Recenze | Novinky: Machine Head nahráli album Catharsis pro mnoho lidí. Pro motorkáře, fanoušky Limp Bizkit a Korn, Lemmyho, bojovníky za sociální spravedlnost, odpůrce Trumpa… Jen nějak zapomněli na své fanoušky

Milovník jídla nepůjde do McDonaldu, protože ví, že nejslavnější fast foodový řetězec se hned tak nezmění a pořád bude do těch housek dávat jen příliš tenký plátek špatně okořeněného burgeru a mikrogram ciibule s hnusnou kyselou okurku navrch (víte, že si dávájí si velký pozor, aby jí vám tam nezapomeněli dát). Pravý metalový fanoušek doufá, že by možná Machine Head mohli zase stát za to, protože v historii už zde byly momenty, kdy málem nad kapelou zlomili hůl, ale ona zázračně povstala z popele jako fénix. Jak to bude s novým počinem Catharsis?

Machine Head začali svou kariéru v roce 1994 debutem Burn My Eyes, díky kterému začali být okamžitě metalovým světem sledováni pod drobnohledem. Kapela stručně řečeno s každým dalším albem pokaždé o něco málo zeslábla a i když si nacházeli nové fanoušky, zároveň začali ty stávající pěkně vytáčet. Svého vlastního dna (naštěstí to nebylo dno až zase tak hluboké) kapela dosáhla na albu Supercharger (2001), kde zněli Machine Head jako ukázkový příklad kapely v krizi. Nejlépe by se to asi dalo popsat jakože šli někam, ale vůbec nevěděli kam.

Představte si bandu znuděných mániček, která jak jde po chodníku, kope do plechovek a když se jeden z party zeptá osttaních: “A kam to jdeme,” ti ostatní se něj ani nepodívají, nastane trapné ticho. Jeden z party něco zamumlá a chudák tazatel se začne užírat v myšlenkách. Frustrace všech narůstá a pokračuje se, protože všichni mají v sobě agresi, kterou ze sebe potřebují zůstat, jenomže neví jak. Jde se tedy nikam.

Machine Head: cesta tam a zase zpátky

Asi tak nějak kapela zněla na Supercharger. Název alba taky docela hezky vyjadřoval jeho zvuk. Album mělo velký zvukový náboj. Neustále do něčeho vřeštěly hlasité kytary. Nápady jak je využít, ale scházely. Přesně jako nabitá super nabíječka, kterou nemáte ale na co zapojit a elektrická energii tak zůstává nevyužita. V nic se nepromění. Avšak odměna všem, kdo se hádali s ostatními v těch časech ještě spíše v hospodě než na internetových diskuzích, všem těm, kdo kapelu bránili a říkali, že to dělají dobře a taky se to ukáže, všem těm, co se za to smáli, přece jen přišla.

Album jakoby si bralo kus z doposud nejhorších alb Machine Head — tehdy trendové rap metalové choutky z Burning Red a tehdy trendové nu metalové choutky ze Supercharger. Tedy něco, co většina skalních fanoušků už nikdy nechtěla znovu slyšet.

Ahrueho Lustera nahradil na pozici hlavního kytaristy Phil Demmel a byl to jeden z impulsů, který dal kapele novou mízu. Nejdříve přišlo album Through the Ashes of Empires (2003) a o tři a půl rok později The Blackening, které je v metalové komunitě tak trochu kultovním albem. Kapela se z části vrátila ke kořenům, ale zároveň dynamickou produkci a velký žánrovým rozsah od death metalu přes industriální metal, hardcore, thrash až po progresivní metal zapříčnil velký návrat do vrchlné formy v době, kdy už to mnozí ani nečekali. Catharsis je bohužel jako bodnutí do zad těchto skalních fanoušků kapely.

Proč to tak je? Za prvé: Machine Head vydali album zatím s nejvíce mainstreamovým zvukem. Za druhé: album jakoby si bralo kus z doposud nejhorších alb Machine Head — tehdy trendové rap metalové choutky z Burning Red a tehdy trendové nu metalové choutky ze Supercharger. Tedy něco, co většina skalních fanoušků už nikdy nechtěla znovu slyšet. Tedy něco, co většina skalních fanoušků už nikdy nechtěla znovu slyšet. když se řekne Korn nebo Limp Bizkit, tak se těm tvrdším metalovým fanouškům začne ozývat dávicí reflex. Nebudou nadšení, že v písních jako “Triple Beam” Machine Head tyto kapely hodně připomíná. Za třetí: tím pádem ta část fanoušků, která čekala od své oblíbené kapely posun do nových částí metalu, bude zklamána, protože kapela se na albu z části vrací k nostalgii puberťáckých metalových trendů na přelomu století. Za čtvrté: pokud si myslíte, že Donald Trump dělá svou práci dobře, Machine Head vás bez soudu odsoudí jako burana.

