Měsíční archiv:Srpen 2019

Recenze | Novinky: The Flaming Lips vás na barevném albu King’s Mouth vezmou do bizarního psychedelického světa podobného světu žluté ponorky

Jedno z velkých jmen americké alternativní rockové hudby, z Oklahoma City pocházející The Flaming Lips, se vrací a patnácté studiové album King’s Mouth: Music and Songs je konceptuálním albem, jenž původně vznikalo jen jako hudba pro uměleckou expozici frontmana Wayna Coyna. Na albu vypravující psychedelický příběh z fantasy světa o králově ústech, se objevuje také jeden výrazný host — kytarista legendárních londýnských punkerů The Clash Mick Jones.

Je velice zajímavé sledovat, jak se věci v průběhu času mění. Zatímco v době, kdy The Flaming Lips nahrávali v roce 1985 své debutové, pořádně hlasité album Hear it Is, The Clash byli již v hudebním světě legendami hodnými skoro až náboženskému uctívaní, avšak nahrávali své poslední album Cut the Crap, které se do historie zapsalo hodně černým písmem jakožto hudební propadák slavných londýnských punkerů. Ti chtěli i navrátit zpět starý dobrý zvuk kapely, ale nakonec to skončilo spíše u jeho parodie.

The Flaming Lips

V roce 2019 jsou už i The Flaming Lips kapelou, která je považována za hudební legendy a na letošním albu King’s Mouth a na albu se objevuje kdopak asi, když jsme je v úvodu zmínili – ano, jeden ze členů kapely The Clash. Konkrétně kytarista Mick Jones, který však nutno podotknout, neměl co dočinění s průšvihem své původní kapely z dob, kdy The Flaming Lips začínali. V té době totiž již sestava The Clash byla Joem Strummerem dávno obměněna.

Jak se král počal u sledování bizarních japonských show

Zpět však k The Flaming Lips. King’s Mouth: Music and Songs začínali The Flaming Lips připravovat jako soundtrack k uměleckým, interaktivním výstavám frontmana Wayna Coyna a možná i díky tomu má velice zajímavý zvuk. Zní hravě a svěže. Víc než většina alb The Flaming Lips z posledních dvou dekád.

Abychom se však vrátili na úplný začátek, prvotní inspirací Wayna Coyna bylo sledování klipu nějaké šílené japonské herní televizní show. V něm soutěžící s masem na čele strkali hroty do otvorů ve stole a dělali návnadu pro ještěra. Tato bizarní hra (či šílený televizní pořad, chcete-li) se pak proměnila v onu již zmíněnou Coyneho uměleckou výstavu v Oklahomě, kde si návštěvníci například mohli lehnout v obří hlavě a hledět vzhůru pro synchronizovaný zážitek světla a zvuku.

Další věc, kterou je potřeba si uvědomit, že The Flaming Lips posledních několik let již nedělali headlinery festivalů, jak to bylo zvykem předtím, ale spíše se pohybovali  v prostředí menších hudebních klubů. Na novém albu tak rozhodně neměli potřebu zavděčit se všem věkovým kategoriím a to třeba i přesto, že třeba k vytvoření desky pro mladé by měli dost dobrý důvod vzhledem k tomu, že v roce 2015 spolupracoval na albu Miley Cyrus.

Album se přesto díky své melodičnosti poslouchá poměrně snadno. Pro posluchače popu by nejspíše sice pořád bylo až moc bizarním, ale pro hudební posluchače, kteří jsou zvyklí poslouchat i náročnější hudbu je tohle album naopak takovým dýchánkem, který slupnou bez větších trávicích potíží. Zasněný a psychedelický rock znějící jako uvolněný, příjemný LSD trip a příběhy v písních jako ze světa animáků, dají jednoznačně vzpomenout jako první na Yellow Submarine The Beatles.

Inspirace The Beatles a Pink Floyd je nevyhnutelná

Album King’s Mouth začíná průpovídkou “We Don’t Know How and We Don’t Know Why” na níž se objevuje basák The Clash Mick Jones a která vypráví, jak se narodil král, ale zároveň zemřela matka a v konceptuálním stylu ne příliš odlišném od legendárního alba Pink Floyd The Wall pláč plynule přešel skrze cvrlikání ptáků na možná vůbec nejlepší píseň celého alba, kterou máme možnost slyšet hned takto zkraje – “Sparrow”.

Z vokálně pestré mezihry, kdy byly vokály nejspíše nahrány do kláves, mrazí. Smyčce fungují s kulatě kvákavou basou naprosto dokonale, stejně jako ono cvrlikání ptáků, které se později do alba vrací. Hlas Wayna Coyna sice už, pravda, není tak ostrý jako dříve, ale laskavost a klučičí duše v jeho lehce nakřáplém hlasu funguje pro tuhle píseň parádně.

Stejně jako “Sparrow”, i píseň “Giant Baby” pokračuje spíše v muzikálním a výpravném stylu, kdy se nedodržují tradiční popové struktury sloka-refrén-sloka ve stejném rytmu.

Píseň, která má očividně sloužit pro budování atmosféry “Mother Universe” zní více experimentálně a také dramaticky než první písně. Jakoby dětské radosti vystřídaly první uvědomělé úzkosti a král začal postrádat matku, která zemřela při jeho porodu.

“How Many Times” s úvodním “One, two, three, four, five, six, seven” dá znovu vzpomenout na Beatles a jejich slavný rým: “One two three four five six seven / All good children go to Heaven” z písně “You Never Give Me Your Money” z alba Abbey Road. 

“How many times is it gonna take?”

ptá se v prosté písni, která očividně také byla ovlivněna přímočarostí textů Lennona a McCartneyho.

Backbeaty a řídký konec

Dokonce ani v grandiózní písni “Electric Fire” není Coyne nikterak zvlášť výřečný. Skladatelský génius Flaming Lips Steven Drozd však všechno dohání hudbou, která zní jako kdyby symfonický orchestr někdo nahradil vazbením kytar. Kytary a mohutný basový syntezátor se vrství s podobně v ozvěnách a zkreslení zabalených vokálech a vše to zní skutečně epicky.

Následuje další plynulý přechod a The Flaming Lips znovu v úvodu ukazují, jak důležitý nástroj pro ně byl lidský zpěv. “All for the Life of the City” obsahuje skutečně mimořádné melodické počiny. Ústřední kytarová vyhrávka je krásná svou nabubřelostí. Jakoby The Flaming Lips říkali. Podívejte, my vám teď zahrajeme jednoduchou kytarovou melodii a vy z toho padnete na kolena. Vlastně ale měli pravdu, protože spolu s do detailu promyšleným pozadím funguje naprosto odzbrojujícím způsobem. Kapela jakoby obohatila o barvy album Yoshimi Battles the Pink Robots z roku 2002.

Smrt krále znovu vypráví píseň, která stojí na výrazných, opakujících se, čemu říkal John Lennon “backbeat” – krátká, neustále opakovaná bubenická vyhrávka, která se na konci na krátkou chvíli zastavuje a pak zase rozjíždí.

Je pak velká škoda, jak po této smrti krále album zeslábne a už je u posledních písní, kde by vzhledem k obsazení Micka Jonese mělo ještě naopak vše gradovat již dojíždí. I s výpravného hlediska se to jeví jako nesmysl. Devátá píseň “Funeral Parade” vypráví o pohřbu krále a pak tady máme ještě další tři písně, které slouží jako jakési dovyprávění a zakončení. Kdyby takto vyprávěli scénaristé filmu, co má 140 minut, byl v 96. minutě pohřeb hlavního hrdiny a pak by následovalo 40 minut do titulků, které by v nekonečných kýčovitých záběrech dětí se západem slunce na pozadí, sledovaly, jak se lidé potýkají s jeho smrtí. Zkrátka nudná, nastavovaná kaše.

Wayne Coyne si zkrátka na tomto albu hrál. Místy zní z alba v podání jeho, Micka Jonese a nebo Stevena Drozda nápady, které jsou skutečně geniální v pravém slova smyslu. Občas však album zní i přes svou jako takové hodně vzdálené posluchači. Jakoby nebyl vzdálený pouze svět, ve kterém se písně odehrávají, ale i hlavy přítomných. I když jsou totiž nápady často velice melodické, jejich nekonečné natahování, opakování je trochu nudné. Flaming Lips totiž vlastně berou nápad a pokaždé ho prodlužují do několika dalších písní, až ho vyždímají až do úplného sucha. V počátcích alba to baví, ale na konci, kdy se to takto ždímají vlastně 4 písně už to není moc sympatické.

Všechna čest však geniálním hudebním hlavám, které se na tomto hlavu podíleli a děkujme jim za tohle sice trochu zvláštní a občas trochu umělecky nabubřelé, ale zato velice zajímavé album.

The Flaming Lips – King’s Mouth

Vydáno: 19. 7. 2019
Délka: 41:29
Žánry: Psychedelický rock, Noe-Psychedelia, Alternative/Indie Rock, Experimentální rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Sparrow, 3. Giant Baby, 6. Electric Fire, 7. All for the Life of the City

od -

MTV Video Music Awards patří mezi nejvěhlasnější hudbení ocenění, ke kterému jsou stále upínány zraky nejen fanoušků popové mainstreamové hudby. Co se na nich událo? Ariana Grande byla například oceněna jako nejlepší umělec roku a Taylor Swift obdržela cenu za nejlepší videoklip s písní “You Need to Calm Down.“

Nejnovější senzace Billie Ellish a Lil Nas X také dostali ocenění. Billie Ellish jako objev roku a rapper Lil Nas X si vysloužil za jeho nezvyklý country rappový crossover “Old Town Roas” ocenění pro nejlepší píseň roku.

MTV Video Music Awards 2019
MTV Video Music Awards 2019

Protože toho však bylo v bulváru i na jiných hudebních serverech již o tomto předávání cen napsáno hodně, pojďme si jen rychle zrekapitulovat večer a podívejme se na něj nyní i kritickýma očima.

Tentokrát se budeme držet skutečných nominací a pouze z nich vybírat vítěze. V první části článku se budeme nejprve věnovat stručné rekapitulaci toho, co se odehrálo na pódiu a v druhé části článku najdete přehled nominovaných výherců a náš tip na toho, kdo měl vyhrát podle nás. Napište nám pak své vlastní tipy do komentářů.

Co se zde událo na pódiu

Večer otevřela Taylor Swift s hity „You Need to Calm Down“ a „Lover.“ Mezi účinkujícími toho večera byli také Lil Nas X, Miley Cyrus, Lizzo a další. Udělování cen, které bylo vysíláno z Prudential Center v New Jersey, moderoval Sebastian Maniscalco.

