NA VRANÍM HNÍZDĚ: Nová alba Banks, Chance the Rapper, Of Monsters and Men, Purple Mountains a další…
Americká elektropopová zpěvačka Banks přináší i na svém třetím albu III svůdný, ale i inteligentní pop. David Berman se vrátil, aby se na prvním a posledním albu Purple Mountains rozloučil se stylem. První řádné album Chance the Rappera The Big Day dopadlo jako naprostý propadák. Of Monsters and Men se díky písním “Alligator” a “Wars” můžou udržet na vrcholu, většina FEVER DREAM je ale pro ně varovným znamením.
Podíváme se také na skvělé rapové album, na kterém zapůsobila chemie mezi rapperem Freddiem Gibbsem a producentem Madlibem. Naopak album Duck známé britské kapely Kaiser Chiefs jako úspěch brát nelze. Podíváme se také na album Florist Emily Alone,na kterém se Emily Sprague odloučila od ostatních spolupracovníků projektu Florist a vyrovnávala se na cestě skrze Spojené státy se smrtí své matky.
Chci doplout ke:
Banks – III
Vydavatelství: Harvest / Virgin EMI
Žánr: Elektropop, Alternativní R&B, Pop, Alternativní pop
Hodnocení: ★★★½☆
DOPORUČUJEME: Purple Mountains – Purple Mountains
Vydavatelství: Drag City
Žánr: Písničkář, Alternativní Folk, Folk-Rock, Alternativní Country
Vydavatelství: ★★★★☆
Chance the Rapper – The Big Day
Vydavatelství: Chance the Rapper
Žánr: Rap, Pop-Rap
Hodnocení: ★½☆☆☆
Of Monsters and Men – FEVER DREAM
Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Pop/Rock, Folk-Rock, Chamber Pop, Dream Pop, Synth-Pop, Alternative/Indie Rock, Folk Pop
Hodnocení: ★★★☆☆
DOPORUČUJEME: Freddie Gibbs / Madlib – Bandana
Vydavatelství: Keep Cool / RCA
Žánr: Rap, Gangsta Rap, Jazz Rap
Hodnocení: ★★★★☆
Kaiser Chiefs – Duck
Vydavatelství: Polydor
Žánr: Pop/Rock, Rock, Britpop, Power Pop
Hodnocení: ★★½☆☆
Florist – Emily Alone
Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★★☆
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Banks přináší i na svém třetím albu III svůdný, ale i inteligentní pop
Banks – III
Vydavatelství: Harvest / Virgin EMI
Žánr: Elektropop, Alternativní R&B, Pop, Alternativní pop
Hodnocení: 3,5/5,0
Zpěvačka Jillian Banks z Orange County v Kalifornii na svém třetím albu přináší další směs sofistikovaného popu mísící vlivy současného mainstreamového popu, R&B a alternativní hudby. Na albu III je slyšet oproti druhému, na elektroniku bohatému albu The Altar posun k minimalističnosti a k propracovaným vokálům, které se staly na tomto albu ještě více stěžejním prvkem než je to obvyklé. Příjemný a svůdný hlas zpěvačky se přehlušuje s elektronicky upravenými, robotími hlasy.
Někdy to je spíše na škodu a člověk by ocenil přirozenější a lidštější projev, nicméně to dotváří zajímavý kontrast mezi hřejivým hlasem a hlasem roboticky chladným. Uklidňujícím a znepokojujícím.
Na albu se vystřídala celá řada vlivných producentů. Častý spolupracovník s ASAP Rockym, Anonhim nebo Kanye Westem — Skot Hudson Mohawke, se postaral o píseň “Gimme”. Rovněž Kanyeho a navíc ještě i kápo Justina Vernona, Bona Ivera Chance nebo Chance the Rappera Francis and the Lights (Francis Farewell Starlite) zase pomohl s “Look What You’re Doing To Me”. R&B zpěvák a producent Miguel se zase postaral o “The Fall” a jedna z největších producentských hvězd popové hudby vůbec — s Adele, Rihannou či Florence and the Machine spolupracující Angličan Paul Epworth, stojí za “Hawaiian Mazes”.
