Recenze | Novinky: Francouzi La Femme se přestali stydět za klišé a v jednom z letošních nejzábavnějších alb řvou na celé kolo: „Foutre le bordel!“

Třetí album francouzské kapely La Femme Paradigmes přinesl v době obnovování turismu jako hlavní téma právě cestování, zejména pak cestování po Americe a vlastně tak spojuje dvě věci, o kterých jsme si mysleli, že jsou stálé a pevné, ale v posledních měsících dostávaly pořádně na frak. Tahle zajímavá společensko historická paralela je ale v tomto epickém albu plném změn žánrů, nástrojů, ale i hlasů a jazyků, jen jedna z mnoha zajímavých věcí.

Anglie, Amerika, sem tam se podaří najít něco zajímavého u nás nebo na Slovensku. Občas ještě Nový Zéland a Austrálie nebo severské země. Hudbě z těchto zemí se věnujeme na Music Now pravidelně. Jaká je ale další země, která zrodila světoznámé hudební osobnosti? Daft Punk, M83, Pheonix, David Guetta… No ano, správně, milý čtenáři. Je to Francie.

Škoda, že přitom tyto velké osobnosti francouzské hudby musí dát kvůli průniku do mainstreamu většinou přednost Angličtině. Přitom Francouzština je tak krásný a neobyčejný jazyk kloubící ráznost východoevropských jazyků, nespoutanost italštiny a eleganci španělštiny. Už jenom francouzština samotná je něco jako samostatné umění.

Psychedelický pop, disco, krautrock, new wave, punk i country

Navíc my Češi jsme měli pro Francouze, přiznejme si to, vždycky nějakou zvláštní slabost. I za tvrdých časů komunistického srpu a kladiva zpříjemňovali lidem pobyt v temných časech cholerik Louis de Funès nebo ňouma Pierre Richard.

Dámy se rozplývaly nad snědým svalovcem Belmondem, pánové zas nad andělem s ďáblem v těle Sophií Marcau. I mnoho z oblíbených českých celebrit se naučilo svůj um ve Francii. Ema Smetana, Iva Frühlingová… Jejich souvislost z Francií je asi obecně známá. Francie ale měla velký vliv taky třeba na Zdeňka Pohlreicha nebo jedny z našich nejlepších fotbalistů a trenérů Petra Čecha, Ivana Haška nebo Jaroslava Plašila.

Není tedy divu, že nezvykle velký úspěch v porovnání s ostatními státy Evropy u nás sklízí například zpěvačka ZAZ. Proto byste měli zpozornět nejen pokud jste stejně jako Tata Bojs fanoušci všeho francouzského, ale taky pokud jste i fanoušci ZAZ. La Femme totiž nabízí sice trochu podobný, ale přeci trochu jiný pohled na francouzskou hudbu. Zatímco ZAZ je projekt založen především na unikátním hlasu zpěvačky Isabelle Geffroy a je to taková klasická písničkářská hudba, kterou obzvláštňují vlivy francouzského šansonu, kdy je vše obvykle podbarvené spíše písničkářskou a jednodušší hudbou, La Femme je naopak projekt tak hudebně různobarevným, jak jen to jde. Za těch zhruba 54 minut toho tak stihnete vyshlechnout strašně moc.

Pokud je ale na tomto albu jeden žánr více častý, je to jakýsi hybrid psychedelického popu Tame Impala, popř. Pheonix a právě francouzského šansonu v moderním podání, ne příliš rozdílného tomu od ZAZ. Jenže to na albu není zdaleka všechno. Do toho vstupují disco, krautrock, new wave nebo dokonce i punk, či country. To poslední, co by vás mělo při poslechu tohoto alba mělo trápit, je tak nuda. Chvíli se vám chce z jejich bizarních kompozičních a aranžérských nápadů smát, chvíli jste dojati, pak se vám chce skákat tak moc, až je to skoro nebezpečné album pro poslech v autě při řízení.

Občas je dobře, když se dá zábavnosti přednost před uměleckým dojmem

Chvíli je ta hudba strašně jednoduchá a přímočará, chvíli zase po stránce aranžmá vcelku komplikovaná a nepředvídatelná. Někdy máte tu a tam při poslechu pocit, že jste něco z tohoto alba již slyšeli předtím. La Femme je mimořádně originální album. Hlavně ale nápadité! Ač jsem se dostal k tomuhle albu spíše náhodou – po intuici, i když možná spíše po paměti, když mi nějaký hlásek ve spodních patrech mozku křičel: „Ecoute ça, petit tchèque, la femme est géniale, tu l’as entendu de quelqu’un.“ – a prakticky hned po prvním poslechu jsem musel těmhle neuronům dost poděkovat, protože bylo od začátku jasné, že tohle bude nezvyklá a pořádná jízda.

