Quicksand, Anti-Flag, Emma Drobná a další v recenzích nových alb tohoto týdne

Quicksand na návratu po dvou dekádách mísí vlivy Schreifelsových projektů, ale i projektů ostatních členů kapely

Quicksand – Interiors

Vydavatelství: Epitaph
Žánr: Alternativní rock, Alternative/Indie Rock, Post-Hardcore, Alternativní metal
Hodnocení: 4.0/5.0

Fanoušci Quicksand museli na novou desku čekat 22 let. Pokud vás to nenazvedne ze židle, zkusím to napsat slovy a s vykřičníkem: dvacet dva let! Pokud jste tedy byli v době posledního alba Qicksand na vysoké, je docela pravděpodobné, že vaše dítě už je na střední. Pokud jste na vysoké nyní, je docela pravděpodobné, že jste v době vydání prvního alba Manic Compression (1995), ještě vůbec nebyli na světě.

Quicksand zformováni po rozpadu kapely Gorilla Biscuits jsou však v New Yorské hudební komunitě pořád vysoce uznávanými, kteří se sice nedokázali prokousat skrze lavinu alternativních kapel na počátku 90. let, jejich dvě alba Slip (1993) a Manic Compression (1995) však byly svou uměleckou hodnotou v New Yorské klubové scéně velice cennými. Členové kapely samozřejmě během těch 22 let nebyli v kómatu a hudebně se vyvíjeli. Zpěvák Quicksand Walter Schreifels zuřivě zakládal kapely. Z těch nejúspěšnějších třeba Rivals Schools, se kterou vydal tři alba, po jednom albu vydal tento a minulý rok v kapelách Dead Heavens a Vanishing Life.

Basák Sergio Vega to dotáhl asi nejdál. Od alba Diamond Eyes (2010) totiž hraje ve známé a uznávané alternativní metalové kapele Deftones. Walter Schreifels svým až maniakálním zakládáním nových kapel sice zrovna ke hvězdné slávě nepřišel, vyzkoušel si ale různé možnosti skládání hudby od přístupu přímého kytarového roku s kapelou Rivals Schools, až po více písničkářský přístup, který si vyzkoušel s Walking Concert.

Interiors tak vlastně vcelku podle očekávání spíše než z prvních dvou alb Quicksand, těží z toho, co definovalo Schreifelse po roce 1995. Je to z části takový mix toho, co se za ta léta Walter Schreifels v hudební branži naučil, zároveň to ale má i jasně znatelné kořeny prvních dvou alb Quicksand. Některé písně nového alba Interiors jako “Illuminant” díky tomu nejsou zase tak daleko od toho, kde Quicksand skončili před dlouhou dobou posledně. Stejně “Warm and Love” díky hlubokým tónům basy a kytary v úvodním refrény, který připomíná album Dirt Alice In Chains, dostane až grungeový nádech a hlavně zahřeje u srdce všechny fanoušky alternativního rocku 90. let.

Oproti tomu “Cosmonauts” je píseň, ve které Schreifels zužitkoval všechny své zkušenosti z pozdější post-Quicksandové doby. Atmosferická, rozlehlá a jedna z nejvíce popově znějících skladeb jednoznačeně patří k těm, co vystupují z řady.

“In the light, where you are
Where you are,”

filozofuje Schreifels svými obraznými texty. Titulní skladba “Interiors” patří k tomu nejlepšímu z těch hutnějších částí alba a jakoby se tentokrát do skladby promítla přítomnost Sergio Vegy a skladba svým těžkopádným tempem a detailem pro zvuk kytar velice připomíná Deftones. Návrat Quicksand po 22 letech není sice něco, co by kapelu vyneslo do výšin, do kterých se v minulosti nikdy nedostali, je to však velice silná připomínka toho, kdo Quicksand byli před rokem 1995 a kým byli poté. 

Pro ty, kdo mají rádi: Jakýkoliv z předchozích projektů Waltera Schreifelse; kapely jako Fugazi, Deftones, Seawed, Helmet a alternativní rock 90. let obecně.

