RECENZE: Nová alba vydaná v týdnu od 29.5. 2017 – Shakira, Blue Effect,The Charlatans a další…
Návrat domů Shakiry, 50. výročí nejdůležitějšího rockového alba a přesun k elektronice kapely Květy
Shakira – El Dorado
Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Pop Latin po, Reggaeton
Hodnocení: 3.5/5.0
Shakira na novém albu El Dorado nehledá. Vrací se domů…
ČTĚTE CELOU RECENZI NA ONEMUSIC.CZ
The Beatles – Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (50th Anniversary Edition)
Vydavatelství: Universal
Žánr: Psychedelický rock, Pop/Rock, Rock & Roll, Barokní pop
Hodnocení: Původní album: 5.0/5.0; Reedice: 5.0/5.0
V hudbě se několikrát stalo, že vyšlo unikátní album, či série alb, které převrátilo hudební svět naruby. Nástup punku, grunge, metalu do širšího povědomí, stejně tak elektronické taneční hudby, ještě předtím rock’n’rollu. Vydání ‘Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band’ se dá rozhodně považovat za jedno z těch momentů. Buďme rádi, že si můžeme tohle jedinečné album a zároveň zásadní bod (nejen) hudební historie vychutnat nejen s bonusovými hmotnými či zvukovými materiály okolo, ale i ve stereo zvuku!
ČTĚTE CELOU RECENZI NA NAŠEM WEBU
Květy – Komik do půl osmé
Vydavatelství: Indies Scope
Žánr: Art Rock, Alternativní rock, Experimentální rock, Alternative indie/rock, Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Květy se změnily a přitom zůstaly stejné. Nálepku kapely pro hudební fajnšmekry se nezbaví. Přesunuli se ale k elektronice, z folkových vlivů toho už zase tolik nezbylo. Nový zvuk se ke kapele hodí, podobá se však víc než kdy jindy hudebním bratrancům ze Zrní a ve srovnání s jejich letošním počinem‘Jiskřící’, je ‘Komik do půl osmé’ chladnějším, srdci odtažitějším a hudebními nápady strožejším dílem.
ČTĚTE CELOU RECENZI NA NAŠEM WEBU
Zbytečná reedice Blue Effectu, utahaný Danzig i Charlatans
The Blue Effect – Meditace (reedice)
Vydavatelství: Suprahon
Žánr: Blues Rock, Art Rock, Progresivní rock, Psychedelický rock
Hodnocení: Původní album: 4.5/5.0; Reedice: 1.0/5.0
Méně vhodnou dobu pro vydání progresivně rockové desky si Blue Effect snad ani vybrat nemohli. V době vzniku alba byla normalizace v plném proudu, na protest proti ni se upálili studenti Jan Palach a Jan Zajíc, k tomu taky Evžen Plocek a plzeňský dělník Josef Hlavatý. Přiostřování mezi odpůrci režimu a státními represivními složkami mělo pochopitelně vliv i na vydání debutového album Blue Effect. Čtyři písně otextovány Jaroslavem Hutkou byly vydavatelstvím Supraphon označeny za ideově nevhodné a musel je přepracovat Zdeněk Rytíř. Nové album bylo remasterováno Oldřichem Slezákem a je možné ho dostat ke stáhnutí v digitální podobě (MP3/FLAC), koupit jako CD nebo LP.
Původní album se skládalo z dvou polovin, přičemž první －česká polovina －byla celá otextována Rytířem a zakončena instrumentální verzí Slunečného hrobu. Druhá polovina alba byla anglická a texty k nim napsal Vladimír Mišík, Jiří Kozel, i otec Emmy Smetany － Jiří, který je jedním z neviditelných velikánům české hudební scény. Jakožto produkční a později ředitel hudebního klubu ve Francii se setkal se Stingem, Annie Lenox i Bowiem.
Blue Effect i tohle album patří mezi to nejlepší, co tady kdy v naší zemi v hudbě bylo. Letošní reedice je bohužel další zoufalý pokus toho, jak dosáhnout něčeho, o co jsme kvůli totalitnímu režimu přišli. Už bohužel nikdy nezjistíme, jak by to mohlo znít, kdyby Blue Effect mohli svobodně vydávat alba.
