Recenze | Novinky: Fine Line Harryho Stylese je jenom nudnější a sladší verzí minulého debutového alba

Mýdlový princ populární hudby Harry Styles, jak jsme jej nazvali v recenzi jeho debutového eponymního alb, pokračuje dalším albem nazvaným Fine Line. Z toho prvního jsme v roce 2017 byli vyloženě nadšeni. Vytvořil z velké části spíše album pro taťky od náctiletých holek, které byly jeho původní cílovou skupinou z One Direction a přitom si udržel i přízeň mladších. Znělo to nečekaně, propracovaně a bylo to jedno z největších hudebních překvapení roku.

Nyní bohužel, Fine Line zní jen jako slabý odvar z alba Harry Styles. Vše z minulého alba bylo zopakováno, jen to bylo změkčeno, nebylo to uděláno tak dobře a ještě se prohloubila problémová místa. Nemá smysl opakovat stejný koncept alba, pokud to nemůžete udělat lépe. V podstatě jediné, co Harry Styles se svými producenty Jeffem Bhaskerem, Kidem Harpoonem, Tylerem Johnsonem, změnil bylo to, že zatímco tito producenti zůstali stejní, přidali se k nim ještě Greg Kurstin a Sammy Witte, jenž měli patrně za úkol změnili album učinit opatrnějším, vymydlenějším.

Jakoby byla nahrávací společnost značně nervózní z toho, že Harry Styles udělal minule ne popové, ale pop-rockové album a za trest mu poslali dva producenta alternativních, elektronických Years & Years a hlavně jednoho z nejcennějších mužů současného popu Grega Kurstina, který je sice skvělý producent, ale v té obrovské záplavě práce a počtu písní roce prostě přijdou slabší chvilky a pro Stylese je smůla, že si je vybral zrovna na jeho albu.

Málo “Kiwi” a moc cukru

Harry Styles je navíc na Fine Line úlisný ještě více než na prvním albu a se svou slizkostí bohužel začíná připomínat jednoho českého zrzavého populárního zpěváka. A to není vůbec dobré. Jakmile byly jeho narážky a ódy na holky zahaleny do rockového hávu, bylo to z nějakého důvodu daleko snesitelnější. Nejspíše, protože se ta přeslazenost textů rozředila trošku tvrdším obalem. Jakmile je ale do už tak přeslazeného koktejlu přidáno ještě více sladké chutí, nemůže z toho vyjít nic dobrého. Žádné kyselé “Kiwi” z minulého alba.

Přitom jsou na albu minimálně 4 výborné písně, které pokračují v tom, co se podařilo na albu minulém úspěšně – zasněná indie rocková “Golden” znovu boří představy o dokonalosti dnešního mainstreamu a připomíná, že Harry Styles má ze sestavy One Direction rozhodně nejlepší hudební vkus a rozhled. “Watermelon Sugar” je sice po textové stránce strašné klišé a dokonalá ukázka oné přeslazenosti (heh, dokonce ten název), ale hudebně zní tahle pozitivní, prosluněná a letní pop-rocková píseň výborně. Stejně tak velmi potěší i roztomilá folková píseň “Canyon Moon”, která silně připomíná revoluční album Beatles Rubber Soul. 

Holky a teď všechny plačte na povel nad mými prázdnými verši

Je to jako, když se necháte na kopírce s docházejícím inkoustem udělat kopii a dostanete na papíře to stejné, akorát více vybledlé.

Více jak 6 minut dlouhé zakončení alba titulní písní je pak rovněž skvělé. Jenže co naplat. Zbytek zní bez šťávy, je opatrný, bezzubý a ještě k tomu přeslazený. Je to jako, když se necháte na kopírce s docházejícím inkoustem udělat kopii a dostanete na papíře to stejné, akorát více vybledlé. Vždyť dokonce i názvy písní kopírují stejné schéma, viz ony dvě ovocné písně “Kiwi” z alba minulého a “Watermelon Sugar” z nynějšího. Soul-pop “Adore You” má v sobě asi tolik umění, jako architektura obchodů drahých značek oblečení – vypadá to skvěle a člověk oceňuje ten propracovaný vzhled, než si vzpomene, že byl vytvořen jen a pouze za tím účelem, aby vás přesvědčil k tomu, ať si koupíte jejich drahé oblečení.

Celé album jakoby se upínalo k písni “Falling”, která měla být tím, co pro album Harry Styles “Sign of the Times”, jenže hádejte co… “Falling” je jenom chabý pokus o zopakování úspěchu “Sign of the Times”. Zatímco to totiž mělo v sobě trpělivost, skladatelskou prozíravost (ať už za ní mohl Styles nebo producent Jeff Bhasker). Kdyby se ve “Falling” zpívalo: “Haló. To jsem já. / Já! Ten srdcervoucí hit, na který všichni chcete přijít / Jsem to já, kdo jde vaše city vzbudit / Tak holky, můžete už všechny začít bulit,” vyšlo by to prakticky úplně nastejno jako skutečné a podobně prázdné verše:

“What am I now? What am I now?
What if I’m someone I don’t want around?
I’m falling again, I’m falling again, I’m fallin’,”

(“Co jsem teď já? Co jsem teď já? / Co když jsem někdo s kým už nechci být? / Já padám, já padám, já padám.”)

Od kluka, který vzešel z uměle vyrobené chlapecké skupiny se tohle dalo čekat, ale přece je bych se strašně rád mýlil, když řeknu, že Fine Line jen potvrdilo, že Harry Styles už své skvělé debutové album nikdy nezopakuje.

Harry Styles – Fine Line

Vydáno: 13. 12. 2019
Délka: 46:37
Žánry: Pop, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Golden. 2. Watermelon Sugar, 10. Canyon Moon, 12. Fine Line