Recenze | Novinky: Nové album Zrní Nebeský klid perfektně vystihuje současnou situaci a je skoro až prorocké

V recenzi na minulé album Zrní Jiskřící jsem dlouze vysvětloval, jak není možné, aby všechna hudba byla kvalitou stejná (to by ostatně podstatná část tohoto webu postrádala smysl) a ačkoliv není vždy potřeba tak často hudebníky a umění obecně řadit do nějakého žebříčku, někdy je to dobré pro to, aby byl větší přehled a dal se udělat ve všem maximální pořádek. I před vydáním nového alba Nebeský klid platilo, že si Zrní k jeho vydání mohli nést pomyslnou korunu na české hudební scéně. 

Lze totiž dost těžko hledat na české scéně v současné době kapelu, která by dokázala přinášet takovou originalitu, umělecký dojem, preciznost, ale zároveń také, která by dokázala vzbudit slušný ohlas u veřejnosti.

Kapela Zrní to z těžce alternativní a menšinové záležitosti dokázala dostat na pozici, kdy je obyčejní lidé alespoň znají podle jména a s trochou nadsázky by se dalo říct, že i kdejaká tetka už ví, kdo to jsou Zrní a z jakých hudebních vod zhruba vítr vane. Hodně tomu samozřejmě pomohlo účinkování na velkých festivalech, jakými jsou trenčícká Pohoda a ostravský Colours of Ostrava.

Zrní zase o něco větší

S tím souvisí i to, že je škoda, jak Zrní bohužel zatím nemají nějakou píseň, která by dokázala alespoň trochu zlidovět. Aby Zrní lidé neznali jen dle jména, ale i tónů.

Chápu, že mnoho fanoušků Zrní a možná ani samotná kapela, tohle nemusí považovat za úplně důležité, ale Zrní by vzhledem k tomu, jakého velkého formátu je to kapela, měli už konečně mít nějaký svůj kousek, kterým by se otevřel veřejnosti nejen podle jména, ale i podle zvuku. Zrní by moc potřebovalo svůj “Sluneční hrob” nebo “Love Will Tear Us Apart”.

Píseň “Rychta” má k tomu samozřejmě blízko, ale pořád si myslím, že to zatím není ten definitivní hit. Přestože je to jedna z nejlepších písní, které tady v rámci novodobé hudby vznikly, pořád to není něco, co by se dalo slýchat z rádií.

To je asi tak vůbec jediná chyba, kterou by šlo na novém albu najít. Jinak má totiž Nebeský klid prakticky všechno, co mají všechna skvělá alba mít.

Zrní od minula zase o něco posunuli svůj zvuk. Zatímco na minulém albu elektronika hrála povětšinou něco jako experimentální taneční hudbu, na novém albu hraje elektronika hlavně třeba temný berlínský krautrock, který je podobný Bowieho stylu, avšak s tím rozdílem, že styl Zrní je takový více zamyšlený a přeci jen zůstává v rámci možností nohama na zemi, než že by byl jako z jiné dimenze. Jsou tu prvky industriální i progresivní hudby.

Obecně je zde poněkud velký rozptyl nálad. Není jen taková ta pro Zrní typická atmosféra mlhavého podzimu ze zapadákova, jakou Zrní umí navodit, ale je to daleko větší dobrodružství, které vyvolává surrealistický dojem tentokrát nejen texty, ale i hudbou.

Zrní vs. Čína vs. totalitní svět

Trošku jiný přístup zvolili s experimenty Zrní na písni “Jsem tu, abych tě ochránil”. Zrovna tady zná píseň jako by se utrhla z řetězu – v tom dobrém slova smyslu. Jsou to ale spíše akusticky znějící experimentální zvuky, které vše drží pohromadě.

V písni “Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba” přebírá výraznou roli klavír. Konečně to Zrní udělali a měli by jej rozhodně v tak velké roli používat častěji. “Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba” bez elektronických zvuků připomíná skvělého neo-klasického skladatele Maxe Richtera. S elektronickými efekty navíc pak i Thoma Yorka.

Troufnu si ale naprosto otevřeně a smrtelně vážně říct, že Zrní díky své skladatelské genialitě i perfektní produkci, alespoň s touto písní dorovnávají, ne-li dokonce převyšují i spoustu písní Thoma Yorka z posledního alba ANIMA – a že to bylo slušné album!

Toho perfektního načasování alba si ale lze ostatně všimnout na albu i později. Je to něco, co Zrní vždycky perfektně zvládali i dříve ve své kariéře.