American Fall od Anti-Flag sice není druhé American Idiot a kapela pokračuje v čím dál více popové zvuku, obsahuje ale i kus poctivého punk rocku

Anti-Flag – American Fall

Vydavatelství: Spinefarm Records US
Žánr: Punk Rock, Anarcho Punk
Hodnocení: 3.5/5.0

Takto levicově anarchistická a anti-kapitalistická politicky orientovaná kapela jako Anti-Flag má asi v současné době pozdvižení. Jeden velký kapitalista jim totiž zrovna teď sedí v Bílém domě a Anti-Flag ho ztvárnili jako lebku z dlouhé řady bankovek.

“American beauty twisted into a tragedy,”

zpívají dekadentně Anti-Flag v jejich úvodní písni “American Attraction” a vše nasvědčuje tomu, že není lepšího času pro nové album Anti-Flag jako teď. Anti-Flag se svým albem American Fall jen těžko budou dosahovat toho, co znamenal velkolepý comeback Green Day vedený jako protest album proti Georgi Bushovi American Idiot, avšak v době kdy to minimálně vypadá tak, že se různým krajně pravicovým a nacionalistickým skupinám zvedlo sebevědomí (viz Charlottesvile), má album American Fall jistě své místo.

“Black lives matter and you don’t know why” a “not afraid of refugees,” konfrontují Anti-Flag svými názory současné nálady ve společnosti v písni “Racists”, která přímo a bez příkras konfrontuje určité části společnosti, bohužel však zní spíše jako komentáře na Facebooku pubertální americké liberálky, než nějaké bravurně zvládnuté politické rýpnutí. Od chlapů, kteří mají okolo 45 let by člověk čekal nějaké vyspělejší texty, ze kterých bude znát životní zkušenost. Anti-Flag vývoj postrádají a zní pořád jako mladí kluci plní ideálů a tvrdohlavě neměnného vidění světa.

Na jednu stranu je to tedy jako neproměněná gólová šance pro zásadní album Anti-Flag v ten nejlepší možný čas, na stranu druhou postoj: “Jsme pořád stejní,” může být občas i výhodný v tom, že se z Justina Sanea a spol., nestali žádní páprdové. Kdo bude čekat nějaký vývoj v hudbě, bude v případě, že je příznivcem spíše špinavějšího punkové zvuku, zklamán. Anti-Flag totiž pokračují spíše dále směrem k popovému zvuku, takže album nemá tak úderný zvuk, ale Anti-Flag zase oproti minulému albu výrazně zapracovali na melodičnosti písní. Paradoxně tak platí, že čím starší Anti-Flag jsou, tím více se otevírají mladšími publiku. Pro naštvané puberťáky je totiž tohle album jako dělané.

Písně jako “Criminals” nebo “Trouble Follows Me” jsou hluboce oddané typickým pop/punk/rockovým šablonám rázných riffů, skoro popově melodických refrénů se sborovými pokřiky “whóóóó”.

American Fall je z částí zábavné jen díky době, ve které album vyšlo a díky tomu, že je tohle album v této pro Anti-Flag temné době, paradoxně nejvíce optimisticky znějícím albem, co se týče hudby. Obsahuje ale taky kus poctivého punk rocku. Pořádné tempo vypalující písně jako “Liar”, ska-punkový crossover “When the Wall Falls”, nebo hospodská vyřvávačka “I Came. I Saw. I Believe”, tvoří samy o sobě slušné punk rockové album. Kdyby však celé album znělo tak úderně a zároveň štiplavě a chytře jako první píseň “American Attraction”, American Fall by mohlo být na daleko lepší úrovni.

Pro ty, kdo mají rádi: Pokud je už znáte: Předchozí Anti-Flag a nevadí jim jejich posouvání se směrem k popu; Pokud je neznáte: méně “špinavý” punk rock; hudbu vyjadřující nespojenost obecně; politické názory orientované směrem k levicovému libertariánství; kapely jako Pennywise, Bad Religion, noví Anti-Flag dokonce připomínají i SUM-41 nebo The Offspring.

