Denní archiv:5.12.2019

Nicku Caveovi v roce 2015 zemřel za velmi nešťastných okolností pádem z útesu syn. O této tragické události a o vypořádání se s ní bylo z podstatné části i minulé album Skeleton Tree, které končilo katarzí a následným naznačením částečného smíření se se situací. Hned po prvních tónech současného alba Ghosteen je však jasné, že se se smrtí svého syna ještě rozhodně naplno nesmířil. Ačkoliv vychází i tohle album pod záštitou jeho kapely The Bad Seeds, Ghosteen je velice intimním albem Nicka Cavea samotného.

Ghosteen sice není temné jako Skeleton Tree, ze kterého všudepřítomná smrt přímo dýchala, zato je ještě více smutnější. Ghosteen jako by pokračovalo v katarzi, kterou končilo Skeleton Tree. Ghosteen se více zaměřuje na samotnou zdrcující smrt Nickova syna Arthura, zatímco Skeleton Tree bylo spíše o zhudebnění Caveových zničujících pocitů.

Nick Cave (Foto: Facebook)
Nick Cave (Foto: Facebook)

Důležité je však také zmínit, že hodně písní ze Skeleton Tree vznikalo ještě před smrtí Caveova syna a smrt ovlivnila více nahrávání než texty a melodie. Trilogie těchto “low-key”  alb však začala už s albem Push the Sky Away v roce 2013

Další podstatný rozdíl mezi Skeleton Tree a Ghosteen je rovněž ten, že zatímco na Skeleton Tree jsme měli o poznání širší spektrum aranží, ze kterých pak plynou i nálady. Mnoho písní na Ghosteen se drží spíše jednoduché formule piána jakožto hlavního nástroje a decentních dokreslujících syntezátorů, kterých není na písni mnoho. I například čtvrtá “Night Raid”, na které nahradí piáno tiché syntezátory a klávesy nakonec piáno obsahuje taky, i když daleko méně a pouze v některých částech.

Všudepřítomný „ghosteen“

Když se podíváte na obrázek alba, vidíte až překvapivě optimistický obraz fantazijní krajiny, která vypadá jako rajská zahrada. Podobně fantazijní jsou i texty na albu, jako například část v písni “Ghosteen”, ve které zpívá Cave o třech medvědech, kteří si v klidu žili a dívali se na televizi, jenže poté jejich syn odletěl na Měsíc.

Album začíná stejně tak fantazijním popisem písně o královi a královně rock’n’rollu, kteří si postavili schody do nebe. Popisný text Nicka Cavea je skutečně obdivuhodný. Zní to, jakoby si budoval celý svět a vkládal do něj objekty jako ptáky a mraky a díky tomu vás dostane přímo na místo, o kterém ve své písni vypráví. 

“Once there was a song, the song yearned to be sung
It was a spinning song about the king of rock ‘n’ roll
The king was first a young prince, the prince was the best
With his black jelly hair he crashed onto a stage in Vegas“

(“Jednou tu byl song, ten song toužil po tom, aby ho někdo zpíval / Byl to rotující song o králi rock’n’rollu / Král by nejdříve mladým princem, princ byl ze všech nejlepší / S jeho černými vlasy jako želé se přiřítil na pódium ve Vegas“)

Zrovna v téhle písni je docela těžké se Nickovi dostat do hlavy. Proč použil paralelu s Elvisem, když poté zpívá refrén, který zní jako věnován synu Arthurovi?

“And I love you, and I love you, and I love you
Peace will come, a peace will come, a peace will come in time“

 

(„A já tě miluji a miluji a miluji / Mír přijde, mír přijde a mír přijde, když nastane ten čas“)

Lze jenom hádat. Spatřuje snad Nick Cave určité paralely mezi Elvisem a jeho synem? A nebo je celá píseň o Elvisovi? 

Krása mnoha skvělých písní je právě v tom, že v sobě mají určitou záhadnost, která donutí člověka k přemýšlení o tom, co autor svým textem vlastně myslel.

Na konci první i druhé písně se objevují falsetto vokály, které nejsou v písních Nicka Cavea zvyklé. Nevzpomínám si dokonce, že bych je od Nicka Cavea vůbec někdy slyšel (kdyžtak mě uveďte v omyl v diskuzi). Jeho hlas zní vůbec skvěle, sebejistě a zraje jako víno. Nick Cave asi ještě nikdy nezněl tak dobře jako na tomhle albu. Bolestivé falsetto na “Bright Horse” se mísí se sborovými chorálovými vokály a z písně skutečně mrazí v zádech. 

Jak mám někdy problém nazývat hudebníky, kteří se zabývají popovou a rockovou hudbou umělci, protože spíše beru tyto žánry jako jistý druh zábavy než přímo jako umění, písně jako tyto už skutečným uměním prostě jsou.

V první a druhé písni není nic ještě natolik přímé, ale ve třetí písni “Waiting for You” už je ten drásající smutek naprosto přímý, když Nick Cave v podstatě nepřímo říká, že se smrtí syna pořád vůbec nesmířil a vlastně pořád čeká na to, až se otevřou dveře a jeho syn přijde zpátky domů.

