, kde bude štěkat pes a někdo dupat, vám ale samozřejmě dá každý, kdo má mikrofon. To jsou koření, nikoliv hlavní přísady. Z pepře a soli ratatouille neuvaříte. Fiona Apple tomu však dala i formu a to je to, nad čím strávila 8 let. Struktura písní, kompozice písní, zvolení správných nástrojů a samozřejmě texty, které jsou u Fiony Apple obvykle velice zajímavé.

Album zní jako zvuky z bizarního opuštěného lunaparku… A ještě ke všemu přijde záhadná Shameika, která předpoví Fioně Apple budoucnost!

Fiona Apple ale nepracovala na albu úplně sama. Není to ostatně Beck, který je známý tím, jak dokáže sám dělat alba prakticky bez pomoci, a tak si pár přátel na pomoc pozvala. Jmenovitě například hudebníci Amy Aileen Wood, David Garza (i když ta jména vám toho asi příliš neřeknou). Něco by vám naopak mohlo říci jméno Cara Delevingne. Tato modelka a herečka hrála například v novém seriálu Carnival Row od Amazon Prime. 

To je ten seriál, kvůli kterému Orlando Bloom s Katy Perry trávili dlouhé měsíce v Praze. Natáčel se totiž snad úplně celý u nás. Delevingne přispěla vokály na pozadí do úvodní písně. No a pak samozřejmě nesmíme zapomenout ani na pejska Fiony Apple, jehož štěkání perfektně dotváří tu domáckou atmosféru.

S tím, jak dlouho se album vytvářelo, se hodně měnil význam jednotlivých písní. Sama Fiona Apple přiznala, že “I Want You to Love Me” mělo být o nějakém neurčitém muži, o kterém věděla, že je někde tam venku a na kterého čeká. Pak přišel její přítel a píseň najednou měla být o něm. Jenomže člověk míní a život mění. Možná i proto se píseň mění z vážné romantické balady do jakési hudební frašky, která zní jako úvodní znělka pro představení pařížských cirkusů.

Došlo k rozchodu a najednou to zase nebyla píseň o něm. Když píseň není ještě vydaná, je to samozřejmě něco jiného než když se už pevně otiskne určitá doba a myšlenky, které daný hudebník v té době měl. Fiona Apple text navíc proložila jejím silným zážitkem jakéhosi uvědomění si, že je to puls, která je rozdílem mezi životem a smrtí. Fiona Apple zažila tento pocit, když se v roce 2010 účastnila mediačních sezení ve speciálním relaxačním centru, kdy se meditaci věnovala prakticky celý den po dobu šesti dní.

Obrovskou výhodou tohoto alba je samozřejmě bezprostřednost Fiony Apple, která kolikrát prokládá písně zvláštními vokálními prvky. Na konci úvodní “I Want You to Love Me” to jsou skoro šílené skřeky radosti. Vidíte před sebou Fionu Apple, která se točí ve zběsilé rychlosti na kolotoči v bizarním lunaparku.

Fiona Apple by mohla číst i zápisy ze zasedání Poslanecké sněmovny a byla by to radost poslouchat.

Právě prázdný bizarní lunapark je označení, které velice dobře album vyjadřuje. Zvláště, když se řítí do další klaustrofobické písničky “Shameika”. Je to jako byste procházeli těmi zvláštními atrakcemi, jako klasickými petřínskými zrcadly. Absurdita života na jednom místě – a vy si ji dokonale užíváte. Píseň výborně střídá rychlé a pomalé pasáže. Pořád se zde něco děje. Písnička je o dávné kamarádce Fionny Shameice. Rychle tedy cesta časem do školních let Fiony Apple.

Fiona si odsedla od kamarádek, protože se jí posmívaly a obědvala sama u stolu s hlavou plnou vzteku na holky i na sebe samotnou. Nejvíce však musela cítit bezmoc, prázdnotu a samotu. Najednou si k ní přisedla nějaká neznámá holka z jiné třídy – jak se později ukázalo, jmenovala se Shameika. Ptá se hned v první větě Fiony: “Proč s nimi sedáváš? Ty máš potenciál.“

No a to je příběh toho hezky jazykově měkkého řádku:

„Shameika said I had potential,“

zatímco píseň kombinuje hluboké a vyšší tóny piána a různé domácí zvuky, které zní jako ani ne klepání paličkami, ale spíše klepání vařečkou o stůl.

