Rozcestník:
James Blake – Assume Form (James Blake po spolupracích na zvučných projektech zanechává více asertivní dojem)
Papa Roach – Who Do You Trust? (Když Papa Roach odhodí zábrany, umí i překvapit)
Toro y Moi – Outer Peace (Rozpolcený průkopník chillwave Tory y Moi)
The Chainsmokers – Sick Boy (Chainsmokers se na Sick Boy dají poslouchat a to je pro začátek slušný úspěch)
Switchfoot – Native Tongue (Switchfoot – Native Tongue)
DOPORUČUJEME: Lost Under Heaven – Love Hates What You Become (Zamilovaná dvojice psanců Lost Under Heaven se probouzí ze zamilovanosti a statešně se pere se problémy)
Lety Mimo – Civilizace 3000 (Borci na konci modrého hudebního serveru)
James Blake po spolupracích na zvučných projektech zanechává více asertivní dojem
James Blake – Assume Form
Vydavatelství: Polydor / Republic
Žánry: Alternativní R&B, Alternativní elektronická hudba, Art Pop, Indie Electronic, Alternativní Rap
Hodnocení: 3,5/5,0
Čtvrté album zpěváka, skladatele, producenta Jamese Blaka, přichází po delší pauze. V uplynulých letech se totiž věnoval hlavně spolupracím s jinými interprety. Jeden z památných momentů je například jeho objevení se na úspěšném a ambiciozním albu Lemonade Beyoncé nebo neméně ambiciozním soundtracku filmu Black Panther. Ačkoliv je tak James Blake velice obezřetným a ne zrovna progresivním tvůrcem, který by chtěl objevovat nové žánry, se správnými špetkami příměsí žánrů elektronické hudby jako future bass, UK garage nebo dokonce dubstepu, dokázal spolu s jeho pracovitostí a ochotou spolupracovat i na projektech jiných interpretů, vybudovat známé jméno, které zaručuje kvalitu. A také něco jako rozeznatelný zvuk.
Pod jménem James Blake si totiž poměrně snadno představíte hudbu určitého intimního, večerního zvuku. Jeho poněkud mainstreamově znějící uhlazený hlas se staví do kontrastu s ochotou experimentovat s obrovskou zvukovou paletou. James Blake musí mít pěkně velké disky jeho pracovního počítače, protože patrně používá terabajty a terabajty různých virtuálních nástrojů. Jak jinak si totiž vysvětlit, že jednou z jeho alba hrají beaty a syntezátory R&B a hned po chvíli se to zase hlavní směr změní na orchestrální/filharmonické prvky a takto se to mění několikrát za píseň?
…písně z Assume Form vyvolávají více asertivní dojem.
Když se podíváte na obrázky minulých alb Jamese Blakea, rozdíl v porovnání s nynějším je znát i v hudbě. Zatímco minulá alba mají většinou ušmudlané nebo rozestřené postavy Jamese — to minulé The Colour in Aything (2016) dokonce jen kreslenou a těžkou rozeznatelnou — na albu novém se James Blake dívá napřímo na posluchače. Ať už je osobnostní změna zaviněna jeho romantickým vztahem k přítelkyni, či rozšířením působnosti, písně z Assume Form vyvolávají více asertivní dojem. Alespoň tedy na skladatele, který byl kvůli minulým introvertním a chmurným albům přezdíván jako “Sad Boy”. Ony nečekané zvukové zvraty, které Blake opět používá jsou nyní nečekaně často spíše než znakem odlišnosti a vyhraněnosti, znakem odvážnosti a proaktivity.
Třeba hned úvodní “Assume Form” je hodně rozpolcená ve smutných, odevzdaných elektronických zvucích a smyčcových syntezátorů, ale i čistých, nadějných a něžných zvucích piána. Blakova melancholie je jiná. Nesnaží se v ní utopit, ale něco s ní udělat. Píseň má tak i přes tradičně poklidný zvuk i některé zvukově agresivnější pasáže.
Přijdou ale ještě odvážnější nálady, které mají za následek i hosté, převážně rapoví, jako rapper Travis Scott na trapové “Mile High” nebo alternativním R&B s elektro soulovým zpěvákem Mosesem Sumneym “Tell Them”. Na obou písních se pak objevuje i producent Metro Boomin.