I třeba pokud byste La Femme poslouchali už od prvního, jak název již napovídá, hodně psychedelického alba Psycho Tropical Berlin z roku 2013, stejně bych si troufnul tvrdit, že vaše reakce na současné Paradigmes bude obdobná a zůstanete taky z hubou dokořán. Paradigmes je totiž jednoznačný posun od částečně experimentálního debutového alba Psycho Tropical Berlin i poněkud svázanějšího, konformnějšího, zvukově hlubšího a ano, i tady to název napovídá – záhadnějšího 5 let starého alba Mystére.

Paradigmes je vlastně dost i o spojení přístupů obou alb, kdy je však navíc přístup obou alb obohacen o vícevrstvou produkci a rovněž je zde kladen daleko větší důraz na melodie. Paradigmes tak nemusí být možná tím nejvíce umělecky hodnotným albem La Femme – tam přeci jen asi zůstává skutečně originální a nové hudební galaxie zkoumající debut – rozhodně ale je albem nejvíce zábavným.

Textařsky je největší změnou pochopitelně to, že 4 písně z alba jsou zpívány anglicky, avšak dost silným francouzským přízvukem, což přidává dost té komediální stránce alba, díky které je album také výjimečné a to i oproti minulým albům La Femme.

La Femme ze svého zatím nejvíce ambiciózního alba udělali prostě velkolepé představení, ve kterém některá klišé nevadí a podobně, když něco zní povědomě. Zatímco tak Psycho Tropical Berlin je skutečně hudebně originální poutí po zvláštních stavech mysli, které posouvají hranice vnímání hudby a toho, jak dokáže na nás působit, u Paradigmes ta originalita zůstává hlavně na bázi alba jako celku.

[quote_box_centert]V tomhle bodě vás chci upozornit, že zatímco Angličtinu ovládám skoro plynule, francouzsky neumím ani slovo (tedy až na ta všeobecně známá slova a slova společná s angličtinou, popř. němčinou), možná tak budu nechtěně komolit názvy písní více než jindy, ale mohou být chybně i interpretovány texty. Uvedené překlady jsou v tomto případě sestaveny dle slovníku, strojových překladů a trochu jakési jazykové intuice, berte je tedy prosím trochu s rezervou.[/quote_box_centert]

A taky než se pustíme do jednotlivých písní musím přidat mou oblíbenou rubriku “Nesmysly z Pitchforku”, kde jsem málem spadl ze židle, když jsem si přečetl:

„Paradigms jsou dobrou zábavou, ale jejich intelektuální hodnota je zcela povrchní. Je to jako sledovat nejvtipnějšího člověka na vysokoškolském filozofickém semináři, jak přednáší prezentaci, kterou si předem nepřipravil: smějete se, ale ne proto, že byste se něco dozvěděli..“ 

–- Pitchfork

Možná to beru moc nacionalisticky, ale připadá mi z historického hlediska velmi vtipné, že žijeme v době, kdy Američané povýšeně poučují Francouze, národ ze kterého vzešlo tolik největších hlav vědy i umění o tom, že jejich dílům chybí „intelektuální hodnota“. Čeho se ještě nedožijeme? Doby, kdy bude Rusko učit Švýcarsko, jak nevyprovokovávat válečné konflikty. No… Ale raději pojďme k písním.

Náhrada a záhada Clémence Quélennec

Jak bylo řečeno výše. La Femme přestala vadit zdravá porce klišé. Album tak začíná vlastně velmi, ale opravdu velmi stereotypním francouzským způsobem. Slyšíme retro muzikálové sekce společně s tak typicky francouzským elektro podkladem a trubkami, jak to jen jde. Možná to pro Francouze samotné nebo nějaké jo velké znalce tamější hudby, bude něco jako taková franšíza pro plebs, ale většina z nás, co se k francouzské hudbě dostane jednou za uherský rok, asi jásá nadšením. Velice rádi se necháme unést do tohoto šíleného cirkusu plného triků, kouzel, akrobatických kousků ze kterých se tají dech a nečekaných zvratů a máme pocit, že sedíme u toho všeho přímo v první řadě.

