Recenze alb vydaných od 4.8.2017: Briana Marela, Quiet Riot, Rendy Newman a další…

Accept na The Rise of Chaos předpovídají zkázu civilizace

Accept – The Rise of Chaos

Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánr: Heavy Metal, Hard Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Kapela zaslouží obdiv za to, že po tak dlouhé době na scéně zní stak svěže a za to, že se ji podařilo nové členy začlenit. Accept jsou na tom s novým zpěvák v podstatě lépe, než na posledních albech Uda. Jsou ve formě skoro jako v nejlepších časech 80. let. Kapela má textařskou vizi, navíc by ale potřebovala vizi skladatelskou a hlavně producentskou, která by dokázala rozdělit jednotlivé písně tak, aby se tolik neslévaly do jednolitého útvaru.

CELOU RECENZI ČTĚTE ZDE

Call It Love Briany Marely je kvalitní standard alba pro streamovací služby

Briana Marela – Call It Love

Vydavatelství: Jagjaguwar
Žánr: Indie Pop, Pop/Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

První píseň na jeden akord, druhá na dva, třetí na tři, dále už to ale nepokračuje. Call It Love je ale i tak zajímavá ukázka studiové práce. Experimentální hudebnice Briana Marela se spojila v koprodukci s Ryanem Heynerem and Juanem Pieczanskim ze synth popové skupiny Small Black. Z jejího nového alba lze slyšet více rázný zvuk. První poklidné album navíc téměř neobsahovalo bicí, zato na druhé “Call It Love” jsou to naopak bicí, co je občas nejvýraznější složkou písní. Na “Quit” na to jde moderní elektronickou produkcí, která není daleko od produkce tanečního popu, jen si žije více ve vlastním světě, brázdí si svým tempem skrze mlhou zahalené textury zvuku.

To bylo taky jejím záměrem. Smíchat ambientní styl z prvního alba s více popovými a tanečními písněmi, které by byly přístupnější i pro příležitostné posluchače. Hlavním poznávacím znamením alba je sladký, trochu svůdný hlas Marely, jenž se umí posunout i do chladnější polohy, kdy zní spíše jako umělý hlas anroidího robota, stojící vedle třepotavých elektronických beatů; vzdálených vokálních ozvěn; někdy výraznějších, jindy zase méně výrazných, někdy elektronických, jindy akustických bicích. Album je takovým prototypem kvalitního standardu alba určeného pro streamovací služby. Snaží se být chytřejší než středoproudý pop, příliš ale posluchače neposouvá směrem k nějakým překvapením pomocí experimentování, i když občas umí přijít s nečekaně hlasitou nebo nečekaně znějící zvukovou vložkou. I přes Mareliinu snahu udělat písně více přístupné, si album více zapamatujete jako jednolitý celek než kvůli jednotlivým písním.

Velkolepé album šprýmaře Rendyho Newmana jako z brodwayského muzikálu

Randy Newman – Dark Matter

Vydavatelství: Nonesuch
Žánr: Písničkář
Hodnocení: 4.0/5.0

Randy Newman vydává první album po Harps and Angels z roku 2008. A na to, že se vrací po tak dlouhé době, začne pěkně ve velkém stylu písní “The Great Debate” — gladiátorským zápasem, ve kterém se utkává víra proti vědě, aby se konečně zjistilo, kdo z těchto dvou skupin má pravdu. Ačkoliv věda dostává poměrně na frak, je to i z pohledu ateistů zajímavé, protože to pomáhá pochopit (a to výrazným způsobem), proč někdo věří v boha. Píseň mění jednotlivé části. Začíná u piána, přidává se orchestr, pak gospelový popěvek a končí ve stylových bluesových rytmech. Koneckonců Newman je sám ateista. Inu, někdo zpívá o svém zadku, někdo o takovýchto inteligentních tématech.

Druhá písnička je o J.F. Kennedym, jak vede fiktivní rozhovor se svým bratrem a chystá se osvobodit kubánskou zpěvačku Celii Cruz. Třetí písnička je o samotném Vladimíru Putinovi. Rendy Newman pro něj složil píseň jako z Brodwayského muzikálu z 50. let. Píseň je veselé boogie-woogie oslavující sarkasticky Putina jako nějakého největšího kavalíra z New Yorka a miláčka všech žen. Randy Newman má skvělý smysl pro humor a smysl pro nadsázku pomocí kterého komentuje vážná společenská témata i politiku. Dark Matter má ale taky úžasnou hudební složku, která je taková velice muzikální, grandiózní, pestrá a ráda čerpá z noblesní hudby minulosti. Dark Matter je velmi stylové album, o které nezakopnete tak často.

