Dávno vím svý navrátilo Heleně Vondráčkové kus důstojnosti, je teď lepší poslouchat tohle než Justina Biebera

Předsudky jsou svině a tak máte dost velkou obavu před tím, než zmáčknete tlačítko “play”. Dávno vím svý ale kupodivu není zase takovým utrpení poslouchat. Teda alespoň ne napoprvé. Dokonce musím přiznat, že jsem se přistihl, jak jsem si některé skladby, jako “Holubice v pasáži” či “Pianista” na první poslech i užíval. Po instrumentální stránce je album vynikající. Takový slovenský jazzman Matej Benko, který na albu spolupracoval, není žádný hlupák. Nejedná se o žádné “disko pozdního věku”, ale odměřenou desku životních zkušeností, postavenou na piánu a smyčcích. Produkce zní velmi slušně a překvapivě moderně. Jsou využity elektronické bicí a decentně i jiné elektronické hračky. Vše ale v rámci posvěcení účelu.

Problém jsou spíše texty, které trpí typickým českým “Krajčovým” syndromem. Je použito přehršel pochybných metafor, které člověku vůbec nic neřeknou. Slyšíme stokrát ohrané fráze, na albu se opakovaně objevují slova: “řeka”, “hvězdy”, “slunce”, “prší”. Nějaký význam jednotlivých písní by bylo hledat nadlidským úkolem. Je z toho slyšet nostalgie, obavy před smrtí. Album má ve spolupráci s hudbou trochu šansonový nádech, ale o nějaké podobnosti s Hanou Hegerovou rozhodně nemůže být řeč. Navíc po hudebně překvapivě zajímavých slokách, následuje refrén připomínající spíše to, proč se mladší generaci jméno Helena Vondráčková tak protiví. Refrény písní “Oči” a “Jablko” jsou prostě otravné a hitovým refrénům Vondráčkové jako z písně “Tehdy padal déšť” nesahají ani po kotníky.

Nebuďme naivní. Nové album Heleny Vondráčkové nezmění všechny předsudky, které k její hudbě lidi mají kvůli “Dlouhé noci” a “Sladkému mámení”, ale Dávno vím svý je při nejmenším důstojné album. Helenu Vondráčkovou můžete vnímat jako normalizační vykopávku, ne však album Dávno vím svý. Možná kdyby se historie v České republice vyvíjela jiným způsobem, znali bychom Helenu Vondráčkovou jako úplně jinou zpěvačku a nemuseli bychom nad jejím jménem směrovat oční zorničky směrem k nebesům.

“Tahle” Helena Vondráčková je rozhodně snesitelnější než “ta” Helena Vondráčková. Už při druhém poslechnutí vás ale tohle album začne stejně otravovat. Je to jako jít z recese na nějaký divný film do kina, protože vás do toho donutí kamarádi. Jednou se to dá přežít, aniž by jste začali mít zvláštní pocit v žaludku. Po vícerém poslechu, už se však onen pocit začne rychle dostavovat. Pokud jsme v nedávné recenzi dali Amy Macdonald 3 hvězdy, asi těžko můžeme Heleně Vondráčkové za Dávno vím svý dát něco lepšího než hvězdy dvě. Chci ale dodat, že Dávno vím svý si zaslouží za alespoň částečnou změnu vnímání Heleny Vondráčkové (možná nejen v našich očích) neviditelné dvě a čtvrt hvězdy.

Držte nám palce, ať nás za tohle Martin Michal nepošle k soudu…

RECENZE (Novinky): Helena Vondráčková – Dávno vím svý

Vydáno: 24. únor 2017
Délka: 37 min.
Žánr: Český pop
Rozhodně musíte slyšet: Nic. Ale můžete zkusit: 1. Černé labutě, 3. Pianista