Shinedown, Brian Eno, Iceage, Jon Hopkins a další v přehledu nových alb

Nové album s odvážným názvem Attention Attention vydala jedna z nejvíce populárních amerických kytarových kapel vzniklých v tomto století – Shinedown. Po tomto humbuku se podíváme na úplně opačné album – kolekci písní vytvořených pro výstavy instalačního umění legendárního skladatele ambientní hudby Briana Ena.

Jeho mladší následovník a v minulých letech častý spolupracovník Jon Hopkins shodou okolností vydal také nedávno album a svému mentorovi se zase kvalitou přibližuje. Pro příznivce post-punku a alternativního rocku jsou tu pak dánští Iceage.

Nová alba taky vydali písničkář Damien Jurado, německý DJ Koze, stálice mezi tvrdou kytarovou hudbou Godsmack a velký talent soulové hudby Leon Bridges.

Shinedown si žádají s novým albem o pozornost, zase tolik toho ale ve skutečnosti nepředvedou

Shinedown – Attention Attention

Vydavatelství: Atlantic
Žánry: Hard Rock, Heavy Metal
Hodnocení: 3,0/5,0

Šesté album hard rockerů z Jacksonville na Floridě, Shinedwon, se snaží navázat na úspěšná minulá alba, která z kapely udělala stálice mezi mainstreamovým rockem. Shinedown díky nim zaujali svou hudební silou a vytvořili si pevné a početné jádro fanoušků. O to víc pak mají těžký úkol, když se snaží navázat na album Threat to Survival z roku 2015, které sice možná nepatřilo mezi nejlépe přijatá alba hudební veřejností ani kritikou, avšak kapela na tomto odvážném albu hodně rozšířila svůj zvuk, když vytvořili hodně popové a trendové album s produkcí místy podobající se albům velkých popových hvězd.

Attention Attention zní namísto toho jako album, ve kterém chtějí být Shinedown znovu drsní, zároveň ale pořád využívají produkce s občasnými elektronickými efekty, tentokrát však za účelem vytvoření ostřejšího a těžšího zvuku. Jako první singl (a po nepočítaje intro, první song alba), byla z nového alba uvolněná druhá “DEVIL”. Textově sic ne moc prozíravá píseň umí solidně nakopat do zadku a jejím refrénem:

“Cause it’s about to get heavy
Heavy, heavy, heavy, heavy!”

Shinedown dali jasně vědět, o co se na novém albu budou snažit. Vsadím se, že spoustě fanoušků původního tvrdého zvuku, spadl kámen ze srdce.

Jako další singl si vybrali Shinedown “THE HUMAN RADIO”. V ambiciozní písni Shinedown mění zajímavě tempo a basák Shinedown s vtipným jménem Eric Bass, který se též ujal produkce (oproti minulému albu tentokrát úplně sám), si s touhle peckou hodně pohrál. Jeho produkce alba zní hodně nadšenecky, bohužel to někdy přehání a zapomene na heslo „méně je někdy více”. A tak místo toho, aby se z mixu “THE HUMAN RADIO” vynořila více skvělá kytara a bubny, slyšíme zbytečně hodně upravovaný hlas zpěváka Brenta Smithe a přehlušování ostatními elektro efekty, které posílají lidský element do kytek. Jasně, chápeme. Eric Bass nám tím chtěl poslat určitou zprávu a Brentův hlas upravit do hlasu elektronického, aby korespondoval s tématy písně, to vak nic nemění na tom, že to nezní příliš dobře.

Není to ale jediná slabina produkce. Tato čtyřminutová píseň je hodně robustní a má v sobě kupu různých nápadů, které do ní kapela chtěla natlačit, moc dobře ale spolu nefungují. Hlavní slovo od úvodního basový riffu převezme rázné bojové bubnování a hlasový přídavek škytání, který je součástí spíše tanečních písní, najednou z ničeho nic bez větších příprav přejde v refrén, který ale není tím kýženým vrcholem písně, jakým měl být.

