Měsíční archiv:Listopad 2019

od -

Recenze | Novinky: Sturgill Simpson hodil za hlavu své sofistikované country a na Sound & Furry vypaluje blues rock, kterému tvoří pozadí post-apokalyptické japonské anime

Po patrně nejúspěšnějším albu své kariéry A Sailor’s Guide to Earth, za které rodák z Kentucky Sturgill Simpson dostal nejprestižnější hudební cenu Grammy za Nejlepší country album roku vydává zpěvák, kytarista a textař/skladatel albu Sound & Fury, které je daleko hlasitější než album minulé a je spojené s japonským anime snímkem.

Když jsem na konci roku 2016 začínal s tímto webem, jedno z prvních alb, které jsem si poslechl, abych ho nedlouho poté zařadil na seznam nejlepších alb uplynulého roku 2016 bylo americkou hudební kritikou do nebes vynášené album A Sailor’s Guide to Earth. Jak se brzy ukázalo, nebyl to ani zdaleka jen krásný obrázek alba (jeden z nejhezčích, jaké jsem v poslední době viděl), ale i celý příběh alba, který v kombinaci s na první pohled ne tolik zvláštní a stylově poněkud přízemní hudbou, udělal jedinečné dobrodružství a hotovou hudební pouť.

Byl to ostatně hodně i koncept tohoto alba, který pomohl vytvořit koncept a slogan našeho webu, který má být vaším průvodcem hudebním mořem.

Sturgill Simpsins (Foto: Atlantic Records)
Sturgill Simpsins (Foto: Atlantic Records)

Sturgillovi Simpsonovi se tehdy podařilo nahrát takové country album, díky kterému se naprosto odlišoval od zbytku hudebníků tohoto žánru a nebylo to pouze o mixování country s vlivy soulové a rockové hudby. Dařilo se mu oslovovat jak zaryté fanoušky country odněkud hodně z Jihovýchodu USA, tak i lidi, co by za normálních okolností chtěli mít do činění s country žánrem asi stejně tolik jako Gréta Thunbergová z jednou z těch obřích nákladních lodí, kterých stačí jenom 15, aby vytvořili tolik sulfuru oxidového, jako všechna auta na zeměkouli dohromady.

Dokážete si tedy představit, jak obrovská byla očekávání.

Od Námořníkova průvodce Zemí k apokalyptickému anime

Před vydáním alba získal Sturgil SImpson Grammy za nejlepší country album roku, poté ho však zasáhla daleko horší událost, když chytil tak hrozivý zánět dutiny nosní, že musel podstoupit operaci. Protože díky tomu zameškal mnoho koncertů a v době léčby neměl moc co na práci, z nudy poslouchal desky svého mládí. Vytáhl si tedy nějaká hip hopová alba, The Cars i Black Sabbath a zavzpomínal na to, co ho bavilo dříve.

A právě z této nostalgie začala vznikat nová nahrávky Sound & Fury. 

Ta byla nahrána velice rychle – stačily na to pouhé dva týdny, což není dnes v době bohatých post produkčních možností vůbec běžné. Více času, ale zabraly přípravy dalších souvisejících věcí, když Sturgill Simpson napsal scénář pro stejnojmenný apokalyptický animovaný film k albu, který vyšel na Netflix, který byl animován tokijským animačním studiem Kamikaze Douga, které točí populární japonské anime snímky.

Fanoušci Strurgila Simpsona (čím dál tím víc mám zmatek v tom, kdo to vlastně je), byli tímto krokem z drtivé většiny naprosto nadšeni a komentovali to například slovy: “Tohle je nejvíc překvapivá věc, kterou jsem v životě viděl,” a nebo “Já ANIME ani nemám rád, ale na tohle se podívám.”

S podobným nadšením začíná ostatně i album. Ne, že by snad hudba na něm byla tak progresivní, jako je progresivní nápad country zpěváka udělat anime film k albu, Sturgill Simpson se pořád drží spíše starých a ověřených postupů, které vycházejí z poctivého muzikantství a ze zachycení výkonů ze studia tak, jak jsou. Přirozeně a bez velkého makeupu. Sturgill Simpson se ale žánrově výrazně posunul a z chytrého country je nyní okázalý rock i bohémský blues rock a rock’n’roll.

Fúze rocku 70. let a soundtracků starých videoher

Sturgill Simpson má na novém albu Sound & Fury daleko blíže k The Who, Black Keys, či ke Creedance Clearwater Revival než k Chrisi Stapletonovi, Jasonu Isbellovi nebo Williemu Nelsonovi.

Začíná se skladbou „Ronin“ a slyšíme, jak za sebou Sturgill Simspon zavírá dveře do auta. Jakoby se tím ptal posluchačů, jestli jsou připraveni k jízdě. Není to poprvé, co někdo stejný zvuk použil, ale podobné nehudební vsuvky pro budování atmosféry vždycky potěší. Album je vlastně takovým obrazem hlavního hrdiny sedícího v maskulinním nadupaném autě, který zapne rádio a ladí ho,dokud nenaladí první píseň tohoto alba. Každá další píseň oddělená krátkým rádiovým šumem, je tak vlastně přeladěním stanice autorádia hlavní postavy.

„Ronin“ připomíná dlouhé sólování Pink Floyd. Kovově znějící a řvoucí kytary v progresivní nátuře postupují kupředu s drtivou silou a jedná se o jakési skoro čtyřminutové kytarové orgie, kdy Sturgill Simpson i s kapelou předvedou velice slušně znějící sóla.

Další peckou je na albu „Remember to Breath“, která vlastně pokračuje v tempu minulé písně s rozdílem tím, že na počátku přetne progresivní postup japonská, mysticky znějící píšťala. Ta je ale rychle zase vystřídána původní kompozicí a poprvé slyšíme — po více než čtyř minutách na albu Sturgilla Simpsona.

Jeho hlas se do drsnějších, skoro až motorkářských znějících písní jistě hodí. Houpavou opakující se basu střídají hammondovy varhany a za chvíli se objeví znovu i ta asijská píšťala znějící jako přímo ze zahrady zenového kláštera. později se přidá opět a v sólu poté ostré kytarové efekty.

Aranže připomínají trendy sedmdesátých let. Sturgillův styl ale na počátku alba určitě nezní vyčpěle. „Sing Along“ pokračuje vlastně ve velice podobné rytmické a basové smyčce, ale vše se ještě zrychlí. V písni je ale na rozdíl od těch prvních daleko více elektronických efektů. S elektronikou s retro nádechem připomíná píseň nějakou fúzi rocku sedmdesátých let a soundtracků z videoher přelomu osmdesátých a devadesátých her.