Pokud čísla z webové stránky Names.org nelžou, Shameika je v USA dost vzácné jméno. Pojďme zapátrat. Fiona Apple tvrdí, že byly stejně staré. Pokud se Shameika vzhledem k exotickému jménu již nenarodila mimo USA, v roce 1977 bylo v USA narozených pouze 38 Shameiek. Od roku 1996 toto jméno dítěti v USA dokonce asi nikdo nedal. Pokud se skutečně tedy narodila v USA, je to neuvěřitelná náhoda a i pokud ne, je to pořád velmi vzácné jméno. Ostatně možná proto uvízla tato malá kamarádka Fioně Apple tak dlouho v hlavě i s její prakticky prorockou větou, která z celé story dělá skoro námět na příběh ze seriálu Věřte, nevěřte. Jonathan Frakes by řekl: “…a nebo to byl anděl, návštěvník z jiné dimenze, či posel z budoucnosti, který přišel Fioně Apple říct, že bude mít skvělou kariéru? To nevíme, ale víme, že se tento příběh skutečně stal!“

Podobné ťukání na pozadí, které zní tentokrát přímo jako ťukání vařečkou do hrnce, je obsaženo i na titulní písni se zmiňovanou modelkou a herečkou Carou Delevingne. Je to paradoxně možná vůbec nejslabší moment alba. Ne, že by píseň byla špatná, ale spíše díky tomu, že je tak velká konkurence. Tato pomalejší, rozvážnější a i na poměry alba minimalistická píseň prostě nezaujme tolik jako svižnější první dvě písně. I přesto zní ale řádek: „Fetch the bolt cutters“ moc pěkně. Fiona Apple má mimořádný cit pro anglický jazyk a s jejím hlasem a artikulací navíc zní ta všechna slova moc pěkně. Fiona Apple by mohla číst i zápisy ze zasedání Poslanecké sněmovny a byla by to radost poslouchat. V tomto případě se však musí připsat zásluhy i tvůrcům dramatického seriálu  Pád (The Fall), kde tento řádek zazněl z úst “Scullyové”z Akta-X Gillian Anderson.

„Zlo je štafetovým sportem, když ti, co jsou upalováni, předávají pochodeň“

“Under the Table” je jedna z těch velmi chytlavých písniček Fiony Apple. Apple na této písni vykresluje, jak si jednou pustila u společné večeře pusu na špacír, protože se jí nelíbily řeči nějakého nejmenovaného hosta. Je z toho slyšet ta lehká vínová opilost, která vás donutí říci věci, které byste jinak neřekli a nekontrolovatelnost s tím spojená.

„Evil is a relay sport
When the one who’s burned
Turns to pass the torch,“

(„Zlo je štafetovým sportem / Když ti, co jsou upalováni, předávají pochodeň.“)

je jedna z vůbec nejlepších pasáží alba. Sice má tu výhodu, že je na písni “Relay” opakována fakt hodně, ale i tak je to geniální část. Tentokrát si na proroka zase zahrála Fiona Apple, která tuhle část napsala už, když jí bylo 15, ale pak si na ní zase vzpomněla, když slyšela o hodně probírané aféře amerického soudce Bretta Kavanaugha v roce 2018 (o kterou jsem se v rámci zachování mého psychického zdraví nezajímal a tudíž jí nebudu vysvětlovat, protože ať už to bylo vůbec cokoliv, zase to byla tradiční bitva americká politická bitva Republikánů a Demokratů, takže určitě opět show plná hovínek z obou stran).

Píseň je nicméně skvělá. Nějak mi textem i celkovou atmosférou připomněla seriál HBO Watchman. Tohle by byla asi nejlepší píseň pro upoutávku na něj. Díky svému pochodovému rytmu, důrazu na kombinaci bubnů a vokálů, připomíná píseň “Hot Knife” z minulého alba The Idler Wheel… (2012). Obě tyto písně uměly také z minimalistického aranžmá vytvořit epickou píseň rozměrů takových, že by mohla být ve drahých velkofilmech. To je ostatně krása hudby. Velkolepou filmovou scénu málokdy natočíte za tolik financí, co stačí k velkolepé písní.

V “Rack of His” je kus oprýskanosti, a jako bychom se vraceli zpět do toho francouzského bizarního lunaparku, tentokrát je ale lunapark již kompletně ponořen do tmy. “Newspaper” je naopak nejintenzivnější píseň alba, Z písně lze slyšet velkou naštvanost a frustraci z nepovedených minulých vztahů.

“And you’re wearing time like a flowery crown”

(„A ty si oblékáš čas, jako květinovou korunu”)

Pořadí písní je na albu také skvělé (až na jednu výtku viz Shrnutí), a tak následuje potřebné uvolnění. Píseň “Ladies” je zvláštní tím, jak vybočuje z alba. Je daleko stravitelnější než jiné písně textem i hudbou. Je to blues-rocková plouživá balada středního tempa. Zase je tu řádka, která člověku dlouho uvízne v paměti.

“Ruminations on the looming effect and the parallax view,”

(„Přežvýkání o efektu vynořujícího objektu a paralaxového pohledu“)

zní to hezky, je to chytlavé a ještě chytré, jak se to snaží naznačit, jak mají buďto muži a ženy a nebo dva lidi vztahu obecně zkreslené pohledy na věci.

Následuje “Heavy Balloon” s dalšími památnými řádky:

“I spread like strawberries
I climb like peas and beans,“

které spojují to, co zažívá člověk při depresi spolu s jakýmsi návratem k přírodě.

