Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností. The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku. Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila. Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek. Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu.
Podíváme se také na nová alba tennesijské křesťanské rock/metalové kapely Skillet, psychedelické rockové kapely Oh Sees nebo druhé album po anglické alternativní rockové kapely s nádechem Ride po návratu Andyho Bella.
Chci doplout ke:
Ty Segall – First Taste
Vydavatelství: Drag City
Žánr: Garage Rock, Psychedelic Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk
Hodnocení: ★★★½☆
DOPORUČUJEME: The Regrettes – How Do You Love?
Vydavatelství: Warner Records
Žánr: Pop/Rock, Pop-Punk, Garage Pop, Punk Rock
Hodnocení: ★★★★☆
Clairo – Immunity
Vydavatelství: Fader
Žánr: Bedroop Pop, Eleckropop, Indie Pop,
Hodnocení: ★★★☆☆
Electric Youth – Memory Emotion
Vydavatelství: Last Gang Records / Watts Arcade Inc.
Žánr: Electronická hudba, Alternativní elektronická hudba, Synthwave
Hodnocení: ★★★½☆
Volbeat – Rewind, Replay, Rebound
Vydavatelství: Republic / Virgin EMI
Žánr: Rock, Hard Rock, Pop/Rock, Rockabily, Rock & Rol
Hodnocení: ★★½☆☆
Skillet – Victorious
Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Křesťanský rock, Křesťanský metal, Hard Rock, Symfonický metal
Hodnocení: ★½☆☆☆
Thee Oh Sees – Face Stabber
Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★½☆
Ride – This Is Not a Safe Place
Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★☆☆
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností
Ty Segall – First Taste
Vydavatelství: Drag City
Žánr: Garage Rock, Psychedelic Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk
Hodnocení: 3,5/5,0
Minulý rok byl pro kalifornského garážového rockera Ty Segalla trochu jako na houpačce. Nejdříve vydal parádní album Freedom’s Goblin, které vzbudilo velký zájem nejen v jeho rodném USA. Psali jsme o něm v týdenních recenzích nových alb. Poté ale následovalo společné album s White Fence Joy. To naopak bylo děsně povýšeneckým dílem, kdy to znělo, jakoby si Ty Segall a White Fence (Tim Presley) ubalili pořádného jointa a pak v tom pokračovali po dva dny, kdy zároveň nahráli do alba to, co je zrovna napadlo. Zkrátka příšernost. Reputaci si však napravil zase následně albem coverů Fudge Sandwich.
Letos má pracovitý kalifornský hudebník Ty Segall zatím za sebou už také album a dokonce nahraném legendárním Stevem Albinim. Živé album Deforming Lobes přináší výběr ze tří nocí, které Ty Segall odehrál v L.A. se svou kapelou Freedom Band.
No a teď se dostáváme k aktuálnímu First Taste. Album je o něco méně agresivnější než Freedom’s Goblin, drží se ale dokonce ještě více garážového dogma a je instrumentálně velice strohé. Občas je v jednoduchosti krása, občas to ale bohužel zní trochu suše. Takto jednoduchá hudba má však skvělý dar dodat jediným netradičním nástrojem exkluzivitu.
Když se tak na “I Sing Them” objeví flétna, která navíc zní vtipně, jakoby na ní hrál někdo s hladinkou minimálně nad 1,5 promile, je to vlastně podobně srovnatelný pocit, jako když někdo objeví ve sklepě okno skryté za prach a nepořádek a najednou se v tom špinavém potemnělém prostoru objeví sluneční svit.
Například píseň “Ice Plant” je tak jednoduchá, že slyšíme vlastně pouze vokály, které se různě zajímavě překrývají. Jedna zpívá hezký text s povedenými částmi jako třeba zrovna refrénem, kde Ty zpívá:
“Let your love rain down on me”
a na začátku se na chvíli, ještě před tím než začne samotné torzo písně, ozvou nějaké vzdálené bicí a úplně nakonec, ale až úplně utichnou hlasy, pak i piáno.
V písních “Taste” a “The Fall” ale zase dostanou prostor jeho masivní kytary, které skutečně tvoří stěnu hrozivého hluku, který se valí kupředu jako obrovský mrak prachové bouře v dobách amerických třicátých let. Tyto momenty připomenou jeho Freedom’s Goblin, ale i starší počiny, které byly spíše punkového rázu – například album Reverse Shark Attack z roku 2009. Na Fudge Sandwich jakoby navazoval Ty Segall zase coverem písně “Take Up Thy Stethoscope and Walk” z debutového alba Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn.