Sound & Fury jako Trans Let’s Dance Sturgilla Simpsona, jen ne tak extrémní

S podobnou retro diskotékou s nádechem rock’n’rollového frajerství se pokračuje i na živelné písni „A Good Look“.

Je škoda, že při tak výrazném hudebním obalu na albu trochu zanikají texty. Ty byly na minulém albu naprosto omračující. Tady nejsou i díky celkovému pojetí a stylu, díky kterému se musela upravit témata, až natolik skvělé, ale pořád jsou výjimečné.Třeba refrén:

„Well, now everybody’s worried ’bout a good look
But they need to be worried ’bout a good hook,“

(“Dneska se každý stará o svůj vzhled / Ale měli by se zajímat spíš o dobrou melodii”)

zní velice dobře.

Když vás Sturgill utahá na barovém parketu, pokračuje se “Make Art Not Friends”. Ta se po přes dvě minuty dlouhé retro futuristickém sólu, přehoupne v hezký plíživý blues rock s výraznou dráždivou kytarou a hezkými dobarvujícími syntezátory. I když o sobě nevěděli navzájem, píseň trochu připomíná song “Walk Across the River” z letošního alba Black Keys Let’s Rock.

Následuje “Best Clockmaker on Mars” a “All Said and Done”. U obou těchto písní má člověk pocit, že jsou sice fajn, ale něco jim zoufale chybí, aby z nich člověk mohl být teprve nadšený. Jsou moc stálé a hypnotické rytmy bicích a neustále dokola opakující se kytarový riff v první jmenované písni člověka málem uspí. Jedna z pomalejších písní alba “All Said and Done” má pak zajímavou atmosféru, ale melodicky ani rytmicky se toho moc zajímavého v písni neděje.

Na jedné straně strašně pokrokové album, na straně druhé strašně zpátečnické, se skoro až retro zvukem a aranžemi.

Jedinou písní druhé poloviny alba, která není tak rozporuplná a splní svůj účel, je tedy ve stylu dítěte Dire Straits a Creedence Clearwater Revival pokračující “Mercury in Retrograde”, která sice není nikterak dvakrát odvážnou písní, ale zato je o poznání více konzistentní. I tak je tu však ve druhé půlce naštěstí většina písní, ze kterých nemáte negativní pocity. Problém je, že dojem až z mnoha těchto písní je spíše neutrální, nikoliv vyloženě pozitivní.

Nakonec tedy nadšení není ani zdaleka tak velké. Obzvláště, když víme, že jsme tady měli minule tak skvělé album, jakým bylo Sailor’s Guide to Earth. Oproti velkolepé cestě napříč oceány tady máme výlet do motorkářského baru v malém rodném Simpsonově městečku Jackson. I tam ale samozřejmě dokáže být zábava. Je to ale takové zvláštní album a velice rozporuplné.

Na jedné straně strašně pokrokové album, na straně druhé strašně zpátečnické, se skoro až retro zvukem a aranžemi. Na jedné straně kreativní, na druhé straně někdy i neuvěřitelně šablonovité. Rovněž by se dalo říct, že je to někdy velká jízda a jindy zase naopak skoro až neúnosná nuda.

Album svou povahou trochu připomíná Trans Neila Younga (ostatně i ten obal je trochu podobný) nebo Let’s Dance Davida Bowieho. To jsou také alba, které byla velkým šokem pro všechny skalní i příležitostné fanoušky díky změně stylu a experimentálnímu pojetí a také alba, kdy jste si chvíli říkali nechápavě „WTF!?“ a hned brzy nato obdivovali, jak to ten génius jenom mohl vymyslet.

Tím, že je Sturgill Simpson v základu velice sofistikovaný skladatel i textař, tak ten posun hudby nejde až do takových extrémů jako u experimentálních alb dvou jmenovaných velikánů a z toho plyne i to, že se na Sturgillově albu nacházejí i momenty, kdy se ani nechytáte za hlavu, ani nejásáte, ale kdy se prostě jen nudíte. Stejně tak album nepůsobí moc konzistentně a dalším pojítkem s těmito dvěma známými alby je i futurismus, i když v případě Simpsona spíše retro-futurismus, který se na písni objevuje.

Sturgill Simpson – Sound & Fury

Vydáno: 27. 9. 2019
Délka: 41:08
Žánry: Blues Rock, Psychedelický rock, Rock, Boogie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Remember to Breathe, 3. Sing Along, 4. A Good Look, 5. Make Art Not Friends, 9.Mercury in Retrograde

od -

Recenze | Novinky: Švédská kapela Opeth na albu In Cauda Venenum pod heslem: „Kdo přestane myslet, umře,“ pokračuje ve svém vývoji progresivním rockem i jazz fusionem

Švédská legendární kapela Opeth na albu In Caude Venenum pokračuje ve vývoji svého zvuku a album opět hodně čerpá z vilvu progresivního rocku 70. let.

Některé kapely můžou vydat třináct alb a i po každém z nich si udržet naprosto výjimečnou reputaci v daném hudebním žánru. Švédská parta Mikaela Åkerfeldta, která existuje už od roku 1990, první album Orchid však vydala až o 5 let později, zažila poměrně velké personální změny, a tak, jak se měnili členové, měnil se i styl kapely. Posledních 15 let tak po příchodu bubeníka Martina Axenrota a kytaristy Fredrika Akessona byly hodně ve znamení přechodu od death metalu k progresivnímu rocku. Milníkem bylo hlavně album Heritage z roku 2011.

Opeth (Foto: Opeth.com)
Opeth (Foto: Opeth.com)

Tento nový styl, který je prezentován z tak velké části i na novém albu ale není inspirován jenom progresivním rockem 70. let, ale i jazz fusion (jazz rockem) a filmovou hudbou. Bohužel, jak to tak bývá, mnoho fanoušků si na tento nový styl nikdy nezvyklo a brali to jako zradu původní filozofie kapely.

In Cauda Venenum jako kombinace dvou předchozích alb

Změna ale rozhodně není synonymum ke slovu propadák, brak nebo hudební odpad. Takhle je to ostatně i v životě. Změna může být negativní a dostanete pak ještě něco horšího než to, co jste měli a nebo to může být změna negativní a i když ztratíte kus toho starého (a možná i kus sami sebe), dostanete za to velkou odměnu v podobě toho, že vykročením do neznáma, v okolí nebo i v sobě, naleznete něco úplně nového, co jste třeba ani netušili že v sobě (nebo ve svém okolí) máte.