Náboženství je opiem Nicka Cavea

Po nesmírně emocionálně vypjatém úvodu následuje uvolnění v podobě jemné a lehce optimistické písně “Night Raid”, která je hodně spjatá s křesťanskou mytologií a smrtí Ježíše, kterou Cave opět spojuje se smrtí syna Arthura, protože připomíná hotel, ve kterém se Arthur (ještě se svým dvojčetem) v roce 2000 narodil. Cave zpívá, že se narodil v pokoji 33, což je samozřejmě alegorie na věk Ježíšova úmrtí. 

Karl Marx jednou řekl, že náboženství je opiem lidstva. Ačkoliv byl Karl Marx silně proti náboženství, protože věřil v to, že lidé kvůli náboženství a kvůli útěše, které přináší, nevidí třídní rozdíly a útisk, uvědomoval si, že náboženství má ve společnosti určité praktické funkce, které jsou podobné funkci opia u trpící nemocné nebo zraněné osoby, u nichž se opium používá (resp. používalo), aby snížilo utrpení lidí a poskytlo jim příjemné iluze, které jim dávají sílu pokračovat.

Kdo neztratil žádnou velmi blízkou osobu, tak asi plně ani nedokáže pochopit, jak neuvěřitelně zdrcující pocity musí Nick Cave prožívat a jaký neuvěřitelný smutek a prázdnota v něm vězí. Album ale nabízí alespoň částečné pochopení jeho smutku. A obzvláště, když pak znáte jeho celou diskografii. Ne, že by byl totiž dříve Nick Cave nějaký jásající a neustále usmívající se  zpěvák zpívající o plážích a karnevalech, ale rozdíl mezi tvorbou Nicka Cavea před smrtí jeho syna a po ní musí být známý úplně všem. Není pak těžké si domyslet, že náboženské příběhy poskytují Nicku Caveovi úlevu od jeho vnitřní bolesti.

Hodně baví píseň “Galleon Ship”, která ačkoliv se nese ve velice podobné náladě jako všechny ostatní písně, hudební aranže na ní jsou trochu jiné. Syntezátory mají více radikální zvuk a podstatnou část písně tvoří samply šeptajících hlasů, které skutečně dotváří pocity že z alba promlouvají duchové zemřelých. V podobném duchu (a to tenkrát „duchu“ doslova) pokračuje i “Ghosteen Speaks”, kdy skoro jakoby Nick Cave duchy zemřelých skutečně oživil a oni na něj začali promlouvat.

[Texty] klidně mohou být, podobně jako třeba Cohenovy texty, vydávány samostatně v básnických sbírkách. 

Titulní skladba “Ghosteen” zní skoro jako zpívaný soundtrack k filmu a natáhne se až na dlouhých 12 minut a 10 vteřin.

Problém je, že v této části začne album výrazně slábnout. Začne být monotónní a až příliš nevýrazné. Do písně “Leviathan” se Ghosteen vyrovnává intenzitou a kvalitou Skeleton Tree, ale postupně to díky až příliš klidným melodiím a jejich monotónnosti, to už není ani zdaleka takový zážitek jako Skeleton Tree a úvod Ghosteen. Zatímco na Skeleton Tree byla každá píseň samostatným pojmem, na Ghosteen kvůli místy silně uspávající hudbě písně přeci jen trochu splývají.

Textově jsou přitom minimálně stejně tak skvělé a pokud texty nezachytíte hned, stojí za to si je jen tak přečíst, protože klidně mohou být, podobně jako třeba Cohenovy texty, vydávány samostatně v básnických sbírkách. 

“Jesus lying in his mother’s arms
Is a photon released from a dying star,”

(“Ježíš leží v náručí své matky / Je fotonem vyzářeným z umírající hvězdy”)

opět se na albu objevuje podobenství ležícího mrtvého Ježíše v náručích matky Marie, která se často objevuje na malbách nebo sochách a je nazýván pietà.

Proč foton z umírající hvězdy? 

Nick Cave na to odpoví později:

„Nothing can be predicted and nothing can be planned
A star is just a memory of a star”

(“Nic nemůže být předpovězeno a nic nemůže být naplánováno / Hvězda je jen vzpomínkou na hvězdu”)

Za prvé je třeba si uvědomit, že podle vědeckých poznatků jsme vlastně všichni zrozeni z hvězd (což je tak hezká věc, že si to někdy snad ani nezasloužíme). Naše těla jsou totiž tvořena chemickými prvky, které vznikaly při výbuších pradávných hvězd. Za druhé je pak třeba si uvědomit, že hvězdy, které vidíme, kvůli tomu, že světlo má také nějakou rychlost, vlastně nejsou jejich aktuální podobou a některé dokonce už třeba ani neexistují. Dokonce i Slunce vidíme hned s osmiminutovým zpožděním! Je to vzpomínka na Slunce.