Úvodní “Till Now” má parádně detailní nasekané vokály a dokazuje, jak je možné s lidským hlasem za dnešních podmínek propracovat. “Gimme” Hudsona Mohawkeho, která je nejspíše vůbec nejpovedenější písní alba. Píseň má parádní atmosféru i intenzitu. Syntezátor ve sloce nemohl znít lépe.
Další parádní písní alba je “Stroke” se zkresleným zvukem, který se v první polovině písně drží v temné atmosféře čekání na ducha pod postelí, ale v druhé dojde k částečnému uvolnění, dokud se píseň nevrátí zpět k refrénu.
Hudba Banks, jejíž jeden ze největších hitů se jmenuje “Fuck With Myself” byla odjakživa spjata se sexualitou a snahou o nalezení sexuální nezávislosti. “When you asked me if I could fuck you / When you asked me I should have said no,” zní na “If We Were Made of Water”.
Jak je z úryvku vidět, Banks umí o podobných věcech zpívat tak, že nezní jako hudební prostitutka, spíše chce naopak vždycky stát na vlastních nohou. Díky její výslovnosti i hlasu, zní však sexy a tak se nakonec jedná o win-win situaci.
Do světlých stránek alba patří rozhodně i píseň “Propaganda” s odhodlaným zvukem postaveném na kontrastu vokální jemnosti a agresivity, kdy v refrénu Banks v jednu chvíli skoro chraptí.
Album je bohužel prorostlé mnoha nijak zvlášť zajímavými popovými písněmi s nádechem R&B jako “Godless” nebo “Contaminated”, které sice mají hezkou atmosféru večerních a nočních dramat, o kterých Banks zpívá, ale zároveň s jejím hypnotickým hlasem trochu ukolébají album. Úplně nejhorší v tomhle je však poslední “What About Love”, která je možná dobrou písní akorát, pokud se zrovna chystáte spát, ale jinak asi moc ne.
Texty jsou autentické a člověk věří Banks, co zpívá. Nejedná se ani náhodou o žádné prázdné mlácení slámy, ale o skutečná lidská vztahová dramata. Škoda jen toho děsně hypnotického tónu, které konstantní beaty mají a bohužel díky silným vokálním modulacím, i její hlas.
Lepší je díky tomu asi poslechnout si pár písní a 47 minutové album nepouštět si album celé od začátku do konce. To je bohužel něco (ač to může znít absurdně), pro co hodně dnešních zpěváků a zpěvaček album dneska už ani nepřipravuje. Silných 3,5.
DOPORUČUJEME: David Berman se vrátil, aby se na prvním a posledním albu Purple Mountains rozloučil se stylem
Purple Mountains – Purple Mountains
Vydavatelství: Drag City
Žánr: 4,0/5,0
Vydavatelství: Písničkář, Alternativní Folk, Folk-Rock, Alternativní Country
Rodák z Virginie David Berman oznámil v roce 2009 konec své indie rockové kapely Silver Jews a prohlásil, že se během této pauzy bude snažit najít nějaký smysluplný způsob, jak by mohl napravit všechno zlé, co společnosti udělal jeho otec, vlivný lobista lobujcí nejčastěji za tabákový, alkoholový a zbrojní průmysl, Richard Berman. V té době se David o svém otci pokoušel napsat knížku a HBO dokonce projevilo zájem knihu zfilmovat.
David Berman nicméně usoudil, že by nakonec prokázal svému nenáviděnému otci, kterého nazval na internetovém fóru různými krásnými názvy jako například: „lidský obtěžovatel“, „vykořisťovatel“, lump“ nebo „světově historický ču***cký zku***syn“. Boj proti otci ale na tomto fóru nakonec začal a skončil a dále se nedostal.
Zato k zajímavé spolupráci přemluvili Bermana australští elektroničtí a samplovací (a taky ikoničtí) mágové The Avalanches se kterými spolupracoval na samostatném singlu “A Cowboy Overflow of the Heart” a poté na “Saturday Night Inside Out” z alba Wildflower (najde se tu někdo, kdo si vzpomene na náš vůbec první článek „10 nejlepších alb roku 2016,“ kde toto album figurovalo?).
