Roger Waters – Is This The Life We Really Want?

Roger Waters – Is This The Life We Really Want?

RECENZE | Novinky: Roger Waters je zklamán společností a politikou. Na Is This The Life We Really Want? se ale nevzdává

Bylo to v roce 1992, ještě čerstvě po revoluci, kdy byla republika ještě stále v euforickém nadšení z osvobození od železné opony a komunismu. Roger Waters tehdy vydal album Amused to Death. O 25 let později vydává nové album s provokativní a tíživou otázkou: “Is This The Life We Really Want?”

Po té době, která uplynula jsme ve společnosti ideologicky rozdělené jako málokdy předtím. Jedni nejsou s nynějším režimem spokojeni a chtěli by se vrátit zpět. Druzí by se rozhodně zpět vracet nechtěli, ale jsou zneklidněni krutostí a neotevřeným myšlením režimu postaveném na kapitalismu a materiálním bohatství. Třetí skupina se snaží na společnost nahlížet realisticky, hájit tradiční demokratické hodnoty a tvrdí, že je zde spousta zlodějů, není to ideální, ale je to pořád to nejlepší, co máme. Ve světě je situace podobná, chybí ale generace lidí zastávající tradiční, státně kapitalistický komunismus s totalitními prvky. Místo toho se názorově mezi sebou perou lidi hájící ty správné a původní myšlenky socialismu a neomarxismu, postavené do liberálního rodinného a enviromentálního myšlení a konzervativci hájící osobní vlastnictví, sílu jednotlivce, pravicové ekonomické myšlení a tradiční hodnoty rodiny a církve. Zdálo by se, že přesně po čtvrt století se Roger Waters vrací v nejlepší možné chvíli. Kdo jiný, než autor úryvku písně “Together we stand, divided we fall,” by měl být tím, kdo bude komentovat nálady v dnešní společnosti. Je ale Waters skutečně tím, kdo může společnost spojit a nebo ji naopak ještě více rozdělí?

Fotka uživatele Roger Waters.
Roger Water (foto: Facebook)

Nové sólové album jako pokračování Watersovy éry Pink Floyd

Nové album Is This The Life We Really Want? jakoby perfektně navazovalo na poslední Pink Floydovskou trilogii pod Watersem – Animals, The Wall, and The Final Cut. Zatímco tato trilogie se ocitla ve velmi pochmurné atmosféře, Is This the Life We Really Want? jednoznačně nabízí i přes svou atmosféru zatracení naději a pomyslnou výzvu k boji za lepší svět. Tématy se album drží tradičních tématů, které se objevovaly po čas všech alb Pink Floyd — boj proti fašismu, lakomství, imperialismu. Z Watersových sólových alb je tohle taky to nejvíce znějící, jako Pink Floyd. Je tady i dokonce využit několikrát slavný tlukot srdce a tikot hodin z alba Dark Side of the Moon. Pokud by ho někdo vydal pod jménem Pink Floyd, nebylo by to vůbec divné. Je jasné že Waters, jakožto výrazný odpůrce Donalda Trumpa taky namířil album jako kanón proti němu. Titulní píseň otvírá záznam první tiskové konference Trumpa ve funkci prezidenta a Waters se ptá: “Is that why we don’t feel or see? / Or are we all just numbed out on reality TV?” Ještě předtím se však ptá na klíčovou otázku:

“Is this the life we really want?
It surely must be so,”

která perfektně reflektuje Waterse, jakožto zástupce lidí, které zklamala demokracie a kapitalismus v současné podobě a snaží se najít jiné cesty, jak dosáhnout lepší společnosti. “Picture That” je jako pokračování písně “Sheep” z Orwellovského alba Animals a Rogerova negativní verze Lennonova “Imagine”. Protézy končetin v Afgánistánu, kadibudka bez odtoku, další přímý ptok na Trumpa — “Picture a leader with no fucking brains,” kritika toho, jak lidé natáčejí videa, namísto toho, aby si raději užili daný okamžik, i nohy připevněné k zemi a prodávání orgánů. Tenhle moment alba je jeden z nejvíce emotivních, zvláště když na to naváže “Broken”, připomínající nejlepší balady alba The Wall, ve které se Waters snaží, abychom se poučili z minulosti. Waters se též vrací k dalšímu typickému tématu Pink Floyd — 2. světové válce. Roger nabádá, abychom se vrátili zpět v čase a vydali se po jiné cestě:

“But we chose to adhere to abundance, we chose the American dream”

Roger Waters by se ideologicky dal zařadit někam tam, kde byl nejspíše i jeho oblíbený Orwell. Je to libertariánský socialista. Je to ze všeho nejvíce ale idealista. Watersův ideologický problém je takový, jaký mnohých idealistů. Snaží se nabádat k tomu, abychom se spojili, přitom ale absolutně nedokáže přijmout jiný názor než ten jeho. Když nabádal Bon Joviho a Radiohead, aby nejezdili do Izraele, protože jsou tam potlačována lidská práva, přihlásil se výrazně taky k hnutí BDS, protlačující sankce vůči Izraeli, který podporují okolní agresivní státy, které si nepřejí nic jiného než zánik tohoto židovského státu. Když producent a známý americký rádiový moderátor Howard Stern na toto nesouhlasně odpověděl, Waters ho v tisku vulgárně urazil.