Jakoby si kapela uvědomila, že melodicky na to refrén nemá, a tak se na něj podruhé snažila natlačit pompézní sborový dětský zpěv s epickými kytarami a synťáky na pozadí a píseň pak na konci vyvrcholí v epické metalové smršti, která přece jen z ne moc silného ústředního nápadu, nakonec něco vytáhne. Je to ale jako když průměrný atlet závodí se špičkovými tretrami a “THE HUMAN RADIO” v singlovém souboj s “DEVIL” stejně nakonec prohraje.

Album má skvělý koncepční a filozofický nápad, když se Shinedown snažili postavit album na příběhu člověka, který si prožívá těžké časy, ale nakonec se zaměří na to dobré v životě. Škoda jen, že se jim tenhle námět nepodařilo lépe zpracovat. Povedené písně — jako dříve zmíněnou “DEVIL”, “BLACK SOUL” s pořádnou surovou silou v hudbě i ve vokálech, jak to má správně být nebo “KILL YOUR CONSCIENCE” chytře kombinující moderní trendy pocházející od kapel jako Imagine Dragons — totiž ostatní jen hodně málo podpoří.

Je to jako s tím vykřičníkovým obalem a s názvy velkými písmeny. Je to ambiciozní, ale skutečný obsah není adekvátní pozornosti, kterou si vyžaduje.

Je vyloženě slyšet, že Shinedown mají na Attention Attention tisíce nápadů, jak album udělat, ale většinou žádné z těch jednotlivých způsobů nedotáhnou do konce a namísto zaměření se na detaily, nabalí na nedokončený nápad další nedokončený nápad. Je to jako s tím vykřičníkovým obalem a s názvy velkými písmeny. Je to ambiciozní, ale skutečný obsah není adekvátní pozornosti, kterou si vyžaduje. Minulé album ale (byť občas bylo hodně popové a mělo docela výstřední produkci), mělo daleko více šťávy, zajímavých nápadů a silných refrénů.

Možná až nyní teprve někteří Threat to Survival ocení, protože se mu nedalo alespoň vytknout chuť po bavení davů. Písně jako “Cut the Cord” nebo “State of My Head” byly daleko zábavnější a odvážnější než celé Attention Attention dohromady a to ať už zněli díky nim Shinedown zaprodaně nebo ne. A to už vůbec nemusíme mluvit o tom, jak letošní písně zůstávají za výběrem těch nejlepších kousků Shinedown jako “Seconde Chance”, “Sound of Madness” nebo samozřejmě epickou “Diamond Eyes”. Tohle album nic moc neznamená, ale hladové fanoušky alespoň na chvíli nasytí, to zase ano.

Doporučujeme: Pět a půl hodiny dlouhá sbírka skladeb pro umělecké instalace mapuje tvorbu Briana Ena od roku 1985 do současnsosti

Brian Eno – Music for Installations

Vydavatesltví: Astralwerks / Opal
Žánry: Ambientní hudba, Instrumentální hudba, Experimentální hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Legenda a mistr ambientní hudby Brian Eno se vrací na letošním přírůstku jeho bohaté diskografie ve velmi dobré formě. Album z minulého roku Finding Shore bylo sice dobrým, ale na takové jméno zase ne tolik intenzivním albem, a tak lze slyšet na Music for Installations vývoj k ještě lepšímu a intenzivnějšímu hudbeními zážitku.

Dává navíc naprostý smysl, že své nové album postavil na nápadu tvorby hudby pro instalační umění, ve kterém se pracuje s trojrozměrným prostorem. Ve své kariéře totiž vydal již mnoho děl, které byly inspirovány a poté přímo používány v obrazových galeriích a nebo na některých více odvážných a progresivních výstavách, kdy Brian Eno experimentoval se světelným uměním a nebo video obrazem. Pořádal sám výstavy, kdy nechal svou hudbu spolupracovat se stíny, barvami. Někdy se však zdá, že samotná jeho hudba umí malovat určité obrazy.

Všechny ty tiché a opatrné zvuky Briana Ena, jakoby rezultovaly v něco, co zapojuje nejen část mozku, která vnímá zvuk, ale jakoby ponoukala k myšlenkovému vytváření abstraktních maleb a pohyblivých obrazů uvnitř hlavy. Je tedy tak nějak logické, že se někdo s tak pokročile vyvinutým spojením vizuální a zvukové stránky, jako Brian Eno, bude snažit dobýt ještě také pole 3D instalační umění.