Reedice alba Hysteria je jako ochutnávka tehdejší euforické doby

Def Leppard – Hysteria [30th Anniversary Edition]

Tohle album je legendou období druhé poloviny 80. let a hnutí hair metalu, který v té době vládl hudebnímu světu. Hysteria je mnohými bráno jako absolutní vrchol tohoto hudebního stylu značícího se metalovým zvukem skříženým s popovými melodiemi a nezaměnitelným stylem oblékání, ke kterému patří výraznými účesy. V textem se pak řešily hlavně holky, sex a  alkohol. Hysteria je jako artefakt tehdejší doby, který vám ji dá alespoň trochu ochutnat a vy po poslechu tohoto alba máte pocit, že to musela být úžasná doba plná euforie a blížících se změn. Z tohoto alba pochází samozřejmě ikonická “Pour Some Sugar On Me”, ale i
písně “Love Bites”, “Animal“ nebo “Rocket”.

Reedice nabízí 3 CD, 2 černé LP vinyly, popřípadě 2 barevné vinyly vyrobené zákazníkovi přímo v případě projevení zájmu. Super deluxe edice pak obsahuje dokonce 5 CD a k tomu také 2 DVD. CD, které jsou součástí deluxe edice, obsahují: B-strany, rádiové úpravy písní, rozšířené verze, alternativní mixy a dokument rádia BBC: Classic Albums o albu Hysteria. Super Deluxe Edice také obsahuje čtyři knihy (Story Of, Ross, fotoknihu Rosse Halfina, historický program turné a plakát). Dvě další CD obsahují zvukovou verzi koncertu kapely z roku 1989, Live: In the Round, In Your Face, zaznamenaného během turné v USA. Dvě DVD obsahují řadu propagačních videí a živých videoklipů spolu s dokumentem Classic Albums.

Zpěvák Faith No More a bubeník Slayer v hardcorové superkapele Dead Cross

Dead Cross – Dead Cross

Vydavatelství:  Ipecac
Žánry: Hardcore Punk, Heavy Metal, Trash Metal
Hodnocení: 4.0/5.0

Pokud se fanoušci hardcore cítili ochuzeni o nějaký velký projekt superskupiny v jejich žánru, teď nastal jejich čas. K metalovým hvězdám: zpěváku Miku Pattonovi (Faith No More, Mr.Bungle) a bubeníkovi Davu Lombardovi (Slayer, Suicidal Tendencies), se přidali dva basák a kytarista hardcore punkové kapely Retox, aby právě v tomto žánru nahráli společné album pod jménem Dead Cross. Pro fanoušky Faith No More a Slayeru jsou důležité hlavně tyto informace: nová superkapela je o dost temnější než Faith No More a více agresivnější než Slayer. Dead Cross ale není samozřejmě pouze hardcore punk. Je to směsice různých žánrů, mezi kterými se objevují thrash metal, grindcore, black metal nbeo dokonce goth metal. Superkapely by asi z velké části měly být o tom vytvořit něco, kde dostanou možnost projevit své schopnosti členové jiných kapel. Každá známá kapela má přece jen už vybudované nějaké poznávací znamení, podle které ji lze poznat. A tak Patton dostane více prostoru, využívá široký hlasový rozsah a střídá neúnavně screamování a jiné metalové vokální techniky. Lombardo zase neúprosně bubnuje a dostává možnost předvést různé přechody a tempa, které pro Slayer nejsou zase tak běžné. Celkově je z toho velice energické album narvané do krátkých 28 minut, které ubírá členům ve věku minimálně deset let. Pro většinu fanoušků Slayeru a Dava Lomarda album ale nebude asi nějakým zážitkem, ze kterého by skákali do nebes.

Dívčí trojice Girl Ray a jejich debut Earl Grey je melodicky skvěle zvládnutý, ale stylem tuctový

Girl Ray – Earl Grey

Vydavatelství: Moshi Moshi
Žánr: Indie Pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Dívčí trojice z Londýna Girl Ray vydává druhé album Earl Grey, které je trochu podivínské, včerejší, ale zároveň roztomilé a zajmavé. V průběhu celého alba si lze povšimnout zvláštní chemie, která perfektně funguje mezi členkami kapely. Jednotlivé hudebnice se skvěle doplňují, podporují tu druhou a když je potřeba naopak ustoupí a nechají projevit tu druhou. Zpěvačka Poppy Hankin má takový velice typický anglický hlas trochu hypnoticky zastřený a zasněný hlas, podobný třeba Hannah Reid z London Grammar. Earl Grey je velice kvalitní debut, jehož problém je ale tuctovost v rámci žánru. Girl Ray se prezentují způsobem, jakým lehce zapadnou mezi stovky podobných kapel. Je to škoda, protože písně jako “Stupid Things” jsou melodicky skvěle zvládnuté.

