Recenze alb vydaných v týdnu od 3.7.2017 – Calvin Harris, Stone Sour, TLC a další…
Jay-Z a jeho rap nejvyšší jakosti, letní album Calvina Harrise, pozměnění Stone Sour
— Nejočekávanější album týdne —
— Album týdne —
Jay-Z – 4:44
Vydavatelství: Roc Nation
Žánr: Rap, East Coast Rap
Hodnocení: 4.0/5.0
Pokud Lemonade bylo plné bouřlivých emocí a byla to epická cesta, jako z nefalšovaného filmového dramatu, Jay-Zho ‘4:44’ je spíše jako tichá meditace v sídle nad městem, ve filmovém přirovnání dokumentárním filmem, ve kterém Jay-Z v klidu nad věcmi přemítá. Je ve výborné formě, kdy dokáže vymyslet řádky, které nedokáže vymyslet každý rapper v oboru, k čemuž samozřejmě přispělo plno témat, které se v jeho životě objevily.
Calvin Harris – Funk Wave Bounces Vol. 1
Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Dance, Dance-Pop
Hondocení: 3.5/5.0
Singly “Slide” a “Heatstroke” byly dvě hřejivé slunce ještě ve studeném únorovém a lednovém počasí, celé album je pak jedna velká letní párty s Katy Perry, Nicki Minaj, Frankem Oceanem, Pharellem Williamsem, Snoop Dogem a spoustou dalších hvězdných hostů. Calvin Harris začínal jako zástupce indie elektronické scény třeba vedle Steva Aokiho, v poslední době se ale však stal esem mainstreamu. S tím, jak se Calvin Harris více a více nořil do vod středoproudých, z jeho písní se více a více vytrácela duše. U prvního vydaného singlu “Slide” bylo několik náznaků, které naznačovaly, že tentokrát tomu bude naopak. Píseň nejenže má výraznou příchuť léta díky kvalitně zvládnuté produkci a tropickým beatům, svým výrazným dílem vokály též přispěli Frank Ocean a Migos. Píseň též definuje lehce zasněný, slunečně rozpálený tón namíchaný jako koktejl funku, diska a housu, který slyšíme v průběhu celého alba. Funk Wave Bounces Vol.1 je dobrým soundtrackem pro letošní léto. Díru do světa s ním Harris zrovna neudělá, o to mu však s novým albem stejně ani nejde.
Stone Sour – Hydrograd
Vydavatelství: Roadrunner Records
Žánr: Alternative Metal, Heavy Metal, Post-Grunge
Hodnocení: 3.5/5.0
Hydrograd je sice teprve šestým studiovým albu americké rockové skupiny Stone Sour, jméno téhle kapely už však má status na úrovni velkých metalových veteránů. Možná protože Stone Sour, byť bez vydaného alba hrají už od roku 1992. V roce 1997 se na tři roky rozpadli, pak se ale s Coreym Taylorem dali zase dohromady a byli to připraveni zase rozjet ve velkém. Album nahráli v Los Angeles jako následovníka dvojitého koncepčního alba z let 2012 až 2013 – House of Gold & Bones part 1 a part 2.
Christian Martucci je se svou kytarou více okázalejší. Někteří si jeho styl oblíbí, jiní ne, při nejmenším slyšíme v diskografii Stone Sour nějaký svěží vítr.
Album je poměrně výrazným odchodem od stylu předchozích alb Stone Sour. Album je více rockové a méně metalové, Stone Sour se překvapivě blízko dostávají ke stylu interpretů jako Seether nebo Nickelback, kteří míchají výbušnost grunge, techničnost metalu a melodičnost pop rocku. Album je daleko více melodické, s čímž souvisí i více sborových refrénů na něm. Album dostalo název podle nějakého nejmenovaného, zchátralého letiště bývalého východního bloku, což je vcelku příznačné vzhledem k tomu, že právě východní část Evropy by album mohla vzhledem k tomu jak zní, přijmout obzvláště vřele. Kapela si jela od počátku takovým svým vlastním mixem tvrdé kytarové hudby přístupné i pro větší masy, přesto je nyní jejich změna směrem k popové hudbě znatelná. “St. Marie” je hotová country popová píseň, “Rose Red Violent Blue” zase moderní rock ve své nejuhlazenější podobě. S jakoukoliv kapelou zahýbe změna hlavního kytaristy a často kvůli ni dochází k výrazným změnám zvuku kapely, stejně tak se Stone Sour zahýbal odchod Coreyho spoluhráče ze Slipknot, Jima Roota který nelichotivě prohlásil o kapele, že je to potápějící se loď a nevidí v ním budoucnost. Christian Martucci je se svou kytarou více okázalejší. Někteří si jeho styl oblíbí, jiní ne, při nejmenším slyšíme v diskografii Stone Sour nějaký svěží vítr.
