Gwen Stefani, The Black Dahlia Murder, Kelela a další v recenzích alb tohoto týdne
Liam Gallagher – As You Were
Vydavatelství: Warner Bros. / Warner Music/Cinram Logistics
Žánr: Rock, Britpop
Hodnocení: 3.5/5.0
RECENZE VYJDE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ (EXTERNÍ ODKAZ)
Marilyn Manson – Heaven Upside Down
Vydavatelství: Loma Vista
Žánr: Alternative Metal, Heavy Metal, Industrial Metal
Hodnocení: 4.0/5.0
RECENZE VYJDE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ (EXTERNÍ ODKAZ)
Wolf Parade se vrátili po šesti letech a chtěli z Cry Cry Cry udělat více bezprostřední a více popové album. Jejich frustrace jim to nedovolila
Wolf Parade – Cry Cry Cry
Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Cry Cry Cry’ nebude albem, na které se okamžitě jako vosy na bonbon nalepí noví fanoušci. Pokud si představíme Wolf Parade jako podomní prodejce, raději by měli nabízet fanouškům alba staršího data. A úplně nejlépe hned to debutové ‘Apologies to the Queen Mary’. Pokud kapela chtěla vytvořit více líbivé album s více bezprostředním a popovým přístupem, pak se jim to až na pár výjimek nepovedlo ani náhodou. ‘Cry Cry Cry’ vlastně není, jak by název mohl mylně prozrazovat, uplakané album. Spíše je strašně znuděné, frustrované a skoro bez emocí. Naštěstí ne úplně. Wolf Parade zachraňuje jejich obrovský talent, který do toho nějaké emoce přece jen vnese.
CELOU RECENZI ČTĚTE ZDE (INTERNÍ ODKAZ)
Nové album Black Dahlia Murder s novým kytaristou je malinkým poklesem, naštěstí ne tak výrazným
The Black Dahlia Murder – Nightbringers
Vydavatelství: Metal Blade
Žánr: Death Metal, Melodický Death Metal, Alternative Metal, Trash Metal
Hodnocení: 4.0/5.0
Jen 33 minut dlouhé, ale zato energií a brutalitou pořádně nahuštěné, je osmé album americké death metalové kapely Black Dahlia Murder. Na albu se objevil poprvé sólový kytarista kapely Arsis Brandon Ellis. Obzvláště pro death metalové kapely je samozřejmě změna sólového kytaristy vždy zásadní a tak bylo otázkou, zda se změna projeví na novém albu Nightbringers.
Black Dahlia Murder pocházejí z průmyslového města Detroitu a dělnickou pracovitost mají možná i proto v krvi. Kapela se dokázala postupnými krůčky a tím, že nikdy svým novým albem fanoušky nezklamala, dostat s albem Ritual (2011) až na 31. místo žebříčku amerických nejprodávanějších alb Billboard 200.
Black Dahlia Murder mísí v ideálních dávkách návykovost a intenzitu, to všechno je navíc zahráno velice solidně.
Že Black Dahlia Murder patří mezi první ligu – alespoň co se týče prodejnosti – dokazuje i to, že jedna z metalovou komunitou nejvíce uznávaných death metalových kapel Cannibal Corpse, se umisťují zhruba na stejných příčkách prodejnosti, někdy dokonce i hůře. Na to proč to tak je, může odpovídat třeba píseň jako “Miasma” ze stejnojmenného alba z roku 2005. Black Dahlia Murder mísí v ideálních dávkách návykovost a intenzitu, to všechno je navíc zahráno velice solidně.
Není divu, že to bylo zrovna album Ritual, které dosáhlo největších prodejních čísel, bylo to totiž ono zásadní a zlomové album, které přeměnilo Black Dahlia Murder ze slušné kapely na kapelu vynikající. Byl to právě zrovna odchodivší sólový kytarista Ryan Knight, pod kterým se kapela dokázala dostat do zatím nejlepší formy od svého vzniku díky jeho hraní, které bylo ukázkovou definicí moderního death metalu. Rychlé, melodické, skladatelstky propracované a vynalézavé sóla a riffy dostaly chlapíky z Detroitu do první metalové ligy. Klíčovou otázkou tedy výjimečně nebylo jak bude kapela znít, ale jak na tom budou Black Dahlia Murder s náhradníkem na místě sólového kytaristy.