Jsou to ale přece jen ty nejvíce tišší, minimalističtější a o něco uspořádanější momenty alba jako “Are You In Love?” nebo elektro ukolébavky “I’ll Come Too“ a atmosferická “Lullaby for Insomniac”, patrně věnované Blakově přítelkyni, herečce Jamilee Jamile, jenž jsou přece jen nakonec tím, co Blakovi sluší o něco více.
Rozpolcený průkopník chillwave Tory y Moi
Toro y Moi – Outer Peace
Vydavatelství: Carpark Records
Žánr: Alternativní R&B, Synth Funk, Chillwave
Hodnocení: 3,0/5,0
Elektronická psychedelie, retro popové, vláčné vokály, zvuk vybledlého slunce… Pokud bychom chtěli jmenovat nějaký žánr, na jehož vznik měl internet velký vliv, nemohli bychom opomenout to, čemu se říká chillwave. Nejenže totiž internet pomohl rozšířit tento žánr, který zažil svůj boom někdy okolo roku 2011, mezi lidi, ale chillwave hudba se i často motá okolo témat toho, jak moderní technologie ovlivňují člověka. Toro y Moi je jeden z hlavních průkopníků chillwave a není se tedy co divit, že každý příznivce tohoto druhu hudby od něj očekává to nejlepší.
Toro y Moi dělal v průběhu svých předchozích pěti alb všechno proto, aby posluchače zabavil a zkoušel tu něco ve stylu synthpopu, tam zase něco, co bylo rockovější. A tak například jeho album What For? z roku 2015 byl čistokrevný indie rock a tahle kytarová hudba s fyzickými nástroji měla do prvního elektronického alba Causers of This (2010)už dost daleko. A to přesto, že si pořád držela vcelku podobnou klidnou a sluníčkově hřejivou atmosféru. Už na minulém Boo Boo (2017) se Toro y Moi vrátil k elektronickému přístupu a ten si nechává i nyní.
Je to jako zírat do displeje mobilu po požití LSD. Tak nějak celkově ztracený potenciál zážitku.
Outer Peace se nese v o něco rychlejším tempu. Písně jako úvodní “Fading”, třetí “Laws of the Universe” či sedmá “Freelancer” jsou dosti funkové. Právě tento elektronicko-funkový přístup lze brát jako vcelku povedený nový směr, zatímco pomalejší a více ambientní a atmosferické písně jako “Miss Me”, “New House” nebo “Monte Carlo” zklamou svou průměrností a táhnou celý požitek směrem dolů. Celkově album nepůsobí tak jednotně jako minulá alba. Pokud by se mělo popsat nějakým pocitem či obrazem, vše se ztrácí. Je to jako zírat do displeje mobilu po požití LSD. Tak nějak celkově ztracený potenciál zážitku.
Není náhodou, že na obrázku alba Toro y Moi sedí v jakési futuristické místnosti obklopen MIDI klávesami, ale zírá do obrazovky. Jakoby se až příliš ponořil dovnitř své hudba a trochu mu utekl nadhled nad ní. Jen silnějších 3,0.
Když Papa Roach odhodí zábrany, umí i překvapit
Papa Roach – Who Do You Trust?
Vydavatelství: Eleven Seven
Žánr: Rap-Rock, Rock, Alternativní Rock, Elektronický rock, Pop/Rock
Hodnocení: 3,0/5,0
Papa Roach jsou jednou z těch kapel, která nemá již sobě ani komukoliv jinému co dokazovat. Mají stabilní fanouškovskou základnu, kterou již neztratí, ale asi ani moc nerozšíří. Tito fanoušci na Papa Roach rádi zajdou na jejich koncert kdykoliv budou poblíže. A ten, kdo zažil Papa Roach naživo jistě dosvědčí, že je ani moc nemusíte mít dvakrát rádi na albech, aby to byl zážitek. Je to bohužel (nebo naštěstí?) jedna z těch kapel, která jakoby existovala pro koncerty, popřípadě k „párty poslechu“ na různých veřejných či soukromých akcích nebo jízdě autem s kamarády.