Páté album Gun Outfit zní jako meditace z pouště

Gun Outfit – Out of Range

Vydavatelství: Paradise of Bachelors
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Občas se povede obalem alba dokonale vystihnout i jeho celou podstatu a zvuk. Pátému studiovému albu Gun Outfit Out of Range se to povedlo úplně přesně. Kapela se silně nechává ovlivňovat prostředím, ve které album vzniklo a tak zatímco první alba, která by se žánrově dala popsat jako punk noise, byla ovlivněna deštivým a ponurým počasím městečka Olympia ze severovýchodního státu Washington, po přestěhování kapely do LA, zažili Gun Outfit svůj Joshua Tree moment. Nechali se podobně jako U2 ovlivnit prudkou změnou prostředí a Gun Outfit převzali styl jakéhosi nasládlého psychedelického, kosmického country.

Pouště v jižních státech USA jsou skvělým místem pro únik z životního stylu velkých měst jako Los Angeles nebo Las Vegas, který se občas pohybuje na hranici zdravého rozumu. Pro rozjímání nad dnešním světem, který se odvíjí v rychlém tempu osamocené a klidné pouště taky jako dělané (teda pokud vydržíte to šílené počasí). Out of Range je o takovém bloudění v dnešním světě sociálních sítí a o samotě, která podle Gun Outfit nemusí být nutně nějak extrémně úzkostlivá, ale občas svým způsobem uklidňující.

Celkový lenivě znějící zvuk jakoby byl výsledkem toho, že kapela i s producentem Facundo Bermudezem vzala přívěs, odjela s ním do Mohavské pouště a tam nahrála album o pálícím slunci, uschlých tamaryšcích a o bezvýchodné situaci života.

Na “Landscape Painter” kytara Henryho Barnese lenivě vyhrává svou melodii, zatímco Dylana Sharpa ve zpěvu doplňuje Carrie Keith. V průběhu celého alba pracuje neúnavně basa. Velmi dobře to jde poznat na “Strange Insistance”, ve které se basa elegantně vlní nad ostatními nástroji. Píseň “The 101” je s použitím banja a lehce zastřeného, ale melodického hlasu Carrie Keith už čistokrevné alternativní country.

“Sally Rose” zase obsahuje efektové kytary s reverb efektem a na pozadí celou dobu písně vyhrává druhá kytara své spirálovité a špinavé sóla. Celkový lenivě znějící zvuk jakoby byl výsledkem toho, že kapela i s producentem Facundo Bermudezem vzala přívěs, odjela s ním do Mohavské pouště a tam nahrála album o pálícím slunci, uschlých tamaryšcích a o bezvýchodné situaci života. I z tohoto důvodu není album ničím šťavnatým. Je to album o zachycení atmosféry, což se Gun Outfit povedlo skvěle, ovšem díky tomu museli zahodit zbytek. Melodie nejsou nikterak silné, poselství album příliš nepředává. Je to album “pouze” o klidu, který tak nějak všichni potřebujeme.

Pro ty, kdo mají rádi: Dinosaur Jr., Honey, Sisters, The Clientele, Sonic Youth

Bývalí členové Cocteau Twins a The Jesus and Mary Chain – Simon Raymonde a Richard Thomas v roli průvodců mladších hudebníků

Lost Horizons – Ojalá

Vydavatelství: Bella Union
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Dvojice Lost Horizons jsou zkušební hudebníci, kteří už si v branži zažili mnohé. Jejich zápalu a nadšení to ale neubírá. Simon Raymonde je šéfem labelu Bella Union, který pod sebou má taková velká jména alternativní hudby jako Beach House, Explosion In the Sky, Father John Misty nebo The Flaming Lips, zároveň je to ale také bývalý baskytarista úspěšné skotské kapely Cocteau Twins. Druhou hlavní složku kapely Lost Horizons tvoří bubeník Richard Thomas z londýnské instrumentální post-punkové kapely Dif Juz a skotské indie kapely The Jesus and Mary Chain.