Právě možnost pozitivní změna je myslím v případě Opeth ta správná, protože na nový styl se adaptovali velice dobře a nové album In Cauda Venenum to dokazuje. In Cauda Venenum je vlastně totiž hodně kombinací minulých dvou alb. Má v sobě kus té správné bizarnosti a chaosu (hudbně možná řekneme jazz rocku) alba Heritage z roku 2011 a protikladné konzistenci a řádu (hudebně řekněme progresivnímu rocku) alba Pale Communion z roku 2014.

Možná letošní album  není tak 100% silné ani v jedné z těchto poloh, ale díky smíchání dvou chutí dostaneme, jak to bývá i u vaření, chutě úplně nové.

Ještě než se podíváme hlouběji do samotného obsahu alba, stojí za zmínku, že In Cauda Venenum (z latiny přeloženo jako “Jed v ocasu”) bylo vydáno ve dvou verzích. První verze je anglická, druhá švédská. Můžeme tak ve švédštině slyšet úplně identické album. To je ostatně možná důvod, proč byl zvolen univerzální latinský název, jinak by v tom byl poněkud zmatek.

Současní Opeth v lecčems připomínají moderní metalovou verzi Pink Floyd. 

Album je jedním velkým dobrodružstvím a začíná velice atmosféricky v otevíráku “Garden of Earthly Delights”. S pulzujícími vesmírnými syntezátory a přelínáním zvukovými vzorky klipů z reálného života tahle píseň/intro silně připomíná Pink Floyd a jejich “On the Run” z legendárního Dark Side of the Moon. Není to navíc ani náhodou jediný moment alba, kdy to vypadá, že se nechali Opeth Pink Floyd inspirovat. Skrze celé album se tyto asociace vybavují a současní Opeth v lecčems připomínají moderní metalovou verzi Pink Floyd.

Jako metalová opera, muzikál i jammování v jazz klubu

“Dignity” je opravdu obrovská pecka. Začátek se jistě bude líbit mnoha českým rockovým fanouškům vzhledem k tomu, jak je tento styl s prvky jazz-fusionu blízký Pražskému výběru a možná i trochu raným létům Blue Effect. Netradiční struktura písně baví a člověk napjatě čeká, co přijde dál. Tady se rozhodně nehraje na žádnou strukturu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén, ale různě části se střídají přes sebe spíše jako v opeře. Nevíte jistě, která bude zrovna následovat. Tiché, spořádané a hlasité a chaotické pasáže však spolu fungují naprosto úchvatně.

Podobně funguje i následující “Heart in Hand”, která mění postupující metalové riffy za jemnou akustickou pasáž, kde se dočkáme mimochodem také odkazu na “Help” od Beatles, když Mikaela Åkerfeldta zpívá:

“When I was young
So, so much younger than today
It seemed easier to lead your life
There was no time to surrender”

Závěrečná sloka zase pro změnu silně připomene Davida Bowieho.

“Next of Kin” je oproti skoro až vědecky vážným třem písním o poznání nadšenější a ačkoliv obsahuje velice podobné schéma střídání akustických částí s hlasitými, zní více než jako opera, jako kvalitní metalový muzikál. Na albu je vůbec celkově super, že ačkoliv je stopáž jednotlivých skladeb dost vysoká, písně díky vcelku prudkým změnám v průběhu málokdy omrzí.

Pomalá a tentokrát ustáleně kupředu postupující pátá píseň “Lovelorn Crime”, která oproti všem dřívejším písním nijak prudce nemění průběh písně, se sice v celém albu může zdát trochu slabší písní, na druhou stranu nabízí dobrý záchytný bod pro lidi, kteří . Dramatická rocková balada s hezkými kytarovými sóly, která stylem není zase tolik vzdálená sólovým výtvorům Michala Pavlíčka, může zaujmout i posluchače, kteří jsou zvyklí na více konzervativní kytarový styl než, jakému se dostává na první části alba. Píseň též dobře ukazuje, jak se Åkerfeldtův hlas dokáže neuvěřitelně adaptovat na různé změny nálad a stylů.

Střídání zběsilosti s klidnými akustickými částmi postupně už trochu omrzí, i tak ale jsou na konci alba skvělé písně

“Charlatan” je zase záchytným bodem pro vyznavače tvrdšího stylu, který připomíná časy alba Ghost Reveries (2005). Zrovna tahle píseň ale Opeth moc nevychází. Píseň zní nějak příliš suše a schází jí ta šťavnatost zbytku alba. To samozřejmě není dáno tvrdším stylem, ale tím, že jí prostě schází lepší nápad.

Na “Universal Truth” jakoby Opeth zase chtěli posluchači vynahradit na minulých dvou písních chybějící experimentování. Další píseň, která by mohla těšit posluchače, kteří přišli pro více intenzivnější styl, i když i tady slyšíme přechod do akustické části.

Zrovna tohle už bohužel v této části alba není nápadité, protože zatímco na začátku alba byla tahle nepředvídatelnost velkou výhodou, když se stane nepředvídatelnost předvídatelná, logicky to není zrovna pozitivní.

V písni, která zní skoro jako soundtrack pro nějaký nový film o londýnském podsvětí konce 19. století, slyšíme opět několik dalších nečekaných změn. Nyní už to není ani tak jazz fusion jako v některých částech, ale v závěru písně je to už vyloženě jazz, kdy se dávají dohromady jazzové bubenické přechody se stopami, které znějí jako trubka, ale kapela patrně nahrála trubkovou část jen za pomocí hlasu. Je to ale dáno jejich poctivým přístupem, kdy nechtěla do alba dávat nástroje, na které členové kapely neumí hrát. Asi by ale stálo za pokus, kdyby Opeth do studia přivedli nějakého skutečného jazzového trubkaře a zjistili, zda by to takhle nebylo přeci jen lepší…

Předposlední “Continuum” využívá skvělé falsetto harmonií, akustických kytarových arpeggií a atmosféru dokreslujících nebeských kláves. Obzvláště akustické kytary zní na této písni moc krásně.

Na novém albu Opeth On Cauda Venenum lze nejvíce obdivovat právě tu chuť do nového stylu, kdy kapela ani tentokrát nerezignovala na svůj vývoj a i novému albu se snažila přidat do své hudby nové elementy, které ukážou Opeth v úplně novém světle. K tomu, aby mohli být Opeth označováni jako obdoba Pink Floyd současného metalu, jim chybí ještě kousek kreativního génia, kreativního nadhledu a dokonalosti tvůrčí vize, Opeth ale mají k tomu, aby tohle přirovnán bylo stoprocentně přesné, určitě blízko.