Ať už je však Is This The Life We Really Want? ideologicky jakékoliv, vystihuje perfektně a ve správný čas pocity milónů lidí na téhle planetě a to ostatně Roger Waters vždy uměl perfektně.

Roger Waters – Is This The Life We Really Want?

Vydáno: 2.6. 2017
Délka: 54:09
Žánr: Art Rock, Rock, Progresivní rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Picture That, 5. Broken Bones, 6. Is This The Life We Really Want?, 10. Wait For Her

Hodnocení
Celkové hodnocení:

2 KOMENTÁŘE

  1. Podle mého názoru to není žádné navázání na tvorbu Pink Floyd, jak se nám tu autor článku snaží nakecat, ale o sprostou vykrádačku. Jsou tam slyšet prvky z Animals, Zdi i dalších, předchozích alb. Zní to podobně jako Amused to Death, která ale byla výrazně lepší a obsahovala spoustu nových, krásných hudebních nápadů. Ne, že by se Is This The Life We Really Want? snad špatně poslouchala, ale je to jako tvorba Olbrama Zoubka v případě skulptur nebo v případě fotek Jana Saudka. Léta nic nového, vykrádačka sama sebe. TExty Watersovy jsou, samozřejmě, typické jeho, nicméně s mnoha se neztotožňuji a vyloženě mě číří, že to píše muzikant, s nabitým kontem. Je to zapšklý, stárnoucí týpek, ventilující svou nespokojenost. Což je, samozřejmě, v pořádku, ale tzo ještě neznamená, že s ním musíme souhlasit a dávát fošně skoro plný knedlík stran hodnocení jen proto, že je to Waters. V mnoha případech jsou jeho texty v přímém rozporu s mým světonázorem. Kdyby své nespokojenosti vydal knižně jako sbírku textů nebo básní, možná by to mělo větší dopad. Dobře se to poslouchá, ale nic nového, objevného, u čeho bych si sedl na zadek a řekl wow!!!! Amused to Death byla o poznání lepší, stejně, jako Wrightova Broken China. Gilmourova sólova fošna se mi nelíbí ani jedna, On the Island je taková uspávačka, že by se dala používat jako úspěšná léčba lidí, trpící těžkou insomnií a Rattle That Lock je ryze průměrná muzika, kterou vydal jen, aby něco vydal. Kdepak, Pink Floyd skončili s The wall, to mi nikdo nevymluví.

    • Velmi zajímavý komentář, díky za něj.

      Z části s ním souhlasím. Vykrádačka Pink Floyd? Je to diskutabilní. Kdo měl na různé zvukové prvky kapely jaký vliv? Já si myslím, že Waters na tomto sólovém albu spíše vykrádal sám sebe než Gilmoura nebo třeba producenta Ezrina. Je mi jasné, jak velmi tenká je hranice mezi pokračováním v něčem a opakováním se. ‚Is This The Life We Really Want?‘ vidím jako zasazení legendárních Pink Floyd prvků do nového kontextu dnešní doby, z tohohle ohledu je to zajímavé. „Floydí“ Watersovy nápady navíc vidím jako tak jedinečné, že je opakovat není zapovězeno. Je to něco podobného, jako když Chuck Berry opakoval ve svých písních pořád dokolo jednu a tu samou melodickou kytarovou vyhrávku. Bylo to něco tak výjimečného, že se to nikdy nepovažovalo za vykrádání sebe samého. Avšak je pravda, že Waters vzhledem k věku´už těch alb mnoho nevydá a bylo by fajn, kdyby se po tvůrčí stránce více odvázal. Otázkou je, jestli na to má. Přece jen Waters jezdí už desítky let pořád jedno a to samé turné k albu ‚The Wall‘ a na jeho nové sólovce nám tak nějak ukázal, ironicky řečeno, jak si sám kolem sebe vybudoval zeď a nehodlá ji opustit. Obrovský zájem o tyto turné k desítky let staré desce ale ukazuje, že má stále i mladým lidem co sdělit a z tohoto pohledu taky nevidím Watersovy návraty zpět jako špátný nápad.

      Watersovy světonázory jsou kapitola sama pro sebe. Taky s ním mnohdy nesouhlasím, jeho politické názory jsou někdy prapodivné, zvlášť ten na Izrael, kterým je poslední dobou úplně posedlý (Howard Stern to ve své show vtipně komentoval), navíc se pak chová jako typický uražený liberál, který volá po diskuzi, když se ale naskytne, naprosto odmítá cizí argumenty a mele si svoje hezké fráze o rovnosti, dodržování lidských práv a podobně. Já to vnímám tak, že jeho texty naštěstí nabízí dostatečně velká zadní vrátka a Waters v nich nesděluje podle mě nic natolik závadného po ideové stránce, aby to bylo nutně okamžitým důvodem k znelíbení písní nebo celého alba, takže z hlediska zachování nějaké objektivity, Waters se (znovu dodám naštěstí) spíše snaží klást otázky než nám něco vnucovat. Jak je ale vidět na vašem názoru na album, stačí malá neochota k poslouchání a porozumění tomu, co chce Waters světu říci (na což máte jako posluchač plné právo) a vadit to rozhodně může.

Komentář