Music for Installations obsahuje veškeré oficiálně zatím nevydané skladby, které napsal pro různé výstavy instalačního umění. Prvních pět disků obsahuje již reprodukované písně a poslední disk hudbu pro budoucí umělecké instalace. Můžeme tak poslouchat Briana Ena napříč více než 30 lety a slyšet, že jeho hudba je časově naprosto univerzální a vůbec nelze rozeznat, které skladby Eno vytvořil před 30, 20 lety nebo před rokem.

Zatímco Music for Airports je album maximálně uvolněné, Music for Installations je místy až překvapivě hodně záhadným a temným počinem.

Když srovnáme Music for Installations s Enovým asi nejvěhlasnějším a nejuznávanějším dílem Ambient 1: Music for Airports z roku 1978, Music for Installations má většinou podobně meditativní a atmosferický zvuk, výrazný rozdíl je ale v daleko větším napětí.

Zatímco Music for Airports je album maximálně uvolněné, Music for Installations je místy až překvapivě hodně záhadným a temným počinem. Především třetí část prvního disku “Five Light Paintings” — píseň napsaná v roce 1985 –, je jako prozkoumávání neznámých lesů někde u městečka Twin Peaks, kde se dějí nevysvětlitelné události, které se běžné lidské chápání snaží jen stěží pochopit.

Protože se materiálu nasbíralo za tu dobu skutečně hodně, celková stopáž sahá až k neuvěřitelným pěti a půl hodinám poslechu. Tak jako i na běžných albech jsou silnější kousky tlačeny většinou do předních částí alb, i tady dojde k tomu, že pozdní písně už nejsou tak zajímavé. Písně jako dramatický “Kazakhstan” pro britský pavilon na Expu 2007, nejnovější přírůstek z vlastní výstavy italském Bari z roku 2017 — tajemně zvonivá “Flower Bells” nebo okouzlující a magická “New Moon” z pátého disku, zní jako o úroveň lepší umění než čtveřice úplně nových skladeb na šestém disku pro budoucí výstavy.

Kamenem úrazu písní je taky to, že nejsou vlastně ani určeny pro tradiční poslech, a tak nenabízí nějaký vývoj v tom smyslu, že by třeba na konci vrcholily a nebo připravily nějaký adekvátní závěr. Byly to často písně, které měly hrát někde v galerii neustále dokola ve smyčce. Pár konců tak zní jako příliš na tvrdo ustřižených. To ale nic nemění na tom, že Music for Installations je mimořádně silná kolekce unikátních písní, která mapuje více než tři dekády jednoho z nejpozoruhodnějších skladatelů moderní hudby. Silných 4,0/5,0.

Beyondless od dánských Iceage nepřeskočilo vysoko nastavenou laťku. Pro fanoušky post-punku a alternativní kytarové hudby, je to ale pořád povinnost

Iceage – Beyondless

Vydavatelství: Matador
Žánry: Post Punk, Punk Blues, Alternative/Indie Rock, Experimentální Rock, Art Rock,
Hodnocení: 3,5/5,0

Většinou tady máme americké nebo britské kapely, a tak je skvělé, že taky post-punková kapela Iceage z Dánska přišla se čtvrtým albem Beyondless a rozředila tuhle britsko-americkou nadvládu a ukázala, že i v severní Evropě má punk své místo. Kapela, která si brala v minulosti inspiraci například od Nicka Cavea nebo Iggyho a the Stooges, předvedla na minulých albech velké nasazení, mimořádnou kreativitu a cit pro servírování překvapivých nápadů, které udržovaly posluchače maximálně napjatého.

Minulé album Plowing Into the Field of Love, které hodně využilo akustických nástrojů, znělo mimořádně zlomeně a tento krvácející post-punk s příměsí folku, mohl patřit vůbec k tomu nejlepšímu, co v roce 2014 nejen v tomto vyšlo. Na Beyondless nenajdeme zase takovou variaci zvuků a Iceage zůstávají hlavně zavaleni temným zvukem zkreslených, podladěných kytar, pořád ale využívají trubky nebo housle, což můžeme slyšet třeba na jedné z nejpovedenějších písní alba — třetí “Under the Sun”.