Úvod alba

Album začne “Volatile”. Zvoláním: “Aaaaah. FUCK THE WORLD!” Písni se nedá upřít energie. Sloka zní místy špatně kvůli až přílišnému snažení zpěváka Robba Flynna. Je to podobné jako když někteří herci svou roli příliš přehrávají svou roli a působí pak nepřirozeně. To je ostatně stejný problém jako na většině alba. Refrén je chytlavý, bohužel pro pravé fanoušky metalu je v podstatě nepřijatelný tím, že namísto aby energii písně přiostřil, spíše jí ředí. Sólo klade důraz na melodii a bicí taky pracují slušně. Píseň taky sdělí další důležitou indícii o tomhle albu. Machine Head se taky neubránili nutkání zapojit do své hudby politická témata a Robb Flynn komentuje incident v Charlotesville slovy: “Don’t blame the false elites / When Nazi assholes march the streets.”

Druhá píseň patří k nejlepším momentům na albu. Nejdříve je tady melodramatické intro, které rozjíždí píseň. Zvláště ten přechod k samotné písni je geniální. Je to jako čekat na vypuknutí bitvy, kdy stojí vojáci vyrovnaní v řadě a po zaznění pokynu se vyřítí proti sobě. Refrén zde funguje jako když se uprostřed té vřavy zaměříte na to, co se děje kolem a vše okolo vás utichne a zpomalí. Tahle píseň je jedna z těch, které se podaří naservírovat nový přístup kapely takovým způsobem, že zaujme nové potenciální fanoušky a nenaštve ani ty věrné.

Co je to proboha s těmi texty?

“Beyond the Pale” se podaří dodat posluchači kus pořádně syrové energii, čím dál více se ale odhaluje kromě těch dalších problémů ta vůbec největší achylova pata alba — tragicky slabé texty. “The fucking rodents down at Disneyland,” zpívá Flynn na následující “California Bleeding”. V průběhu alba tady jsou bohužel ještě daleko horší části. Hudebně je vlastně album více méně v pohodě. Jsou tady lepší a horší části, je to takové spíše motorkářské album do barů  a je nesmírná škoda, že kapela zabrousila zrovna do špatných období její historie. I to se ale dá překousnout, protože zároveň je zde cítit chuť po inovacích a chuť posunout se dál. Až když se do toho přimíchají texty, je to jako přimíchání projímadla do čaje.

Robb Flynn chtěl uctít památku Lemmyho Kilmistera na písni “Razorblade Smile”, bohužel se to tak úplně nepovedlo. Píseň disponuje částmi jako: “Gonna fuck your borders, barbed wire dick” nebo: “Trump’s in bed with North Korea / And that just might be gay, come on” a úplně nejhůř:

“I’m eatin’ pussy by a dumpster
Beard stinking like snatch.”

Poklud si náhodou nejste jistí překladem, tak ano… Skutečně to znamená: “Požírám ku**u odpadkovým kontejnerem / Vousy mi smrdí po vagíně.” Čistě technicky vzato — proč je vlastně tahle píseň věnována Lemmymu? Vždyť v první části jsou tam nějaké politické komentáře a nesmyslné drsňácké věty a o tom později… Lemmy možná “požíral” za svůj naplno prožitý život hodně ženských pohlavních orgánů, ale přece žádnou bradku neměl!

“Triple Beam”, která je o očividně o drogách a jejich špatné stránce, by se sice dala použít jako varování pro mladé, proč drogy nebrat, ale spíše podle toho, jak zní než, že by měla tak silné sdělení jako třeba film Requiem za sen. “Girls around my neck / No money? / Well… she could always pay with sex,” zpívá Robb Flynn a bohužel v divných sexuálních narážkách pokračuje dál: “He’d make you suck the Glass-Dick, called it ’dragon’s breath’.” Robb Flynn tím “glass-dick” naštěstí myslí spíše skleněnou nádobu na potahování pervitinu než homofobní narážku, stejně to ale zní divně a jako něco, co nechcete v metalovém albu slyšet. Když k tomu připočítáme klišé z ostatních písní, kterých je zde požehnaně jako: “Přečetl jsem tě jako knihu,” “Zdvihnout prostředníčky do vzduchu” a  nebo “Políbil jsi prsten,” Robb Flynn nemůže mít díky svým textům úplně čisté svědomí.