Opeth – In Cauda Venenum

Vydáno: 27. 9. 2019
Délka: 67:44
Žánry: Progresivní rock, Progresivní metal, Jazz Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Dignity, 3. Heart in Hand, 4. Next of Kin, 8. The Garroter, 9. Continuum

od -

Švédská elektropopová zpěvačka Tove Lo vydává čtvrté album Sunhine Kitty, na kterém opět spolupracovala s týmem převážně severských producentů, mezi nimiž nechybí ani hvězdní producenti Max Martin a Shellback. Na albu se objevuje britský DJ Jax Jones, legendární popová zpěvačka Kylie Minogue i talentovaná finka ALMA.

Víte, co je to „pussy“? Rozhodně je to něco, pomocí čeho švédská zpěvačka Tove Lo, vlastním jménem Ebba Nilsson, píše často texty svých písní. Sexualita byla vždy zbraní i slabostí hudby švédské elektropopové zpěvačky Tove Lo. Ze začátku to bylo koření, které hrálo v její prospěch, později jí spíše škodilo. Na rozdíl od její slavnější kolegyně Miley Cyrus ale působila sexualita v jejich písních přirozeně. Nikoliv (jen) jako marketingové lákadlo, které mělo jako jediný úkol šokovat, ale jako nutná a autentická součást jejího projevu.

Na minulém albu Blue Lips (2017) toho už ale občas přeci jen bylo příliš a album místy už i hraničilo s nevkusem, přičemž tenhle nevkus nebyl způsoben ani zdaleka pouze tím, že jedna z písní dostala název “Disko cecky”. Větší problém bylo ale, že snaha šokovat zastiňovala snahu o propracovanější skladatelství a textařství.

Tove Lo (Island Records)
Tove Lo (Island Records)

Písně měly vždycky velice zajímavý náběh a s podmanivým deep housovým podkladem mohly být ozdobami nočních a tanečních klubů. Vždycky jim ale něco scházelo a tak jediné, co si při zmínce o albu vzpomenu je nadějná, ale nakonec do ztracena odeznělá snaha o zajímavý a progresivní taneční pop, provokativní název alba a píseň “disco tits”, která i přes svůj hloupý název byla právě tím, co zbytek písně nebyl – tedy nápaditou elektropopovou písní, která výrazně vyčuhovala z řady mainstreamových písní konkurentek Tove Lo.

Pořád to bylo ale daleko lepší než velice slabé druhé album Lady Wood, které zkazilo dojem z fantastického prvního alba Queen of the Clouds.

Od přehnané demonstrace ženské sexuální síly ke kamarádskému feminismu

Tove Lo musela nedávno podstoupit operaci hlasivek a aniž bychom se museli pouštět do bulváru, také údajně nějaké vztahové eskapády, které asi nebyly vždycky úplně radostné. S novým albem Sunshine Kitty i proto přichází daleko větší pokora. Na albu se sice i nyní vyskytují prvky bezstarostného milostného života, z Tove Lo je ale celkově o dost sympatičtější člověk a její hudbě to pomáhá. Je někdo, kdo vstal ze své postele a začal (alespoň částečně) řešit problémy normálních lidí.

V tomhle duchu se ostatně nese i první píseň alba (resp. druhá po intru, na které píseň navazuje) “Glad He’s Gone”. Je vždycky trochu škoda, když album začíná nejlepší písní, protože po celou dobu alba při druhém poslechu víte, že už nic lepšího nepřijde. “Glad He’s Gone” je ale tak výraznou písní, že by jinam asi ani nezapadala. Song je kamarádským dopisem Tove Lo, která se snaží utěšit svou kamarádku po rozchodu s přítelem.

Ve zdravě feministickém textu nejdříve popisuje, jak je přítel její kamarádky příliš náročný a věčně nespokojený. Poté podobně jako v normálním rozhovoru s kamarádkou, projíždí jakýsi seznam povinností, které měla udělat, aby si udržela s přítelem zdravý vztah. Když Tove Lo odsouhlasí, že její kamarádka vše potřebné udělala, radí jí aby bez slz na svého bývalého kluka zapomněla a raději šla do klubu shánět čísla na kluky jiné.

Asi nic, co by poradil dívce po rozchodu její otec. Navíc, kdoví, jestli v tom klubu nečekají stejní idioti jako ten předchozí, ale tady jde o autentičnost a nejsou absolutně žádné pochyby, že tahle silná píseň vychází z něčeho, co se skutečně stalo.

Refrén:

“Never no tears for that sucker
Only one dick, that’s a bummer
Dancing all night, get guys’ numbers,”

je více než úderný. Na písni je dobře znát rukopis častého spolupracovníka největšího hitmakera současnosti Maxe Martina Shellbacka.

Severskému týmu svědčí daleko více chladnější britský garážový house než pokusy o exotiku

Samotný Max Martin (který je mimochodem také Švéd) pak složil Tove Lo pro tohle album píseň “Mateo”. Na albu však má největší podíl dvojice Jakob Jerlström a Ludvig Söderberg, kdy alespoň jeden z nich stojí za většinou písní na albu (vyjma “Equally Lost”, “Really Don’t Like You”, “Jacques” a “Mistaken”). Hudbu pro poslední jmenovanou píseň složil Joel Little. Častý spolupracovník Lorde, Sama Smithe, Imagine Dragons nebo Ellie Goulding. Posledně jste jeho výrazný podíl mohli zaznamenat třeba na novém albu Taylor Swift Lover.

“Glad He’s Gone” využívá chytře akustickou kytaru tak, že jde perfektně dohromady s elektronickou hudbou. Ještě více akustické kytary slyšíme na druhé písni “Bad as the Boys”, na které Tove Lo představuje finskou zpěvačku ALMA, protože nezapomíná na to, že jí stejně jako mnoha jiným zpěvačkám v počátku kariéry takovéhle možnosti zpívat na písních jiných interpretů velice pomohly k tomu, aby si jí lidé všimli (viz třeba její účinkování na písni švédského DJ Alessa “Heroes”).

“Bad as the Boys” má oproti první písni více letní a plážový zvuk. “Sweettalk My Heart” má hezky znějící hluboké basy, jinak je ale píseň moc generická a člověk má pocit, že něco podobného už z rádia slyšel stokrát.