Rap-rock je ostatně v tomto často právě takto. Soukromý poslech Limp Bizkit je v určitých hudebních kruzích něco jako při návštěvě filmového semináře na vysoké škole zmínit, že jste byli v kině na Babovřeskách. Naopak po zaznění prvních tónů kytary Wese Borlanda a prvním “shit” do mikrofonu od Freda Dursta, i ten největší hipster odhazuje své falešné brýle a zapomíná, co je to Pitchfork, protože si uvědomuje, že tohle bude jedna z největších koncertních jízd života.
Nová alba takovýchto kapel jsou tak spíše jakousi připomínkou a pozvánkou na koncerty. Minulé album Papa Roach Crooked Teeth (2017) ale bylo překvapivě dobré a leckdo tak mohl očekávat, že se změnila doba a Papa Roach se naučili být zajímaví i ve studiu. Bohužel spíše ne. Protože zatímco minule zněli Papa Roach sví a jak kombinovali nějaké moderní trendy s původním zvukem, měli jasně daný směr a vznikla z toho vznikla dobře vyvážená směs, tentokrát na Who Do You Trust? slyšíme mnoho míst, kde jak klišovité pseudo-tvrďáctví (“Not the Only One”), tak popové pokusy vyznívají do prázdna.
Například pop punk “Feel Like Home” je i přes jednoduchý, ale vcelku chytlavý melodický úvodní kytarový riff šíleně nudná a profláklá píseň po hudební i textové stránce. Spolu s marně úspěch Twenty One Pilots stíhající dynamickou “Elevate” patří mezi průšvihy Who Do You Trust? i utahané pop rockové pokusy jako “Come Around”. Ty jsou na tom podobně bledě jako problematická úvodní “The Ending” vhodná maximálně pro sestřihy wrestlingových zápasů. Hned následující “Renegade Music” je samozřejmě hodně okatě inspirovaná Rage Against the Machine. Je to ale vhodné?
Je pochopitelné, že je pro Papa Roach tahle kapela velkou inspirací, kdyby ale někdo na začátku devadesátých let začal vyhrávat ve své písni úryvky z “Johnny B Goode” Chucka Berryho, všichni by jen krčili rameny. A to je — ačkoliv se to možná vůbec nezdá — mezi vydáním “Johnny B Goode” a ikonické písně “Killing in the Name Of” RATM už skoro stejný rozdíl let jako mezi “Killing in the Name Of” a nynějším albem Papa Roach.
Ne, že by snad bylo špatné odkazovat na kohokoliv z hudební minulosti, ale záleží na způsobu, jakým je to uděláno a tady je to přece jen až moc šablonovité a neprozíravé. Zvlášť, když následují další písně jako “Not the Only One” nebo “Who Do You Trust?”, které rovněž evokují pocit, že si Papa Roach prostě řekli: „Pojďme zkusit něco na styl Rage Against the Machine”.
Nejlepší momenty alba tak přijdou až ke konci alba, kdy si řeknou Papa Roach: „Tak jsme uspokojili fanoušky, teď můžeme zkusit něco odvážnějšího.“ Ať už je to nestydatě rádiová “Problems” s dobrou kytarovou melodií, která by mohla být chytrý způsob, jak proklouznout do mainstreamových rádií k lidem, kteří Papa Roach jinak neposlouchají a nebo hned následujcící “Top of the World” se stabilním zvukem, kombinujícím rap-rock s lehkými vlivy elektronické hudby, fungují na albu pro poslech z alba překvapivě dobře. A to i přesto, že nebudou asi zrovna patřit do nejoblíbenějších písní fanoušků kapely, ani nebudou patřit mezi největší odvazy na koncertech.