Díky zatčení napsala Fiona Apple perfektní hymnu pro období globální karantény

“Cosmonauts” je asi vůbec nejlepší píseň alba. Je zajímavé, jak píseň následuje v předrefrénu úplně jiný směr než jakým začne a stejně to perfektně sedí. Pokud by se někomu zdála Fiona Apple dosud na albu až příliš feministická – a myšleno tím špatným způsobem, tady je to důkaz toho, že i když měla ve vztazích smůlu, nikdy nezanevřela na ideály vztahu dvou lidí. Píseň vlastně spojuje dva světy – jak tu intenzivní část alba, tak klidnou. Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost sledovat před nedávnem start kosmické lodi SpaceX Dragon, je to jenom další důkaz toho, jak album dokonale souzní s touto dobou.

Na albu jsou dokonce i drobky jako ”For Her” a “Drumset” fenomenální. Fiona Apple zvládá všechno a někdy dokonce i naráz. Umí udělat písně, které jsou mimořádně kreativní a skoro až experimentální, ale zároveň je dokáže udělat chytlavými. Je tu další řádek, který uvízne člověku v hlavě. Tentokrát hodně drsny:

„You raped me in the same bed your daughter was born in“

(„Znásilnil jsi mě ve stejné posteli, v jaké se narodila tvoje dcera.“)

Není to naštěstí osobní výpověď, ale řádek stvořený z výpovědí, které Fiona Apple slyšela od svých kamarádek z Hollywoodu. Ač nepatřím mezi příznivce pálení čarodějnic (tedy spíše vlivných lidí) kvůli nějaké výpovědi, která se stala před 30 lety, je nesporné, že je Hollywood zkažený, obchod s lidským masem tam jede ve velkém a stejně tak zvrhlá hra na moc.

“On I Go” ani není píseň, ale spíše bojový pokřik. Fiona Apple zase udeřila hřebíčkem na hlavičku. V písni se neustále opakují řádky převzaté prý z písně, která vznikla inspirována buddhistickým intuitivním poznáním Vipassanāve ve věznici, kam se Fiona Apple dostala v roce 2012 za držení marihuany a hašiše.

Vipassanā je buddhistický termín, který je často překládán jako „vhled“. Pali Canon jej popisuje jako jednu ze dvou kvalit mysli, která se rozvíjí (bhāvanā) v buddhistické meditaci. Druhou je samatha (uklidňování mysli). Často je definována jako forma meditace, která usiluje o „nahlédnutí do skutečné podstaty reality“, definována jako anicca „nestálost“, dukkha „utrpení, neuspokojenost“, což jsou tzv. anattā „ne-já“, tři známky existence v tradici Theravadě (nejstarší buddhistická škola) a potom také jako śūnyatā „prázdnota“. Tento vhled, je-li dost silný, vede k odvrácení se od existujících jevů a ke stavu známému jako nibbána (sans. nirvána).

“On I go, not toward or away
Up until now it was day, next day
Up until now in a rush to prove
But now I only move to move”

(“Na cestě, ne směrem nebo pryč / Až dosud to byl den, další den / Až dosud ve spěchu pro to něco dokázat / Ale teď se hýbu pouze, abych se hýbala“).

Znovu je to ale až děsivě přesné k situaci, kdy jsme nevytáhli několik dnů paty z domu a zažívali jsme (a z části možná ještě pořád jsme a nerad bych to přivolával, ale možná se tam zase vrátíme). Všechny ty home office, online výuky, zrušené akce, plány a dovolené, zavřené (nebo rovnou zkrachovalé) restaurace, dodržování sociálních odstupů, apod.

Kdyby album bylo vydáno jindy, možná by nerezonovalo v posluchačích tolik jako nyní. Ten otisk doby, který v sobě album má a jak se perfektně hodí do doby, ve kterém bylo vydáno je naprosto perfektní, stejně jako skoro až nemožná kombinace kreativity a chytlavosti, kterou na albu slyšíme.

Fiona Apple, která se posledních několik let stranila pozornosti a částečně i společnosti obecně, zažívala něco podobného, co jsme teď zažívali a zažíváme. Není to ale pouze album o žití na několika metrech čtverečních, ze kterých přemítáte nad minulostí, ale i album které nějakou podivnou náhodou pasuje k dalším velkým událostem uplynulých měsíců – k nepokojům v USA a startu SpaceX Dragon. Co potom není náhoda, je jak album trefně vystihuje dnešní boj mezi individualismem, tradičními a netradičními vztahy, ale i třeba jak vystihuje současný trend nahrávání alb doma.

Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters

Vydáno: 17. 4. 2020
Délka: 51:54
Žánry: Písničkářka, Art Pop, Barokní Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. I Want You to Love Me, 2. Shameika, 4. Under the Table, 5. Relay, 6. Rack of His, 7. Newspaper, 8. Ladies, 9. Heavy Balloon, 10. Cosmonauts, 11. For Her, 12. Drumset, 13. On I Go