Album je přitom vcelku melodicky přístupné a místy dokonce i chytlavé. Třeba hned úvodní “Hurrah” nabídne ve svém zlověstném hypnotickém zvuku, kdy máte skoro pocit, jako byste z pozice žháře pozorovali plápolající oheň stavby, kterou jste zapálili, některé pasáže, kterých se ucho dobře chytí.

Ačkoliv poslech hudby písně může vyvolat některé nepříjemné pocity, které jdou skoro až za únosnost hranice sebepoznání, tématicky je píseň mírumilovná a se svým proti válečným poselstvím skoro až „hipísácká”. “Hurrah” je zřejmě úplně první případ (nebo alespoň nejvíce přímý případ), kdy kapela přišla s nějakým politickým tématem a nemotá se jenom okolo osobních záležitostí. A tento krok kapely nebyl vůbec špatně proveden.

“Pain Killer” s nečekaným hostem — americkou synthpopovou zpěvačkou Sky Ferreirou –, zase překvapivě začne honosnými dechy a houslemi, které bychom mohli čekat třeba od našeho Čechomoru. Refrén písně se dobře poslouchá a jednoduchost, větší počet opakování a popová chytlavost, mu rozhodně neuškodí. Ještě více opakování refrénu předvede “Catch It” a kapela vokální linku doslova tlačí do hlavu posluchače než předvede zběsilou mezihru, na kterou naváže smutný saxofon.

Albu ale nějak chybí větší rozměr. Vše je v produkci strašně svázáno dohromady a hudba má jen málo prostoru k dýchání. Tahle zvuková prostornost, která byla slyšet na minulém albu Plowing Into the Field of Love současným Iceage docela dost chybí. Beyondless je ale stejně něco, co by mělo být povinností pro každého příznivce post-punku i alternativní kytarové hudby. Hodně silných, ale 3,5.

Učeň Jon Hopkins se zase přiblížil svému mistrovi Brianu Enovi

Jon Hopkins – Singularity

Vydavatelství: Domino
Žánry: Alternativní elektronická hudba, Experimentální Elektronická hudba, Experimentální techno, Tech House, Ambientní techno, Instrumentální hudba, Microhouse
Hodnocení: 4,0/5,0

Jon Hopkins již za necelé dva měsíce přijede na Colours of Ostrava a soudě podle novinky Singularity je britský skladatel, hudební producent a taky spolupracovník Briana Ena ve výborné tvůrčí formě. Jeho zásadní album z roku 2013 Immunity je považováno v žánru alternativní elektronické hudby za něco jako svatý grál a nutno říct, že se ani není co divit, protože na vteřinu přesně 60 minut dlouhé album nominované na Mercury Prize za nejlepší album roku 2013, se se svými výraznými hlubokými basovými synťáky dokázalo zakořenit hodně hluboko v posluchači a působilo tam jako málokterý jiný lidský výtvor vydán v tom roce.

Singularity je oproti tomu dost jiné album. Více se zaměřuje na okolní atmosféru a vyvolání ambientního dojmu. Není tolik propulzní a nežene se tolik dopředu jako skladby na Immunity. Místo toho pracuje ve velice trpělivém a houževnatém stavění základů. Nesnaží se vyvolat okamžitý hudební šok a záchvat, namísto toho jemně buduje atmosféru a než vás vezme na astrální cestování, nechá vás chvíli chodit po souši.

Jon Hopkins pojmenoval své nové album po jedné z největších záhad moderní fyziky, protože obecná teorie relativity ani kvantová mechanika jsou na tento problém krátké. Gravitační singularita vzniká jako teoretická představa bodu v prostoru v samotném centru černých děr, přitom ale je známo, že zde fyzikální veličiny nabývají nekonečných hodnot. Ještě lépe však možná album a jeho zvuk vyjadřuje jeho matematická definice. V matematice totiž znamená singularita zpravidla výjimečný bod, v němž funkce není definována, nemá řešení, derivaci apod.

(Snad zde není nějaká chyba).