Ty Segall opět ukázal, že ze sebe dokáže neustále chrlit dobrou hudbu. Tak dobře jako na Freedom’s Goblin se to sice nesešlo, ale bezprostřednost Tye Segalla baví i tentokrát.
DOPORUČUJEME: The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku
The Regrettes – How Do You Love?
Vydavatelství: Warner Records
Žánr: Pop/Rock, Pop-Punk, Garage Pop, Punk Rock
Hodnocení: 4,0/5,0
Bleached, Dream Wife, Bikini Kill, The Donnas, Honeyblood, Ex Hex, Childbirth a samozřejmě taky HAIM. To všechno jsou skvělé, buďto ryze a nebo především dívčí kapely. Zdá se, jakoby jich bylo čím dál více a byly čím dál tím lepší. Zrovna The Regrettes mají vykročeno skvěle následovat velký úspěch HAIM.
The Regrettes sice, pravda, mají i po odchodu bubeníka Maxxe Moranda v kapele na rozdíl od jejich kolegyň, pořád jednoho kluka, protože ho za bicími vystřídal Drew Thomsen, hudbu ale mají dostatečně melodickou, chytlavou a laskavou na to, aby se jim podařilo být tak úspěšné jako HAIM, které ostatně pochází ze stejného státu – také z Kalifornie. Jejich druhým albem, kterým navazují na Feel Your Feelings Fool! z roku 2017 jsou k tomu každopádně zase o něco blíž.
Všechny vyjmenované kapely (a můžeme přidat i ty, kterým velí jedna žena – třeba Paramore nebo Screaming Females) mají společné, že mají dar tvořit příjemně chytlavou a hravou hudbu a tvoří tak skvělý protipól dnes spíše experimentálním a za každou cenu progresivním mužským alternativním kapelám.
Je přitom zajímavé, že často za hudbou stejně stojí muži, ale když je píšou pro kapely dívčí a nebo, kde je frontmanem dívka, ať už je to jejich podáním nebo původním nápadem, který rozvinou, zní to zkrátka více hravě a více melodicky.
Album taky začne trochu dětinskou a puberťáckou, ale roztomilou básničkou “Are You In Love” a vlastně tak nějak nastaví koncept alba, kdy se skutečně takřka celé album točí okolo zamilovanosti.
Jak Lydia Night začne sólo básní, je si naprosto jistá tím, co dělá po celou dobu alba a když se připojí kapela, ještě tím její pocit jistoty posílí. Nejenže totiž zpívá čistě a bezchybně, ale i dodá smysl pro detail, který je tak potřebný. Mění intonace, ve správných momentech zesílí hlas a pracuje s výslovností slov. Její hlas je sice jemný, ale když se zaposloucháte pozorně, slyšíte i takové ty správně vyřvané punkové tóny. Zkrátka nic, co by působilo dojem naivní nány za mikrofonem.
Tak skvělý úvod jako “California Friends”, “I Dare You”, “Coloring Book” a “Fog” je skoro historický. Všechno to jsou naprosto skvělé a pohodové rockové/pop-punkové písně. Když se podíváme na to, kdo za nimi stojí, pak asi není moc překvapení, že znějí tak, jak znějí. Julian Casablancas z The Strokes nebo známý producent a skladatel, který složil písničky pro Eminema, Gwen Stefani, 5 Second of Summer nebo Ciaru, Mike Elizondo. Není však nutné vidět The Regrettes pouze jako loutky skladatelů a producentů. “California Friends” je autorsky pouze The Regrettes, stejně tak “Coloring Book”.
Až punkový ploužák “Pumpkin” jízdu trochu přibrzdí. Hned na to ale následuje zase chytře složená “Stop and Go” a “Dress Up” s jednoduchou, ale geniálně chytlavou kytarovou melodií.
Jenže potom, jakoby už všechny skvělé písničky nechaly The Regrettes na uvítací párty a poslední část alba je už výrazně slabší než začátek a to tak, že si toho musí povšimnout snad i hluchý. Jediná píseň, která srovná krok je snad jen “The Game”. I tak je ale pořád na albu nadprůměrný počet výborných písní, frontmanka je nadprůměrně dobrá a album má špičkovou produkci, díky které zní hlasy, bicí a samozřejmě i kytary skvěle.
Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila
Clairo – Immunity
Vydavatelství: Fader
Žánr: Bedroop Pop, Eleckropop, Indie Pop,
Hodnocení: 3,0/5,0
Clairo je případ hudební osobnosti, kterou začali lidé poslouchat jen a pouze díky internetu a doslova nemusela ani vylézt ze svého pokoje. Lidé si jí totiž všimli na YouTube, kde na svůj kanál nahrála píseň “Pretty Girl”. Používala tehdy pár syntezátorů a nějaké (příšerně znějící) automatické bicí. Vše bylo nahráno snad na mobil nebo nějaký levný mikrofon. Videoklip byl nahrán na obyčejnou webkameru a otitulkován textem.
Světe div se, text a možná i celá aura obyčejné mladé dívky, která nahrála píseň tak nejjednodušším způsobem, jak to jen jde, se ale neuvěřitelně uchytil a do dnešního dne si videoklip pustilo už skoro 40 milionů lidí! Jen pro představu, singl “Four Out of Five” Arctic Monkeys z jejich posledního alba má srovnatelný počet přehrání. Úplně stejně tak i “Run” od Foo Fighters. Internet je zkrátka nevyzpytatelný…
Je to přitom zvláštní, protože byste řekli, že tahle lo-fi hudba může těžko zaujmout hipstery a ještě hůře mileniály zvyklé na profesionální hudební produkci. Autenticita je ale jeden z nejdůležitějších aspektů kvality hudby a tak si “Pretty Girl” našlo fanoušky mezi oběma skupinami a z písně se stal naprostý fenomén. Určité rozuzlení záhady ale může poskytnout, když víte, že Claire Cottrill se prostě narodila do dobré rodiny.
Její otec je totiž pravděpodobně jeden z největších marketingových amerických mágů. Geoff Cottrill byl devět let šéfem reklamní kampaně Coca Coly, následně StarBucks, Converse nebo Nike a je také více předsedou organizace filantropů MusiCares, která poskytuje granty nadějným mladým hudebníkům.
Profesionální nahrávací smlouva od nezávislého labelu Fader pro ní přece jen byla trochu svazující, protože nyní už jí nemůže zachránit to, že se mohla vymlouvat, že něco zní tak nebo onak, protože prostě nebyly finance. Bohužel, nemůžeme říct, že by šanci úplně vzala za pačesy.
Problém je totiž v tom, že mnoho nápadů je nedopečených a zní jako nedotažené do konce. Jejím vokálům sice profesionální nahrávací studio velice sluší a za podpory profesionálně nahraných nástrojů skutečně celkově hodně vyroste. Z tohoto ohledu je velice zábavné pozorovat její cestu. Jak se z jejího dětského pokoje dostala k profesionálnímu albu.
Písně jako úvodní “Alewife”, “Softly” nebo “North” zní výborně, autenticky a originále. Třeba na “Closer to You” ale úplně zbytečně začne používat auto-tune, takže zní jako Madonna, když jí dojde na Eurovizi dech, namísto toho, aby nechala projevit svůj hezký přírodní hlas. Minimálně tak polovina písní zní, jakoby jim něco chybělo.
Třeba píseň “Sofia” zní strašně odbytě. Jakoby jenom celou píseň zpívala přes nějaký sample bicí linky z nějakého indie rockového nebo experimentálně rockového alba vokální linku náhodné písně z 80. let. “White Flag” je pak prostě jen hudební odpad smíchaný dohromady. Jakoby Clairo vzala nějaké různorodé stopy, které se jí nakonec nehodily do jiných písní, smíchala je dohromady a zpívala přes ně.
Album je místy zajímavé a má jednotnou konzistentní zasněnou atmosféru znuděnou šedivostí všedních dní. Je také zábavné poslouchat, kam se zpěvačka a skladatelka posunula. Zároveň je ale album až příliš mnoho času strašně nudné, až na konci skoro unudí k smrti.
Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek
Electric Youth – Memory Emotion
Vydavatelství: Last Gang Records / Watts Arcade Inc.