Moderně–tradiční písničkářka ZZ Ward, stará škola kytarové hudby Petera Perretta a návrat velkých hráček devadesátých let TLC
ZZ Ward – The Storm
Vydavatelství: Hollywood / Polydor
Žánr: Písničkářka, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Debutové album Til The Casket Drops světem zrovna nezatřáslo, že by se dalo mluvit o neúspěchu se však rozhodně říct nedá. ZZ Ward z Oregonu má charisma i hlas a nebojí se své zbraně použít i na svém druhém albu. The Storm je svými tématy album o minulosti. ZZ na něm řeší své minulé vztahy, bolístky a zlomená srdce. O autentičnosti písní nemusí být pochyb, ZZ Ward si stále uchovává status písničkářky, která navíc umí tradiční americké žánry zpívat moderně. Ne všechny písně složila sama, avšak má na všech svůj podíl. Na The Storm ji svými vokály podporují písničkář Fantastic Negrito, rapper Fitz a americká country megastar Gary Clark Jr. v poslední písni “Ride” – ústřední písni animovaného trháku Auta 3 (Cars 3). ZZ Ward dala dohromady velmi solidní album, oproti debutu je však trochu chladnější a byť s těmito tématy, paradoxně méně citově zabarvené.
Peter Perrett – How the West Was Won
Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Zpěvák kapely The Only Ones a autor sólového alba Woke Up Sticky (1996), anglický zpěvák, skladatel, kytarista a též producent Peter Perrett, se ve svých 65 letech překvapivě vrací, za jeho kariéru poprvé nejen na pulty, ale i na harddisky serverů streamovacích služeb. Perrett toho zažil hodně. V osmdesátých letech byl jako mnoho jiných muzikantů v té době těžce závislý na heroinu a měl několikrát se svým životem dost namále. Drsnou londýnská punk rocková naštěstí nakonec přežil, o jeho kapele The Only Ones, která se rozpadla v roce 1982, se to stejné říct nedá. I za pár let působení se jim však podařilo otisknout se do dějin hudby, koneckonců Perrettovo jméno je pořád s kapelou spojováno jako jeho nejhodnotnější příspěvek společnosti. Kapela před svou kremací zanechala spoustu skvělých písní, s poměrně unikátním zvukem, který by se dal slovně popsat nejlépe jako “jemnopunk”, nejvíce památná skladba je asi “Another Girl, Another Planet” z alba The Only Ones, kterou bude mladší punková generace znát jakožto cover blink-182.
Perrett je natolik zkušený, aby nenechal své písně sklouznout k falešnému sentimentu. Ve svém věku a postavení nemá zapotřebí nic jiného, než zpívat o tom, co má skutečně na srdci.
“If I could live my whole life again, I’d choose you every time,” přemítá Perrett nad svým životem v písni “An Epic Story”, která je pyšnou ódou na jeho 48 letý vztah s někdejší manažerkou Only Ones Zenou Kakoulli. Perrett je natolik zkušený, aby nenechal své písně sklouznout k falešnému sentimentu. ve svém věku a postavení nemá zapotřebí nic jiného, než zpívat o tom, co má skutečně na srdci. Písně vedené tímhle “posledním mohykánem” staré londynské punkové scény jsou jeho hlasem pevně vedeny. Perrett má druh hlasu podobný Lou Reedovi, což je někdy strašně na škodu, protože ačkoliv za to nemůže, nechtěně celý život zní jako slabší kopie větší ikony podobného hudebního žánru. Navíc dost záleží na vkusu, zda se vám velmi výrazný Perrettův hlas bude zamlouvat, protože po chvíli poslouchání začne dost hypnotizovat a odvracet pozornost od kytarových melodických linek. Jinak je How the West Was Won skvělá přehlídka toho, co zdobilo The Only Ones: čisté kytary; rychlé ale jemné údery bicích se kterými drží krok basa jedoucí si po vlastní lince s vyhrávkami. Perrett se musel ve studiu skvěle bavit. Zvlášť když mu na kytaru a basu hráli jeho dva synové.