Nightbringers koncentrují do krátkých 33 vteřin jeden riff za druhým a nemusí se svým hraním bát poměřit síly ani s těmi nejlepšími. I když tomu zeměpisná poloha neodpovídá, Black Dahlia Murder můžou vést pořádnou vikingskou bitku i se švédskými ikonami death metalu Amon Amarth. Nightbringers navrací brutálnost a agresivitu starších alb, zároveň ale díky moderní death metalové produkci, nezní jakoby kráčeli v úplně stejných stopách, i když se pohybují blízko nich. Ačkoliv je Nightbringers výborným přírůstkem, Ryan Knight přece jen trochu chybí. Brandon Ellis je skvělý kytarista a umí hrát proklatě rychle, Ryan Knight je ale prostě originál a zvláště jeho jedinečné kompoziční myšlení je na Nightbringers dosti postrádané. Nové album Black Dahlia Murder je malinkým poklesem, naštěstí ne tak výrazným. Důležité je, že Deatroitští vikingové umí pořád dělat přístupný death metal zábavným způsobem a že se už ze druhé změny sólového kytaristy kapela nesložila.
Dvacáté páté album The Church je znovu pro fajnšmekry, nabízí ale i východisko v podobě melodií
The Church – Man Woman Life Death Infinity
Vydavatelství: Unorthodox
Žánr: Alternative/Indie Rock, Ambientní Pop, Neo-Psychedelia
Hodnocení: 4.0/5.0
Je to jako kdyby mezi vámi hudbou The Church stála obovská šedivá zeď, když ji ale postupně rozbíjíte, najednou se zničehonic zřítí a před vámi se rozvine nádherný vesmírný pohled
„Netrpělivost je jediným a hlavním lidským hříchem,“ pronesl jednou Edvard Beneš. „Kdo čeká trpělivě a odevzdaně, nedočká se ničeho,“ zní naopak citát Viktora Dyka. Podle toho, ke které verzi těchto naprosto odlišných pohledů na trpělivost se přidáte, takový budete mít dojem z už dvacátého pátého alba velezkušené australské kapely The Church Man Woman Life Death Infinity. Jejich hudba na vás nikdy nevyskočí z reproduktorů a nežádá si o vaší přízeň. Jste to naopak vy, kdo musí jít jejich hudbě hodně naproti, aby ve vás začala nějakým způsobem pracovat a aby se ve vás pak usadila. Je to jako kdyby mezi vámi hudbou The Church stála obovská šedivá zeď, když ji ale postupně rozbíjíte, najednou se zničehonic zřítí a před vámi se rozvine nádherný vesmírný pohled – nebo spíše poslech –, který nemá obdoby.
Jako nejvíce zásadní album The Church by se dalo považovat album Starfish z roku 1988, které je jedním ze zásadních alb alternativního hudebního hnutí osmdesátých let. Na přelomu devadesátých let a tohoto století přišla menší krize při vydání trilogie alb A Boy of Birds, After Everything Now Is a Parallel Universe, která byla způsobena zahlcením jinými hudebními projekty a rozházena nahráváním prakticky po celém světě, když se zpěvák Steve Kibey přestěhoval do Švédska a kapela musela nahrávat album v domovské Austrálii, Švédsku a když už procestovali takový kus světa, ještě si zaskočili i do New York City.
Naštěstí to netrvalo moc dlouho, kapela zvolila více syrovější přístup, jamování a málo dodatečných úprav – tak jako za starých dobrých časů – a Forget Yourself bylo albem, kdy se kapela vrátila mezi (tehdy ještě) pulty obchodů v plné síle. Man Woman Life Death Infinity je druhé album pro kytaristu Iana Powlese – původní kytarista kapely Powderfinger –, jenž nahradil Martyho Willsona-Pipera. Kapela míchá na albu to, co se naučila v osmdesátých a devadesátých letech a srdce všech příznivců alternativní hudby této dekády zaplesá.