Když se však podíváme do seznamu účinkujících na albu, seznam je daleko delší a sestává se z ověřených jmen hudební scény jako Ghostpoet, i zatím neznámých, ale talentovaných umělců jako Beth Cannon. Ti nejenže na albu účinkují, na většině písní jsou sami podepsáni.

Mazáci Raymonde a Richard Thomes působili na tomto albu v jakési roli průvodců, kteří dali dohromady různé talentované umělce, které se snažili nasměrovat tím způsobem, aby bylo album jednotné a aby mělo určitý koncept. A to se jim povedlo skvěle. Na to, že se zde vyskytuje tolik různorodých tvořivých duší, zní album velice celistvě.

První píseň “Bones”, kterou napsala právě výše zmíněná Beth Cannon, je čirá zhudebněná radost. Zpěvačka zpívá podobně jako sestra Stevie Nicks a Kate Bush a celá píseň vůbec přivede zpět ducha hudby konce 70. let. Písně jako “Amber Sky” nastavují sladkohořkou náladu nedělních odpolední. Studiová zkušenost vedoucí dvojice i ostatních, je v instrumentalitě jasně znatelná. Kapela má skvěle vyladěný zvuk bicích, zvláště je to poznat na druhé písni “The Place We’ve Been”, kde podporuje zvukově bohaté kytarové textury. Basa se zase předvede malou, ale účinnou vyhrávkou na následující písni “Amber Sky”.

“Reckless” využívá výše zmíněného londýnského vokalistu Ghostpoeta. Pokud se vám jeho velice výrazný a typický odříkávaný styl zpěvu s hlubokým hlasem nelíbí, moc vás ani tato píseň nenadchne, je to ale skvělá spolupráce v tom smyslu, jak se Lost Horizons a Ghostpoet doplňují. Oni mu dají tradičně citlivý a jemný podklad, on si s ním udělá to, co uzná za vhodné a posune ho do jeho stylu zkoumající drsná a temná zákoutí velkoměsta. Škoda, že Lost Horizons kromě první písně upadají do takové melancholie, které se drží zuby nehty. Písně mají delší stopáž a později už nejsou tak účinné.

Písně jako “Tidal Wave” se uzavírají do své nízké tóniny a nízkého tempa už příliš. Kapela využívá mnoho hostů, nakonec je to ale indie folková zpěvačka Marissa Nadler a v žánru nezávislé elektronické hudby pohybující se Irka Gemma Dunleavy, kdo vysvobodí s písní “I Saw the Days Go By” a úžasně elegantní a přirozené “Give Your Heart Away” album z jeho slabší části. Zatímco se Nadler pohybuje ve svém obvyklém žánru připomínající více nezávislou verzi Lany Del Ray, Dunleavy všem dokáže, že umí zpívat i do klasických nástrojů a změna jejich “domovských” elektro beatů za bicí soupravu a syntezátorů za basu s elektrickou kytarou a piánem, jí nečiní vůbec žádný problém.

Pro ty, kdo mají rádi: Kapely jako The Cult, The Innocence Mission, The Sundays; cokoliv v čem byli někteří ze zúčastněných na albu

Debut Emmy Drobné You Should Know je moderní pop srovnatelný se světovou produkcí, Emma na něm ale ještě hledá svou identitu

Emma Drobná – You Should Know

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop, Dance Pop, R&B
Hodnocení: ve světovém měřítku: 3.0/5.0; v československém: 3.5/5.0

Pamatujete si na to, jak běžela v televizi zatím poslední Československá Superstar? Já taky ne. Ale vítězka Emma Drobná mi náhodou uvízla v hlavě, jakožto potencionální naděje slovenské popové scény.