Otevírací vystoupení MTV VMA 2019 Tylor Swift a její dvě nové písně “You Need to Calm Down“ a “Lover“.

Tady se můžete podívat na kompletní seznam nominovaných a výherců MTV MVA 2019. U každé z nominací najdete těž náš tip kdo měl vyhrát podle Music NOW.

Klip roku:

Nominováni:

21 Savage ft. J. Cole –  a lot
Billie Eilish – Bad Guy
Ariana Grande – thank u, next
Jonas Brothers – Sucker
Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)
Taylor Swift – You Need to Calm Down

Vítěz: Taylor Swift – You Need to Calm Down
Měl(a) vyhrát podle Music NOW: Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)

Výpravný styl videoklipu Lila Nase sice zbytečně přerušuje píseň, avšak vidět černošského rappera, jak jede na koni oblečen v kovbojském do ghetta, zatímco se na něj dívají všichni, jakoby se zbláznil, je mimořádně zajímavé. Počin Lila Nase vlastně lze vnímat i jako opětovanou rasovou toleranci. Takové poděkování a uznání nám bělochům, že jsme nyní již více méně tolerantní. Je v tom sice i velká dávka humoru a parodie, ale to k tomu patří. Lil Nase je vlastně v pozici muzikanta, který hraje na oslavě jeho babičky její oblíbené písničky, které zas tolik nemusí, ale kvůli ní to překoná a nakonec zjistí, že ho vlastně i baví.

Umělec roku:

Nominováni:

Cardi B
Billie Eilish
Ariana Grande
Halsey
Jonas Brothers
Shawn Mendes

Vítěz: Ariana Grande
Měl(a) vyhrát: Billie Eilish

Ne nadarmo Dave Grohl, ale i dokonce Thom Yorke nešetří slova chvály na Billie Eilish a jejího bratra. Billie Eilish je úkaz, který rozčeřil ne příliš živé vody dnešní marketingem prorostlé popové hudby.

Píseň roku:

Nominováni:

Drake – In My Feelings
Ariana Grande – thank u, next
Jonas Brothers – Sucker
Lady Gaga & Bradley Cooper – Shallow
Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)
Taylor Swift – You Need to Calm Down

Vítěz: Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)
Měl(a) vyhrát: Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)

Nominace na píseň roku jsou pochopitelně naprosto příšerné a organizátoři dbali jako u většiny kategorií hlavně na to, aby se zalíbili své cílové skupině. Ze seznamu lze prakticky hned vyškrtnout v poslední době vyšťaveného a nudného Drakea, výplach šedé mozkové kůry v podobě teenagerského R&B Ariany Grande či vykrádačku Portugal .the Man od Jonas Broters, zůstává “Shallow”, “Old Town Road” a “You Need to Calm Down”. “Shallow” má kulturní přesah jako málokterá píseň, zároveň je to však děsně strojená a umělá píseň. “You Need to Calm Down” je dobrý popový song, avšak “Old Town Road” je z uvedených písní svým stylem nejodvážnější i nejoriginálnější.

Objev roku:

Nominováni:

Ava Max
Billie Eilish
H.E.R.
Lil Nas X
Lizzo
ROSALÍA

Vítěz: Billie Eilish
Měl(a) vyhrát: Billie Eilish

Dle očekávání…

Spolupráce roku:

Nominováni:

Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)
Lady Gaga & Bradley Cooper – Shallow
Shawn Mendes & Camila Cabello – Señorita
Taylor Swift ft. Brendon Urie of Panic! At The Disco – ME!
Ed Sheeran & Justin Bieber – I Don’t Care
BTS ft. Halsey – Boy With Luv

Shawn Mendes & Camila Cabello – Señorita
Měli vyhrát: Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)

Měřitelno dosahem a komerčním úspěchem, pak asi Mendes a Cabello skutečně vedou, avšak dát tyhle dohromady by napadlo každého druhého schopného hudebního manažera. Ale dát dohromady country zpěváka a rappera?

Skokan roku:

Nominováni:

Bazzi
CNCO
Billie Eilish
H.E.R.
Lauv
Lizzo

Vítěz: Billie Eilish
Měli vyhrát: – (určováno dle statistik)

Popová píseň roku:

Nominováni:

5 Seconds of Summer – Easier
Cardi B & Bruno Mars – Please Me
Billie Eilish – Bad Guy
Khalid – Talk
Ariana Grande – thank u, next
Jonas Brothers – Sucker
Taylor Swift – You Need to Calm Down

Vítěz: Jonas Brothers – Sucker
Měl(a) vyhrát: Billie Eilish – Bad Guy

Líbí se mi označení post-pop, který někteří novináři používají pro hudbu Billie Eilish. To protože její hudba zní nadčasově. Pokud bychom měli volit tradičnější pop, pak by to rozhodně byla Taylor Swift.

Hip Hop skladba roku:

Nominace:

2 Chainz ft. Ariana Grande – Rule the World
21 Savage ft. J. Cole –  a lot
Cardi B – Money
DJ Khaled ft. Nipsey Hussle & John Legend – Higher
Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)
Travis Scott ft. Drake – SICKO MODE

Vítěz: Cardi B – Money
Měl(a) vyhrát: Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)

Žánrové nominace MTV MVA působí již tradičně jako parodie. Ještě více to dokazuje fakt, že jedinou písní s nějakou jakž takž tvůrčí nápaditostí a důvěryhodností zde má country-rap.

R&B píseň roku:

Nominováni:

Anderson .Paak ft. Smokey Robinson – Make It Better
Childish Gambino – Feels Like Summer
H.E.R. ft. Bryson Tiller – Could’ve Been
Alicia Keys – Raise A Man
Ella Mai – Trip

Vítěz: Normani ft. 6lack – Waves
Měl(a) vyhrát: Childish Gambino – Feels Like Summer

Jediné pořádně husté R&B na seznamu.

K-Pop píseň roku:

Nominace:

BTS ft. Halsey – Boy With Luv
BLACKPINK – Kill This Love
Monsta X ft. French Montana – Who Do You Love
TOMORROW X TOGETHER – Cat & Dog
NCT 127 – Regular
EXO – Tempo

Vítěz: BTS ft. Halsey – Boy With Luv

Měl(a) vyhrát: BTS ft. Halsey – Boy With Luv

Mé znalosti K-popu jsou dost mizerné, ale vzhledem k tomu, jakou roli plní BTS v šíření tohoto ještě donedávna bizarního žánru, asi není jiná možnost.

Latinskoamerická píseň roku:

Nominování:

Anuel AA, Karol G – Secreto
Bad Bunny ft. Drake – MIA
benny blanco, Tainy, Selena Gomez, J Balvin – I Can’t Get Enough
Daddy Yankee ft. Snow – Con Calma
Maluma – Mala Mía
ROSALÍA & J Balvin ft. El Guincho – Con Altura

Vítěz: ROSALÍA & J Balvin ft. El Guincho – Con Altura
Měl(a) vyhrát: ROSALÍA & J Balvin ft. El Guincho – Con Altura

Opět si nebudu hrát na znalce tohoto žánru, když jím nejsem, hypnotizující píseň “Con Altura” španělské zpěvačky ROSALÍE ale zní parádně ostře.

Taneční píseň roku:

Nominováni:

The Chainsmokers ft. Bebe Rexha – Call You Mine
Clean Bandit ft. Demi Lovato – Solo
DJ Snake ft. Selena Gomez, Ozuna & Cardi B – Taki Taki
David Guetta, Bebe Rexha & J Balvin – Say My Name
Marshmello & Bastille – Happier
Silk City & Dua Lipa – Electricity

Vítěz: The Chainsmokers ft. Bebe Rexha – Call You Mine
Měl(a) vyhrát: Clean Bandit ft. Demi Lovato – Solo

I přes otravně vlezlou chytlavost vokální melodie refrénu má píseň nejen odvahu rozšiřovat zvuk o další elementy, ale text i vystihuje náladu dnešní doby a sociologický jev vysokého počtu mladých jedinců bez partnera.

Rocková píseň roku:

Nominováni:

The 1975 – Love It If We Made It
Fall Out Boy – Bishops Knife Trick
Imagine Dragons – Natural
Lenny Kravitz – Low
Panic! At The Disco – High Hopes
twenty one pilots – My Blood

Vítěz: Panic! At The Disco – High Hopes 

Měl(a) vyhrát: Lenny Kravitz – Low

Co jiného vybrat, když je píseň “Low” jedinou rockovou písní na tomto seznamu? Neříkáme, že je nejlepší z tohoto seznamu, ale je prostě jediná rocková. Ostatní písně jsou synh-pop či indie pop.

Skupina roku:

Nominováni:

5 Seconds of Summer
Backstreet Boys
BLACKPINK
BTS
CNCO
Jonas Brothers
PRETTYMUCH
Why Don’t We

Vítěz: BTS
Měli vyhrát: BTS

Z tohoto trapného výběru nešlo vybrat líp než korejský boy-band, který letos tak úspěšně přesáhl hranice své země.

„Nejsilnější hymna“ roku:

Nominováni:

Ariana Grande – 7 Rings
DJ Khaled, ft. Cardi B & 21 Savage – Wish Wish
Halsey – Nightmare
Lizzo ft. Missy Elliott – Tempo
Maren Morris – GIRL
Miley Cyrus – Mother’s Daughter
Taylor Swift – You Need To Calm Down
Megan Thee Stallion ft. Nicki Minaj & Ty Dolla $ign – Hot Girl Summer 

Vítěz: Megan Thee Stallion ft. Nicki Minaj & Ty Dolla $ign – Hot Girl Summer
Měl(a) vyhrát: Taylor Swift – You Need To Calm Down

V této kategorii by měl vyhrát někdo, koho píseň je nejen chytlavá, ale zároveň dává důvod lidem si jí zpívat. Ačkoliv je v této době už trochu moc přeantitrumpováno a přeLGBTováno, musí se uznat, že i tak Taylor Swift dokázala dát lidem, kteří se cítí být utiskováni (a nemusí to samozřejmě být jen zmíněné skupiny) naprosto parádní a vtipnou písničku, ze které srší nadhled, který dnes v hudbě často chybí.