Drsňáci s růžovou čepičkou pussy hat

Vůbec nejpozoruhodnější píseň alba přijde přesně v půlce. “Bastards” je něco, co Machine Head nikdy dříve neudělali. Metal folk znějící jakoby se Machine Head spojili s legendární irsko-americkou folk-punkovou kapelou Dropkick Murphys. Když zapomeneme, že kytarové intro a zároveň hlavní melodický prvek první sloky zní jako znělka zmrzlinářského auta, člověk má pro tuto píseň sympatie. Je to snad možná vůbec nejvíce rozdílná věc od čehokoliv ostatního, co Machine Head kdy nahráli. Robb Flynn napsal píseň za 45 minut hned po tom, co bylo jasné, že Trump byl zvolen prezidentem a podle toho taky zní. Je to píseň upřímná a zazpívaná přímo ze srdce. Některé věty jeho věty jsou výborné a člověk si dokáže představit, že se z písně stane něco podobného jako “American Idiot” nebo “Holiday” od Green Day. Flynn prozrazuje, jak mluvil se synem po Trumpově zvolení a v refrénu Flynn z plných plic řve:

“Don’t let the bastards grind me down.”

Jenže bohužel jak ze sebe Robb Flynn vypouštěl slova a věty, zapomněl si je po sobě přečíst a řada z nich bohužel nedává žádný smysl. Nejvíce bije do očí použití věty, která volá po spojení: “We’re better off together now, embrace our difference” a za asi pět vteřin použití další věty urážení Trumpových voličů (tedy takřka poloviny občanů USA): “Zapomeňte na burany žijící v minulosti.

Z písně nejsou nadšení ani fanoušci kapely, kterým vadí, že zní jako výplod nějaké puberťácké punkové kapely. Robb Flynn zřejmě tak moc není schopný vyjít ze své sociální bubliny, že vůbec nedomyslel, že mezi jeho vlastními fanoušky se může nacházet mnoho takových, kteří volili Trumpa. Stačí se podívat na některé komentáře na YouTube a na 3 tisíce palců dolů.

Jenomže to je právě umění udělat politický song. Když Green Day vydali album American Idiot, kromě pár velkých konzervativců si nikdo nestěžoval a to si taky nebrali servítky. Používali taky věty o buranech (“Redneck agenda”). Jenže fanoušci s tím byli v pohodě, protože jednak mají Green Day trochu jinou fanouškovskou základnu, písně Green Day považovalo tehdy mnoho lidí za vtipné a trefné, ale hlavně se Green Day na svém už dnes kultovním albu více soustředili na osobní problémy lidí, než že by nazývali polovinu své země “bastardy” jako to dělají Machine Head.

Toho Trumpa nám byl čert dlužen…

Toho Trumpa nám byl čert dlužen. Zatímco za dob W. Bushe ze sebe chrlily kapely jeden povedený protest song za druhým, dnes jsou prostest songy proti Trumpovi velká bída. Někde na internetu jsem četl trefný komentář: “Co je kruci ta záhadná věc na tom chlapovi, která donutí kapely skládat o něm tak strašné písně!?”

Jen takové malé zamyšlení. Možná to bude i tom, že zatímco u George W. Bushe si to člověk musel uvědomit a říct si: “Ten chlap je vážně tak trochu idiot,” u Trumpa je to ale více méně jasné už od samého začátku a dokonce i jeho příznivci to většinou ví. Jen se jim zkrátka líbí jeho názory a na způsobu, jakým je prosazuje jim vlastně ani nezáleží. Takže když kapela sděluje: “Trump je idiot,” většina lidí na to ironicky odpoví: “Ne… Vážně? Tak to bychom bez vás neuhádli.”

Hlavní problém “Bastards” je ale právě to, že kapela pošle polovinu obyvatel Ameriky do zadních otvorů. To si možná může dovolit nějaká nezávislá punková kapela z vysoké, které sdružuje určité demografické skupiny lidí, ale ne mainstreamová metalová kapela, kterou poslouchá tolik rozdílných individualit.

Korunku tomu Flynn pak nasadil svou recitací textu. Pokud nevíte, čemu se na internetu říká cringe, pak si pro definici pusťte tohle video jeho “poetry slamu”. Pokud nevyprsknete smíchy v čase 3:16, pak nemáte smysl pro humor. Spojení těch nejvíce naivních myšlenek hippies a bojovníků za sociální spravedlnost, může možná fungovat v mnoha různých žánrech hudby, v metalu to ale působí divně. Ne, že by musel být metal jen o temnotě, vraždách popřípadě válečných bitvách, Machine Head si ale na jednu stranu hrají na drsňáky svými větami o tom, jako když na “Triple Beam zpívají: “Nemáš prachy, můžeš vždycky zaplatit sexem” a pak se vtírají do přízně různých bojovníků za lidská prává tím, že na svůj Facebook přidávají fotografie z demonstrací feministek a jejich mužských sympatizantů, kteří si navlíkají růžovou čepičku “pussy hat”.

Machine Head – Catharsis

Vydáno: 23. 1. 2018
Délka: 01:14:18
Žánr: Heavy Metal, Groove Metal, Nu-Metal, Rap Metal, Alternative Metal
Rozhodně musíte slyšet: 2. Catharsis, 3. Beyond the Pale, 7. Bastards, 10. Behind a Mask, 11. Heavy Lies the Crown