Žánr: Electronická hudba, Alternativní elektronická hudba, Synthwave
Hodnocení: 3,5/5,0
5 let po vydání debutu Innerworld se kanadské duo Electric Youth vrací s další porcí kvalitní elektronické hudby. Kapela prorazila úspěšným singlem “A Real Hero” a poté ji do povědomí lidí dostal především film Drive (Jízda nadoraz), na jehož soundtracku měli možnost Electric Youth pracovat.
Podobnou cestu razili ostatně i v mezi období mezi alby a Austin Garric a Brownyn Griffin třeba pracovali na hudbě ke snímku Anthonyho Scotta Burnse. To, co bylo nazváno jako Breathing se ale nakonec bohužel nezrealizovalo a tak nezbylo Garricovi a Griffinové nic jiného než raději pracovat na novém albu.
Zkušenosti z filmů jsou Electric Youth ku prospěchu, protože jejich písně mají díky tomu výbornou atmosféru a špičkovou produkci. Hodně písní zní nejen synth-popově, ale i neo-soulově. Písně jsou velice poklidné a zní jako soundtracky pro noci ve velkoměstech. Hudba, kterou si pustíte po dlouhém náročném dni pro uklidnění. Písně mají jemně nostalgickou atmosféru 80. let, zároveň je v nich ale i kus futurismu.
Pomalejší úvodních písní jako “The Life”, “ARAWA” nebo “Breathless” naruší třeba šesté disko “Higher”, následující “thirteen” ale pokračuje v tradici trochu smutnějších syntezátorových balad.
V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima.
Electric Youth není i díky jejich filmových zkušeností hudba, na kterou byste zaměřili 100% své pozornosti. Spíše je to hudba, kterou si pustíte na pozadí, když si třeba večer čtete nebo surfujete na internetu a nebo třeba když jedete večerním spojem a chcete jen vypnout, dívat se do světel kolem a k tomu poslouchat nějakou hudbu, která vás uvolní. V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima svět okolo a nebo máte představivost sestávající z neomezených možností.
Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu
Volbeat – Rewind, Replay, Rebound
Vydavatelství: Republic / Virgin EMI
Žánr: Rock, Hard Rock, Pop/Rock, Rockabily, Rock & Roll
Hodnocení: 2,5/5,0
Volbeat patří mezi velká jména evropského rocku. Dánská hard rocková kapela si vybudovala jméno především díky neúnavnému vystupování na evropských festivalech. Z těch menších se jí podařilo dostat na ty velké a často patří například mezi již tradiční velké hvězdy velkého legendárního festivalu Rock Am Ring v Německu.
Jméno Volbeat již začali pomalu registrovat i v USA, ale nutno říci, že se přece jen jedná o kapelu, která je hodně Evropská v tom, že se moc neohlíží na to, jaký je zrovna ro(c)k a hraje styl jakéhosi hard rocku smíchaného se stadiónovými a popovými melodickými refrény a starým dobrým rock & rollem.
Vzniká z toho tak směsice, která není nesrovnatelná třeba k naším veleúspěšným kapelám jako Kabát nebo Škwor. Ta se totiž vždycky nechala hodně inspirovat jinou dánskou kapelou D-A-D., kterou si dokonce i pozvala na svůj druhý megakoncert na Vypichu. No a D-A-D byli přirozeně vzory i pro Volbeat. Rewind, Replay, Rebound sice není koncepčním albem, ale mnoha písněmi se proplétá duch Johna Cashe.
„I’m in the lion’s cave
I’ve done it all before
I feel alive again,“
zpívá Michael Poulsen na první písni “Last Day Under the Sun” inspirované autobiografií Johna Cashe, ve které slavný zpěvák vzpomínal na to, jak v roce 1967 šel do jeskyně, aby spáchal sebevraždu, ale nakonec si to rozmyslel. “Pelvis On Fire” zase jakoby vzdávala hold “Folsom Prison Blues” (a rock and rollu celkově).
Nejzábavnější písní alba je asi “Die to Live”, na které účinkuje zpěvák americké hard rockové a blues rockové kapely Clutch Neil Fallon. Znovu je zde něco, co připomíná směs hard rocku a rock and rollu a to tempo a nasazení kapely strašně baví. Stejně, jako když kytary na chvíli doplní rock and rollové piáno a saxofon. Pokud máte rádi hudbu, musí se vám líbit i tohle a upřímně lituji všechny nudné hipstery, kterým se hudba jako tato již omrzela. I druhá spolupráce – tentokrát s kytaristou legendárních Slayer Garym Holtem potěsí. Sice ne tolik jako ta s Fallonem, ale pořád ano.