Nejlepší letní píseň:

Nominováni:

Ariana Grande & Social House – boyfriend
Billie Eilish – bad guy
DaBaby – Suge
Ed Sheeran & Justin Bieber – I Don’t Care
Jonas Brothers – Sucker
Khalid – Talk
Lil Nas X ft. Billy Ray Cyrus – Old Town Road (Remix)
Lil Tecca – Ransom
Lizzo – Truth Hurts
Miley Cyrus- Mother’s Daughter
Post Malone ft. Young Thug – Goodbyes
ROSALÍA & J Balvin ft. El Guincho – Con Altura
Shawn Mendes & Camila Cabello – Señorita
Taylor Swift – You Need To Calm Down
The Chainsmokers & Bebe Rexha – Call You Mine
Young Thug ft. J. Cole & Travis Scott – The London

Vítěz: Ariana Grande & Social House – boyfriend
Měli vyhrát: Shawn Mendes & Camila Cabello – Señorita

Myslím, že na následující kateogrii by se vítěz měl hledat takto: Zavřít oči, představit si, že ležím na pláži a říct, kterou píseň po přečtení nominací slyším v hlavě. Nevím, jak u vás, ale i přesto, že tahle píseň je jako zhudebněná verze braků červené knihovny, letní nádech se jí nedá upřít ani náhodou.

Autor: Patrik Müller, Dominik Müller

Úvodní foto nová alba na vranim hnizde prazdniny 3

3Teeth na Metawar úspěšně bojují s nálepkou industriální kapely, která přišla po zavíračce zlatých let žánru. Mormoní dcera Jesca Hoop přemýšlí nad mateřstvím v albu, které je postaveno na mrazivém, ale dojemném přirovnání. Kolaborativní album Eda Sheerana je jedním z nejlépe obsazených alb hudební historie. Namísto hudebního Pulp Fiction je to ale hudební propadák. Norská kapela Elephant9 strávila 4 dlouhé zimní noci v Oslu nahráváním naprosto jedinečného alba.

Podíváme se také na třetí album americké zpěvačky K.Flay, která kombinuje devadesátkový pop/rock s dnešním popem, jednu z předních amerických alternativně rockových kapel 90. let 311 a českou pop/rockovou kapelu Botox.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro 3Teeth - Metawar3Teeth – Metawar

Vydavatelství: Century Media
Žánry:
Industriální Metal, Alternativní metal, Industriální rock
Hodnocení:
★★★½☆

 

Výsledek obrázku pro Jesca Hoop - StonechildJesca Hoop – Stonechild

Vydavatelství: Memphis Industries
Žánry:
Indie Folk, Alternativní Folk, Písničkář(ka)
Hodnocení: ★★★½

Výsledek obrázku pro Elephant9 - Psychedelic Backfire I + Psychedelic Backfire IIDOPORUČUJEME: Elephant9 – Psychedelic Backfire I + II

Vydavatelství: Rune Grammofon
Žánry: Jazz-Rock, Avant-Prog Rock, Neo-Prog Rock, Experimentální rock, Progresivní rock, Alternative/Indie Rock, Avantgardní jazz
Hodnocení: ★★★★½

Výsledek obrázku pro Ed Sheeran - No. 6 Collaborations ProjectEd Sheeran – No. 6 Collaborations Project

Vydavatelství: Asylum, Atlantic
Žánry:

Hodnocení: ★½☆☆

 

Výsledek obrázku pro k flay solutionsK.Flay – Solutions

Vydavatelství: Interscope
Žánr:
Indie Pop, Pop/Rock, Electronic Rock, Electro-Pop
Hodnocení: ★☆

 

 

311 - Voyager.png311 – Voyager

Vydavatelství: BMG
Žánr:
Alternativní Rock, Reggae Rock, Funk Rock, Alternativní metal
Hodnocení: ☆☆

 

 

Výsledek obrázku pro Kompaktní diskBotox – Dvě tváře

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: 
Pop/Rock, Funk-Pop, Soft Rock
Hodnocení: ☆☆

 

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


3Teeth na Metawar úspěšně bojují s nálepkou industriální kapely, která přišla po zavíračce zlatých let žánru

3Teeth – Metawar

Vydavatelství: Century Media
Žánry: Industriální Metal, Alternativní metal, Industriální rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Metawar se nedají popsat lépe než nálepkou američtí Rammstein. Stačí se jen podívat na jejich videoklipy a bude vám to jasné. A když k tomu ještě navíc připočítáte prakticky identickou hudební kategorii industriálního metalu a texty kritizující společenské a politické nešvary, jen těžko se můžete vyhnout srovnávání s německou celosvětově populární kapelou.

Je však pravda, že zvukově jsou 3Teeth možná o trochu více blíže třeba Marilynu Mansonovi než Rammstein, hudební podobností s hlučnými, kovově znějícími kytarami, jsou však německým industriální metalistům 3Teeth pořád hodně blízko. Po vydání eponymního debutu v roce 2014 se osttaně také hudba 3Teeth k Rammstein dostala a nebylo žádným velkým překvapením, když si zrovna je Němci vybrali jako předskokany pro své americké turné.

Kapela představuje styl 90. let a přelomu století, avšak s tou nejmodernější technikou. Ačkoliv tak album představuje starší hudební styl, zní zároveň i soudobě. Po intru, které je směsicí různých zpráv z dnešního světa se do toho kapela obuje s písní “AFFLUENZA” s drtivou silou. “EXXXIT” zní hodně jako píseň Marilyna Mansona, ale má více energie a testosteronu než kterákoliv jeho píseň v poslední době.

Oproti hutné první půlce, která končí písní “ALTÆR”, druhá přichází s více alternativním přístupem a snaží se hodně pracovat s dynamikou. Jak “TIME SLAVE”, tak později třeba “BLACKOUT” začínají samply hlasatelky nebo sirén, které vhodně podpoří skoro až filmovou výpravnost alba a pomůžou též budovat atmosféru. “BLACKOUT” má též více elektroniky a zdrcující zvuk nahradí zdrcující, pochmurná nálada. Ve třetí třetině však opět nastoupí intenzivnější síla kapely.

Přes vše pozitivní na albu (intenzita hudby, produkce) působí hudba na albu trochu těžkopádně a chybí potřebné melodické háčky, za které by se posluchač mohl lépe zachytit. Ač jsou taky některé písně textově zajímavé, 3Teeth nedokážou zaujmout ani zdaleka natolik jako jím podobní známější zástupci podobných hudebních vod Rammstein. Cover “PUMPED UP KICKS” indie popové kapely Foster the People pak sice zní zajímavě a v některých ohledech se mu dokonce i daří překonat originál, jenomže do alba příliš nezapadá.

I přesto, co se na albu příliš nepovedlo jsou ale 3Teeth zajímavou kapelou, které je si třeba vážit si i třeba proto, že začali dělat hudební žánr, který si doby své největší slávy již zažil.

Mormoní dcera Jesca Hoop přemýšlí nad mateřstvím v albu, které je postaveno na mrazivém, ale dojemném přirovnání

Jesca Hoop – Stonechild


Vydavatelství: Memphis Industries
Žánry: Indie Folk, Alternativní Folk, Písničkář(ka)
Hodnocení: 3,5/5,0

Oblíbená americká folková písničkářka Jesca Hoop se spojila s producentem Johne Parishem, který je známý zejména pro práci s americkou alternativní rockerkou PJ Harvey a s ohledem na to, jak byla alba PJ Harvey vždycky velice zajímavá po produkční stránce, spojení Jescy Hoop s Johnem Parishem se jevilo jako hodné mimořádně velkých očekávání.

Kromě něj pomáhali Jesce s albem též například indie popová kapela z newyorského Brooklynu Lucius a britská písničkářka Kate Stables vystupující pod jménem This Is the Kit.

Pro ty z vás, kdo Jescu Hoop neznáte, je nutné znovu připomenout, že Jesca se narodila do mormonské rodiny a byla to paradoxně věc pro mormonské rodiny nevídaná — rozvod rodičů – který jí od života v podivné odnoži tradičního křesťanství plné kontroverzních afér osvobodil.

Jako obvykle Jesca Hoop nezklamala a nabídla 44 minut klidné a dobrosrdečné hudby. Stonechild má ale i přes klidný zvuk dost temné textové pozadí. V temném světě alba Stonechild se světlem na konci tunelu je smrt občas úlevou a mateřství pro ženu občas spíše prokletím než darem. Nakonec ale nad temnotou vítězí světlo.

“I love my boys more than I love my girl” (“Mám radši mé kluky než holku.”) Jesca Hoop zpívá o bolístkách z jejího dětství na “Old Fear of Father”. Pak pokračuje řádkem: “So you can get the ring / While you’re still pretty” (“Tak můžeš dostat prsten / Dokud si ještě hezká”). Jesca Hoop tak chce nejspíše předejít chybám ve výchově jejich vlastních dětí a připomíná si nevhodné způsoby, jakými byla vychována ona.

Píseň “A Mother Never Rests” (“Matka nikdy neodpočívá”) je naopak její osobní zpovědí o věčných starostech a únavě, která provází mateřství.

Aby potvrdila svou mateřskou lásku, zmiňuje v písni “Passage End” extrémně vzácný jev, při kterém se plod dítěte de-facto obětuje pro matku, když během těhotenství umírá a aby nemohla matka absorbovat plod z infekce, trub plodu dítěte se promění v pevnou schránku připomínající kámen. Odtud vznikl název alba Stonechild. 

I z toho je vidět, jak Jesca Hoop ústřední téma tohoto alba promyslela a jak moc do hloubky mateřství šla. Škoda, že je tady zase obvykle monotónní melodie, které jsou až moc uspávající. I tak si ale za mimořádně povedené texty zaslouží Jesca Hoop silnějších 3,5.

DOPORUČUJEME: Norská kapela Elephant9 strávila 4 dlouhé zimní noci v Oslu nahráváním naprosto jedinečného dvojdílného alba Psychedelic Backfire

Elephant9 – Psychedelic Backfire I + Psychedelic Backfire II



Vydavatelství: Rune Grammofon
Žánry: Jazz-Rock, Avant-Prog Rock, Neo-Prog Rock, Experimentální rock, Progresivní rock, Alternative/Indie Rock, Avantgardní jazz
Hodnocení: 4,5/5,0

Norská jazz rocková skupina Elephant9 připravila pro všechny posluchače  skvělé dvojdílné album Psychedelic Backfire. Tato alba jsou v pořadí šestým a sedmým od Elephant9. Kapela nahrávala album poněkud netradičním způsobem.

Na čtyři dny si zabrala restauraci Kempen Bistro v Oslu (patrně po zavíračce), aby zachytila své perfektní studiové výkony. První dva dny nahrávali původní členové kapely (klávesák Ståle Storløkken, bubeník Torstein Lofthus a basák Nikolai Hængsle). Druhé noci dorazil i častý spolupracovník kapely, kytarista Reine Fiske.