“Stay Over” je oproti tomu to, o co se “Sweettalk My Heart” snaží, ale není tím. Tedy chytlavou, stoprocentně moderní popovou písní, která ale zní zároveň autenticky. Elektropop nočních klubů, při kterém chcete taky vnímat noční světla, vůni noci a pocit příjemné nejistoty, kdy nevíte, co se následující vteřinu stane.

Na “Are U Gonna Tell Her?” nejspíše všichni zúčastnění začali moc elaborovat podobně jako marketingoví analytici Starbusks nebo podobné velké značky, kteří zrovna přemýšlejí, kam by tak ještě mohli rozšířit svůj dosah. Je jasné, že latinskoamerický trh je pro všechny popové interprety a jejich producenty velice lákavý, protože jsou zde miliony lidí, kteří po hudbě přímo šílí, ale tenhle globalistický přístup týmu z drtivé většiny švédsko-severskému moc nevychází a ten kus latinoameriky na písni prostě nejde udělat jenom tak, že do písně dáte nějakého “no name” brazilského rappera.

Daleko více jde Tove Lo a jejímu týmu, když se soustředí na více evropský taneční zvuk, jako když přivede do alba kus housové a hudby, která má v sobě jednoznačné vlivy ze staré dobré britské garážové taneční hudby. V písni “Jacques”, za kterou stojí britský DJ Jax Jones se mixuje tenhle garážový styl ze staré školy s moderním deep housem a bass housem (také přezdívaným jackin’ housem). Píseň má nejvíce klubový a taky nejvíce nápaditější zvuk z alba. Je to taky jedna z mála písní, která se dokáže vyrovnat odvážně znějícím písním Tove Lo z minulosti jako “disco tits”.

Legendární Kylie Minogue na albu Tove Lo nechtěně odhalila, že už překročila hranici, kdy by si měla přestat hrát na mladou

“Mateo” Maxe Martina oproti tomu dobře kontrastuje s větší melodičností a středoproudovostí. Pomocí zajímavých kliků ve sloce a originálně znějící bicí linky ale nabídne píseň i přesto vcelku originální zážitek a s romantickým textem navíc i rozpráší drby o tom, že by byla Tove Lo jen sexuální mašinou, která nemá srdce. V romantickém duchu pokračuje i “Come Undone”. Podobně jako “Sweetalk My Heart” ale bohužel zní hodně otřele.

Tropický house “Equally Lost” opět úplně nezapadá do alba. Jakoby bylo prostě znát, že většina hlav z alba je severských a tenhle horkokrevný exotický styl do alba prostě nezapadá vůbec dobře.

Na “Really Don’t Like You” se objevila popová legenda Kylie Minogue. Píseň je dobrá, ale angažování Kylie Minogue nevyšlo úplně dobře. Myslím, že před pár lety už překročila tu linii, kdy si ještě mohla dovolit hrát si na sexy matku.

Nejde samozřejmě vůbec o vzhled nebo datum narození na občance, ale problémem je, že Kylie Minogue už nezní mladistvě svým hlasem a ačkoliv se to snaží švédský producentský tým The Struts, ve kterém kromě Jerlströma a Söderberg účinkuje i mnoho dalších švédských talentů zamaskovat seč jim síly stačí, přírodu a stárnoucí hlasivky očůrat nejde. Hvězdný host, byť si ho třeba Tove Lo váží sebevíc, jí spíše uškodil. Kdyby píseň zpívala sama, popřípadě s jinou a mladší kolegyní, dopadlo byla by píseň skvělá.

Obdivuhodné naopak bez pochyb je, jak albu končí. “Mistaken” poslouží jako sice nenápadný, ale pro kontext alba skvěle fungující dojezd velké párty. Takový ten moment, kdy po kraválu a všeobecné euforii všechno utichne a všude zbude jen nepořádek po hostech, kteří se najednou vypařili domů.

Je skvělé, když album končí silnou písní. Tove Lo si schovávala dokonce druhou nejlepší píseň alba “Anywhere u go” až na samotný konec, když už nečekáte, že něco přijde a pak bum! Taková obrovská pecka.

Je to jedna z těch písní, ve které je důležitější předrefrén než refrén. Po poměrně ponuré sloce přijde jakési rozjasňování v podobě předrefrénu “Come whatever, now or never / I follow you anywhere you go,” aby poté přišel zasněný, optimistický refrén:

Will you come with me, dive in deep
Get high by the beach all day?”

Tohle naopak severského narativu zapadá perfektně, protože zatímco máte tmu ve tři a na teploměru mínus deset, určitě sníte o podobných věcech. Pokud tuhle píseň uslyší Taylor Swift, musí blednout závistí, protože taková píseň by se jí do jejího posledního alba dost hodila.

Tove Lo – Sunshine Kitty

Vydáno: 20. 9. 2019
Délka: 40:27
Žánry: Elektropop, Pop, Dance Pop, Synth Pop, House
Rozhodně musíte slyšet: 2. Glad He’s Gone, 3. Bad as the Boys (feat. ALMA), 7. Jacques (with Jax Jones), 8. Mateo, 13. Mistaken, 14. Anywhere You Go

Recenze | Novinky: Blink-182 se na druhém albu bez Toma DeLonga NINE snaží zalepit díru po modernějším a dospělejším stylem

Populární pop-punková kapela Blink-182 vydává po na Grammy nominovaném albu California druhé album s novým frontmanem Mattem Skibou pocházejícím z kapely Alkaline Trio. NINE pokračuje ve vývoji zvuku směrem k trendovým hudebním žánrům. Blink-182 se díru po Tomu DeLongovi snaží ve tvůrčí části zalepit využíváním služeb mnoha producentů a hudebníků. Ačkoliv je album NINE ve skutečnosti osmým albem kapely, Blink-182 se rozhodli započítat také jejich demo Buddha. Odtud tedy ta devítka v názvu. 

Formule úspěchu Blink-182 byla vždy jednoduchá, ale zatraceně účinná. Tom DeLonge měl ten správně zapamatovatelný hlas pubertálního skejťáka s trávou vždy přichystanou v kapse. Týpek, u kterého by se otec obával, že s nimi začnou chodit jejich dcery. Jakmile by ale ten apokalyptický den přišel a dcera ho po pár měsících přivedla domů, otec by zjistil, že je ten kluk vlastně strašně vtipný a má dobré srdce. Stejný je i příběh hudby Blink-182.