Jsou tady ale bohužel i písně (a není jich málo), které připomínají takový ten typický český hospodský a zábavový rock, který začne být ke snesení až po hladině alkoholu, kdy ovšem jsou ke snesení i smradlavé pánské záchody místního fotbalového hřiště, kde se akce koná. Píseň “The Awakening of Bonnie Parker” je dokonce něco, co by nenahrály ani české přední kapely.
Tématicky asi ano – píseň je o banditce Bonnie. Stačí si vzpomenout na hity Kabátu “Bára”, “Kalamity Jane” nebo “Western Boogie”. Jenže takhle levný hudební podklad ve stylu rádiově přívětivého rocku pro padesátníky, co zní jako poloretardovaný bratr Jona Bon Joviho, by si Škwor a dokonce ani Kabát nedovolil. Pro Volbeat, kteří mají již světovou velikost by písně jako tyto měly být konečnou.
“7:24” je zase jako nějaká tvrdší vykrádačka britských pop/rockových kapela jako Snow Patrol a Stereophonics a nezní to taky vůbec dobře.
Chuť nového alba kazí také fakt, že jak to u podobných alb bývá, které se řídí zásadou dle AC/DC: “Není pravda, že jsme nahráli 13 úplně stejných alb, my úplně stejných alb nahráli 14.” Album toho totiž nepřinese zase tolik nového, co už nebylo na minulých albech Vobeat. Rewind, Replay, Rebound tak může sloužit výborně jako pozvánka pro nové fanoušky než dárek těm stávajícím.
Volbeat se sice nemají za co stydět, ale je pravda, že by mohli být lepší, kdyby se drželi toho, co předvádějí v úvodu alba.
Ostatní alba:
Skillet – Victorious
Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Křesťanský rock, Křesťanský metal, Hard Rock, Symfonický metal
Hodnocení: 1,5/5,0
Skillet vydali další verzi napumpované hudby znějící jako kdyby se Nickelback vyspali s Imagine Dragons a jejich potomka poté znásilnili němečtí slizští technaři Scooter a dívala se na to nějaká kýčovitá moderní symfonická metalová kapela jako Epica.
Snad každá píseň Skillet musí obsahovat řádky jako:
- “You always save me”
- “You breathe your air into me”
- “Nothing’s gonna stop me now”
- “I’m never giving up”
- “I’ll fight till the end”
Do toho samozřejmě musí přijít mnoho pravého křesťanského kýče o tom, jak chcete být zachráněni od ďábla dobrými anděly a podobné věci, co se hodí do amerických rockových komerčních rádií. Jak by pravil klasik: “Neděláš křesťanství lepším, ty jenom děláš rock and roll horším.”
A to přitom byla Skillet kdysi docela dobrá kapela…
Thee Oh Sees – Face Stabber
Vydavatelství: Castle Face
Žánr: Psychedelický rock, Garage Rock, Krautrock
Hodnocení: 3,5/5,0
Face Stabber je nejnovější přírůstek kalifornské experimentální post/psycho/garage rockové kapele (trochu samochvály neuškodí, vidíte to mé dokonalé žánrové zařazení kapely…) Thee Oh Sees (někdy ovšem také známé jako jen Oh Sees, ale i Orinoka Crash Suite, OCS, Orange County Sound, The Ohsees nebo The Oh Sees – celkem dost názvů na jednu kapelu).
Kapela si nelame vůbec hlavu s nějakým hudebním řádem a se zvyklostmi a tak působí většina hudby hodně spontánně. V tom je ale podstatná část původu této hudby, která zaujme všechny fandy King Gizzard & the Lizard Wizerd i legendárního Franka Zappy.
Album je směsice zběsilých nápadů, které jsou tak nějak rozházené všude kolem. A někdy jde z toho kolem také vaše hlava. Bohužel od nakopávaček “The Daily Heavy” a “The Experimenter” přejde píseň v zážitek podobný asi tomu, co vznikne, když smícháte LSD s pervitinem. Ale bez zničení vašeho zdraví.