“3 minuty před východem slunce” je píseň v opoznání rychlejším tempu. Hlas Jana Ungera je v lehké ozvěně, zatímco kolem poskakuje basový syntezátor. Ačkoliv jsou texty Zrní často velice těžce srozumitelné a jejich poselství je abstraktní a spíše surrealistické, než že by měly dávat nějaký smysl, v písni “3 minuty před východem slunce” je sdělení poněkud jasné.

Zní to jako politicky orientovaná píseň o totalitním režimu a samozřejmě, vzhledem i k názvu alba, především o tom čínském. Nelze než říct jaké načasování na současnou dobu. Toho perfektního načasování alba si ale lze ostatně všimnout na albu i později. Je to něco, co Zrní vždycky perfektně zvládali i dříve ve své kariéře. Vždy nějak dokázali shrnout atmosféru, která ve společnosti panovala a to není jen dojem vytvořený díky projektování si jejich uměleckého výtvoru do něčeho, co není pravda, ale prostě historický fakt.

Zrní jako hudební proroci, kterým tentokrát proroctví vyšlo

Když se v roce 2012 blížil údajný konec světa, přišli Zrní na podzim onoho roku s koncepčním albem nazvaným jako Soundtrack ke konci světě, které perfektně vyjadřoval všeobecný strach, jenž se podařilo mediální hysterií, která byla založena na tisíce let starých, navíc možná špatně interpretovaných poselstvích minulých civilizací.

Minulé album Jiskřící jakoby zase bylo o hledání smyslu a o tom, jak je současná mladá generace: “Ztracena ve svobodným světě”. Nebeský klid jakoby bylo o hledání toho smyslu a dokonce mělo i částečně pozitivní tón a některé písně jsou o znovu nalezení smyslu. O uvědomění si, co je v životě důležité.

Ačkoliv Zrní v roce 2012 konec světa nakonec nepředpověděli správně, teď se jim to až děsivě povedlo. A je skoro jako vytržené z epizody série Věřte nevěřte, že album Nebeský klid začalo vznikat ještě v době, kdy si SARS-CoV-2 spřádal plány na zastavení světa, teprve někde v netopýrech.

Přesto Zrní přišli s albem, ve kterém se zpívá: “Stůj při nás v těžkých časech,” udělají celou píseň o tom, co všechno: “Neuděláš” a o represi komunisticko-kapitalistického režimu Číny.

Stejně tak úvodní píseň “Neposlušnost” nejprve jakoby mluvilo o vlně velkých demonstrací, které se pořádaly minulý rok proti aktivitám premiéra Babiše. Jakoby to skoro byla hymna hnutí Milion chvilek pro demokracii. Ti ostatně použili hudbu Zrní do jednoho z jejich klipů. Stejně tak by se to dalo chápat jako reakce na ekologická hnutí Fridays for Future. Poté se ale v písni také objeví část:

“Projedeme tím vaším nemocným světem,
kterému nerozumíte”

Znepokojující a naléhavá píseň “Sirény” zase obsahuje:text:

“Vyvolávám si poslední chvíli, kdy jsme netušili”

Písně jako “Poletíme spolu na bílém koni” a “Mír a déšť a odpuštění” jakoby navíc měly význam jakéhosi restartu. Nabádají k novým lepším začátkům a utopení bolestí minulosti. To je ostatně něco, co říkají i psychologové. Že tato doba, kdy se doslova celý svět zastavil, může některým pomoci s restartem jejich života.

Zrní jsou takoví čeští hudební proroci, které je zábava poslouchat. Minule jim sice to proroctví konce civilizace nevyšlo, nyní současnou situaci předpověděli.

Blahoslaven budiž (znovu) Ježek

Produkce alba se ujal opět producent Ondřej Ježek, kterého lze považovat za jednoho z nejlepších českých hudebních producentů současnosti, navíc se nahrávalo ve studiu Jámor, které sice vypadá na první pohled poněkud “domácky”, ale má vybavení, které musí závidět i ty největší světové producentské špičky. Na novém albu Nebeský klid pomáhal také producent Jonatán „Pjoni“ Pastirčák.

Ondřej Ježek je známý svou bohatou sbírkou mikrofonů a efektů, které jsou často rokem výroby 50 let staré, ale kdo zná tenhle obor, ví, že právě tato studiová zařízení mají kvůli své kvalitě a poctivé výrobě často tu nejvyšší hodnotu. Ondřej Ježek, jeho studio Jámor a Zrní jsou takové spojené nádoby, které už si ani člověk nechce představit bez sebe. Těžko by pro ně šlo najít lepší zázemí.

Nevím, jaký má vliv Ondřej Ježek na zvuky samotných nástrojů a zvuků a nevím, co všechno vymýšlí on co se týče celkového zvukového aranžmá skladeb. Jeho detailní práce při nahrávání ale jde vidět jistojistě na “3 minuty před východem slunce” a “Jsem tu, abych tě ochránil”, kdy je přidána do hlasu Jana Ungera jemná ozvěna.