Odtud poté Nickova myšlenka. Když umíral Ježíš v náručí své matky, dnes je to jen vzpomínkou na umírajícího Ježíše. Stejně tak smrt jeho syna je vzpomínkou, která možná znamená hodně pro něj, v měřítku celého vesmíru, kde fotony ze vzdálených galaxií putují miliardy let než doletí k nám a my je můžeme vidět, je ale — ač je to možná hrubé a necitlivé říct — vlastně něčím zanedbatelným, protože vzpomínka není tou skutečnou věcí, která už se stala a nejde vrátit, stejně tak jako supernova, kterou bychom ze země pozorovali vybuchnout, by už v té chvíli ve skutečnosti neexistovala.

Balady o mrtvém Ježíši v náruči své matky, umírajících hvězdách, fotonech a hořčičném zrnu

Je mimochodem i zajímavé, jak Cave kombinuje vědu s náboženstvím. Ostatně i současný Papež, který prohlásil, že náboženství musí vědu přijímat, by měl z jeho textů radost. Mnoho vědců je věřících a ti rozhodně neberou křesťanství jako víru v muže na obláčku, co řídí vše, co se dole na Zemi stane. Sám Nick Cave se dříve hlásil ke křesťanství. Loni ale na své webové stránky The Red Hand Files napsal, že neví, jestli Bůh existuje. Možná ano, možná ne.* (více v pozn. dole) Křesťanská symbolika ho každopádně očividně stále hodně přitahuje.

Škoda, že brilantní text na “Fireflies” trochu kazí hudba, která má dobrý potenciál rozjet nefalšované houslové drama, ale nakonec skončí asi v polovině něčeho, co už tu bylo, ale ještě slabšího. Nick Cave se ale chtěl i tentokrát naplno vyhnout kýči, protože by za takových okolností bylo použití kýče k umělému vyvolání emocí velmi nevkusné. Textově je to totiž mistrovské dílo.

Album uzavírá více než čtrnáct minut dlouhá píseň “Hollywood” a je to závěr vskutku velkolepý. “Hollywood” by se nejlépe dalo popsat jako balada na to, jaké je to žít v krásné části světa, o kterých miliony lidí sní, ale zažívat tam hotové peklo. “Malibu” je něco jako zpodobnění amerického snu. Krásné pláže a domy, neustálé slunečno, vlny, surfaři, vysportovaná těla fitness elit, kteří zde chodí trénovat a luxusní rezidence, které si mohou dovolit pouze skutečně bohatí lidé. 

“Hollywood” zní jako soundtrack pro nějaký post-apokalyptický film, kdy z Hollywoodu už jsou vlastně jenom trosky. Jakoby Nick Cave jezdil po pobřeží a zíral na to, jak tenhle ráj na zemi hoří. Něco, jako kdyby byl film 2012 skutečně přemýšlivé, kvalitní drama s hloubkou na úrovni těch nejlepších filmů všech dob a ne jenom dobrou popcornovou zábavou.

I v této písni, přesněji v její druhé části, Nick Cave uniká k náboženským příběhům, aby se smířil se smrtí svého syna. Tentokrát ovšem křesťanskou symboliku nahrazuje buddhistiský příběh o ženě Kise Gotami , která přišla za Buddhou a prosila ho, aby oživil její malé mrtvé dítě, které onemocnělo. Buddha jí řekl, že to udělá, ale musí mu přinést hořčičné zrno, které jí daruje rodina, ve které nikdo nezemřel. Kisa Gotami chodí od dveří ke dveřím a uvědomuje si, že taková rodina neexistuje a díky tomu se smiřuje se smrtí svého syna. Nick Cave volá o to, aby pro svou mysl našel klidné místo, leč zatím hledá. 

Alespoň ale věří v to, že ho najde a tak má tahle velice temná píseň, která se temnou hudbou možná spíše podobá písním na Skeleton Tree než předchozím písním na Ghosteen alespoň relativně nadějnou tečku.

*Pozn.: Názor Nicka Cavea na náboženství není, jak by se možná mohlo zdát, ovlivněn nedávnými tragickými událostmi z jeho života, ale podobný neurčitý názor oproti dřívejšímu hlášení se ke křesťanství, uváděl již dříve, například v rozhovoru pro BBC v roce 2010.

Nick Cave & the Bad Seeds – Ghosteen

Vydáno: 4. 10. 2019
Délka: 68:10
Žánry: Alternativní/Indie elektronická hudba, Písničkář, Ambientní elektronická hudba, Alternative/Indie Rock, Art Rock
Rozhodně musíte slyšet: Část 1 — 1. Spinning Song, 2. Bright Horses, 3. Waiting for You, 4. Night Raid, 6. Galleon Ships; Část 2 — 2. Fireflies, 3. Hollywood

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Morrissey se může názorovým odpůrcům jenom smát. Na I Am Not a Dog On a Chain zpívá i píše skvěle Bývalý frontman...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Osud je svině, ale Stone Temple Pilots neskolil. S novým zpěvákem začínají psát novou éru kapely Album Stone Temple Pilots z roku...