Nakonec se Berman vrátil až po 10 letech. Pro návrat shromáždil dokonce úplně novou kapelu, kterou nazval jako Purple Mountains. Do kapely vzal Jeremyho Earla a Jarvise Tavaniera z brooklynské folk rockové kapely Woods a poslední píseň “Maybe I’m the Only One for Me” vznikla dokonce za pomocí Dana Auerbacha z Black Keys.
Díky obsazení má kapela lehký nejen alternativně rockový, ale snad ještě více nádech folku a jeho formy na Americana. Lo-fi zvuk, který však přidává na některých místech smyčcové nástroje (což pro lo-fi nahrávky nebývá zase tak časté) a nezvyklé akordy, trochu připomínají stará alba Van Morrisona, ale pouze tu smutnější a letargickou část. Není pak asi překvapením, že mnoho z alba zní jako vypůjčené od kapely Woods, ze které pochází dva členové.
Asi tři týdny po vydání alba se bohužel svět dozvěděl, že debutové album Purple Mountains byla vlastně taková poslední, rozlučková párty Davida Bermana s životem. Jakkoliv může znít ujetě, že by někdo pořádal párty pro svůj konec, tak z alba skutečně jde přesně takovýhle dojem. Berman totiž nejenže se na Purple Mountains ani nesnaží najít nějaké východisko v podobě, když už ne nalezení naděje, na kterou už je očividně pozdě, alespoň se smířením se s temnotou, jak to dělal Bowie na Blackstar.
Berman zní prostě lhostejně. Na “That’s Just the Way That I Feel” vnímá všechny věci, co se mu v životě staly a dokonce do písní i přidává kus humoru.
“I met failure in Australia
I fell ill in Illinois
I nearly lost my genitalia
To an anthill in Des Moines,”
zpívá svým hlasem připomínající vyhořelého country zpěváka, který zpívá za poloprázdné dno stříbrňáků každou středu v zapadlém baru v Brooklynu.
Berman však nenalézá ve vzpomínkách nějakou zvláštní útěchu nebo radost. Spíše si jen říká: “Jo, tohle bylo docela fajn a asi bych z toho měl mít radost. Ale ten zbytek světa je jen chaos.“.
Když se podíváme do textů, Berman o své sebevraždě mluvil a to naprosto srozumitelně: “The light of my life is going out tonight,” zpívá na “Darkness and Cold”. Texty jsou mimořádně zajímavé a dokonce ani nemusíte být depresivní maník v posledním stádiu před sebevraždou, ale Berman nabízí i něco s čím se například mohou ztotožnit všichni, kdo si procházejí vztahovou krizí.
“She’s making friends, I’m turning stranger
…
Sometimes I wish we’d never came here,”
zpívá například na písni “She’s Making Friends, I’m Turning Stranger” o mezeře mezi dvěma partnery, která se neustále zvětšuje a nejde to zastavit. Když Berman zpívá na “Margaritas at the Mall”, je to skoro jakoby mával posluchačům před obličejem papírem, na kterém je napsáno: “Vidíte? Ani takové cool věci, jako chlastat margarity v obchodě mi už nedělají žádnou radost, i když jsem z nich kdysi nějakou radost cítil, zbyla z ní ale jen matná vzpomínka kdesi v dáli.“
Nesmíme si však myslet, že Berman psal úplně celé album ve stavu, kdy byl rozhodnut skoncovat se životem. Někdy je tak jeho humor skutečný a ačkoliv velice trpký a sebehanící, jako například na poslední písni, která zní jako píseň plážové barové unavené kapely “Maybe I’m the Only One for Me”, kdy se Berman zřejmě skutečně bavil a vnitřně smál.
Znovu to ale potvrzuje tenhle koncept rozlučkové párty, kdy je již vše sečteno, podtrženo a rozhodnuto
Je to pochopitelně velice smutné album, avšak najde se na něm i překvapivě velké množství pozitivního – není to totiž vlastně na jednu stranu i docela povzbuzující, že i někdo tak zničen životem dokáže opustit tenhle svět s takovýmhle frajerským přístupem?
Album by bylo unikátní tak či onak, ale když člověk vidí, co za ním bylo, člověk nemůže jinak a vidět tyhle dopisy na rozloučenou – a nebo labutí písně (jak chcete) – jako hodnotnější než samostatně. Ať tedy odpočívá v pokoji. Zatracený syn, černá ovce rodiny i společnosti, podivín, zbabělec, zneuznaný syn, vždycky autentický hrdina David Berman. Silných 4,0.