Progresivně znějící album jde neustále dopředu, avšak na skladbách “Emerald Rush” a “Neon Patter Drum” překvapí neustálými záseky, zpomaleními a překvapeními v tempu.

Když ještě chvíli nedám pokoj s matematikou… Derivace udává velikost změn hodnoty funkce v daném bodě s ohledem na jeho bezprostřední okolí. Na těchto písních zní chvíli změny melodických motivů jako naopak nezávislé na prostředí okolí, Hopkins ale moc dobře ví, co dělá a když tempo synťáků neustále předhání líně táhnoucí se beaty, které nesouhlasí tempem, udržuje posluchače lehce nervozního a ve střehu tak, aby poslouchal, co se v písni děje a neodpojil se od stálého proudu zvuku.

V první polovině ještě místy trochu připomíná Immunity a buší do nás techno rytmy s housovým duněním. Po “Singularity”, “Emerald Rush”, “Neon Patter Drum” a “Everything Connected” se ale vše naprosto změní a v druhé polovině hlavního disku (druhý obsahuje 3 bonusy) nás, počínaje “Fear First Life”, John Hopkins zavede do ambientního pozorování hvězd přímo z kosmu. Vše se zpomalí a ztiší. Přírodně znějící vysoké tóny “C O S M” kontrastují s temným pulzujícím efektem nahradí prosté piáno v mírné ozvěně “Echo Dissolve” se zvuky větru a jemného, co nejtiššího chrastění. Jakoby Jon Hopkins zavzpomínal více na svou spolupráci s Brianem Enem.

Album taky umí střídat dramatické momenty s uvolněnými, a tak po “Everything Connected” následují nádherné andělské chorály, které přinutí zatajit dech. Stejně tak po samotářské zamyšlené “Echo Dissolve” následuje optimistická “Luminous Begins” s prosvětlenými syntezátory, hravou náturou a rychlejším tempem. Není to nejlepší kousek alba, ale určitě jeden z nejlépe zapamatovatelných. Škoda jen, že album nekončí v něčem nápaditějším a jen vyšumí v na Hopkinse příliš generické a předpovídatelné piánovce “Recovery”. Stejně tak přechod mezi progresivní a ambientní části není příliš plynulý a radikální změna znenadání nedává moc velký smysl.

Celkově pak místy váhavé Singularity nedosahuje obrovské, zničující sebejistoty a tvůrčí odvahy ze zvukově hrubé Immunity, kreativnímu, různorodému a vrstvenému zvuku z Insides (2009) nebo ambientnímu, tiššímu ale atmosférou velice hustému soundtracku k filmu Monsters (2010). I tak se ale učeň Jon Hopkins znovu přibližuje velice blízko svému mistrovi Brianu Enovi a to přesto, že ten vydal mimořádně silnou sbírku z posledních 33 let. To není jen tak!

Dále vyšlo:

Damien Jurado – The Horizon Just Laughed

Pozn.: Na bezplatných streamech jsou jen singly, celé album můžete koupit na iTunes nebo Bandcampu.

Vydavatelství: Secretly Canadian
Žánr: Alternative Singer/Songwriter
Hodnocení: 4,0/5,0

Písničkář ze Seattlu si nové album The Horizon Just Laughed připravoval s vlastní produkcí, nápomocní mu ale byli spoluhráči ve studiu, kteří přizvukovali jeho zamyšlenému a poklidnému folkovému blues rocku hraním na housle, lesní roh, hammonodvy varhany nebo elektronické piano a spolu vytvořili folkové písně o životě z deštivého města. Třeba na “Lou-Jean” ale zůstane zlomený zpěvákův hlas osamocen a zpívá poetické verše, které se často ani nevyžadují rýmy, jako: “With skies of fluorescent / Married to pay phones / And numbers in stalls / My name is your husbands / His name a last call.”  

Ve velice osobních, naturalistikých a maximálně autentických zpovědích si Damien například vzpomene v nostalgické písni “1973” i na známého Amerického kreslíře komiksů Charlese Chulze: “Dear Mr. Charles Schultz / 1973 / I’m feeding rolls of quarters in the pay television / And trying to make sense of today.” Damien Jurado opět dokazuje, že je jeden z nejvíce přirozených písničkářů dnešní scény.