Z Quiet Riot je bez původních členů spíše revivalová kapela

Quiet Riot – Road Rage

Vydavatelství: FRONTIERS
Žánr: Hard Rock, Rock, Pop Metal
Hodnocení: 2.5/5.0

Quiet Riot, kteří se proslavili hlavně velice známou předělávkou písně “Cum On Feel The Noiz” od Slade, už jsou vlastně svým způsobem “tribute cover” kapelou, nebo jak tomu říkáme u nás: revivalovou kapelou. Z původních členů totiž nezůstal v kapele už vůbec žádný a neustále změny v sestavě udělaly z party muzikantů spíše příživníky na slavném jméně. Podle toho bohužel zní i nové album. Ačkoliv členům nelze upřít rockové srdce a album je díky tomu přehlídkou poctivého tvrdého rocku ve stylu 80. let, všechno to působí spíše jako album nějaké fiktivní filmové kapely z nějakého ne příliš povedeného muzikálu o rockových osmdesátých letech (něco asi jako byl film Rock of Ages).

George Thorogood se vrací ke svým začátkům pouličního hudebníka

George Thorogood – Party Of One

Vydavatelství: Universal
Žánr: Blues rock, Boogie rock, Classic Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

George Thorogood nahrával v podstatě jedno a to samé album pořád dokola, vzešla z toho ale nesmrtelná pecka “Bad to the Bone”, kterou proslavilo několik slavných filmů, ve které se objevila. Na svém čtrnáctém albu ale Thorogood věci na svůj zatvrzelý přístup mění poměrně výrazně. Na Party Of One je poprvé sám bez své kapely The Destroyers a před mikrofonem se ocitá pouze s akustickou nebo elektrickou kytarou a příležitostně i s harmonikou, aby nahrál své verze písní z žánrů blues, country a folku. Party Of One zní jakoby bylo vše nahráno živě, možná jen s malými úpravami a tak je běžné slyšet sem tam nějaké ujetí trsátka, trochu hlasitější tón nebo lehce nekonzistentní rytmus, to k tomu ale samozřejmě patří.

Album navíc dává smysl vzhledem k tomu, že Thorohood začínal jako pouliční hudebník. Na novém albu vzdává hold Williemu Dixonovi, Bobu Dylanovi, Hanku Williamsovi i Rolling Stones (píseň “No Expectations”). Thorogoodův hlas není vůbec dokonalý a často ujíždí do falešného zpěvu, i to je ale to, co se do alba hodí, zvláště pak, když to Thorogood nahrazuje svým nasazením a srdcem pro tyto legendární písně. Party Of One je takové Thorogoodovo hraní jeho oblíbených písní ve studiu u piva. Kdybychom to brali pouze komerčně, album je trochu podvod na fanoušky, protože pokud si ho koupíte, dostanete takový ručně vyráběný produkt, řekněme skříňku, která je vyrobena sice z pravého dřeva, je ale mizerně nařezaná a upravená, a tak je trochu nakřivo, občas nejde zavírat, dře nebo si kvůli ni zařežete třísku do ruky. Vy ji ale stejně možná budete mít rádi více než tu dokonalou a moderní ze švédského obchoďáku s nábytkem.

Eagles of Death Metal se vrací do Paříže, jejich koncert je plný emocí a oslavou života

Eagles of Death Metal – I Love You All The Time (Live At The Olympia In Paris)

Vydavatelství: Universal
Žánr: Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Asi máte ještě v živé paměti tragédii, která se stala v roce 2015 v pařížském klubu Bataclan. Když na pódiu byli Eagles Of Death Metal, členové teroristické skupiny ISIS vtrhli do klubu a zabili samopaly 89 návštěvníků koncertu. Ti se nyní na místo tohoto ohavného činu vrátili, tedy alespoň do stejného města (do Bataclanu se kapela nevrátila kvůli sporům s majiteli klubu), aby dokázali, že strach a násilí nemůže nad hudbou vyhrát a Eagles Of Death Metal dohráli koncert. Už jen kvůli této události je záznam koncertu plný emocí a oslavou života. Z koncertu v pařížském divadle Olympia vyšel koncert na CD i DVD.