První řádné album Chance the Rappera The Big Day dopadlo jako naprostý propadák
Chance the Rapper – The Big Day
Vydavatesltví: Chance the Rapper
Žánr: Rap, Pop-Rap
Hodnocení: 1,5/5,0
S Chance the Rapperem je to jako na houpačce. Zatímco jeho minulý mixtape Coloring Book bylo zábavným a šťavnatým rapovým počinem, kde se objevovala živá kapela, soulové i gospelové vlivy, stejně jako house nebo funk, současné album The Big Day je jedna velká rapová monotónnost. Jeho hlas zní unaveně a když k tomu připočteme hypnotické syntezátory, naprosto přehnanou délku 1 hodinu a 17 minut vzhledem k síle materiálu a především taky líně napsané texty, je z alba The Big Day i přes široké obsazení hvězdami, dost nudnou rapovou výpravou.
Chance the Rapper by byl rád něčím jako Kanye West a rád by spojil mostem různé kulturní břehy. Namísto toho je ale The Big Day jen jedním velkým zmatkem. Sice plným hvězd, ale zmatkem. Texty jsou vlastně většinou jen takovým rapovým freestylem a nedávají dohromady žádný smysl.
Pro ukázku:
“If you blink you might miss it
You gotta click it or ticket”
nebo:
“I don’t wanna sit and argue, Good Burger shoulda taught you
We all dudes”
a nebo další pasáž:
“And I’m all professional and proper
But my baby mama stopped me in a meeting (Skrrt, skrrt)
Just to AirDrop me some nudes”
Zkrátka jako z nějakého generátoru náhodných rapových veršů. Problém je, že kdybyste nasadili na nějaká klíčová slova pokročilou umělou inteligenci, která by generovala rapové texty, zvládla by to lépe.
Je to škoda, přece je zde ale jedno pozitivum. Pokud někdy Chance the Rapper dokáže vybalancovat tento chaos trochou potřebného řádu, může se stát, že jednou šokuje stejně jako Kid Cudi. Ten uměl též stvořit naprosté propadáky jako Speedin’ Bullet 2 Heaven a poté přijít s geniální kolaborací s Kayne Westem KIDS SEE GHOSTS. Takže třeba Chance the Rapper ukáže podobný comeback ve stylu Rockyho. Nezatracujme ho. Nelze mu totiž upřít vysokou dávku kreativity, takže třeba jednou…
Of Monsters and Men se díky písním “Alligator” a “Wars” můžou udržet na vrcholu, většina FEVER DREAM je ale pro ně varovným znamením
Of Monsters and Men – FEVER DREAM
Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Pop/Rock, Folk-Rock, Chamber Pop, Dream Pop, Synth-Pop, Alternative/Indie Rock, Folk Pop
Hodnocení: 3,0/5,0
Po vydání prvního nového singlu islandské kapely Of Monsters and Men “Alligator” to vypadalo, že bude novým a nečekaným zaměřením kapely, která se do této doby projevovala hlavně jako folková, rocková hudba. Melodické zvonivé kytary hrající stále stejné struny skoro jako z “Life is A Highway” Tomma Cochraneho, nádech Toma Pettyho a z moderního rocku možná trochu HAIM. Zároveň v tom ale zůstává kus vlastní duše Of Monsters and Men.
Pak ale začne “Ahay” s R&B beaty a dream popovým nádechem a nebo už vyloženě dream popová/synth-popová “Róróró“ a začne vám být jasné, že úvodní píseň a první singl “Alligator” byla vlastně jen návnada.
Lze v tom slyšet něco jako popovou verzi The Naked And Famous. Možná něco jako kdyby Halsey nahrála album s The Naked And Famous a nahrával to producentský specialista na rádiově přívětivý pop-rock Jacknife Lee (U2, R.E.M., the Killers, Robbie Williams, Snow Patrol, Editors, Catfish and the Bottlemen).
Což o to, dream pop s něčím, co by se dalo označit jako alternativní synth-pop by se dalo považovat za zajímavý nový směr a dokazuje to například povedená balada “Waiting For The Snow”. Stejně tak například hned následující “Vulture, Vulture”, kde se frontmanka Nanna Bryndís Hilmarsdóttir střídá s druhým zpěvákem Of Monsters and Men Ragnar þórhallsson.