Úvodní “Another Century” jakoby kombinovalo hned několik písní dohromady, to všechno pracuje s akustickou kytarou, sebejistými a lehce zlověstnými elektrickými kytarami na pozadí, krásnými vokály na pozadí, přičemž se na začátku ozývá zvuk vesmírného syntezátoru a elektrické piáno vyklepává kosmickou morseovku, hodně psychedelická “Submarine” trvá 2 minuty, než vůbec začne a Church opět potvrzují, že jsou kapelou pro hudební fajnšmekry.
Druhý singl alba “Undersea” se snaží o dobrodružnější a výpravnější píseň. “Fly makes the honey, man,” zpívá Steve Kilbey v tentokrát daleko přístupnější písni a dokazuje, že nejsou vlastně jenom pro fajnšmekry, ale že taky dokážou být přístupnější a vystačit si s velice jednoduchou melodií. Jako vždycky je to ale s The Church komplikované a musíte být zároveň úplně přesnými poměry příznivcem melodické, i více experimentální hudby. Pokud máte váhy nahnuté jen trochu více na jednu stranu, The Church nebudou ani na Man Woman Life Death Infinity to pravé ořechové. Pokud by se dalo o hudbě hovořit jako o technicky dokonalé, pak je Man Woman Life Death Infinity ukázkovým příkladem.
Vánoční album Gwen Stefani možná obsahuje dvě nové vánoční klasiky
Gwen Stefani – You Make It Feel Like Christmas
Vydavatelství: Interscope / Polydor
Žánr: Vánoční hudba, Pop
Hodnocení: 3.5/5.0
V hudební branži se říká takový vtip. Víte, jak se pozná, že zpěvák potřebuje zaplatit složenky? Nahrává vánoční album. Gwen Stefani má ale peněz jistě dost a nepotřebuje zrovna dělat takové psí kusy pro každý žvanec, který jí nahrávací sppolečnost Interscope předhodí. Druhá verze vtipu pojednává zase o dalších ztroskotancích. Tentokrát jde právě o krachující nahrávací společnosti, která nutně potřebuje nějaký jistý výdělek. Kdo viděl seriál Vinyl, jistě si vybaví scénu, kdy Richie Finestra a zbytek tragického vedení firmy šoupnou do studia u posluchačů oblíbeného zpěváka, aby nahrál vánoční album. U Gwen Stefani se však jedná spíše o něco jiného, co se taky občas v hudební branži vidí. Prostě nechce, aby její kariéra uvadala a po spíše průměrném albu This is what the hruth Feels Like, je potřeba se posluchačům připomenout. Vánoční album You Make It Feel Like Christmas je sázka na jistotu, která Gwen Stefani ale docela vyšla.
Stefani a Vánoce totiž k sobě jdou perfektně dohromady. Album dostalo nádech padesátých let a hojně je využíváno vokalistů na pozadí, což byl výborný nápad. Obzvláště to sedlo v předělávce legendární “Last Christmas” od Wham! Gwen Stefani skvěle sedne taky roztomile provokativní píseň původně nazpívaná Earthou Kitt “Santa Baby”. Ve srovnání s cover verzí stejné písně, kterou nazpívala Taylor Swift, je jasné, kdo vede. Podobnou tetro atmosféru přivede Gwen na “White Christmas”, když je po celou dobu slyšet smyčcový i dechový orchestr a do toho ještě i vokalistky na pozadí. Předělávky “Silent Night” a “Jingle Bells” jsou více méně zbytečné. Nepřinesou žádný natolik zajímavý a rozdílný pohled na písně než tisíce dalších cover verzí těchto tradičních vánočních klasik, ale na vánočním albu populární zpěvačky jsou asi nezbytnou nutností, bez které by to nešlo.
“You Make It Feel Like Christmas” by se klidně mohla stát další vánoční klasikou, která minimálně letos bude hrát po boku Wham! a Billa Nighyho, zvláště pokud k této písni bude natočen povedený videoklip.
