Legendy Pet Shop Boys na svém novém albu Hotspot nemají problém ani po těch letech nalézat zajímavá témata, o kterých se dají psát písně. Způsob podání  bohužel nezní příliš svěže. Kanadští Wolf Parade přidali na albu Thin Mind několik dobrých momentů jejich kariéry a anglická písničkářka Gabrielle Aplin se vykašlala na folk a vrhla se po hlavě a s velkou odvahou na soudobý pop.

„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Pet Shop Boys nalézají okolo sebe plno inspirace, ale jejich hudba a produkce potřebuje změnu

Pet Shop Boys – Hotspot

Vydavatelství: X2
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,0+/5,0

Legendy elektronické hudby – londýnské duo Pet Shop Boys pokračuje se 14. albem. Toto album synth-popových legend si vzal na starost producent Stuart Price, který stojí například za Day & Age (s hitem “Humans”) The Killers a spolupracoval také například s Everything Everything, Duffy, Take That nebo New Order. Se současným albem Hotspot se rovněž po albech Super a Electric uzavírá trilogie alb produkovaných jím. Nutno bohužel říct, že je to asi dobře.

Zatímco totiž v době, kdy s Pet Shop Boys Stuart Price začínal, byl jedním z top producentů popové hudby, po roce 2013 už se pod příliš velkých hitů nebo velkých hitů (i přes čest k jeho práci s Duffy, Killers, Everything Everything, ale také Madonnou) přeci jen nepodepsal.

Jakoby s jeho tvůrčí šťávou odešla i tvůrčí šťáva Pet Shop Boys. Produkce se drží retro stylu elektronické hudby 80. let. a melodie také příliš šťavnatosti nenabídnou. Je to všechno až moc suché a ploché. Lze chápat, že Stuart Price nechtěl legedám do aranžování jejich skladeb zase tolik zasahovat a práce s nimi musí být něco jako když se dostanete do pozice ředitele školy a musíte zasahovat do práce těm, kteří vás kdysi jako malého caparta učili, ale stejně…

Je nutné také zmínit, že Neil Tennant zpívá pořád velice dobře a možná dokonce i lépe než v nejlepších časech své kariéry.

Producent by měl vždycky udělat pro skupinu to nejlepší a jsou silné pochyby o tom, že Start Price – ať už měl být pojítkem mezi minulou a současnou hudbou nebo měl vytvořit album spíše pro starší cílovku Pet Shop Boys – odvedl na albu stoprocentní práci.

Vítanou změnou je potom, když do studia dorazí také synth-pop současnosti v podání také londýnských Years & Years, kteří vyschlý zvuk přeci jen výrazněji osvěží. Neil Tennant si s Olly Alexandrem na “Dreamland” notují perfektně. Je z toho cítit radost a svoboda. Stejně tak “Burning The Heather” nabízí výborný text, škoda že jen ta hudba nejde dostatečně s nimi. Je nutné také zmínit, že Neil Tennant zpívá pořád velice dobře a možná dokonce i lépe než v nejlepších časech své kariéry.

Pet Shop Boys vůbec po textové stránce nemají ani zdaleka tak vyschlý rybníček jako hudebně a snadno nacházejí zajímavá témata, o kterých psát. A ať už je to píseň o zoufalé touze po úniku s hlubším zamyšlením (“Hoping For a Miracle”) nebo se jedná o svatební píseň, kterou Pet Shop Boys složili pro svého kamaráda “Wedding in Berlin”, zní daleko od nějaké únavy, která by se po takových letech mohla dostavit.

Škoda proto ještě více té hudby a s ní spojené produkce… Třeba se to Pet Shop Boys příště podaří pod nějakým jiným producentem podaří lépe. Silných 3,0.

Kanadští Wolf Parade nakrmili posluchače a přidali pár dobrých hitů do sbírky

Wolf Parade – Thin Mind

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 3,0+/5,0

Minulé album kanadské kapely Wolf Parade Cry Cry Cry bylo plné frustrace, ale fungovalo obstojně. Nynější Thin Mind bez původního člena basisty Danteho DeCara jakoby bylo poklese ještě o schůdek níž a zase se víc a víc ohlížíte na zlaté časy kapely z debutového alba z roku 2005 Apologies to the Queen Mary. U nynějších Wolf Parade bohužel máte ten pocit, že vždycky klesnou o kousíček níž.

Stejně jako na minulém albu i na tomto jakoby Wolf Parade měli jen několik odvážných zástupců z řad písní, jako například melodickou, ale trpkou a lítostnou píseň “Julia Take Your Man Home” o tom, co hlavní protagonista podělal ve vztahu směrem k nějaké jeho „femme fatale“ Julii.

Syntezátory sice nezní dvakrát moderně, ale pro tyto účely fungují skvěle a mají duši. Skvělá je i “Wandering Son”. Jestliže na “Julia Take Your Man Home” zpěvák a klávesák Spencer Krug zpívá z pohledu třetí osoby, “Wandering Son” Dana Boecknera je ryze osobní zpovědí o tom, jak se díky svému povolání někdy oddálí své rodině a známým a jak se snaží seskočit z rozjetého kolotoče muzikantského světa a zase být s “normálními lidmi” okolo něj:

“Wandering son
Dissolved on the map I know
What are you running from?”

zpívá Dan Boeckner.

Jinak je bohužel album spíše instantním jídlem pro fanoušky, které tahle nová hudba Wolf Parade dočasně zasytí, ale ne na moc dlouho. Silnějších 3,0.

Dear Happy je vysoce pohodovým albem, na kterém je sympatické, jak se Gabrielle Aplin snaží soupeřit s velkými jmény popu

Gabrielle Aplin – Dear Happy

Vydavatelství: Never Fade / AWAL
Žánry: Pop
Hodnocení: 3,5+/5,0

Anglická písničkářka Gabrielle Aplin vydala své třetí album, které je jako portfoliem toho, co jako skladatelka a textařka dokáže, ale zabaleným do obalu současného popu. Kombinace chytrých sebereflektivních textů s chytlavými popovými melodickými postupy.

Celkově se jedná o album, které je radost poslouchat. Je plné silných písní, chytlavých i inteligentních momentů. Dear Happy je jako pečlivě upravená sbírka písní, kterými Aplin jakožto mladá žena dosahuje sebepoznání a používá je k vnitřní očistě a k osobnímu růstu.

Z několika let experimentování se zvukem, žánrem a stylem, si jakoby na Dear Happy, vybrala to nejlepší a Dear Happy je sbírkou písní, které jsou soudržné jako celek, aniž by posluchačům připadalo, jako by poslouchali stejnou píseň pořád dokola až do konce alba. Dost možná je to nejlepší album Gabrielle Aplin z těch tří vydaných a jestli ne nejlepší, pak určitě to nejvíce ambiciózní a největší.

Škoda, že je ale album, tím jak se snaží Gabrielle přiblížit velkým hvězdám popu, místy tolik předvídatelné, ale vždycky je sympatické vidět někoho, kdo se pokusí z nižší ligy soupeřit s těmi, co mají daleko větší rozpočty a producentské týmy. A když člověk poslouchá některé její písně jako “Nothing Really Matters”, tak kruci… Ona snad i vyhrává!

Dear Happy je příjemné a pohodové album. Pokud nemáte rádi pop, pak si ho ani nepouštějte, jinak je to pro vás přímo povinnost. Silných 3,5.