Stejně tak je parádní tvrdá psychedelická smršť “Gholü” znějící jako útěk magickým světem před nějakými temnými mračny, které se vás snaží dostat. Vy ještě pohlceni úžasným světem okolo nejste to schopni pochopit, ale víte, že jste nahraní. Střední tempo zase hájí “Snickersnea”.
Hypnoticky znějící smrště Oh Sees bohužel ale stejně jak rychle zaujmou svou originalitou, stejně rychle zase začnou nudit tím, jak dávají přednost pořádně dlouhým písním jako čtrnáctiminutové “Scutum & Scorpius”. Stejně tak během alba není slyšet nějaký vývoj. Jakoby se Thee Oh Sees prostě jenom plácali od ničeho k ničemu.
I tak je ale Face Stabber zajímavé album. Jen funguje lépe, když si vyberete náhodně pět songů z alba a pustíte si je za sebou, než že by fungovalo jako celé album. Slabších 3,5.
Ride – This Is Not a Safe Place
Vydavatelství: Wichita
Žánr: Altarnative/Indie Rock, Dream Pop, Britpop, Shoegaze
Hodnocení: 3,0/5,0
Andy Bell nechtěl po rozpadu Oasis trhat partu a tak přešel se zbytkem kapely do kapely nové – tak, jak je nechal na pospas svému osudu hlavní skladatel a textař Noel Gallagher, který to před jedním letním festivalovém vystoupením na francouzském festivalu již zkrátka s bratrem Liamem nevydržel a rozhodl se utéct od všech těch šílených eskapád jeho bratra – žijícím životním stylem poslední rockové hvězdy.
I frontman Liam ale v novém dokumentárním snímku As it Was přiznal, že Beady Eye zkrátka nebylo ono a byl to právě Andy Bell, který to začal říkat i v době existence této kapely. Možná protože jako jediný totiž měl kam jít dál se svou kapelou Ride a zatímco Gem Archer a Chris Sharrock přešli jako zbloudilé ovce zase pro změnu k Noelovi a stali se jeho High Flyin’ Birds.
Ride byla svou existencí na Andy Bellovi závislá a ostatní členové – Laurence Colbert, Mark Gardener a Steve Queralt poslušně čekali, až se čtyřlístek konečně zase zkompletuje. This is Not a Safe Place je druhé album po návratu Andyho Bella a kapela jím navazuje na Weather Diaries z roku 2017.
Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu
This is Not a Safe Place je spíše nostalgickým albem, které připomíná o co jsme vlastně přišli, když Andy Bell přešel do Oasis. Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu. První dvě alba Nowhere Sire (1990) a Going Blank Again (1992) si ale zasloužily veškerou pozornost a hudební fanoušci na ně dodnes vzpomínají jako na naprosté klasiky s vysokou hudební kvalitou.
Je sice škoda, že Ride novým albem This Is Not a Safe Place spíše jen sdělují: podívejte se, jak jsme byli dobří, když v nás dokonce něco z toho i zbylo, tak trochu sobecky nám ale vlastně jejich hudební kredit může být ukradený a můžeme se těšit z alba, které je rozhodně lepší než ta dvě před odchodem do Oasis a hlavně z několika skvělých písní. “Clouds” of Saint Marie” potěší všechny fanoušky deštivé severské anglické hudby. Taková píseň, kdyby vznikla v roce 1989 by dnes byla naprostou klasikou. Podobně tak potěší i “Fifteen Minutes”, “Kill Switch” nebo “Fifteen Minuts”.
Nejlepší píseň alba je ale druhá “Future Love”. To je tak naprostá pecka, že jí považuji za jednu z nejlepších písní, kterou jsem z letošních alb mohl slyšet. Zní jako mix mezi Wild Nothing, DIIV, Stone Roses a The War On Drugs. V té zádumčivé atmosféře, ale plné naděje a klukovské romance (a to jsou ti chlapi skoro padesátníci) vidíte dny, kdy prší, ale na kterých dokážete přesto najít něco, co vás přiměje jít dál a vlije teplo do srdeční oblasti, díky čemuž pak bude spokojeně bít do rytmu tohoto tak typického anglického alternativního rocku, jak to jen jde.
Víc takových písní a budeme mít více takových dní z jakých pochází “Future Love”!