Z originálních písní samozřejmě jako první zaujme duet s přítelem Blakem Sheltonem, se kterým je Stefani pár měsúců od doby, kdy se rozešla s Gavinem Rossdalem z Bush. Pro Gwen Stefani je toto album vlastně i šťastné pokračování životního i diskografického příběhu, kdy minulé album This is what the hruth Feels Like bylo hodně drsnou a naštvanou zpovědí. Jen dvě a půl minuty dlouhá skladba “You Make It Feel Like Christmas” by se klidně mohla stát další vánoční klasikou, která minimálně letos bude hrát po boku Wham! a Billa Nighyho, zvláště pokud k této písni bude natočen povedený videoklip.
Mimořádně povedená je taky píseň “My Gift Is You”, která začíná ve stylu “Stand By Me” Bena E. Kinga a poté v refrénu přeroste v romantické drama. Další skvělá vánoční romantika. Další písně jako “Never Kissed Anyone with Blue Eyes Before You” a “When I Was a Little Girl” ale zůstávají vzdáleny za silnou dvojicí “You Make It Feel Like Christmas” a “My Gift Is You” až příliš pozadu. Mezi Vánočními alby minulých let je to od Gwen Stefani jedno z těch povedenějších. Má styl, některé cover verze se povedly svým retro nádechem a skvělým hlasem Stefani, který zraje jako víno a minimálně dvě originální písně jsou potencionálními konkurenty léty ověřených vánočních klasik.
Doporučujeme: Kelela je silnou osobností, má silná sdělení a její hudba tomu jde v slibném druhém albu Take Me Apart naproti
Kelela – Take Me Apart
Vydvatelství: Warp
Žánr: Alternativní R&B, R&B, Alternative Dance
Hodnocení: 4.0/5.0
Díky mainstreamu známe to více popové R&B, docela málo je vidět ale ta alternativní verze, jejíž velkou tváří by se mohla stát právě etiopská rodačka z americkým občasntvím Kelela, která pronásleduje úspěch třeba žánrově příbuzné zpěvačky Solange, které dělala v roce 2013 při vydání debutového alba Take Me Apart předskokana. Rozdíly mezi mainstreamovým R&B jsou slyšet prakticky okamžitě a sice hlavně v tom, že se Kelela nebojí jít do více temných zákoutí tohoto žánru a díky drsnějším tématům zní ostřeji a temněji i hudba. Je plná hlubokých a temných beatů, tajemných syntezátorů a přídavných třepotavých elektronických efektů. Zvukově je album velmi propracované. V závěru písně ”Jupiter” zazní blesk, zvuk se postupně začne zkreslovat a nakonec skončí v šumu, který připomíná déšť.
Na úvodní písni “Frontline” slyšíme zase v závěru nehudební zvuky odjíždění auta a je jasné, že celkovým sdělením písně je rozchod. “Waitin” má náladu očisty a lepších zítřků, avšak hned v úvodu sloky Kelela vzpomíná: “Saw you there and it fucked me up” a dává najevo, že zapomenout nebude tak snadné. Ústřední téma písně “Take Me Apart” vymyslel producent Boots, který Kelele pověděl o tom, jak v době jeho puberťáckých let potají lezl oknem do pokoje jeho přítelkyně a než se její rodiče vzbudili, zase utíkal pryč. V refrénu odhodlané písně “LMK” zpívá:
“All you gotta do is let me know. It ain’t that deep, baby
Let me know
It ain’t that deep, either way”
(“Jen mi dej vědět, stejně to není nikterak hluboké”) a tato píseň se přidává do zástupu hudebních projevů ženské síly a feminismu, kdy Kelela říká: pokud žena chce nezávazný sex, má plné právo si o to říct a nemusí to být výsadou jen mužů. Kelela je silnou osobností, má silná sdělení a její hudba tomu jde v tomto slibném druhém albu naproti.