Stopáž písní na první části alba se pohybuje v rozmezí 7 minut a 20 vteřin u psychedelické a progresivní písně až k osmnáctiminutové písni “Farmer’s Secret” až po přesně osmnáct minut dlouhé jazz-rockové jammování “Habanera Rocket”. Tento rekord z první části alba však ještě trhne živé experimentování “Freedom’s Children/John Tinnick”, která je úplně poslední písní druhé části a tudíž i celého dvojalba Psychedelic Backfire.

Na albu dokonce najdeme i cover – to když druhá část začíná instrumentální jazz-rockovou variací písně “You are the Sunshine of My Life” Stevieho Wonder.

Na abou albech můžeme slyšet mimořádné hudební výkony. V tom, když se sejde krátce po novém roce v nádherném zasněženém Oslu s dlouhými nocemi, kdy vzhledem k zeměpisné poloze se rozední až v 9 a slunce zapadá už ve 3 odpoledne, je něco magického a jejich perfektními muzikantskými výkony se to všechno ještě umocní.

Kdo chce slyšet nevšední hudební zážitek, musí si poslechnou tohle!

Trochu slabších, ale 4,5!

Kolaborativní album Eda Sheerana je jedním z nejlépe obsazených alb hudební historie. Namísto hudebního Pulp Fiction je to ale hudební propadák

Ed Sheeran – No. 6 Collaborations Project

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Pop, Pop-Rap, Dance Pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Poslední album Eda Sheerana Divide bylo vlastně celkem povedeným albem, ve kterém se mu podařilo aktualizovat jeho styl. Ed si uvědomoval, že už si nevystačí sám se svou akustickou kytarou a ačkoliv to někdy dřelo, většinou úspěšně implementoval do své hudby prvky popu a elektronické hudby. Jenže to očividně nestačilo a Ed Sheeran v transformaci z typického písničkáře s elementy moderního hudby vlastně dokončil transformaci na popovou hvězdu.

A nedá se říct, že bych tenhle krok úplně pochopil. Síla Eda Sheerana totiž byla v jeho písničkářství. Dříve by se nejspíše sám zasmál nápadu, že by někdy mohl zpívat dance pop. Žel bohu, je to tady.

Už na minulém albu se Ed Sheeran vyjadřoval v rozhovorech ve stylu: „No… Říkal jsem si. Jsem původem Ir. Na světě je hodně lidí, kteří v sobě mají taky irské kořeny, tak by nějaká písnička v irském stylu měla být úspěšná.”

Ed Sheeran se na novém albu už na nějaké reálné příběhy na písních úplně vykašlal. Vytáhl si svou kreativní kalkulačku a začal si počítat, co by tak asi mohl složit, aby to mělo nějaký úspěch. Sheeran se tak nyní projevil jako chytrý hudební podnikatel, ale jako skladatel a textař, který stojí za prd.

Alespoň, že nebyl Ed skrblík a pozval k tomu plno dalších kámošů i lidí, které patrně viděl poprvé v životě – možná ale ani to ne, protože je dost možné, že některé písně vznikaly na dálku.

Ale nebuďme hned ke všemu negativní. Samotný nápad vytvořit album, v kterém se sejde tolik velkých hvězd, je velice lákavý. Když se podíváte na to obsazení, je dokonce dost možné, že je právě tohle jedno z nejlépe obsazených alb hudební historie.

Podívejte se na ta jména: Eminem, 50 Cent, Bruno Mars, Justin Bieber, Chance the Reaper, Camila Cabello, Cardi B, Travis Scott a můžeme pokračovat a pokračovat. Je pravda, že z těchto jmen se toho při současné formě Eminema, hudebně kvalitního také moc nedá vybrat. Jména jako Stormzy, Bruno Mars, Eminem, Khalid, Camila Cabello nebo Chris Stapleton by ale mohla slibovat alespoň nějakou slušnou zábavu.

Co mohlo být hudebním Pulp Fiction, kdyby byl lépe vybran seznam hostů a hlavně, kdyby byly lepší písně, ale bylo spíš Velkou svatbou (slušně obsazená komedie, která skončila katastrofou, avšak herci, kteří již byli za zenitem).

Jakoby si Ed Sheeran udělal seznam interpretů a postupně každého obvolával. Když se někdo začal tvářit, že by do toho šel, tak mu začal psát písničku — narychlo, aby si to náhodou nerozmyslel.

Album připomíná nějaké amatérské pokusy z Facebookových skupin, kdy lidé spolupracují s kýmkoliv koho najdou zadarmo a ani se nemohou zamýšlet nad tím, jestli se do jejich písní hodí a jestli pro ně připravili dostatečně dobré písně. Jakoby si Ed Sheeran udělal seznam interpretů a postupně každého obvolával. Když se někdo začal tvářit, že by do toho šel, tak mu začal psát písničku — narychlo, aby si to náhodou nerozmyslel.

Z celého alba jsem vybral jen jedinou píseň, kterou bych jsem si uložil – tichý, romantický duet se zpěvačkou YEBBA “Best Part of Me”. Kupodivu takovou katastrofou nedopadla ani kolaborace, která na papíru vypadala hůř než kolaborace Mussoliniho a Hitlera – “I Don’t Care”. Další poslouchatelnou písní je pak “Nothing On You”, kde jsou s Sheeranem pro změnu na západě méně známý argentický rapper Paulo Londra a britský rapper Dave.

Ta zní [song “BLOW”] jako kdyby se spojil Slash se třemi promilemi v krvi s Gavinem Rossdalem z Bush s dvěmi promile v krvi a Chadem Kroegerem z Nickelback s jedním promile v krvi.

Opačný protipól tvoří Sheeranův duet s headlinerem letošního Glastonbury Stormzym. Tahle píseň, na které Sheeran zní jako Eminem při epileptickém záchvatu zní tak hrozně, že se mi při jejím poslouchání – nedělám si legraci – sám od sebe raději vypnul počítač. Nevím, na co pak myslel Chris Stapleton (asi na zaplacení svých účtů), když kývl na to nahrát se Sheeranem rockovou píseň “BLOW”.

Ta zní jako kdyby se spojil Slash se třemi promilemi v krvi s Gavinem Rossdalem z Bush s dvěmi promile v krvi a Chadem Kroegerem z Nickelback s jedním promile v krvi a vytvořili společnou píseň. Je hezké, že Ed Sheeran při přípravě alba nemyslel jen na náctileté dcerky, ale i na jejich tatíky (omlouvám se všem, koho napadl dvojsmysl). Takovýhle pseudo rock však musí urazit každého opravdového rockera. Děti se smetákem místo kytar jsou více rock’n’roll než tahle píseň.

Sorry, ale pro tentokrát měl South Park pravdu.

Pro vyváženost dodáváme také reakci na tuto recenzi od jednoho našeho čtenáře z USA:

Další alba:

K.Flay – Solutions


Vydavatelství: Interscope
Žánr: Indie Pop, Pop/Rock, Electronic Rock, Electro-Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Zpěvačka a skladatelka K.Flay je zpět se třetím albem. Elektro-pop skřížený s devadesátkovým rockem zní skvěle. Je plný života, optimistické nálady a tak nějak se odtrhává od moderních trendů spíše ke koncům 90. let a počátkům století a K.Flay se na něm vlastně vrací zpět do puberty. A je to popravdě příjemná změna.

Pro píseň “This Baby Don’t Cry” se spojila s Danem Raynoldsem z Imagine Dragons a píseň silně připomíná hit The Ting Tings “That’s Not My Name”. Některé písně v době mají zase něco z Garbage nebo Paramore. K.Flay je náturou vcelku rebelka a dokáže to podat tak, že to nezní, že si na rebelku pouze hraje. Písně jako “Bad Vibes”, “Sister” nebo “Nervous” jsou parádními oddechovými písněmi. Album končí skvělý atmosférický elektro pop “DNA”. Jednou z nejpřehrávanějších písní je také píseň s nádechem kapely Weezer – “Not in California”.

Jediná pachuť, která po albu zůstává je to, že vlastně není jasné, pro koho hudba K.Flay vlastně je a pro koho bude v budoucnu. K.Flay je 34 a nikdy se nedostala do americké Billboard Hot 100 a těží spíše z popularity v Evropě. A to přitom spolupracuje s Imagine Dragons nebo Mikem Shinodou. Pro mladé je málo odvážná, pro starší zas moc moderní. Mám trochu obavu, aby se na K.Flay rychle nezapomnělo. Dobrá hudba si však najde posluchače vždycky a proto má i tak K.Flay miliony fanoušků po celém světě. Nezbývá doufat, že vydrží.

311 – Voyager


Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternativní Rock, Reggae Rock, Funk Rock, Alternativní metal
Hodnocení: 2,0/5,0

Hrdinové kytarové hudby 90. let z Nebrasky, kteří dokázali husarským kouskem zkombinovat post-grungeové vlivy s vlivy funk rocku, reggae i metalu, vydávají po dvou letech nové album Voyager. To začnou velice slibně a překvapivě skvěle se jim daří skoro až v nu-metalovém žánru na úvodní “Crossfire”, která připomíná System of a Down nebo Rammstein a patří mezi nejtvrdší písně, které kapela kdy vydala a připomíná úvodní píseň “Down” z ikonického eponymního alba kapely z roku 1995.

Po této písni se zdálo, že kapela našla svůj nový směr a album Voyager bude mimořádně zajímavou jízdou. Bohužel nebylo tomu tak a jakmile 311 přepnou do hybridního hybridního reggae-rocku, nezní to hlavně díky produkci, které je nenápaditá, zastaralá a strohá, vůbec dobře. Kvákavé kytary a koprně znějící vokální linky zpěváka Nicka Hexuma způsobí spíše úsměv než hudební zájem a ačkoliv kapela předvede i poté pár příjemných písní jako pohodové písně “Don’t You Worry” nebo “What The?!”, překvapivě dlouhá pasáž 44 minut se jeví jako hudební čtyřicetileté putování pouští plné strastí. Silných, ale bohužel jen 2,0.

Botox – Dvě tváře


Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop/Rock, Funk-Pop, Soft Rock
Hodnocení: 1,0/5,0

Producentem a klávesákem kapely No Name Zolim Sallaiou produkované album je přehlídkou nudného českého rádiového pop-rocku, na kterém nefungují vtipy, refrény, uhlazená produkce a ani romantické písně. Botox chtěli být českými Maroon 5, ale jsou jako slabý odvar z Mandrage a Slzy – a že už tyhle kapely je k nevydržení poslouchat. Typický případ české kapely žánru PR, která chce prorazit a namísto hudby se více soustředí na promo fotky.