O tom, že La Femme přinášejí skutečně tak trochu franšízu jsme znovu přesvědčeni hned na další “La Sang de mon prochain” – disko šansonu postaveném na harmonikovém melodickém základu připomínající asi nejoblíbenější hit českých pouťových kolotočářů všech dob: “Tu Es Foutu” od IN-GRID (což je spíše příklad temnější strany francouzské hudby, ale žádný národ není dokonalý). “La Sang de mon prochain” je ale samozřejmě úplně jinou písní, byť si z této filozofie spojení euro-dance a francouzského šansonu taky bere leccos.

“Même si la vie nous sépare tu peux me voir dans le noir
Et peut-être que ce soir, je t’emporte dans une autre vie
Là-haut sous les étoiles, d’une autre galaxie,”

(„I když nás život rozděluje, vidíš mě ve tmě. / A možná tě dnes v noci vezmu do jiného života / Nahoře pod hvězdami, z jiné galaxie“)

U tohoto alba je docela hádanka uhádnout, kdo které písně zpívá. Nejspíše zde ale již nenajdeme Clémence Quélennec, která přenechala místo hostujícím zpěvačkám. Na “La Sang de mon prochain” je to konkrétně Lisa Hartmann. Clémence Quélennec, důležitá to postava kapely se totiž rozhodla hned po nahrávání alba již nevystupovat s kapelou a věnovat se vlastnímu projektu Aja. Podle serveru serveru Allmusic.com, kde je u tohoto alba uvedena mezi účinkujícími přesto měla hrát na tomto albu ještě nějakou roli, je však těžké určit, zda se jen nejedná o chybu. Třeba je to ale jen chyba. Skoro jakoby z toho alba zpíval duch Clémence Quélenne, protože zrovna málo známá franzouzská zpěvačka Lisa Hartmann zní hodně podobně.

Každopádně s jazykovou bariérou směrem k francouzštině (těch anglických rozhovorů zase tolik neposkytují) pátrat po tom, kdo na tomhle albu zpívá kterou píseň, to je dost velká detektivka. Nicméně, je docela osvěžující, když v sobě má album i kus záhadnosti a nemáte o něm všechny informace jako obvykle.

Na třetí písni ale přeci jen už přenechala místo i mikrofonu Sachu Gotovi, který sem tam lámanou angličtinou se silným francouszkým přízvukem vypráví o Americe, místních lidech a samozřejmě, jak by z názvu uhádl i Lloyd z Blbý a blbější, státě Colorado. Zatímco se některá ze zástupkyň Clémence Quélennec vrací u jednoduchého refrénu: “Pa pa pa…”.

Můj asi vůbec nejoblíbenější moment alba je zároveň asi i ten nejpřekvapivější a nejbizarnější. Směs new-wave, punku, německého diska a hard rocku připomínající některé staré balkánské rockové kapely z 80. let — vypalovačka “Foutre le Bordel”. Zrovna v této písni ani není co překládat, protože je to prakticky tak typický punkový text, jak si dokážete představit – je to všechno o tom, jak všichni v kapele mají pořád rádi chaos, skandály a:

“Foutre le bordel!”

Což nemůžu přeložit jinak než ostravsky: “Chcem tu nechat bordel!”

Rychlé střídání strohé, špinavé kytary a do toho sborové refrény jako z osmdesátek. I “Foutre le bordel” ale krásně ukazuje na flexibilitu téhle vykutálené párty.

“Nouvelle-Orleáns” zastupuje další roli psychedelického euro-popu a svým typicky francouzským zvukem navazuje na úvodní dvě písně. Na písni už slyšíme dvojici nových zpěvaček – Ninu Giangreco a Ysé Grospiron mající nahradit Clémence Quélennec. Většina informací je ve francouzštině a je těžké pro mě zjistit detail toho, zda Clémence vychází s pány dobře a případně bude i na dalších albech. Na tomto je každopádně její přítomnost ještě znát, už je ale v některých písních nahrazována a vzhledem k tomu, že jsou to zpěvačky podobného hlasového charaktery, je docela škoda, že zrovna na nejambicioznějším albu byla důležitá součást skupiny jednou nohou venku.