Vůbec nejlepší písní alba je bezpochyby jen něco přes minutu dlouhá “I Suffer Well”, která udeří posluchače do uší svým nekompromisně tvrdým punkovým stylem. Druhá nejlepší píseň je navíc hned následující “Maniac”. Skvěle melodicky i dynamicky zvládnutá píseň používá výrazné syntezátory, které vyčnívají tak, jakoby se do písně ani nehodily, ale tento risk ve spojení s nečekaným breakdownem po druhé minutě písně přinese své ovoce. Na “Maniac” pak navazuje se stejným syntezátorem, ovšem tentokrát více na pozadí i poslední “Better Than Life”. Kdyby takový směr jako na konci alba nabrali Papa Roach po celou dobu alba, mohlo to být třeba jedno z nejlepších alb Papa Roach vůbec. Takhle je to ale jen na slabších 3,0.
Chainsmokers se na Sick Boy dají poslouchat a to je pro začátek slušný úspěch
The Chainsmokers – Sick Boy
Vydavatelství: Bertus
Žánr: Dance Pop, Elektronická taneční hudba, Pop, Dubstep
Hodnocení: 2,5/5,0
Nejdříve sebe parodický a ironický virální hit “#Selfie” a pak prozření ve stylu: Ještě více peněz vyděláme, když si z lidí nebudeme dělat legraci, ale budeme to dělat jakože vážně” a nástup rádiových dance popových písní jako “Closer” s Halsey a “Something Just Like This” Coldplay učinil z The Chainsmokers jedny z vůbec nejhranějších interpretů dnešní doby. Jejich debut Memories…Do Not Open bylo ale vážně otřesné hudební podnikání a nejhorší na tom bylo právě to, že písně měly úspěch a člověk se mu právě kvůli vysokým rádiovým rotacím jejich hitů nemohl vyhnout.
Druhé album je oproti tomu výraznější zlepšení. Zní to, jakoby Chainsmokers při tvoření písní i používali mozek a nejen své kreditní konto. Například “Hope” se švédskou zpěvačkou Winonou Oak se snaží budovat určitou atmosféru. Je to sice trochu vykrádačka elektro tria jménem Major Lazer a taky Clean Bandit, ale text dává smysl, stejně jako hudební podkres. Písničkářka Emily Warren exceluje s Chainsmokers na “Side Effects”, která je sice instantní a trochu opomíjivá, ale povedená energická popová pecka. Špatně nevyzní ani poslední “Save Yourself” se sice dost tupou, ale extrémně ničivou a návykovou melodií. Odvážný dubstep ukáže, že Chainsmokers dokážou kromě opatrných popových fláků vytvořit i něco relevantního na klubové scéně.
Naopak písně jako “Beach House” nebo “Somebody” jsou částečným návratem do do líných, kasírujících podob Chainsmokers z minulého alba. Buďme ale rádi, že se dají tentokrát Chainsmokers na Sick Boy konečně poslouchat. Slabých, ale kupodivu 2,5.
Switchfoot relevantní a aktuální i na 11 album
Switchfoot – Native Tongue
Vydavatelství: Concord / Fantasy
Žánr: Pop/Rock,
Hodnocení: 3,5/5,0
Kapela Switchfoot ze San Diega, jejíž úspěch byl původně založen na doznívajícím vlivu grunge a alternativního rocku na konci 90. let, ukazuje, že se jí daří být relevantní i v dnešní o dost rozdílné hudební scéně. Kapela postavená okolo dvou bratrů, basisty Jona Foremana frontmana Jona Foremana využívá na Native Tongue nejen svůj talent k vytvoření chytlavých písní, ale i ochotu dřít v studiu na dopilování zvuku. Switchfoot na Native Tongue též zdobí zvládnutá různorodost, a tak si mohou dovolit být jednou U2 (silná úvodní “LET IT HAPPEN”), hned na to zase Imagine Dragons (“NATIVE TONGUE”), pak zase Coldplay (“WONDERFUL FEELING”) a všechno zvládnout srovnatelně — a vzhledem k současnému tvůrčím ustavu těchto kapel — snad i lépe než jejich inspirační předlohy.
Switchfoot zvládají též rockové nářezy typu “TAKE MY FIRE” stejně dobře jako závěrečný romantický doják “YOU’RE THE ONE I WANT” a člověk jim oba typy nálad, které na labu vyjadřují dokonce i věří. Jako překvapivý triumf se zdá být dance popový duet s hudebnicí Kaleou Sinclair “THE HARDEST ART”, na kterém slyšíme elektrické kytary až v závěru a to ještě ve spíše jen druhořadé funkci.