Nejdůležitější věc na albu je tak to, že na křest dorazilo pár českých celebrit, pro které je chození po podobných akcích nejnutnější věc pro přežití v byznysu. Nechyběla Borhyová, Decastelo, Solaříková ani Krejčíková. Všichni si udělali fotku, poplácali se po zádech, schrábli prachy od amerických strýců, co dotují českou divizi Warneru z peněz talentovanějších světových umělců a všichni jsou vlastně spokojeni.

Snad si tedy nenechají kazit radost touhle ošklivou recenzí. S botoxem se ostatně ani nedá mračit, že jo…

Výsledek obrázku pro botox meme

Recenze | Novinky: Let’s Rock není zrovna nejoriginálnější album The Black Keys, ale je nejspíše tím nejzábavnějším, jaké kdy vydali

Pětiletá pauza jedné z nejvýznamnějších kytarových kapel tohoto století Black Keys vyslala do velice dobré formy. Rodáci z Akrona v Ohiu Dan Auerbach a Patrick Carney jsou zpátky s devátým albem Let’s Rock a navazují tak na album Turn Blue, jenž bylo už třetím albem v řadě, které se umístilo v TOP 10 a ukazuje to na hlad, jaký stále je po poctivém, přímočarém rocku ze staré školy zahraném ze srdce. Pokud jdete k nynějšímu albu Black Keys Let’s Rock právě s těmito očekáváními, pak máme pro vás dobrou zprávu – budete spokojeni.

Sledovat se zpětným pohledem hudební historii okolo roku 2000 je nesmírně zajímavé. Jedná se totiž skutečně o to zásadní období, kdy byla kytarová hudby definitivně sesazena z trůnu a už přestala být dominantním žánrem v mainstreamu a celé pop kultuře. Nepříliš mnoho rockovým skupinám vzniklým po roce 2000 se podařilo uspět. V této éře přitom přišla další generace, která chtěla být dalšími hvězdami popularity podobné legendám Beatles nebo Rolling Stones.

Foto The Black Keys
The Black Keys (Foto: Q Prime)

Co se v určité míře v devadesátých letech povedlo v USA Nirvaně nebo v Británii Oasis, se ani na konci 90. letech, ani na začátku nového století nikomu nedařilo. Kapely přitom byly.

Krátké zamyšlení nad úmrtím rockové hudby

Bylo jich ale možná až moc a nahrávací společnosti začaly sázet místo na kapely z undergroundu, na výrazný nu-metal typu Korn nebo Limp Bizkit, který poskytl rychlý výdělek a byl velice lákavý pro tehdejší puberťáky, neposkytoval však takovou hloubku a když se k tomu ještě přičetl nedostatek talentu, vyšly tyto kapely spíše jako módní trend, který více baví na koncertech než na albech.

A to je přesně to, co rock v té době sesadilo z výsadní pozice.

Když do toho totiž vlezl technologický pokrok, počítače se dostaly do každé rodiny a nastoupily první peer-to-peer služby jako torrentové servery nebo služby typu Napster, bylo jasné, že na albech už se nebude vydělávat. Znamenalo to také, že bude lehčí než kdykoliv vytvářet elektronickou hudbu.

Zatímco k nahrání perfektně znějících kytar totiž pořádně potřebujete alespoň trochu slušné studiové vybavení, k nahrání profesionálně znějící elektronické hudby vám stačí rozpočet v hodnotě 0,0 Kč a hromada talentu.

Jistou nadějí přitom byla obrovská vlna nezávislých kapel, která se na počátku nového století vzedmula. Málokterým kapelám se však podařilo prorazit. Mezi světlé výjimky patří například The Strokes, The Killers a právě Black Keys. I těm kapelám, kterým se podařilo prorazit však přišly velice záhy krušné chvíle.

Některé dnes postupně upadly v zapomnění (All American Rejects, Jet nebo Evanescence), některé se staly publikem vnímány jako kapela jednoho hitu (The Fratellis, Alien Ant Farm bebo The Coral) a některé kapely sice přežily, ale aby přežily přímo na výsluní, musely se vydat vstříc elektronické hudbě (The Killers, Linkin Park), což jim ale mnoho fanoušků nikdy neodpustilo.

Jak si americká střední třída ku překvapení všech oblíbila The Black Keys

Je pravda, že Black Keys u nás nikdy neměli ani zdaleka takové jméno jako třeba Linkin Park a vlastně ani jako The Killers, avšak v domácí Americe se blues rock pod ověřených těší pořád obrovské popularitě a dokazují to prodejní čísla nejen jich, ale i Jacka Whitea a jeho kapely The Raconteurs.

Jak to Black Keys dělají, že jsou v domácí Americe tak populární, že se dnes jejich alba prodávají víc než alba místních miláčků Nickelback, je na první pohled záhadou, když se ale nad tím zamyslíte, zase tak nelogické to není.

Black Keys mají tu obrovskou výhodu, že jakmile se projevili jako kvalitní muzikanti a skladatalé a veřejnost je tak začala vnímat, mohli zacílit na všemožné cílové skupiny od woodstockových staříků, co dnes s nostalgií vzpomínají na hudbu z jejich mládí v 60. let až po teenagery, které uchvátila rocková hudba a sní, že jednou rock vrátí na výsluní a oni budou moci s kytarou zaklínat dívčí duše stejně jako to dělali kdysi Beatles a Rolling Stones.

Black Keys se navíc budou líbit i mnoha fanouškům právě těch Nickelback a ještě k tomu jsou díky jejich syrovému garážovému zvuku pořád miláčci hudebních kritiků a všech správných hudebních šprtů, co poslouchají hlavně nezávislou a alternativní hudbu. Povedlo se jim být značkou protijedu proti přesládlému popu, který tvoří jeho zbytek.

Tentokrát The Black Keys hezky šťavnatí

To je možná však zároveň něco, co mě na Black Keys vždycky trochu mrzelo. Byli všemi možnými skupinami posluchačů vždycky vnímání jako kapela “v pohodě”, ale nedokázali dodat dostatečně šťavnatou hudbu. V jejich hudbě chybělo drama a hlavně atmosféra písní dostávala zabrat od technicky vzato sice perfektních, ale trochu vyprahlých, neambiciozních a nedynamických písní.

Minulé Turn Blue se v tomto ohledu snažilo o změnu s větším důrazem na večerní pop-soul, jenomže to zas písně ztratily ostrost a to samozřejmě taky nebylo ideální.

Pro Let’s Rock tohle naštěstí vůbec neplatí ani jedno.

“Shine a Little Light” je rocková pecka, při které musí každému, kdo má alespoň milimetr rockového srdce, vstávat chlupy na zádech. Kytary krásně duní, basa se mezi nimi válí svůdně po zemi. K tomu parádní vokály a text, který není žádná velká věda, ani nic dvakrát originálního, ale je to čistokrevný černý rock’n’roll o osobních démonech a strachu ze smrti.

“Eagle Birds” je hudebně blues rock z toho největšího burákova, akorát špičkově nahraný. vrčící kytary parádně kopu do uší. Další skvělý moment.

Black Keys neměli po nějaké době ve studiu známého rockového producenta Danger Mouse, na produkci více pracovali sami – tak jako za starých časů a tenhle krok se očividně vyplatil, protože celkový zvuk alba Let’s Rock zní více šťavnatě a více svěže než na minulých albech Attack & Release (2008), Brothers (2010), El Camino (2011) a Turn Blue (2014). Melodie jsou na Let’s Rock mimořádně přímočaré a melodické, což k tomu také velice přispělo. Album má ostatně i mimořádně přímočarý název ne náhodou.

Linka mezi The Black Keys, Noelem,The Beatles a Led Zeppelin

“Lo/Hi” je další frajerský blues rock s plíživými kytarovým riffy a skoro až soulovým refrénem. Opět je vše velice melodické a na melodickou vyprahlost si jen těžko může někdo stěžovat.

A to ještě následuje možná vůbec nejlepší píseň alba – růžovo modrý uklidňující plouživý love song “Walk Across the Water”. Jestli scházela v mnoha písních Black Keys atmosféra, pak je další věc odškrtnuta – atmosféra je tu a navíc se díky ani neztrácí ostrost. V písni je slyšet jasné ovlivnění Beatles, když sloka písně vysoce připomíná “With A Little Help From My Friends” ze Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. 

Jakoby Black Keys trochu opustili USA a v následujících dvou písních navštívili Británii. Píseň “Tell Me Lies” má trochu jiný styl a než na ostrý blues rock z amerického venkova dá vzpomenout na Noela Gallaghera jeho High Flyin’ Birds. Podobnost s nimi je ještě výraznější na “Go”. Vzhledem k tomu, že Noel Gallagher je velkým fandou Black Keys, je těžké říct, kdo okradl koho, spíše se to ale zdá, že bývalý kytarista Oasis byl tím, kdo uvažoval podobně jako Black Keys.

Vzal starší Black Keys, přimíchal k nim něco nového a vyšlo něco velice podobného jako nyní samotným Black Keys. Úsměvná situace.

“Every Little Thing” zase dá vzpomenout na “Stairway to Heaven”. Bohužel už trochu víc než by bylo zdrávo a podobnost s monstrózními rockovou klasikou byla trochu na obtíž.

“Get Yourself Together” je jedna z nejpřístupnějších písní širokému publiku, jaké kdy Black Keys vydali a se svým stadiónovým zvukem lze předpokládat, že bude patřit mezi oblíbené písně publika hned jakmile Black Keys vyrazí na turné. Skrze nekompromisní, trochu tíživou “Breaking Down” se dostáváme ke dvěma nejslabším písním “Under the Gun” a “Fire Walk With Me”, které zní spíše než jako nové písně, jako rekapitulace toho, co jsem již slyšeli na albu.

Kdyby se pořádala soutěž o to, kdo nejvíce posunul svůj žánr kupředu, Black Keys budou blíže ke konci než ke stupni vítězů. U příbuzné soutěže originality to bude prakticky stejné. Dokážu si tedy představit, že různí hipsteři, kteří ještě někde na dně šuplíku deníček ze střední, do kterého si za starých časů, čmárali logo Black Keys, nyní ten deníček hledají, chtějí ho spálit a zahrabat někde hodně hluboko pod zem.