Doufám, že jsem si teď nenaběhl na vidle, ale pochybuji, že za tímhle přirozeně, měkce a analogově znějícím efektem, stojí algoritmy počítačových softwarových simulací. To daleko spíše bohatá Ježkova sbírka starých raritních mikrofonů a ozvěnových efektů.

Stejně jako “Jsem tu, abych tě ochránil”, je i “16:07” jedna z nejlepších písní alba. Jedná se o jednu z nejvíce surrealistických písní, jaké kdy Zrní vydali. A to nejen textem, ale i hudbou, kdy se píseň z pro Zrní poměrně typické kombinace pulzujícího syntezátoru a smyčců přejde do jakési absurdní a lehce znepokojující hudby absurdního horrového cirkusu.

“Poletíme spolu na bílém koni” s Lenkou Dusilovou je o věčném soupeření s negativními věcmi, které se v životě stávají a z úryvků jako:

“Ještě posledních pár facek,
zítra od něj odejdeš
a budeš volná jak je obloha daleká”

je jasné, že Zrní především věnovali píseň obětem domácího násilí.

Kterak dělají Zrní hudbu vysoce kvalitní, ale zájem mi pořád nepřijde adekvátní

Smutná, mystická, píseň s islandskou atmosférou, kdy se v Lence Dusilové projevil kousíček Björk, může být ale také interpretována obecně. Jako píseň o čekání na pocit volnosti, který jakoby se nedostavoval.

Kdybych chtěl vysvětlit někomu píseň “Mír a déšť a odpuštění” v jedné větě, tak bych jí vysvětlil tak, že zní, jakoby hlavní postavou Interstellaru nebyl farmář z USA, ale farmář, co žije na samotě někde v zapadlé části Beskyd.

“Mír a déšť a odpuštění” se stala hymnou mého období “social distancingu”. Ta kombinace uklidňující tradiční hudby s folkovými nástroji a agresivním futuristickým krautrockem, je neuvěřitelně silná. Je to jedna z nejlepších písní, jakou kdy Zrní vydali. Kdybych chtěl vysvětlit někomu píseň “Mír a déšť a odpuštění” v jedné větě, tak bych jí vysvětlil tak, že zní, jakoby hlavní postavou Interstellaru nebyl farmář z USA, ale farmář, co žije na samotě někde v zapadlé části Beskyd.

Když zní poslední píseň “Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande”, tak je jasné, že to Zrní zase dokázali a zase o něco rozšířili svou zvukovou paletu a album Nebeský klid bylo zase trochu jiné než alba minulá.

Stejně jako na všech ostatních albech se mě zmocnil takový ten pocit bezmoci, co se mě zmocní ostatně při doposlouchání každého alba Zrní. Protože se mi okamžitě začínají na mysl dostávat otázky jako: „Jak je možné, že Zrní ještě pořád nejsou bráni jako největší česká kapela současnosti?“

„Proč zahraniční alternativní kapely Pink Floyd a Radiohead dokázali vyprodávat haly po celém světě a být hlavními hvězdami festivalů, ale největší akcí Zrní bylo vystoupení na slovenském festivalu Pohoda 2016, což zní nadějně, jenomže za bílého dne?

Proč se Zrní neobjeví mezi hlavními vystupujícími Colours of Ostrava. V čem jsou lepší LP nebo Lumineers? Proč tady nemáme více takových kapel, které by se alespoň přibližovaly Zrní?” a pak poslední otázka, která souvisí s recenzí: “Mohou za to Zrní nebo čeští posluchači?”

Ano, ani na albu Nebeský klid úplně není píseň, která by se dokázala nějak dotknout mainstreamu. Nepramení to ale čistě náhodou z podceňování české scény samotnými lidmi?

Nechci s tou věčnou chválou působit jako patolízal, ale Zrní na naší scéně prostě nemají konkurenci a po albu Nebeský klid už mě nikdo nepřesvědčí o opaku. Vedle Zrní a samozřejmě také Ondřeje Ježka, vypadají i kritikou často tolik opěvovaní Tata Boys nebo Boris Carloff jako amatéři a to je taky uznávám. Nejlepší na tom je, že Zrní možná mají nejlepší léta (doufám) ještě stále před sebou.

Zrní – Nebeský klid

Vydáno: 6. 3. 2020
Délka: 43 minut
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Folk, Art Pop, Progresivní folk, Electronic Folk, Neo-Folk, Alternative Electronic, Art Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba, 3. 3 minuty před východem slunce, 6. Sirény, 7.Jsem tu, abych tě ochránil, 8. 16:07, 10. Mír a déšť a odpuštění