Například píseň “WE’RE GONNA BE ALRIGHT” je už trochu moc přehnaně pohodová a bezstarostná. Stejně tak celá rozpolcenost a nestálost alba, které je každou chvíli stylově dost jiné a až příliš málo je spojuje, je na škodu výslednému dojmu.
Nejsou to žádné geniální výtvory, ale je to poctivé album, ze kterého jde slyšet velká zkušenost, díky které Switchfoot z přehledem sází povedené momenty.
Zamilovaná dvojice psanců Lost Under Heaven se probouzí ze zamilovanosti a statešně se pere se problémy
DOPORUČUJEME: Lost Under Heaven – Love Hates What You Become
Vydavatelství: Mute
Žánr: Alternative/Indie Rock, New Wave
Hodnocení: 4,5/5,0
Manchestersko-nizozemské duo Lost Under Heaven se od zvukové euforie jejich lásky Spiritual Songs for Lovers to Sing (2016) posunuje k realitě a kolize ideálů s realitou vyvolávají emocionálně silné písně. Už hned naprosto nekompromisní úvodní “Come” s drtivým zvukem syntezátorů, kytar a bicích jakoby říkala: nalezení duševního dvojčete udělá tvůj život snažší, ale nezmizí díky tomu úplně všechny problémy tebe a celého světa okolo. Elektronický grunge “Bunny’s Blues” je další velkou peckou.
A to teprve následuje srdcervoucí existencionální třetí píseň “The Breath of Life” Elleryho Jamese Robertse. I reverbové kytarové očistcové koupele s hlasem jeho partnerky Ebony Hoorn na titulní “Love Hates What You Become” fungují perfektně. Bezprostřednost Patti Smith, temnota Nicka Cave, ale i rockové rytířství Foo Fighters daly vzniknout dalším povedeným písním jako “Post-Millenial Tension.” Vše to řídí jeden z nejlepších producentů současného alternativního rocku John Congleton a člověk žasne, jak při takovém množství alb, na kterých dokáže za rok spolupracovat, propracuje každý zvukový detail.
Když Ellery James Roberts řve jako o duši v závěrečné hymně nočních zatracenců “For the Wild”, začínající nádhernými kytarovými akordy, nelze si povšimnout, že melodický občas až moc strohý melodický základ je trochu v rozporu s ambiciozním přístupem velkolepé instrumentace a nasazením obou zpěváků. Je to pak trochu jakoby se snažili pouze v rozbitém karavanu dotáhnout do konce velkolepou cestu kolem světa. Tohle snílkovské bláznovství spojené s odvahou však tvoří právě to unikátní na téhle dvojici psanců, které člověk nemůže mít nerad.
Borci na konci modrého hudebního serveru…
Lety Mimo – Civilizace 3000
Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Alternativní Rock, Pop/Rock, Funk Rock, dEaTH mETaL
Hodnocení: 3,5/5,0
Pražská, už snad legendární kapela Lety Mimo vydala zajímavé album Civilizace 3000, kde se statečně perou s elektronickými prvky (“Tak nevím” je pecka jako hrom) a excelují neotřelými texty, určitě si album poslechněte, pokud jste příznivci českého rocku. Chtěl jsem původně napsat pár normálních odstavců, ale když jsem si pročítal jeden z nejmenovaných předních českých hudebních serverů, tak mě odrovnala jedna informace zde uvedená tak moc, že snad už ani nic psát nemá cenu.
U kapely, ve které působil jeden z nejvlivnějších českých vtipálků současnosti, satirický grafik Tomáš Břínek, je to vlastně zatraceně symbolické. Když totiž kapela zpívá třeba v textařské chuťovce “Party bitch”: “Zítra to zabolí, až přijdou nohy k sobě,” vedle upřímně romantických písní, které jsou na albu také (“Supermarket lovers”), dává vědět všem okolo, jak velký má nad okolním světem nadhled. Jakoby tenhle jejich přístup zasáhl i mimo kapelu…