A musím přiznat, že je vlastně i docela chápu. Pro nás ostatní, kterým občas nevadí ani oddychová hudba a nevadí nám, že někdo přivede to, co už tu bylo někdy před ním, pokud tomu dá svůj kabát a své myšlenky, je ale Let’s Rock hotovým darem z nebes.

The Black Keys – Let’s Rock

Vydáno: 28. 6. 2019
Délka: 38:27
Žánry: Blues Rock, Garage Rock, Inde Rock, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Shine a Little Light, 2. Eagle Bird, 3. Lo/Hi, 4. Walk Across the Water, 7. Get Yourself Together, 9. Go

od -
Woodstock festival

Tento víkend je to přesně 50 let od legendárního festivalu Woodstock, který se stal zásadní událostí a možná i symbolickým uzavřením jedné pop kulturní éry, změnil dějiny hudby i kultury, jakožto v té době největší akce svého druhu. Půl milionu lidí tehdy zavítalo na pole Maxe Yasgura v newyorském Bethelu a v podstatě odstartovalo fenomén hudebních festivalů.

Ačkoliv totiž už v té době nebyly festivaly žádnou raritou, právě Woodstock nejvíce pomohl tomu, že dnes má své hudební festivaly každý okres vyspělého světa. Tady jsou zajímavá fakta, která jste možná o tomto festivalu nevěděli.

Čím půjdete dál, tím narazíte na méně známá fakta. Můžete si tak zároveň ověřit, jak hodně toho o tomto nejznámějším hudebním festivalu všech dob víte.

1. Woodstock nebyl ve skutečnosti ve Woodstocku

Něco známějšího na rozjezd. Jak jste mohli vyčíst již z perexu, festival Woodstock se ve Woodstocku vlastně nekonal. Organizátoři festivalu původně chtěli akci uspořádat přímo v a nebo na okraji vesnice Woodstock v New Yorku, jenomže nenašli vhodné místo, které by bylo k dispozici pro pořádání koncertu.

Usadili se poté tedy na průmyslovém místě poblíž Middletownu v New Yorku (město Wallkill), ale jejich povolení byla zrušena měsíc před konáním festivalu. Měli štěstí, že za pět minut dvanáct našli farmáře ze Sullivan County Maxe Yasgura, který souhlasil s tím, že jim umožní mít svůj festival na jeho pozemku ve městě Bethel v New Yorku.

Památní kámen na místě konání festivalu Woodstock v newyorském Bethelu (Foto: Marc Holstein)
Památní kámen na místě konání festivalu Woodstock v newyorském Bethelu (Foto: Marc Holstein)

2. Woodstock neměl být původně zdarma

Woodstock byl původně zamýšlen jako zisková, komerční akce. Bezplatným festivalem se stal teprve, když se ukázalo, že koncert přilákal stovky tisíc lidí – daleko více, než na kolik pořadatelé připravili. Posledním hřebíčkem do rakve výdělečnosti festivalu bylo, když byl plot zbořen zoufalým rojem fanoušků, který již nevydržel čekání ve frontě na lístky.

Woodstock vstupenka
Takto vypadala vstupenka na Woodstocku, kterou většina návštěvníků nepotřebovala. Jedni z nich můžete například vidět na vlastní oči v muzeu „rock’n’popmuseum“ v německém Gronau (Foto: Wikipedia.org).

3. Na Woodstock byli pozváni i Beatles

Před zahájením festivalu se šířily zvěsti, že legendární Beatles zahrají na festivalu. Jelikož byli Beatles ikonami hippiesové kultury a z tohoto ohledu by se to zdálo jako naprosto logické, Beatles byli v té době zavření v londýnských studiích a dokončovali své poslední album Abbey Road. Hlavně to ale byly již 3 roky od posledního koncertu Beatles na americkém tour a od té doby již spolu na pódium nevylezli – tedy vylezli spolu akorát na střechu.

4. Jak poslali pořadatelé do p**ele kapelu Iron Butterfly s požadavkem na helikoptéru

Dvě známé kapely měly hrát na Woodstocku, ale na festival se nedostaly. Skupina Jeffa Becka (s naprosto skvělým obsazením ve složení Jeff Beck, Rod Stewart, Ronnie Wood a Aynsley Dunbar) se rozpadla pouze pár týdnů před festivalem.

Iron Butterfly zase uvízli na letišti LaGuardia v New Yorku a nemohli se na festival dostat pozemní dopravou, takže požadovali, aby pro ně organizátoři festivalu poslali vrtulník. Pořadatelé festivalu ale údajně poslali manažerovi kapely telegram, jehož první slova každého řádku začínala: “Fuck you!”

Iron Butterfly tak na festival nikdy nedorazili…

…a mohla to být přitom taková paráda:

5. The Who, Janis Joplin a The Grateful Dead chtěli zaplatit v „keši“, jinak hrozili, že nevystoupí

Jakmile The Who, Janis Joplin a The Grateful Dead viděly partyzánský způsob organizace festivalu, všichni tři odmítli hrát v sobotu večer, dokud jim nebudou peníze vyplaceny předem v hotovosti. Charlie Prince, místní bankovní manažer, dodal těmto kapelám peníze na poslední chvíli.

Podívejte se, jak Janis Joplin na Woodstocku válela (tedy až poté, co ji pořadatelé doručili okolo 7,5 tisíců dolarů v hotovosti):

6. Největší dealer LSD na Woodstocku ve skutečnosti prodával jed na krysy

Co by to byl za článek se zajímavostmi o Woodstocku, pokud by nepadlo ani slovo o drogách!

Jeden teenager byl podezřelý z toho, že měl největší zásoby LSD ve Woodstocku a LSD které prodával, bylo zodpovědné za mnoho nepříjemných zážitků s drogami. Deník Washington Post poznamenal, že o droze bylo řečeno, že je dostupná za tržní ceny, jenže co mladík nabízel jako LSD, bylo ve skutečnosti jedem strychninem – tedy látkou, která se používala jako jed pro potkany..

7. Doprava na Woodstock? Osmihodinová kolona z New York City a pak ještě 15 mil po svých

Dopravní zácpa na hlavní silnici vedoucí do areálu byla dlouhá 17 mil. Deník The Washington Post ohlásil, že „stezka hipíků“ je „nejzávažnější dopravní zácpou“, jakou kdy okolní pohoří Catskills vidělo. Počáteční návštěvnost byla odhadnuta na 60 000, ale více než 400 000 lidí se nakonec festivalu skutečně zúčastnilo, zatímco dalších ještě asi 250 000 se na místo již nedostalo. Vzhledem k objemu provozu bylo pro dojíždění ve vzdálenosti 98 mil z New York City do Bethelu zapotřebí šílených osm hodin. Poté, co opustili svá auta kvůli organizačním nařízením, museli návštěvníci festivalu dojít, aby to ještě všechno nestačilo, v průměru 15 mil po svých.

A takhle se zase z Woodstocku odjíždělo:

8. Už první den se snědlo půl milionu burgerů a hotdogů

Po nečekané návštěvnosti, musel na místo dorazit speciální vrtulník s potravou. Na místo dorazilo více než půl tuny potravy. První den festivalu bylo spotřebováno přes 500 000 hamburgerů a hotdogů. Obojí se prodávalo za cenu jednoho dolaru.

9. Na jeden telefonát se čekalo v průměru 2 hodiny

Pokud jste byli příkladným hipíkem a ačkoliv jste byli rebely, kteří se nepotřebují nikomu ohlašovat, chtěli jste dát vědět domů, že je to tady všechno v pohodě (až na to LSD, ze kterého vám bylo včera blbě, protože se z něj vyklubal jed na krysy), museli jste si na telefonní budku počkat 2 hodiny. Jen první den se uskutečnilo přes půl milionu dálkových hovorů.

10. 2 úmrtí, která se vykompenzovala 2 narozeními? Spíše fáma než pravda

Navzdory často uváděné skutečnosti, kterou dodnes šíří novinové články i dokumentární snímky, do dnešního dne se nikdo veřejně nepřihlásil k tomu, že by byl to pravé a nefalšované “dítě Woodstocku”. Historka o tom, že se přímo na místě festivalu narodily dvě děti, je tak spíše nepravděpodobná než skutečná.

Co je však pravda je to, že jedno dítě se narodilo v autě na cestě na festival a další se narodilo návštěvnici festivalu v nejbližší nemocnici. Ani identita těchto dětí však není známá.

Existuje nicméně pochopitelně nespočet lidí, kteří tvrdí, že na festivalu Woodstock byli počati.

I Homer Simpson se údajně jako malý zúčastnil Woodstocku.

11. Pár na slavném obalu alba a filmovém plakátu je stále spolu

Nick a Bobbi Ercolineovi spolu teprve začali chodit, když je fotograf Burk Uzzle zachytil v nezapomenutelné momentce.

Nezapomenutelná fotografie byla použit pro plakát úspěšného dokumentárního filmu o festivalu a taky pro album soundtracku z tohoto dokumentu Woodstock: Music from the Original Soundtrack and More.

Jakoby je tato slavná fotografie spojila na věky a je příjemné vědět, že pár měl v roce 1971 svatbu, později měli dvě děti a v roce 2021 oslaví úžasné 50. výročí svatby.

A jaké jsou vaše oblíbená fakta o festivalu Woodstock? Podělte se o ně s námi i ostatními čtenáři dole v komentářích.

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Chvíli jako Talking Heads, chvíli jako Daughters, chvíli jako Kings of Leon, kterým šplouchlo na maják. Black midi je těžké definovat a proto je jejich debut Schlangenheim tak výjimečný

Schlangenheim je debutové album plné délky londýnské indie rockové kapely black midi, kterou je velice, velice těžké zařadit do nějakého žánru, nejlépe by to však šlo vystihnout nálepkou art noise punk. Jako první jste mohli zahlédnout singl “Speedway” a ačkoliv verze, která se objevuje na albu je vcelku razantně rozdílná, už z ní jste mohli vypozorovat obtížně zařaditelnou hudbu black midi, která je dokonce i pro příznivce alternativní hudby taková, mírně řečeno, zvláštní. 

To ale pochopitelně není vůbec špatně. K neznámému si člověk vždycky musí najít cestu o trochu déle, ale Black Midi je díky tomu naprosto originální kapelou, kde lze jen velice těžko najít něco, k čemu by se tato hudba dala přirovnat. A ne jenom celkově, ale je to problém najít dokonce i pokud píseň rozdrobíme na kousíčky. Kdybychom se hodně snažili, nejspíše bychom našli v hudbě Black Midi něco podobného s kapelami jako Talking Heads nebo alt-j. Možná taky Parquet Courts nebo Television. Na radikálnějších písní dokonce i Daughters, ale to pokud už budeme pro naše přirovnání vařit i z vody.