Citizen – As You Please
Vydvatelství: Run For Cover
Žánr: Indie Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Na svém třetím albu kapela zůstala kapela Citizen u svého dvorního producenta Willa Yipa (Keane, Anthony Green, Light Years…), aby pokračovala v započaté práci z minulých alb a nadále vylepšovala svůj zvuk novými směry. Kapela se snaží udržet si intenzitu svého emotivního rocku, jaký prezentovala na albech Everybody is Going to Heaven (2015), Youth (2013), zároveň ale také opět něco nového i přidat. Tentokrát je to třeba použití více nástrojů a efektů, aby mohli dosáhnout větší pestrosti zvuku. “In the Middle of It All” kráčí díky modulovaným vokálům ve šlépějích dnešních kapel pronásledujících synth popovou novou vlnu elektronické hudby osmdesátých let, jako Everything Everything. Chytlavá hlavní vokální linka spolu s chytrým využitím vokálů na pozadí, které zvolávají: “In the middle of it all / I saw you there” a kombinace těchto vokálů s emo rockem, vypadá v konečném součtu dobře.
Pestrost zvuku se projevila i v experimentování, ve kterém kapela nevypadá už tak sebejistě. Když se na konci “In the Middle of it All” začne píseň zasekávat, ještě je to vtipný a chytrý moment, protože vás kapela udržuje v pozornosti tím, že pokaždé kontrolujete přehrávač, aby vám za pár vteřin došlo, že vás Citizen už zase napálili a zakončíte to marnou myšlenkou: příště na to musím pamatovat. Alarm na “As You Please” je už ale trochu mimo mísu. “Medicine” je temná, více hardcorová píseň, která alespoň trochu připomíná podobně temný a rozervanecký debut Young States (2011), jde na to ale spolu s novými postupy, kdy jsou využity vlivy post rocku, i jeho industriálních složek. Písni dominují kromě tryskově znějící rytmické kytary, sychravé a hrůzné sólové kytary a industriální hluky, hlavně velké a rozléhající se bicí, na jejichž zvuku si kapela nechala obzvlášť záležet. Vedle širokoúhlých písní jako “Jet”, “World” a “I Forgive No One” nefunguje špatně ani více minimalistický přístup na “Control” a nebo ještě menší a intimnější piánové baladě “Discrete Routine”.
Takhle je z toho trochu guláš, který někdy funguje více, ale většinou spíše méně.
Citizen se v průběhu alba dost opakují a vše je tak nějak v podobném duchu, písně splývají dohromady a bohužel nepomůže ani x poslechů. Nejdříve ztlumené maniodepresivní vokály proplouvají rozvážnými bicími a poté píseň nabere obrátky, aby je ráznými údery bicích zase zpomalila. Většina alba se nese v o něco pomalejším tempu než minulá alba. Hlavní problém je ale, že každé předchozí album mělo nějakou vizi. Když to vezmeme chronologicky, Young States bylo mladé, radikální a odvážné; Youth vyčistilo zvuk a více přešlo z hardcore k punk rocku a líbivým refrénům; na Everything Is Going to Heaven se Citizen ponořili do pořádné temnoty. Na As You Please podobná zvuková vize chybí. Z části je totiž album uvízlé ještě v temnotě minulého alba Everything Is Going to Heaven, ale i v jasnosti a rozpoznatelnosti alba Youth. Škoda, že nezůstali po celou dobu alba v něčem jako na “In the Middle of It All”. Jakási hybridní varianta syntezátorového popu, ovšem hraná bez syntezátorů, jen za pomocí melodických vokálů a kytar by mohla být východiskem. Takhle je z toho trochu guláš, který někdy funguje více, ale většinou spíše méně.
Doporučujeme: The Kid od Kaitlyn Aurelie Smith je nezapomenutelný psychedelický zážitek v hlubinách moře
Kaitlyn Aurelia Smith – The Kid
Vydavatelství: Western Vinyl Records
Žánr: Indie Electronic, Ambientní hudba, Elektronická hudba, Experimentální hudba
Hodnocení: 4.0/5.0
The Kid je jako podmořský zážitek s halucinogenními drogami. Jako potápění v hlubinách s užitým LSD.
