Green Day – Father of All Motherfuckers
Taky už ani nemůžete vidět zprávy, protože z nich máte skoro panický záchvat z toho, jak to z novinek vypadá, že všichni umřeme a řítí se na nás pohroma? A teď si vezměte, že si chcete na uklidnění pustit album jedné legendární kapely, kterou kdysi milovali skoro všichni teenageři a ještě dokonce hned několik generací. Nové album Green Day Father of All Motherfuckers vás bohužel spíše ještě více naštve než uklidní.
Green Day dokázali zasáhnout v roce 1994 mladé lidi s přelomovým albem Dookie. Parta flákačů, která zpívala o kouření marihuany a protože nic jiného než zahrát pár akordů a mlátit do bubnů neuměli, samozřejmě i o existenčních problémech.
Nic pro přísné a konzervativní taťky, ale na Dookie bylo vždycky strašně super to, jak se z loserů ze spodních pater společnosti, kteří vypadají nadobro vyřízení, najednou stanou lidé, kterým je dopřáván v médiích stejný prostor jako největším politikům a výplatou dorovnávají i špičkové sportovce, Najednou vytvořili něco, co zajímá a znamená nepřeberné množství lidí, kteří za to navíc jsou ochotni utratit peníze.
Green Day byli velkou, ale ne obří kapelou. Pak ale přišlo 11. září
Žádné album z následující trojice Insomniac, Nimrod a Warning, nebylo vůbec špatné a každé z nich je dnes vlastně pojmem, Green Day ale přeci jen někdy okolo roku 2000 nebyli nikterak zvlášť velkou kapelou. Když se podíváme, jaké koncerty tehdy hráli a kolik lidí na ně chodilo, dalo by se to porovnat třeba s popularitou kapel jako Stone Temple Pilots nebo Bad Religion. Tedy slušná popularita, ale nebyla to ani polovina toho, co přišlo následovně.
Pak se totiž něco stalo. Něco, co nikdo nečekal. 11. září 2001 19 příslušníků islamistické organizace Al-Káida uneslo čtyři letadla linek společností American Airlines a United Airlines a způsobilo jednu z nejtragičtějších událostí amerických dějin. Od té doby se v USA změnilo hodně věcí.
Začala velká operace Trvalá svoboda na středním východě, o které už dnes víme, že moc věcí nevyřešila a od počátku proti ní bylo i mnoho veřejných osobností, včetně Green Day. S nimi samozřejmě také velká část (nejen) americké společnosti a dokonce i z řad Republikánů, tedy stejné politické příslušnosti, jakou měl tehdy George W. Bush.
Green Day ukázali, že pro chyby politiků moc pochopení nemají a rovnou ho urazili v názvu svého dalšího alba, které vyšlo v roce 2004. Georgi Bushi. Jsi American Idiot. Bylo to překvapivé, ale právě tahle parta, dříve jen flákačů a huličů, dokázala nahrát nejtrefnější politické hudební album novodobé historie. Takřka všechny písně z alba jsou dnes už legendami samy o sobě a široko nenajdete jedno album, které by obsahovalo takovou koncentraci velkých hitů. Obyčejná alba mají 3 písně, které kapely můžou hrát na koncertech i za dalších 15 let.
American Idiot jich z celkových devíti mělo všechny, snad až na poslední, dnes přeci jen trochu zapomenutou “Whatsername”.
Největší hudební zklamání poslední doby
Když člověk vzpomíná na tohle album, o to více je smutné na toto album vzpomínat dnes, když víme, k jakému albu se Green Day dopracovali.
Ano, je pravda, že jsme si už mnohokrát stěžovali, že poslouchat neoriginální narážky a nadávky na Trumpa na každém druhém dnešním albu, už nás nebaví. Od Green Day jsme to ale tak nějak asi všichni očekávali. Vždyť titulní song z nejúspěšnějšího alba Green Day “American Idiot” se po 14 let díky Trumpově návštěvě v Británii dostal zpět do hitparád! Kdo jiný by se tedy měl do něj pořádně obout, když ne ti, co vytvořili album, které bylo v roce 2004 tak skvělým politicko-společenským komentářem?
Bůhvíproč Green Day zvolili cestu jakou zvolil. Pokud nechtěli dál rozdmýchávat vyhrocené hádky ve společnosti, pak je to alespoň z tohohle hlediska společensky a morálně záslužné a uvědomělé. Pokud to však udělali jenom z komerčních důvodů, pak nezbývá než říct: fuj tajksl! Tak či onak, ani první možnost by neměnila na tom, že nové album Green Day zní příšerně.