Hudební příznivci stále čekají na to, kdy vyjde pořádná reedice Blue Effectu s původními necenzurovanými verzemi písní, dobovými fotografiemi, chybějícími pasážemi písní z původní gramodesky, pořádným zvukovým restaurováním a remixem. Tohle je bohužel narychlo vydaná plácanina, kterou chce Supraphon rychle vydělat na Hladíkově smrti a další ukázka toho, jak u nás z tak skvělými kapelami i skoro 30 let po revoluci zacházíme jako ze špinavým hadrem. Zahraniční vydavatelství umí se svými Beatles zacházet, my bychom se měli naučit zacházet i s našemi Beatles. Tahle reedice je jen ubohé plácnutí do vody. Je to dost hořké vědět, že stejné vydavatelství, které nejdříve Blue Effect omezovalo ve tvorbě, teď má dostatek drzosti a v době těsně po smrti Radima Hladíka přichystalo odbytou reedici alba, která má posloužit hlavně jako přiživení se na Hladíkově smrti. Jedna reedice už vyšla a tahle nepřinesla kromě remasteringu prakticky nic nového. Všechny nejlepší hity pohromadě jsou navíc už na Beatová síň slávy. Jednu hvězdičku dáváme alespoň Oldřichu Slezákovi, který dělal co mohl.
Hudba je taky byznys, ale ne hyenismus!
Danzig – Black Laden Crown
Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánr: Pop/Rock, Heavy Metal, Hard Rock, Punk Metal
Hodnocení: 2.5/5.0
Drsňáci přestávají být v módě a tak se to New Jerseyská kapela Danzig, vedená Glennem Danzigem snaží změnit. Kapela z počátku neměla na růžích vystláno. MTV odmítala jejich kontroverzní texty, nakonec se ale několik jejich písní, v čele s ikonickou “Mother”, do mainstreamu dostalo a Danzig i díky nim stále vyvolávají nemalý zájem.
Působí ale bohužel unaveně. Šedesátiletý Glenn pořád zvládá tour, ostatně nedávno došlo ke comebacku jeho další kapely Misfits, ale jeho hlas na desce zní dost malátně. Daleko jsou doby, kdy byl přirovnán k satanské kombinaci Elvise Presleyho a Jimiho Morrisona z The Doors. Utahaná, skoro až hypnotická hudba bohužel taky postupně omrzí a z alba se stane až příliš nudná záležitost. Není to však paradoxně ta největší chyba alba. Písně jsou v základu zajímavé, ovšem spolu z výše zmíněnými problémy se přidává taky slabá, odfláklá produkce, díky kterým zní vokály ještě hůře než by měly. Poslední deska Blondie nebyla po vokální stránce taky příliš dobrá, ale šikovnou produkcí se to výborně zamaskovalo. Tady je hlavní vokál příliš nahlas, ty ostatní zase moc potichu. Když se k tomu přidá ještě nevýrazné aranžmá písní, postrádající známky jakékoliv inovace, z alba je veteránskou záležitostí a rockové karaoke z motorkářského klubu. Album je navíc oproti starým deskám nahráno placenými žoldáky, ne vlastní kapelou a to se na albu taky výrazně podepsalo. Unikátní temná síla z nejpovedenějšího alba kapely Danzig －eponymního debutového alba z roku 1988, je bohužel v roce 2017 příliš vzdálená. Snad ještě více než ty roky, které je dělí od sebe.
The Charlatans – Different Days
Vydavatelství: BMG
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.0/5.0
Po tragické události －smrti bubeníka Charlatans Jona Brookese v roce 2013 se nad ikonami anglického rocku 90. let －The Charlatans, začaly vztahovat mračna a hovořilo se o tom, zda vůbec bude kapela pokračovat. O dva roky později ale vydali výborné návratové album Modern Nature, teď jsou zpět s nahrávkou Different Days, se kterou jim pomáhali i kytarista Johnny Marr a producent New Order nebo Joy Division Stephen Morris. Different Days je zvukově barevné album, ovšem zároveň album málo výrazných barev. Otvírák “Hey Sunrise” má jako hlavní složku psychedelický syntezátor, titulní skladba “Different Days” zase řvoucí zkreslenou kytaru, “Plastic Machinery” připomíná melodickým popěvkem období tvorby kapely z devadesátek. Zpěvák Tim Burgess zpívá fantasticky a možná nejlépe za celé období tvorby kapely. Problémem je, že hudební materiál je příliš zdrženlivý a i když je řemeslně dobře zvládnutý, zoufale postrádá potřebnou dravost. Burgess zpívá: “Disillusions, just when you’re seeking solutions” a album i jeho členové jsou velmi, velmi utahaní.