Emma Drobná si dala se svým debutem docela na čas, ale ticho okolo ní rozhodně nebylo. O její singly “Smile” a “Words” byl na slovenském internetu i rozhlasu poměrně velký zájem a napověděly, že zkušený produkční tým Creative Music House (Peter Graus, Marián Kachút, Tomáš Zubák…), stojící třeba za největším hitem Debbie “Touch the Sun” nebo za písněmi Richarda Millera, Dary Rollins nebo Mishy, nasměroval Emmu Drobnou tím správným směrem. Album You Should Know se podařilo po produkční stránce dotáhnout blízko světovým trendům mainstreamové popové hudby, což už je vzhledem k československým podmínkám už samo o sobě úspěchem, který by se neměl podceňovat. Kromě týmu CMH skládal Emmě písně její přítel Štěpán Urban (mimochodem taky jeden z účastníků stejné řady Superstar). Texty si většinou psala Emma sama.

Singl “Smile” dobře ukázal, do jakých hudebních vod Emma Drobná míří. Je to soudobý dance pop protkaný elektronickými beaty a syntezátory. Tikavé “hi-haty” píseň posouvají kupředu a zkreslené údery do vířivého “snare” bubnu, odpalují do repro soustav skoro jako výstřely pušky. Do písně “Sadie” jsou výrazně zapojeny rapové podklady, takže Emma Drobná se plynule přesune do R&B.

Zatímco na “Smile” má Emma Drobná menší vztahové rozpaky:

“If love is this love
Don’t crave it too much,”

na “Words” je háže za hlavu: “Words slipping through your lips / Your touch is more than kiss.” Na “Keby” pak Emma dokáže, že umí skládat i ve Slovenštině a jediná píseň v mateřském jazyce, tady není jediná z toho důvodu, že by v ní Emmě Drobné nešlo skládat.

Tempo písní je spíše pomalejší, obzvláště na skladbách “She” nebo “Try” a podporuje tak docela intimní a vážnější témata písní, díky kterým není You Should Know ani tak diskotékové album, jako spíše dospělé album, což je vzhledem k věku hlavních protagonistů Urbančíka (20) a Drobné (23) docela překvapení. Jejich duet “What Have We Done” patří k nejlepším momentům alba. Ačkoliv singly jsou ještě něco jako puberťácká vztahová romantika, hlavně v závěru alba díky písním jako “Cold”, “What Have We Done” a “Remember” dostává album You Should Know rozměrů spíše vztahových dramat. V písni “Remember” se podruhé vypne elektronika a je to ku prospěchu věci. Poprvé je to (alespoň z části) na “Lights Down” s vášnivou funky basou, kterou zklidňují ležérní bicí. Tím, že je album důstojné, pomalejší a taky takové tiché, občas vlastně moc nedává smysl to, že producenti chtěli napodobit některé prvky moderního dance popu.

Může se totiž na první pohled zdát, že Emma Drobná je něco jako slovenská Zara Larsson, celkově však ve skutečnosti se svým temným zvukem spíše připomíná více alternativní popové zpěvačky jako Halsey, Tove Lo nebo Lorde. Od těch se však liší zase tím, že není ani zdaleka tak explicitní, odvážná a možná proto jí více vyhovuje crossover elektronických prvků a běžných nástrojů na “Lights Down”.

Její hudba není tak kousavá, nechá jí projevit více přirozeně a nevede jí někam, kam vlastně samotná Emma nepatří, jako to dělá třeba píseň “Sadie”, která má za každou cenu ukázat tu špatnou stránku Emmy Drobné. Přitom jí to očividně nejde tak dobře jako, když má svou důstojnější tvář.

Ve světovém měřítku by to bylo vyjádřeno číselnou stupnicí slabšími 3.0 z 5.0, v tom československém a spravedlivějším, vzhledem k místním skromnějším podmínkám, je to zasloužených 3.5 z 5.0.