Vlastně si ani nepamatuji, kdy naposled došlo při vydání alba takového velkého hudebního jména k takovému zklamání. Z poslední doby mě napadá snad jen album Witness Katy Perry a podivný projekt Miley Cyrus Miley Cyrus & Her Dead Petz.
Tohle přece nemůže být ono! Tohle nemůže být všechno! Je to jakoby film skončil v půlce.
Album nejenže je opatrné a předvídatelné, ale ani to, co se dalo předvídat, nedělá dobře. Refrén úvodní písně zní při nejmenším podivně. A začíná to všechno už příšerným obalem alba. 26 minut uběhne tak rychle a nenabídne vůbec nic, že si myslíte, že jste na konci alba teprve v jeho půlce. Tohle přece nemůže být ono! Tohle nemůže být všechno! Je to jakoby film skončil v půlce.
Nejedná se o to, že by bylo 26 minut příliš krátkých. Z poslední doby je perfektním příklad Ye Kanyeho Westa, stejně jako KIDS SEE GHOSTS, jenž byly ještě kratšími, ale dokázaly nabídnout perfektní hudební zážitek. Stejně tak třeba hardcore metalové Only Self od floridské kapely Jesus Piece. Green Day prostě nestihli dát za tento čas dostatek.
Green Day se snaží převzít ta nejhorší klišé rock’n’rollu a vzbudit dojem rebelství, které dnešním Green Day v padesáti letech už nikdo nevěří.
Jako Green Day verze příšerného rockového muzikálu Rock of Ages
Father of all Motherfuckers zní jakoby chtěli Green Day o desíti poledních pauzách na oběd vymyslet album, které bude světovým trhákem. Něco s neuvěřitelně velkými ambicemi, čemu ale bylo věnováno neuvěřitelně málo úsilí. Je jasné, že tahle kombinace nikdy nemůže fungovat.
Father of all Motherfuckers je jako ten hloupý filmový muzikál Rock of Ages. Také strašná ptákovina pro ty, co si myslí, že je rock o pozérském chování, být oblečený jako idiot a o hraní si na tvrďáka a rebela.
“Oh Yeah” s výrazným tleskáním, které doplňuje linku bicích, je toho důkazem. Píseň, jejíž část po refrénu se bude skvěle vyjímat v reklamách na sportovní zápasy a můžete u ní dělat prakticky cokoliv od souložení po operaci mozku, ale naživo jí musí být poslouchat naprostý opruz.
Úvodní a zároveň titulní píseň je ale ještě horší. Nejenže používá stejně idiotské tleskání, ale ještě ke všemu má refrén, ve kterém Billie Joe Armstrong zní jakoby si jen tak zpíval ve sprše nějakou zapomenutou hitovku z osmdesátek.
A hádejte, co… Na druhé písni “Fire, Ready, Arm” je to tleskání taky. Green Day to chtěli strašně moc rozjet, strašně moc vytvořit deset písniček pro své nové turné, ale popravdě by raději udělali, kdyby prostě jenom zahráli své hity z minulosti.
Prakticky jediná dvě písně, která se nějak může poměřovat s úrovní starších hitů Green Day je “Meet Me on the Roof”. Píseň spojuje pohodářství a lehkost písní jako “Good Ridance… Time of Your Life” a popový zvuk. Píseň, kterou by člověk čekal možná spíše od hudebních bratranců Green Day z kapely Weezer má charakter a zní správně frajersky a Green Day na ní skutečně dosáhli toho, čeho nejspíše chtěli dosáhnout na všech písních alba.
Druhá píseň “I Was a Teenage Teenager” je opět něco, co navazuje na dobré části Green Day. Jestliže je “Meet Me on the Roof” spojení Green Day z alb Nimrod a popu, tentokrát Green Day připomínají kombinaci Warning a 21st Century Breakdown. Ale proč ne.. To by bylo ostatně ještě pořát vcelku povedeným albem.
Tahle nostalgická píseň se ke Green Day hodí rozhodně více než umělé vyvolávání pocitů mladistvosti a rebelství (byť to třeba nemusí být lehké přiznat si, že čas plyne tak rychle a Green Day dospěli do bodu, kdy vzpomínají na svá mladá léta).
Poslední “Graffitia” je jedna z nejvíce nudných rockových písní, jaké jsem kdy slyšel. Při poslechu této písně se mi dostává na mysl akorát představa obtloustlého Američana v kšiltovce, jak s vystrčeným pupkem máchá s hot dogem v ruce na baseballu. Strašné, nevkusné, děsivé…
Green Day – Father of All Motherfuckers
Vydáno: 7.2. 2020
Délka: 26:12
Žánry: Pop-Punk, Rock, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Meet Me on the Roof, 5. I Was a Teenage Teenager