Foto black midi (Foto: Pitch Perfect PR)
black midi (Foto: Pitch Perfect PR)

Úvodní píseň “953” obsahuje bizarní kruhovou melodii, která se pořád vrací. Do toho je tu zběsilé vytahování kovových strun a všudypřítomné vazbení kytary. Je těžké říct jak, ale nějak se jim záhadně podaří plynule přejít do tiché sloky, kde hraje sice pořád zamračená, ale klidnější a hloubavější elektrická kytara spolu s citlivou akustickou kytarou. Po nějaké době ale najednou vybouchne všechno znovu.

Ve vodě je olovo!

Již zmíněná “Speedway” není bizarní jen děsivě-uklidňující hudbou, ale i textem o nějakém “stavění do kódu”. Taky o stavění nových měst, nových budov a bytů. Black Midi jakoby zpívali o vývoji počítačových her (či virtuální reality). Pokud jsme předtím říkali, že je těžké najít něco podobného, zrovna “Speedway” je výjimkou a tady je naopak velice snadno rozeznat, že je píseň podobná zmíněným legendárním Talking Heads. Je těžké určit, co chtěla zvláštním textem vzkázat, ale kromě ajťáckých věcí to zní jako reakce na šeď života ve městě, či nějaké hudební vyjádření urbanistickou architektonické prázdnoty současného světa.

Píseň “Reggae” sice vůbec není reggae, ale je podobně živelná a po písni, ve které Black Midi zní dosti duševně vyprázdněně, je tohle jako opláchnutí studenou vodou.

Příznivci kapely Daughters, mathcore, math rocku, či extrémní verze noise rocku a podobných žánrů pro skutečné fajnšmekry kytarové hudby by měli nastražit uši při písni “Near DT, MI”. Píseň, která má ukryté v názvu zkratky chudého města Detroit a státu Michigan, má neskutečnou temnotu a neskutečnou energii.

Zrovna tady se naplno projeví parádní produkce anglického zvukového mága Dana Careyho, kterého můžete znát z alb Steva Masona, Bloc Party nebo Kate Tempest. V textech se zápalem popisují  problémy tohoto kdysi věhlasného, nyní dost chudého a navíc ještě ke všemu znečištěného průmyslového města. Na konci, když to vypadá, že už to nejde, se intenzita písně ještě vystupňuje. Jakoby kapela při nahrávání téhle písně vypila tři kafe a čtyři energy drinky a jejich tep byl při 210 blízko hraniční hodnotě.

“There is lead in the water!”

(“Ve vodě je olovo”) řve silně zpěvák a kytarista Geordie Greep, zatímco ho ostatní podporují v takřka neúnosném tempu a poté započne drtivé zakončení. Tady je potřeba znovu vyzvednout skvělou práci producenta Dana Creyho. Díky tomu není z intenzivní písně jen jedna velká hlučná kopa, ale i když je píseň hlučná, lze v ní velice dobře vyhledat jednotlivé elementy toho hluku.

Kapela ve zmíněné části textu nejspíše naráží na nedávné události, kdy místní školy musely uzavřít své přívody vody právě kvůli tomu, že se ve vodě našlo olovo.

Jedinečný debut, který bude těžké překonat

Hned po této písni zase jenom kroutíte hlavou, když jakoby se nic nedělo, Black Midi totálně změní styl a představí nějaký retro pop skřížený s americanou, jak ze začátků 50. let v úvodní části písně “Western”. Atmosféru skoro jako z idylky Francouzského večerního města v poválečném období ale naruší mračna, která se postupně zatahují nad městem.

Titulní “Schlagenheim” má parádně znějící basy a je zábavné, jak na chvíli zastaví a poté několikrát změní tempo.

Zní to [píseň “Ducter”], jakoby se Kings of Leon naštvali na svět a začalo jim šplouchat na maják.

“bmbmbm” mělo být jakýmsi prvním komediálním zásahem do alba. Legračním hlasem zpěvák naštvaně opakuje v různých variantách:

“Such a magnificiant purpose.”

Pak píseň bouchne v záplavu hluku a slyšíme ještě více intenzivní řvaní toho, co v průběhu celé písně. Skrze po většinu času instrumentální a o něco snadněji než zbytek poslouchatelnou “Years Ago”. Závěrečná ”Ducter” je pak rovněž trochu uvolněním od intenzity. Zní to, jakoby se Kings of Leon naštvali na svět a začalo jim šplouchat na maják. Píseň bohužel neposkytne do alba nic, co by zde ještě nebylo.

Musíme ocenit ohromnou kreativitu kapely, která skutečně přivedla nápady díky myšlení, jak se v Anglii s oblibou říká: “Thinking outside of the box”. Ačkoliv u nás nemáme dost dobrou analogii pro tento výraz, znamená to prostě myslet jinak. A to se přesně Black Midi daří. Je také s podivem, že ačkoliv písně zní tak moc nekonformně, album vlastně není s nějakým tréninkem na podobnou hudbu zase tak těžce poslouchatelné a pokud přečkáte počáteční údiv nad bizarností kapely, dostane se vám odměna v podobě výborného alba.

black midi – Schlagenheim

Vydáno: 21. 6. 2019
Délka: 43:10
Žánry: Math Rock, Post-Punk, Experimentální rock, Post-Punk, Alternative/Indie Rock, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 1. 953, 2. Speedway, 4. Near DT, MI, 5. Western, 7. bmbmbm

od -
Foo Fighters na festivalu Sziget a vozíčkář
Foo Fighters a vozíčkář

Frontman skupiny Foo Fighters Dave Grohl pozval na jeviště během koncertu své skupiny na festivalu Sziget v Maďarsku z řad fanoušků vozíčkáře. Letos to není poprvé, co podobnou věc udělal.

Dave Grohl se chystal se svou skupinou uzavřít vystoupení v Budapešti hitem “Everlong”, ale potom si všiml neobvyklého fanouška, který surfoval na vozíku publikem.

Foo Fighters (Foto: Raph_PH)
Foo Fighters (Foto: Raph_PH)

„Dámy a pánové, rád bych řekl… Dokonce i tomu chlápkovi na tom za****ém vozíku“ a pokračoval se slovy: „To on je hvězda dnešního večera – to je ta hvězda dnešní show.“

Jak dostal vozíčkář povolení rozmlátit kytaru Davea Grohla

„Kamaráde! Kamaráde! Mám prosbu: Chceš přijít tady na pódium a sledovat show odsuď?“

Dave poté oslovil ostatní fanoušky z publika, aby: „Okamžitě přivedli toho blázna na pódium.” a objal ho poté, co mu publikum pomohlo na jeviště.

Věrný fanoušek pak mohl sledovat rockové legendy přímo na jevišti. Na konci poslední písně koncertu mu dokonce Dave Grohl dal do ruky kytaru a dovolil mu jí rozmlátit. Fanoušek pak s vypětím sil kytaru hodil po molu pódia.

Foo Fighters nepozvali fanoušky na pódium poprvé

Podobná interakce mezi Foo Fighters a fanoušky proběhla v červnu při koncertu v historickém koloseu v chorvatské Pule. Dave Grohl pozval na pódium fanouška, který si s kapelou dokonce zahrál. Fanoušek, u kterého se později ukázalo, že je z Manchesteru, zabubnoval píseň “Wheels” a předvedl parádní bubenické sólo, za které mu celé koloseum bouřlivě aplaudovalo.

Foo Fighters uzavřeli festival Sziget, jenž patří mezi nejlépe obsazené festivaly světa v úterý. Kromě Foo Fighters na festivalu vystupovali mimo jiné Ed Sheeran, 1975, The National nebo Florence and the Machine.

Podívejte se na video záznam fanouška na vozíku, který se dostal na ódium s Foo Fighters níže:

Autor: Dominik Müller

od -
Chuck Berry

Rockové hvězdy jako Alice Cooper, kytarista Kiss Gene Simmons, kytarista Aerosmith Joe Perry a několik členů kapely E Street Band Bruce Springsteena, si připomínají ve stejnojmenném dokumentárním  filmu rock’n’rollovou ikonu Chucka Berryho .

Na rockové scéně byl ještě před Beatles nebo Rolling Stones a pro vznik těchto kapel měl zásadní vliv. Chuck Berry a jeho nový dokument bude poukazovat na jeho hudební odkaz, který jakožto jedna z prvních rock and rollových hvězd, na tomto světě zanechal.

Chuck Berry na jednom z jeho posledních turné v roce 2013.
Chuck Berry na jednom z jeho posledních turné v roce 2013.

Dokument s prostým názvem Chuck Berry, s trailerem, který vyšel v pondělí, je druhým celovečerním dokumentem popisující život tohoto ikonického hudebníka, který zemřel v roce 2017 ve věku 90 let. Prvním byl snímek Chuck Berry: Hail Hail Rock ‘N’ Roll (Chuck Berry: Ať žije rock’n’roll) z roku 1987. Současný dokument zahrnuje nejnovější rozhovory s hudebníky, jako jsou např. Alice Cooper, kytarista KISS Gene Simmons, kytarista Aerosmith Joe Perry a nebo několik členů kapely E Street Band Bruce Springsteena.

Chuck Berry ve vězení aneb co jste o něm možná nevěděli

Členové rodiny — včetně vdovy Themetty Suggsové, která byla provdaná za umělce 68 let — rovněž promluví o Berryho životě.

„Když se vrátil domů, byl to pořád muž, kterého jsem si vzala,” říká Suggsová ve svém prvním rozhovoru, ve kterém popisuje půl rok, který Chuck Berry strávil ve vězení za přepravu čtrnáctileté dívky přes státní hranice. Jeho právník dodává: „Jediný člověk, ke kterému jsem viděl, že byl kdy Charles sentimentální nebo romantický, byla Themetta.“

Poslední singl Chucka Berryho z posledního alba Chuck (2017):

Ve filmu jsou také rozhovory s Berryho dětmi — Ingrid a Charlesem Jr.

„Členové rodiny dodali o tomto hudebníkovi doopravdy detailní znalosti, které jiní neznají,” řekl v rozhovoru režisér Jon Brewer pro Rolling Stone.