Blink-182
Blink-182 (Foto: Facebook)

Blink-182 jsou fanoušky metalových podžánrů a alternativní hudby často šikanováni za svou hudební podřadnost. Za to, že znesvětili pravý punk The Stooges, Sex Pistols, The Clash nebo Ramones – jeden z nejlepších vynálezů hudebníků po vynálezu rock’n’rollu a našroubovali na něj jednoduché popové rádiové melodie. Zatímco Green Day, ačkoliv taky z pop-punkeři byli za své hudební počiny adorování, Blink-182 spolu se svými (zpočátku) hudebními bratranci Sum 41 nenáviděni.

Jediná rocková kapela, kde jsou bicí vlastně hlavním nástrojem

Přitom, když však vyšlo v roce 1999 nejúspěšnější album Blink-182 Enema of the State, kdy po době prvních třech divokých alb Blink-182 česali svůj styl, dokonce i ti největší odpůrci Blink-182 museli uznat, že v sobě mají mnoho skvělého. Věční puberťáci nejenže měli dobrého frontmana, ale měli i skvělého basáka Marka Hoppuse, který uvažoval takřka identicky a psal vedle něj velké hity jako “What’s My Age Again?” a “Adam’s Song”.

Třetí do party byl pak zrovna před tímto albem příchozí Travis Baker. Bubenický bůh, díky kterému se z Blink-182 stala snad první rocková kapela na světě, ve které je hlavním nástrojem nikoliv kytara, ale právě bicí. Jeho bubnování dalo hudbě Blink-182 úplně jiný směr a není náhoda, že to bylo právě po jeho příchodu, kdy přišly doby největší slávy kapely. Ne nadarmo se dostal do žebříčku 100 nejlepších bubeníků všech dob časopisu Rolling Stone.

Travis Baker je ostatně dnes asi nejznámějším členem kapely a díky svým spolupracím s hudebníky napříč žánry, často ze světa hip hopu (např. Machine Gun Kelly, Lil Wayne nebo Run the Jewels) si jistě nové album Blink-182 pustilo i mnoho nových mladých fanoušků.

Poté, co se projevila léta přílišného kouření marihuany a Tom DeLonge dospěl k názoru, že důležitější než Blink-182, je zkoumání UFO (jako vážně), bohužel musel Hoppus s Bakerem hledat náhradu a tu našli ve zpěvákovi Alkaline Trio Mattu Skibovi. Náhrada to není vůbec špatná, zásadním problémem pro Blink-182 však je, že odchodem DeLonga nezmizel jen hlas, který nahradit sice není lehké, ale zvládnout se to dá, ale hlavně taky polovina tvůrčí kapacity kapely.

Jak se Blink-182 adaptují na existenci bez Toma DeLonga

Na minulém albu California (2016) to bylo rovněž znát. Bylo to, jakoby Blink-182 dělali co mohli, aby díru po DeLongovi zalepili. Výsledkem snahy angažování častého skladatele Evanescence nebo Avril Lavigne Davida Hodgese, zatímco se producent, skladatel John Feldman snažil ze všech sil, aby udělal z věčných teenagerů konečně alespoň zčásti dospělé hudebníky, kteří by zapadli do současného hudebního kontextu.

Říct o albu, že od něj dostanete, co čekáte, ale nic víc, je asi trochu klišé, ale pro NINE to skutečně takto platí.

Album to nebylo úplně špatné, obzvláště s ohledem na to, že Blink-182 ztratili frontmana. Možná i díky tomu, že takový “více frontman” je v kapele bubeník Baker. Pokud ale seberete kapele člověka, který byl mozkem zhruba poloviny písní, samozřejmě, že to poznáte.

Před NINE se tak ani nedalo mít větší očekávání a NINE je vlastně přesně tím, co člověk od tohoto alba očekává. Říct o albu, že od něj dostanete, co čekáte, ale nic víc, je asi trochu klišé, ale pro NINE to skutečně takto platí. Obzvláště, když je pak NINE vlastně pokračováním minulého alba California. Producentem a také spoluautorem většiny písní je ostatně opět zpěvák a kytarista punk rockové kapely Goldfinger John Feldmann. A NINE skutečně zní jako o něco málo vylepšená verze alba minulého.

Baker opět není jen bubeníkem, ale s nabytými zkušenostmi z rapové hudby, rovněž producentem (programátorem) bicích, kdy nenahrává pouze své celé party, ale sem tam i přihodí elektronické bicí a nebo kombinuje nahrané bicí do nelidských sekvencí, které by nezvládl zahrát ani on sám.

Může být punk trendový? Jednou už se to Blink-182 podařilo, tak proč ne i teď

Blink-182 se musí nechat, že na rozdíl od jejich kolegů z Panic! at the Disco nebo Fall Out Boy kytarovou hudbu nikdy nezradili, snažili se pouze lehce přimíchat vliv nových trendů do jejich tradičního a odzkoušeného stylu měkkého punku, ale úplně původní styl nepřebít. A to přestože na novém albu pracovalo ještě více producentů a skladatelů, kdy mnozí z nich ani nejsou u písní uvedeni. S albem tak trochu pomáhali Bink-182 dokonce i Pharrell Williams, duo The Futuristics nebo losangeleský producentský tým Captain Cuts.

Oficiálně jsou pak zapsáni na albu (patrně protože na něj měli větší podíl) úspěšní hudebníci a skladatelé Andrew Watt (v poslední době bodoval s “Fuck it I Love You” na které spolupracoval s Lanou Del Ray a nebo letním megahitem “Seňorita”, na kterém se podílel) nebo Sam Hollander (ten v poslední době bodoval třeba s hitem Panic! at the Disco “High Hopes”). Dalším ze skladatelů na albu byl třeba také Ali Tamposi, jehož nejúspěšnějším počinem je asi píseň Kelly Clarkson “Stronger”.

Tradiční styl Blink-182 můžeme slyšet třeba na svižných punk rockových vypalovačkách “Generational Divide” a “Ransom”.

Na některých písních zase funguje spojení současného rádiového popu, který nemá až zase tak daleko k něčemu, co zpívají třeba The Chainsmokers, překvapivě dobře. Blink-182 totiž sice nikdy nebyli žádní hudební géniové, ale zároveň jsou nepochybně pořád daleko talentovanější hudebníci než dance popová dvojice, která po satirické písni přišla na to, že se dá na blbosti lidí slušně vydělat. Příkladem buď “Pin the Granade” s úderným refrénem:

„Hey!  Wait! Pin the grenade!
If you don’t love me, lie to my face,“

“Run Away” nebo “Black Rain”.