— Zklamání týdne —
LANY – LANY
Vydavatelství: Universal/ Mystic Production
Žánr: Alternative Dance, Dance-Pop
Hodnocení: 2.0/5.0
Lany je taková anglická verze naší kapely Slza, což jim asi zrovna moc nelichotíme. V druhém případě bychom mohli mluvit o trochu (ne o moc) lepší verzi Chainsmokers, která se na rozdíl od nich tváří trochu (ne o moc) více chytře. Debut trojice z Los Angeles je děsně nudný taneční pop někerými místy dokonce hraničící s amatérskými nahrávkami. Beaty jsou nudné, syntezátory zní jako z nějakého starter packu pro začínající uživatele programu Ableton a trojka Les Priest, Paul Klein, Jake Goss to zrovna nevylepší ani svými textovými přešlapy jako: “The way those old Levi’s look on ya / Got me thinking ‘Damn, I’m in’.” Z úplného propadáku album tahá příjemná puberťácká “ILYSB”, jinak je ale na albu dobrých momentů jako šafránu. První album LANY je dobré album pro holky, co příliš často využívají Instagram. To je ale asi tak jediné, k čemu je dobré.
TLC – TLC
Vydavatelství: Arista Records
Žánr: R&B, Pop, New Jack Swing
Hodnocení: 3.0/5.0
Patnáct let trvalo než se dívčí pěvecká skupina TLC dala zase dohromady, i když bohužel už ne kompletní. TLC za sebou mají osud, s nímž snad za svou slávu museli zaplatit samotnému ďáblovi. V roce 1994 byli na vrcholu popularity, jejich “Waterfalls” byl obrovský hit devadesátých let, sví čtyři studiové alba prodaly po 50 milionech. Pak bohužel začaly trable. Lisa Lopes nechtěně podpálila byt, když se chtěla pomstít příteli za údajné fyzické napadení a zapálit jeho oblíbené tenisky, za což si vyfasovala pětiletou podmínku. Jak děvčata navíc peníze rozfofrovaly a přestával o ně být v showbyznyse zájem, byla Lisa donucena vyhlásit osobní bankrot. Skupina se sice i za finanční pomocí fanoušků dala dohromady v roce 1999, po osobních neshodách ale skupina nedržela zrovna pohromadě. Definitivní konec skupiny pak byla smrt Lisy při autonehodě. Aby těch tragédií nebylo málo, Tionne “T-Boz” Watkins v roce 2006 diagnostikovali rakovinu, následovalo úspěšné vyléčení po třech letech, méně úspěšná byla však bohužel její sólová kariéra, kvůli kterému se zadlužila pro změnu ona a musela také vyhlásit bankrot. Tionně ‘T-Boz’ Watkins a Rozandě ‘Chilli’ Thomas to pořád spolu notuje a skvěle se hlasově doplňují, jakožto jeden výraznější, hrubší hlas a druhý jemnější hlas. “We don’t need no introduction,” začínají TLC eponymní album písní “No Introduction”, následuje singl se Snoop Dogem, který kamarádkám pomáhá s návratem zpět tím nejlepším možným způsobem, když rappuje: “I’m just the same old G, giving you a little TLC”. “It’s Sunny” je roztomilá nostalgie, která obsahuje úryvky “September” od Earth, Wind & Fire a pochopitelně též originální verze “‘Sunny” od Boney M.
“Haters” je dobrá roztleskávací písnička s pozitivním refrénem slušných rozměrů. Škoda, že ji vokály v refrénech trochu brzdily. Byl to asi produkční záměr producerské trojice Casper & B., Bill Diggins, Michael Busbee. Produkce bez jasné vize a přílišné zasahování do vokálů, které je slyšet hlavně v další písni alba “Perfect Girls” bohužel ukazuje, že je rozhodně slabší součástí alba, ještě víc však album táhne dolů poslední třetina alba, která je velmi slabá a oproti překvapivě uvolněné první, dost nucená a křečovitá.