Jsou alba, která od sebe skoro nejde rozeznat, jsou alba, která se liší žánry, melodickými postupy, tóninami, vyhrávanými stupnicemi, tempem, mohli bychom pokračovat dále a dále. Pak jsou ale alba, u kterých okamžitě poznáte, že budou naprosto unikátní. Akvarijní zvuk, podmořské zvuky, magické famfáry, to je ve zkratce album The Kid. V titulní skladbě “A Kid” jede rytmus beatů první třetinu písně mimo rytmus ostatních nástrojů a zpěvu, což podtrhuje experimentální přístup alba. Kromě toho slyšíte elektronickými bicími vytvořený dupot, pružiny, bubliny. The Kid je jako podmořský zážitek s halucinogenními drogami. Jako potápění v hlubinách s užitým LSD.
Nic podobného neuslyšíte široko daleko. Kromě roztodivných zvuků připomínající zvuky přírody, i zvuky mechanické, slyšíme vlivy asijské i africké tradiční hudby, jako na “To Follow & Lead. The Kid není album pro poslech jen tak bokem a pokud byste ho přinesli na párty, asi by vás už kamarádi nepustili ani k žádným leegálním drogám. Je důležité poslechnout si album v klidu a vychutnat si ten ptačí zpěv a na pozadí pulzarovitého a překvapivě hřejivého elektronického efekt na instrumentální skladbě, jejíž název řekne vše: “Who I Am And Why I Am Here”, díky které se dostanete z podmořských zvuků na souš a slyšíte vedle ptactva i cvrčky. Když se albu věnujete dostatečně, vtáhne vás svou náladou okamžitě, jinak se k vám však bude stavět odtažitě. Na poslední písni slyšíte violu, trubky, píšťalu a tak nějak přemýšlíte, co jste to vlastně zrovna slyšeli. Není to album pro každého, za tenhle nezapomenutelný zážitek, který se vám může dostat, to však stojí za to alespoň zkusit.
Yumi Zouma si udělali na druhém albu pořádek s elektronikou a vyplatilo se to
Yumi Zouma – Willowbank
Vydavatelství: Cascine
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Electronic, Alternative Dance
Hodnocení: 4.0/5.0
Novozélandská elektro popová kapela Yumi Zouma vydává po roce od debutu nové album. Na jaře na sebe navíc upozornili také cover albem (What’s the Story?) Morning Glory, které sice nebylo oficiálně vydáno skrze všechny dostupné prostředky a bylo pouze k dostání na Soundcloudu, avšak na stále početné fanoušky Oasis tímto počinem udělali dojem a část z nich se určitě stala i příznivcem původní tvorby této kapely. Yumi Zouma vytvořili skvělé uklidňující a příjemné album. Hlas zpěvačky Christie Simpson je trochu níže položený a daleko více hloubavý. Jakoby spolu s druhým albem dospělo i jakési její pěvecké alter-ego. Není využíváno tolika hlasových efektů, vokály nejsou ponořeny do tak husté elektronické mlhy a slyšíme více přímá hudební sdělení písní, která se vyplatila. Hlas Christie Simpson obyčejně doplňují taneční rytmy basy, tleskací beaty, shakery, jasná a čistá elektrická kytara a doprovodný mužský vokál.
Většinou album ale není o poskakování na parketě, ale spíše o procházení skrze ulice města v deštivém počasí.
Willowbank je celkově více tanečním albem než to předchozí Yoncalla a to přestože je elektroniky (alespoň podle dojmu) o něco méně najednou. Naplno do taneční hudby se kapela ponoří třeba na soudobé předělávce osmdesátkového diska “In Blue”. Většinou album ale není o poskakování na parketě, ale spíše o procházení skrze ulice města v deštivém počasí. Tento styl definuje svým anglickým zvukem perfektně třetí píseň “December”. Kapela ale elektroniku umí i úplně zahodit a ukázat, že to umí po staru i bez ní, jako na akustické písni “Gabriel”. Druhé album Yumi Zouma Willowbank je slušným pokračováním. Ať už kvůli disko peckám postaveným do konfrontace s problémy všedního dne, ještě více však kvůli večerním, jemným a vyspělým baladám jako právě “Gabriel” nebo “Carnation”.