Další z písní, která je příjemným spojením hudebního kýče a upřímného a poctivého hudebnictví je například “On Some Emo Shit”. Melancholické temné kytary připomínají emocionální dřeň Brand New, zatímco melodií je píseň spíše jako něco od klučičí rockové kapely 5 Seconds to Summer. Tahle kombinace nefunguje vůbec špatně, dokonce přímo výborně! “On Some Emo Shit” je jednou z nejlepších písní alba.

“Hungover You” by měla seriózní šanci stát se rádiovým hitem. Kdo by řekl že něco takového jsou Blink-128 v roce 2019 schopni. Píseň má hodně silný refrén, který připomíná třeba velké hity Aviciiho a podobných trendových interpretů posledních let. Může být punk takhle trendový? Jednou už se to Blink-182 v době přelomu století podařilo, tak proč ne i teď.

Jedna z nejmodernějších písní na albu “Run Away” zase začíná EDM hip hopovými backbeaty a pokračuje s rapovou slokou ve stylu Twenty One Pilots, aby se pak v refrénu přehoupla v povědomý punk-pop jako z roku 2001.

Pop Skibbovi tolik nejede. Taky to není popový zpěvák…

Ne vždycky tahle kombinace nového a starého stylu ale úplně funguje. NINE je album tématy textů (na nichž se nejvíc podepsal basák Mark Hoppus) často nostalgické, někdy i trochu smutné, podstatnou část ale tvoří i návody na to, jak se naopak s depresemi vypořádat. Tématy tedy píseň “Happy Days” zapadá do alba skvěle, svým zpracováním ale klesli Blink-182 s touto peckou dost nízko. Otravný refrén “Happy days / Happy days” je vlezly jako zápach levné dezinfekce na veřejných pánských toaletách. Píseň dobrá akorát tak pro vygumování mozku.

Skibbovy pěvecké výkony nejsou špatné, ale někdy jakoby úplně nedržely pohromadě s novým stylem Blink a hůře se na více popové než punkové věci adaptoval. Dobře to lze slyšet ostatně právě na “Happy Days” nebo na “I Really Wished I Hated You”. Skibba je z Alkaline Trio přeci jen zvyklý na daleko více přímočarý punkový styl.

Je těžké si představit, jak by dnes zněli Blink-182, kdyby se na albu podílel i Tom DeLonge. Dost možná by album mnohé ztratilo. Možná by na albu nebylo tolik vlivů soudobého popu, jenž tu vůbec nejsou vždycky špatné. Jak říkají někteří filozofové, psychologové i umělci, musíte nechat umřít část svého já, aby se nová část vašeho já mohla narodit. Blink-182 nechali umřít tu šílenou část svého já, která věří na mimozemšťany a přiměje všechny ostatní v kapele, aby s ním běhali po ulici nahatí.

Bez DeLonga je kapela, ačkoliv pořád nezapře určitou pubertalitu, bez níž by asi ztratila svou identitu úplně, přeci jen o něco dospělejší a daleko rozumnější. Jenomže protipólem těchto vlastností je i v reálném životě vždycky vlastnost nudnější. Tom DeLonge je ten cvok a dospělý puberťák typu Alana z trilogie Hangover (Pařba), kterého hraje Zach Galifanakis. Bez jeho přítomnosti si s partou v klidu posedíte u ohně, dáte si pár piv s Marshmallow a zavzpomínáte na staré časy.

Tom DeLonge je ten typ člověka, co vám do těch Marshmallow tajně napíchá drogy a na druhý den se probudíte v centru Bangkoku s tetováním na tváři a agresivním opičákem na hlavě. Bez Toma DeLonga tedy Blink-182 ztratili prvek šílenství, iracionality, chaosu a byť se snaží pořád znít mladě, nejde nepoznat, že je z nich už z velké části tátovská kapela. Dobrou zprávou však je, že Blink-182 dokážou být pořád relevantní, byť v roce 2019 nejsou ani zdaleka relevantní natolik jako v roce 1999.

Otravný refrén: “Happy days / happy days,” je dobrý snad jen v případě, pokud si chcete nechat totálně vygumovat hlavu. Taková píseň s textem na úrovni Boney M a podobných hrůz osmdesátek je pod úrovní Blink-182, byť třeba od nich ani neočekáváte nějaké intelektuální elaborované texty.

Stejně tak třetí song “Heaven” znějící jako nějaký hybrid mezi americkým mainstreamovým rockem a původním stylem Blink-182 velice snadno prokouknete, jako předvídatelnou, vykalkulovanou a neautentickou píseň až příliš snadno hrající na city.

Tom DeLonge by k tomu zkrátka řekl:

Výsledek obrázku pro blink182 tom delonge gif

Naopak ta správná dávka příjemného kýče a emocionálním vypětí zasáhne do srdce v následující čtvrté písni “Darkside”. Blink-182 se na této písni obzvláště povedl refrén. Stejně tak se musí ocenit zavěrečná píseň “Remember to Forget Me” s nejtemnějším zvukem i textem alba, která končí album ve velice důstojné nátuře.

Blink-182 – NINE

Vydáno: 20. 9. 2019
Délka: 41:40
Žánry: Pop-Punk, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Darkside, 7. Run Away, 8. Black Rain, 10. pin the Granade, 13. On Some Emo Shit, 14. Hungover You

Recenze | Novinky: Návrat legendární progresivní kapely Tool Fear Inoculum je jedním z největších hudebních zklamání tohoto roku

Mnozí už možná ani nedoufali, ale fanoušci se konečně dočkali. Nové album alternativní metalové kapely Tool Fear Inoculum vyšlo neuvěřitelných 13 let po vydání jejich posledního 10,000 Days. Tool se stali tak oblíbenými mezi fanoušky i kritiky pro svůj dar vytvářet progresivně znějící písně, které zapadaly do vkusu běžného rockového i metalového fanouška, avšak zároveň také poskytli zajímavé invence a mimořádný skladatelský um. Očekávání tedy po takové době od takové kapely byla velká.

Hudba Tool byla vlastně vždycky pečlivě namíchaným lektvarem, ve kterém plavaly jen unikátní a ryze kvalitní suroviny. Tool na rozdíl od mnoha jejich kolegů uměli v pravých chvílích zklidnit tempo a skoro až v meditativních tónech přemýšlet. Jakoby v takových momentech čerpali energii, kterou pak použijí v dobách, kdy nebude zbytí a bude naopak potřeba přitvrdit.