Velkolepé (i sexuální) dobrodružství Francouze v USA

Na “Nouvelle-Orleáns” se každopádně musí ocenit ta precizní práce se samplováním hlasu. To je ostatně něco, co je jakousi francouzskou školou a využili to v minulosti Daft Punk nebo již zmiňovaný velký hit “Tu Es Foutu” i M83 na jejich nejslavnější písni “Midnight City” (ač se totiž většina lidí domnívá, že je to saxofon nebo syntezátor, který tady hraje ikonický hlavní motiv, je to ve skutečnosti sample hlasu s mnoha efekty, který byl pak teprve nahrán do syntezátoru).

No a skvělou práci s hlasem ukazují La Femme okamžitě posléze na překrásné písni “Pasadena” o zabloudění v životě, které spojuje cestování a geografickou lokaci kalifornské Pasadeny s životní situací.

“Je ne sais vraiment pas quoi te dire
Pour ne pas te blesser
La vérité est tellement dure à sortir
Bébé, je crois qu’on s’est égarés.”

(„Opravdu nevím, co ti mám říct / Abych nezranila tvé city / Pravdu je tak těžké dostat ven / Bejby, myslím, že jsme ztratili cestu“)

Po přemýšlivé a vážné “Pasadena” nastupuje znovu spíše hudební fraška v podobě velice zvláštní směsice retro diska, americké westernové hudby a opery “Disconnexion”. Po té nastupuje už jen ta první část uvedených stylů – retro disko.

“Foreigner” – kompletně anglická píseň – je naprostá šílenost a je to jedna z nejbizarnějších písní, co jsem letos slyšel a to asi za celý rok. A proto se mi to tak líbí. Kdybych to měl popsat někomu, kdo to neslyšel, je to asi něco jako franouzská, ještě daleko bláznivější a ostřejší zhudebněná verze legendární komediálního muzikálu Kouř.

Akorát, zatímco tam se zpívalo „Přijel k nám pan diskžokej”, tady mužská část La Femme za mikrofonem je na diskžokeje pořádně naštvaná a zpívá o turistických párty, které se pořádně zvrhly a přerostly v nevěru: “You fuck this guy without a condom, a DJ or whatever / And I am sick of that, I got to moving around like a foreigner” (pokud to nevíte, Music Now se zásadně čte až po desáté, pozn. red.).

“Force & Respect” je výborná taneční pecka. Neuslyšíte jí asi v létě někde v klubech, kde se schází mileniálové, či ještě mladší generace, zato v plážových barev tohle může být parádní podkres pro pití drinků. I když se zde zpívá málo, má to celé zase jakýsi muzikálový nádech, když se přidají ženské operní hlasy.

Konec alba bohužel není zase tolik zajímavý, avšak minimálně “Le jardin” je výborná píseň. Pokud jste měli na albu překvapení málo, překvapí tím, že je to píseň zpívaná španělsky. Zvukově jakoby to byla písnička pro zavíračka nočních barů po dlouhém flámu a na závěr se skvěle hodí. Vzhledem k tomu, že následující “Va” vlastně neudělá s atmosférou vůbec nic, je to jedna ze vcelku zbytečných písní alba, která by mu nejvíce prospěla, kdyby tu vůbec nebyla a trochu zkrátila tu nadprůměrně dlouhou délku alba.

Na konci alba vůbec, na to jaký je to od úvodu až někam do tří čtvrtin alba, pořádný šrumec, docela změna. Na něj si totiž nechali La Femme psychedelické cajdáky. Acid-jazzová klidná pouť s krásným saxofonem “Tu t’en Lasses” však album zakončí velice pěkně a jestliže “Le jardin” je písní pro zavíračku, “Tu t’en Lasses” písní pro návrat domů za časného rána. Takový ten moment, který asi každý z nás zažil, kdy cítíte rosu, začíná vás bolet hlava a začínáte litovat, že jste se nakonec nechali přesvědčit a zůstali tak dlouho. Kdy si ale stejně za nějakých pár měsíců nebo let řeknete, že to stálo za to, protože dvakrát tu už nebudeme.

La Femme – Paradigmes

Vydáno: 2.4.2021
Délka: 54:31
Žánry: Psychedelic Pop, Indie Pop, Indie Rock, New Wave, Chanson
Rozhodně musíte slyšet: 1. Paradigme, 3. Cool Colorado, 4. Foutre le bordel, 5. Nouvelle-Orléans, 6. Pasadena, 9. Foreigner, 13. Le Jardin, 15. Tu t’en lasses