Potomek country legend Justin Townes Earle, nejhorší rapová deska roku Lila Yachtyho a zábavné retro Pokeyho LeFarge
Justin Townes Earle – Kids In The Street
Vydavatelství: New West Records
Žánr: Americana, Pop/Rock, Písničkář, Alternativní Country
Hodnocení: 3.5/5.0
Aby následoval minimálně úspěch Single Mothers z roku 2014 a o rok pozdější Absent Fathers, spojil se Justin Townes Earle z Naschvillu s Mikem Mogisem zodpovědným i za alba Jasona Mraze, The Faint nebo Boys Noize. Mogis album nejen produkoval, ale i hrál na nástoroje. Je to vůbec poprvé, co si zaplatil za producenta a poprvé, co nahrál desku mimo rodné Tennessee. Pokud jste si mysleli, že není možní napsat píseň o Toyotě, pak dnešní písničkáři zvládnou doopravdy vše. V padesátkovém rock & rollovém otvíráku “Champagne Corolla”, zpívá o modelu Corolla této značky, jako kdyby to byl nějaký exkluzivní, nablýskaný Chevrolet prohánějící se po Route 66. Album se vůbec nese v dost retro stylu a zajímavé sledovat, jak zní zlatá New Orleanská 50. a 60. bluesová léta v písni “15-25” s texty současnosti. Syn Steva Earleho a kmotřenec Townese Van Zandta stále velice tíhne a váži si svých významných příbuzných a rozhodně jim nedělá ostudu. Justin byl hudbou vychováván a znovu dokazuje, jak má hudbu už od narození v krvi.
Lil Yachty – Teenage Emotions
Vydavatelství: Virgin EMI Records / Universal
Žánr: Rap
Hodnocení: 1.0/5.0
Teenage Emotions je debutové album atlanstkého rappera Lila Yachtyho. Yachty nejprve oznámil album na svém osobním Twitteru v lednu, datum vydání, obal a tracklist byly ohlášeny v březnu. K tomuhle albu není třeba jinak dodávat vůbec nic, protože je to totální katastrofa, kterou zachraňuje jen dobře zvládnutá produkce. Ještě větší průšvih je Rolling Stone a Guardian, kteří na tohle album vydali velmi pozitivní recenze. Hudební svět a jeho levicový tisk se kvůli politické korektnosti už asi úplně pomátl.
“Plottin’ on a bad bitch to come and suck dick / Cook French toast and clean the bathroom”
“There’s piss all on the floor, bitch, go clean it up”
“Watch how I Diddy Bop in my Ice Creams”
“My side bitch from Sacramento didn’t suck my dick ’til we hit Saks Fifth”
… a to jsou jen vzorky žumpy z první skladby, stačí to jako důkaz toho, že se máte tomuhle albu vyhnout obloukem?
Pokey LaFarge – Manic Revelations
Vydavatelství: Universal
Žánr: Folk, Roots Music
Hodnocení: 4.0/5.0
Velmi přirozená, už čtvrtá deska amerického zpěváka, který míchá tradiční americké žánry, jakými jsou blues nebo country a přizpůsobuje je svému stylu. “Pokey” zní jako grotesková postavička z 30. let, která se nějakým záhadným způsobem ocitla v současnosti. Trochu připomíná hudební legendu “Dust Bowl” éry prachových bouří a chudoby farmářů velké hospodářské krize a jejich následků v 20. a 30. letech. Albem samozřejmě zní galantní verše, harmonika, kytara prohnaná “vintage” kombem, trubky, decentní bicí, které se ovšem nebojí přitvrdit, když je třeba – jako v mezihře písně “Must Be a Reason”, která je s okázalou první části refrénu takovým předčasným vrcholem alba Manic Revelations. Je zajímavé sledovat, jak se vyrovnává s rozdíly starých stylů a současnosných. V tom je velmi zajímavá píseň “Mother Nature”, která plyne v klasickém bluesovém rytmu, LeFargův hlas je ale prohnán přes elektronický filtr, bicí se pak přes trubkové sólo splaší, jako při sóle rockovém a na konci pak tuba s trubkou začne napodobovat zvuky elektronické taneční hudby.
Manic Revelations je velmi zábavná a roztomilá deska.