DJ Koze – Knock Knock

Vydavatelství: Pampa
Žánry: Alternativní elektronická hudba, Club/Dance, Experimentální techno, Techno House, Downtempo, Microhouse
Hodnocení: 3,5/5,0

Německý DJ Koze je typ techno producenta a skladatele, který rád porušuje obvyklá pravidla mainstreamu a tvoří mimořádně dobrodružné tracky. Už je to 18 let od jeho debutu Music Is Okay (2018) a aktuální Knock Knock je hezké připomenutí toho, co ho zdobilo i v minulých letech. Obrovský žánrový rozsah od spirituálních trip-hopových zážitků jako “Illumination” s irskou zpěvačkou Rósin Murphy, po hip hopové klubové pecky jako “Colors of Autumn” s rapperm Speechem a jeho Arrested Development, zaručí velice slušnou desku.

Godsmack – When Legends Rise

Vydavatelství: Universal
Žánry: Hard rock, Heavy metal, Alternativní metal
Hodnocení: 4,0/5,0

Massachusettské hard rockové a s metalem často flirtující stálice přichází s velice solidním albem. Úvodní a titulní píseň “When Legends Rise” má obrovské koule, podobně jako nekompromisní třetí “Unforgettable” s obrovským refrénem, který ještě zvětší geniálně použitý dětský sbor. To stejné se bohužel nedá říct o umělé auto-tunové romantická baladě “Under Your Scars”, kde umělé úpravy zpěvákova hlasu Sullyho Erna, zničí výsledný dojem. Naopak telefonní efekt v pozdější části alba na maximálně drsné písni “Just One Time” s bluesovými kytarami ve sloce a drtivými bicími v refrénu, je ukázkou té správné modulace hlasu a kapela se po slabší střední části When Legend Rise zase vrátí do formy.

Zvláště to platí, když pak pokračují nekompromisní “Say My Name”, jejíž refrénem projíždí kytarista Tony Rombola neúnavně hmatník na vyšších číslech pražců. “Let It Out” je se svým refrénem neuvěřitelně chytlavá a pokud jsou ještě nějaké pochyby o kvalitě jejich nového alba, měl by je rozprášit poslední heavy metalový nářez “Eye of the Storm” s epileptickými kytarovými sólami a odhodlaným refrénem. Takhle se zakončuje album!

Název poslední písně a zvuky vzdáleného běsnění bouře, které slyšíme jako to poslední z alba, když ustane běsnění kytar a bicích, naznačují, že by po ne moc dlouhém čekání měla přijít její minimálně stejně silná část. Tak jako je to v oku bouře. Doufejme, že Godsmack dotáhnou tuhle metonymii hodně těžkou na realizaci do konce a další album bude skutečně minimálně tak dobré jako tohle.

Leon Bridges – Good Thing

Vydavatelství: Columbia
Žánr: Soul, Retro-Soul
Hodnocení: 4,0/5,0

Druhé album vysoce talentovaného soulového zpěváka a skladatele z Atlanty Good Thing je doopravdy super zábavné. Soulové a R&B rytmy se vrývají pod kůži. Dávka emocí zaobalena v chytlavém, ale i kreativním obalu, kdy pracují prvky soulu ze staré školy — kytary, baskytara, varhany, piána s elektronickými bicími a potlesky. Majstrštyky a vrcholy alba jsou druhá píseň “Bad Bad News” kombinující soul s pumpujícím R&B a jazzem. To jazzové sólo, jemuž přizvukují saxofony na pozadí je vážně něco! Druhým vrcholem je pak srdcervoucí pátá píseň o odpuštění navzdory zlomennému srdci “Forgive You”.

Leon Bridges je skvělý zpěvák a možná ještě lepší skladatel a kreativní hlava. Není možné zapomenout ani na Zacha Coopera, Vice Dimotsise, Erica Frederica nebo Wayna Hectora. Ačkoliv jsou to totiž úplně neznámá jména, pomohli Leonu Brigesovi k projevu pravého prince (nebo Prince?) soulové hudby. Jen tak dál, prosím!