Jinak ale bohužel, člověk aby se snažil najít na albu nějaké silné momenty, Blbé je, že zde ani nejsou momenty typu: Tohle je sice trochu hloupá a jednoduchá písnička, ale lidem se bude určitě líbit.
Of Monsters and Men se totiž potřebují udržet v rádiích, písněmi jako “Stuck in Gravity” s levně znějícím auto-tunem a celkově mdlými nápady , díky kterým zní jako nějaký amatérské německý pop nebo “Sleepwalker” znějící s opakovaným beatem s odklepem paličky tak nudně, že nebýt občasných pokročilejších producentských zásahů, spletl bych si to s písničkou Heleny Vondáčkové z posledního alba, to ale rozhodně nesvede.
Of Monsters and Men se snaží vybalancovat a najít kompromis mezi alternativou a popem. Bohužel se jim to ale nedaří zdaleka tolik jako na předchozích dvou albech Beneath the Skin (2015) a My Head is an Animal (2012).
Pokud však patříte mezi skalní fanoušky Of Monsters and Men a teď chcete skočit z mostu, nezoufejte. Na našem webu, protože jsme týpci odkojení filmovými klasikami jako Vykoupení z věznice Shawshank, totiž máme strašně rádi dobré konce po naturalistickém ději.
I tady je určitě naděje a nejen “Alligator”, ale také desátá píseň alba – příjemná a roztomilá popová romantická písnička “Wars”. S pasážemi jako: “Cold, but you glow / Like the streets of Tokyo” to totiž sice není nějaká geniální píseň, ale potenciál do rádií tyto dvě písně určitě mají.
Naopak daleko sofistikovanější “Waiting for the Snow” nebo “Vulture, Vulture” zase mohou hrát na alternativních rádio stanicích a playlistech Spotify, a tak tu máme vlastně nakonec splněný účel, který Of Monsters and Men udrží při životu a zajistí, že se na ně nezapomene a jejich kariéra nepoklesne při nejmenším do příštího alba.
Jen škoda, že se ten zbytek nepovedl.
Další zajímavá alba:
DOPORUČUJEME: Freddie Gibbs / Madlib – Bandana
Vydavatelství: Keep Cool / RCA
Žánr: Rap, Gangsta Rap, Jazz Rap
Hodnocení: 4,0/5,0
Po pěti letech se vrací rapper z Indiany Freddie Gibbs. Bandana je jeho druhým kolaborativním albem. Síla Freddieho Gibbse se skrývá v tom, že ačkoliv využívá poměrně otřelé rapové výrazy jako jeho typické “I don’t give a shit,” používá je v kontextu, které zní zábavně. Z alba si tak v hlavě odnesete třeba pasáže jako:
“Fuck You Friday was such a great holiday
that I thought I would extend the holiday season,
and let’s call it ‘I Don’t Give A Shit Saturday,’”
Na albu se rovněž vyskytují obvyklá témata rapu jako drogy, policejní brutalita. Freddieho Gibbse ale skvěle doplňuje se svými barevnými rapovými pozadími Madlib. Na tracku “Crime Pays” Freddieho parádně doplňuje sample z písně Walt Barr “Free Spirits”. Samplování na albu je vůbec na velice vysoké úrovni a po instrumentální stránce alba celkově, se jedná o jedno z nejlépe zvládnutých rapových alb tohoto roku.
Zatímco na minulé spolupráci této dvojice Piñata spolupracovali prakticky pořád na dálku, u Madlib se scházeli ve studiu a tento faktor možná také hrál svou roli v tom, proč je aktuální album tak skvělé. K tomu jsou zde skvělí hosté. Pusha T se na albu objevil na songu “Palmolive” jakoby se zrovna zjevil z jeho minulého povedeného alba DAYTONA. Skvěle se též na labu ukážou atlantský rapper Killer Mike nebo kalifornský Anderson .Paak.
Mezi Freddiem Gibbsem a Madlibem funguje perfetkní týmová chemie a nezbývá než doufat, že toto není naposled, co tihle dva stvořili společné album. Rap roku 2019 vysoké kvality.