TOOL Press Photo
TOOL (Foto: RCA Records)

V podobném duchu i album začíná. “Fear Inoculum” je vlastně taková heavy metalová meditace a zní jako hodně dlouhý úvod k tomu, co přijde posléze. Už hned v první písni vám asi po 7 minutách její celkem více než deseti a čtvrt minutové stopáže, začne docházet jedna věc. Tool jakoby měli nějakou utkvělou představu, že naprosto všichni čekají na jejich úplně každý úder do blán bicích a na každý úder strun.

Jak se z geniální hudby stala hudba líná

Je pravda, že skalní fanoušci skutečně takto mohou uvažovat a při každém tónu Tool mlátit hlavou o zem jako zfanatizovaný muslimský věřící při modlitbě, je z toho ale cítit pořádný kus samolibosti a neschopnost si připustit, že jsou tady i lidé, kteří čekají na více než jen na něco, co zní nikoliv jako progresivní rocková hudba, ale jako špičkově nahrané desetiminutové zahřívání před zkouškou.

“Pneuma” začíná oproti tomu velice slibně. Kytary v ozvěně připomenou nejlepší momenty Deftones a paličky hrající vedle toho tomu ještě přispějí, pak ale začne hrát riff, při kterém se nemůžete zbavit podivné asociace, kdy se zdá, že píseň zní skoro identicky s Eminemovým “Loose Yourself”.

Kouzlo písně je pak definitivně ta tam, když se vše zvrhne opět v pouhé věčné hudebnické zahřívání, které nikam nevede a když konečně v čase 3:20 začnou hrát kytary, zjistíte, že kapela hraje vlastně jen pokračuje v neustále stejném riffu, jen je nyní hrán metalovými power akordy s větší intenzitou. Když se navíc kapela konečně rozjede, pořád to zní až příliš pomalu a příliš utahaně.

Při těch nekonečných rozehřivacích pasážích, které na albu slyšíme jsem si říkal, jestli to tak třeba není naschvál. Jestli třeba kapela nenahrávala album naživo a protože se jim moc do toho nahrávání nechtělo, jestli se náhodou nerozhodli, že si vymezí vždycky nějaký čas na pauzu.

Představoval jsem si, jak zatímco bubeník Danny Carey bušil do bicích své nezvykle tuctové bubenické přechody (vždyť to má být jeden z největších bubeníků posledních dvou dekád!) a basák s kytaristou Justin Chancellor a Adam Jones opakovali dokola stejný riff, zpěvák Maynard James Keenan si vždycky odskočil vedle do bistra na svačinu, snědl si v klidu hamburger a pak si to zas kluci vyměnili. To by ostatně vysvětlovalo rovněž, proč si přes dvě minuty třetí písně zvukového experimentu “Litanie contre la Peur” hrál Keenan s hlasovým modulovacím efektem.

Podívejte, neandrtálci. Přinesli jsme vám zápalky!

První se z oběda očividně vrátil kytarista Chancellor a proto slyšíme první minutu písně jen jeho kytaru. Bubeník Danny Carey se naštěstí zase tak dlouho nezdržel. Jen si ještě odskočil na WC, a tak po minutě už začne bušit do nějakého kovového bubínku a po minutě a tři čtvrtě už i dokonce začne něco hrát.

Pamatujete si na ty časy, kdy Tool dokázali skládat komplexní kytarové, basové a bicí části, které byly zajímavé, šťavnaté a dali do toho jedny z nejlepších textů v metalové hudbě široko daleko? Tak jen, že byste na to hned tak neměli zapomenout, protože bůhví, kdy zase uslyšíme nové album, kde bude šance na změnu.

“Invincible” má určitě zajímavé takty, podobně jako písně v nejlepších časech TOOL alb Ænima (1996) a Lateralus (2001), ale kapela touhle písní jakoby jen křičela do světa: „Podívejte se na naše zvláštní metrum! My hrajem píseň v taktech, jako nikdo jiný!” Ano, my jsme si všimli a oceňujeme to, ale tohle jste už v daleko lepší variantě, kdy jste navíc nekašlali na to jaké harmonie hrají kytary, zažili na slavné písni “Schism”. A mimochodem… Od kdy je metrum písně jediným ukazatelem dobré písně?

TOOL mi připadají na novém albu Fear Inoculum jako vynálezce zápalek John Walker, který v roce 2019 sestoupil shůry, aby nám ukázal, jak rozdělat oheň pomocí škrtnutí kouskem dřeva a myslí si, že z nich budeme vyvaleni stejně jako lidé v roce 1826. Stejně tak v roce 2019 doopravdy nikoho nepřekvapí elektronické experimenty jako na poslední “Mockingbeat” nebo “Chocolate Chip Trip”.

Přivádí mě to k myšlence, jak vlastně kapela vnímá své fanoušky. Podle některých momentů alba to vypadá, že jako neandrtálce nebo příslušníky od civilizace odlehlého domorodého kmene, pro které je každý hudební experiment geniálním počinem, po němž spustí rituální tanec kolem ohně a obětují kozu.

TOOL se ale nakonec konečně přeci jen rozehrají (na sedmé písni, po už skoro hodině hraní). Možná protože na “Culling Voices” přestane kapela experimentovat a konečně začne hrát normální a nefalšovaný heavy metal, který se skrze ty podivné změny tempa a zvukové experimenty, které nedávají nikterak velký smysl, ukáže jako něco, co konečně funguje. Jaká úleva!

Poté je tady “7empest”, která se nese v podobném duchu a je to nejvíce tvrdá píseň na albu. No a dokonce i kytarové sólo dokáže znít skvěle. Píseň je dost zajímavá i instrumentálně a zpěvák Keenan do písně ani na jejím konci nemusel zasahovat, aby si píseň vystačila s tím, co dosud měla.

Album je ale i tak alespoň odpočinkem od přeprodukované a příliš rychlé hudby a je hezké slyšet, že si někdo takto dává záležet na každičkém tónu. Škoda však, že z toho, co hrají, byť sebelépe, se chce po chvíli spát.

Tool – Fear Inoculum

Vydáno: 30. 8. 2019
Délka: Digitální verze 86:38
Žánry: Progresivní rock, Progresivní metal, Alternativní metal
Rozhodně musíte slyšet: 7. Culling Voices, 9. 7empest

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Nicku Caveovi v roce 2015 zemřel za velmi nešťastných okolností pádem z útesu syn. O této tragické události a o vypořádání se s ní...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Wolf Parade se vrátili po šesti letech a chtěli z Cry Cry Cry udělat více bezprostřední a více popové album. Jejich...