Pro ty, kdo mají rádi: Odpočinkový, ale kvalitně udělaný moderní pop

Slza na druhém albu nepřekvapila, alespoň jsou ale slušní a nekazí mládež

Slza – Holomráz

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop
Hodnocení: 2.0/5.0

Co říci o Slze? Jedni jí poslouchají dobrovolně, druzí nedobrovolně, když hraje třeba v obchodech nebo když vás veze autem někdo, kdo poslouchá nějaké rádio typu Frekvence 1 nebo Impuls a připadá vám neslušné požádat ho o to, abyste mohli přeladit stanici. Pokud náhodou někdo strávil posledních několik let v atomovém krytě a nebo jste hipsteři největší jakosti a nakupuje v zásadě pouze bio potraviny na farmářských trzích a přesunujete se pouze na segwayi z důvodu šetření životního prostředí a náhodou nemáte ponětí, kdo to Slza je, pro ty to krásně vyjádřil pořad Kumšt, který je součástí YouTube kanálu hudebního obchodu Kytary.cz.

Mimochodem. Když už jsme u toho YouTube, byla to právě tato webová video služba, která stála v počátcích úspěchu Petra Lexy a Lukáše Bundila. Petr Lexa byl totiž už před Slzou úspěšný YouTuber s přezdívku Hoggy. To ovšem tvoří ve skutečnosti jen jednu polovinu úspěchu. Tu druhou polovinu úspěchu tvoří jakýsi slušňácký retro efekt, díky kterému se Slza nelíbí pouze své cílové skupině (od školky po osmou třídu základní školy), ale líbí se i maminkám této cílové skupiny. Vždyť Slza není vlastně nic jiného než o něco lepší a aktuální verze prvních idolů maminek fanynek Slzy, mezi které patřili třeba jiná dvojka — Petr Kotvald se Standou Hložkem.

Petr Lexa s Lukášem Bundilem naštěstí nejsou úplní blbci a hudební netáhla. Nikdy by nepřišli s něčím tak úchylným, jako byla píseň “Holky z naši školky”, zato velice dobře ví, co svým fanynkám naservírovat a ačkoliv ty rotace v rádiích zaměřených na starší věkové kategorie, jsou spíše nechtěným dílem náhody, je to logickým produktem jejich slušňáckého a nudného stylu, kterým se prezentují.

Nechápejte to ale špatně. Je rozhodně lepší mít Slzu jakožto někoho, koho budou malé dívky a holčičky poslouchat, než Lunetic a nebo nedejbože toho Standu Hložka s Péťou Kotvaldem. Pokud bychom se vrátili více zpět do současnosti, je rozhodně lepší mít Slzu jakožto někoho, koho budou malé dívky a holčičky poslouchat, než aby poslouchaly třeba Miley Cyrus ve svém provokativním období. Na Slze totiž není vůbec nic nezávadného. Jsou to dva hodní kluci, kteří si chtějí vydělat na hudbě. Mají je rády malé fanynky, mají je rády i jejich maminky. Všichni jsou tedy spokojeni. Z tohoto pohledu je Slza vlastně darem z nebes pro všechny rodiče. Slza jsou ještě větším symbolem počestnosti než sice nikoliv mravní výchovu ohrožující, přece jen ale trochu moc rozpustilí One Direction, kteří teď po rozpadu začínají zlobit hodně a nové album Harryho Stylese bych mé potencionální desetileté dceři k vánocům rozhodně nedal.

Slza je skoro jako nějaká křesťanská kapela a to je něco, na co se zapomíná a co musí uznat i jejich největší odpůrci. Nějakým způsobem se jim totiž povedlo zaujmout publikum těch nejnižších věkových kategorií s tváří hodných hochů. Pokud z toho ty děcka vyrostou, vlastně proč ne. Oproti některým západním nechutným praktikám, které se snaží zaujmout děti stejné věkové kategorie, skrze taktiku zakázané ovoce nejlépe chutná, je Slza fajn. Jindy bych se pustil do nějakého rozebíraní textů a hudby, určitě bych taky napsal něco v tomu smyslu, že Beatles ve svých začátcích byli taky vlastně kapela pro nízké dívčí věkové kategorie a dokázali to dělat bez toho, aniž by otravovali svými písněmi život běžných lidí, není ale lepší končit pozitivně? 

Pro ty, kdo mají rádi: Sebastian, Nebe, Mirai, dětskou verzi skupiny Kryštof… a taky samozřejmě skupinu #pocit