Kaiser Chiefs – Duck
Vydavatelství: Polydor
Žánr: Pop/Rock, Britpop, Power Pop
Hodnocení: 2,5/5,0
Kaiser Chiefs začínají album s písní, která připomíná slavné dny Oasis a je to vlastně příznačné. Kaiser Chiefs se totiž svezli na druhé nové vlně kytarové hudby britpopu, kdy britský tisk začal, hned jakmile se zdáli být Oasis vyčerpáni (nebo spíše už se vyčerpaly jejich zásoby kokainu), znovu hledat ty své nové Beatles. Kaiser Chiefs už existovali od roku 1997, ale právě až okolo roku 2005, kdy řádili Arctic Monkeys, The Libertines a nebo “lasvegašští angláni”, jak se jim někdy přezdívá The Killers.
Kaiser Chiefs dlouhé roky čekali na příležitost vydat album a smlouvu od nahrávací společnosti nemohli dostat v lepší čas. Kaiser Chiefs nejprve vyletěli s písní “I Predict the Riot” z debutového alba Employment (2005) a následně s písní “Ruby” z alba Yours Truly, Angry Mob (2007). Určitě vzpomínáte, jak moc se tato píseň v té době hrála v našich rádiích…
Pokud jste strávili pár týdnů v Británii, asi si dokážete udělat obrázek o tom, jak výrazně se tato kapela z Leeds trefila do tamního vkusu. Pokud nemají cover kapely pro zábavy a nebo svatby minimálně tyto dvě písně ve svém repertoáru, prakticky si ani neškrtnou. Z tohoto ohledu je ale album Duck dost slabé. Určité sympatie vyvolá píseň ve středním tempu “Target Market” s výbornou atmosférou starých dobrých osmdesátých let, kdy měl svět ještě své ideály. “Don’t Just Stand There, Do Something” zase poskytne útěchu všem, co by chtěli něco podobné “I Predict the Riot”.
Díky kýčovitým nostalgickým písním jako “Kurt vs Frasier (The Battle for Seattle)”, která působí jako nepovedená britská verze “1985” Bowling for Soup v podání Kaiser Chiefs a nebo “Golden Oldies” znějící jako Foals v podání přestárlé rockové zábavové kapely bez nápadu, ale nelze brát album Duck jako úspěch.
Florist – Emily Alone
Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0
Písničkářka Emily Sprague přišla s velice stručným, ale přitom silným albem, ve kterém neslyšíme nic jiného než dvě stopy akustických kytar – každou v jednom kanálu, které občas podpoří tichá elektrická kytara nebo nějaký opatrný a náladu jemně dokreslující elektronický efekt.
Emily napsala píseň, jak název alba nelže, skutečně sama. Potom, co zemřela její matka, odjela na cestu přes Spojené státy a snažila se se ztrátou vyrovnat.
Florist je přitom sice možná ne úplně kapela v tom pravém slova smyslu, ale minimálně hudební projekt, který má nějaké stálé hráče a některé, jak to občas v nezávislé části hudebním branže bývá, kteří zrovna mohou s kapelou hrát. Tentokrát však Emily Sprague pracovala na albu úplně sama.
Minulé, dva roky staré, album If Blue Could Be Happiness bylo rovněž velice tiché a uklidňující, avšak obsahovalo i jemné bicí nebo houslové části.
Instrumentální stručnost však jen hraje do karet názvu a konceptu Emily Alone. Hlasový výkon je mimořádně citlivý a tak, když zpěvačka zpívá v písni “Ocean Arms”:
“Why do I feel so happy
when I stare at the ocean?
Then devastated
when I stare at the ocean,”
slyšíte v druhém řádku ono zlomení ve hlase, které naplno prožíváte s ní. V jejich slovech, jak můžete z ukázky vidět nejsou nějaké metonymie, metafory, personifikace či jiné pokročilé básnické prostředky, Emily Sprague si onu stručnost uchovává většinou i ve slovech, ale přesto je její sdělení mimořádně silné.
Tahle tichá pouť skrze vyrovnávání se se ztrátou milované osoby, má dar hojit rány nejen u písničkářky, ale i u posluchačů a pokud něco takového hudba dokáže, pak je to velice silná a speciální vlastnost.