Alice Cooper: Byl to návod, jak má vypadat rock and roll

Díky hitům, mezi které patří „Johnny B. Goode“, „Maybellene“ a „Roll Over Beethoven“ Chuck Berry brzy silně ovlivnil začínající rock and roll a stal se jedním z prvních lidí, kteří byli uvedeni do síně slávy Rock and Roll v roce 1986.

„Byl to návod, jak má vypadat rock and roll,“ říká o vlivu Chucka Berryho Alice Cooper.

Kytarista E Street Band Steve Van Zandt nazývá Berryho „vypravěčem“, zatímco frontman CHIC Nile Rodgers poznamenává, že „změnil kytaru.“

Asi nejslavnější hit Chucka Berryho — ikonická píseň “Johnny B. Goode”:

Berry také přepsal historií tím, že jako jeden z prvních „černošských umělců“ oslovil i „bílé“ publikum. Jak Simmons říká v traileru: „Chuck Berry byl Chuck Berry. Definice Chucka Berryho je Chuck Berry.“

Premiéra dokumentu Chuck Berry je naplánována na 4. října a proběhne na filmovém festivalu v Nashvillu.

Podívejte se exkluzivně na trailer níže (dostanete se na něj pouze přímým odkazem):

Autor: Dominik Müller

Recenze | Novinky: ANIMA Thoma Yorka není Radiohead, ale svým specifickým způsobem baví nejvíc od sólo debutu The Eraser

Zpěvák Radiohead Thom Yorke vydává své třetí sólové album ANIMA. To připravil s jeho dlouholetým spolupracovníkem a producentem všech alb Radiohead od OK Computer Nigelem Godrichem. Název alba, stejně jako jeho témata odkazují na jednoho z nejslavnějších psychologů všech dob Carla Gustava Junga. ANIMA je ovlivněno hodně také spánkem a fenoménem denního snění, které Thom Yorke proti své vůli vyzkoušel, když měl loni na tour s Radiohead problémy se spánkem a několik dní třeba nespal vůbec. S albem se pojí také jedna důležitá pražská stopa.

Vydání alba podpořil Thom Yorke totiž tím, že se dal dohromady s režisérem snímků Magnolia nebo Až na krev (There Will Be Blood) Paulem Thomasem Andersonem a připravili spolu krátký 15 minutový filmový snímek obsahující hudbu z alba. A většina z něj byla natočena v Praze.

Fotografie Thom Yorke (Foto: Greg Williams, Nasty Little Man)
Thom Yorke (Foto: Greg Williams, Nasty Little Man)

Pokud znáte dobře tvorbu Radiohead, víte, že Thom Yorke má pro pražské metro nějakou mimořádnou slabost a na b-straně legendárního alba Radiohead OK Computer “A Reminder” slyšíme hlásící systém pražského metra. Pražské metro v tomto snímku hraje zásadní roli. V dystopickém experimentálním romantickém snímku lze ale vidět i Náplavku nebo pražskou tramvaj. Na konci titulků je vidět minimálně polovina lidí z Česka, kteří od produkce po řidiče a kosmetičky, pomáhali se vznikem filmu.

(Vzkaz pro Paula Thomase Andersona: Skvělá práce, film krásný, díky za pražské scenérie zakomponované do něj, ale už nejsme víc než 25 let Československo, jak jste mylně uvedl v rozhovoru pro magazín Variety 😉 ).

ANIMA jako sequel k “Daydreaming” z A Moon Shaped Pool

Hudební posluchači si často stěžují, že hudba zpěváka Radiohead Thoma Yorka je vláčná, špatně pochopitelná a těžko stravitelná. ANIMA samozřejmě nebude nic pro ty, jejichž každodenní hudební zážitek začíná a končí poslechem Evropy 2 při cestě do práce a z práce, avšak je to na Thoma Yorka překvapivě šťavnaté album. Především proto, že ačkoliv se to nemusí na první poslech zdát, Thom Yorke tentokrát ubral jednu velice podstatnou příměs hudby Radiohead: smutek.

Thom Yorke je na ANIMA spíše jako muž žijící denním sněním. Občas je zmatený, občas ho to vnímání běžných dnů ve snění naopak uklidňuje a občas si ho dokonce i užívá. Je to jakoby někdo vzal hudbu Radiohead, trochu odstranil smutek, ale naopak zesílil zmatek a paranoiu a právě ono zasnění.

Když se zaposloucháte do písní jako “The Axe” nebo “Not the News”, Thom Yorke svou tvorbou jakoby vyjadřoval úděs a chaos v očích toho chlapa, co běžel ve slavném videoklipu Karma Police před Chryslerem New Yorkerem z roku 1976. “Dawn Chorus” jakoby byl druhý díl “Daydreaming” z posledního alba Radiohead A Moon Shaped Pool (2017). Jelikož je však na denním snění postaven koncept alba, dá se tohle říct vlastně o všech písních z alba.

ANIMA pokračuje v sérii zajímavých sólo projektech Thoma Yorka. Ať už jeho albech Tomorrow’s Modern Boxes (2014) nebo albech superskupiny Atoms for Peace. Je třeba však jedním dechem dodat, že tato alba nikdy nedosáhla velkoleposti alb Radiohead – a to i těch hůře hodnocených jako Pablo Honey (1993), Hail to the Thief (2003) nebo The King of Limbs (2011). Jediné sólo album Thoma Yorka, které dokáže držet krok s alby Radiohead je jeho vůbec první sólo album The Eraser z roku 2006.

Thom Yorke vlastně na ANIMA nezměnil hudební teritorium nijak výrazně od svých minulých sólových alb. Drží se stále především podžánru elektronické taneční hudby glitch, kterou pojímá hodně experimentálně. Instrumentace je však více surrealistická, prostorná a ambientní. Je zde také trocha psychedelie.

Samozřejmě však ne takové, kde hodně zelených a fialových kaleidoskopických a vpíjejících se barviček, ale spíše temné noční psychedelie. Jakoby vám někdo vmíchal do drinku nějakou šílenou drogu, díky které jste paranoidní a zažijete nejšílenější noc svého života, když se proberete poškrábaní od větviček uprostřed lesa.

Párty s bohatými Zombie v surrealistickém světě

Úvodní “Traffic” silně volá po chuti vymanit se z trápení a je emocionálně velice silná. V písni, kterou Yorke představil naživo poprvé už před 4 lety, zpívá o post-apokalyptickém světě. Dusí se, nemůže najít vodu a v refrénu jde na párty s bohatými Zombie. Je tohle fikce a nebo to má být jen přirovnání k našemu světu? Pokud je album o denním světě, zdá se to skutečně jako surrealistické vyjádření našeho světa. Není to ale jen text, který zní bizarně. Na konci zní i hudba dost bizarně, když uslyšíme nějakou zkreslenou a hlučnou dance popovou melodii syntezátoru, která (ač to zní šíleně) dost připomíná “Just Dance” Lady Gaga.

“Last I Heard (…He Was Circling the Drain)” je pořádně zdrcující píseň.

“I woke up with a feeling I just could not take,”

(“Vzbudil jsem se s pocitem, který jsem nemohl vydržet.”)

opakuje Thom Yorke ještě víc agónicky a děsivě utrápeně znějícím hlasem než jindy. Jakoby se lidská tragédie nějakého největšího lůzra z vašeho města zhudebnila a píseň byla tím, co cítí sebevrah po tom, co ráno naposledy vstane z postele.

“Twist” je naopak o něco světlejší píseň.

“It’s like weed”

(“Je to jako tráva.”)

opakuje Thom Yorke v mezihře “Twist” a jen se potvrzuje, že je tohle skutečně to, co jeho zvláštní deštivá duše považuje za zábavu.

Náladu posledního alba Radiohead A Moon Shaped Pool asi nejvíce připomíná letargická píseň “Dawn Chorus”. Vypráví příběh někoho, kdo se neustále snaží o osobní rozvoj, ale Je neskutečně překrásná a je skoro až škoda, že si jí nenechal Thom Yorke pro album Radiohead, protože takhle si na ní málo lidí vzpomene. No co. Alespoň můžeme mít radost, že si tenhle intimní odvod z žíly Thoma Yorka můžeme užít ve skupince zasvěcených (i když pravda, 2 miliony přehrání na Spotify nesvědčí zase o tak malé skupince).

“The Axe”: Jakoby chtěl Thom York zhudebnit, co se honí v hlavě vrahovi vlastní manželky

Skrze slabší a vláčnou píseň “I am Very Rude Person” se dostáváme k “Not the News”. Tento singl bohužel funguje samostatně daleko líp než v kontextu alba — možná protože ho dost zazdí předchozí “I am Very Rude Person”. Poté se dostáváme k “The Axe”.

“The Axe” je další z emocionálních vrcholů alba. Je rovněž emocionálně mimořádně silná. Jak v hudbě, která částečně navazuje na “Dawn Chorus”, tak v textu, kdy je to v podstatě píseň zoufalého manžela, který se zblázní z toho, že ho žena podvádí a nebo se prostě jen od něj odvrací a zabije jí sekerou — jak si můžete domyslet z názvu. Píseň je jako to, co se vrahovi honí v hlavě, jak ho vezou policejním autem na stanici, zatímco z té sekery ještě kape krev jeho manželky.

“I thought we had a deal,

opakuje Thom Yorke ve vrcholu písně a možná i celého alba. Zřejmě chtěl v rámci alba inspirované psychoanalytikem Carlem Gustavem Jungem zavítat i do těch nejtemnějších míst lidské mysli.

Po tomto těžkém momentu alba následuje něco lehčího a přijde nejvíce pozitivní píseň celého alba “Impossible Knots”.

Deprese? Thom Yorke se na ANIMA i bavil, akorát že jeho představa o zábavě je jiná než u většiny z nás

Poslední “Runwayaway” je už od Thoma Yorke spíše více takový bonus nakonec než plnohodnotnou písní, která by nějak důstojně zakončila album. Upřímně řečeno, kdyby album skončilo “Impossible Knots”, bylo by to daleko lepší než s touhle divnou nastavovanou, rádoby experimentální kaší s hlasem, který zní jakoby si Thom Yorke nadýchal hélia.

Analogové syntezátory na celém albu zní úzkostlivě a naléhavě a Thom Yorke strávil určitě hodiny točením knoflíkama. Beaty jsou do detailu propracované a byť jsou občas strohé, každý z nich perfektně plní svůj účel. V profesorsky přesné kompozici zkušeného skladatele se ale najde i hodně momentů pro jeho tvůrčí volnost a je vidět, že se na některých písních prostě jen bavil.

Texty jsou místy mimořádně působivé (obzvláště elektronická balada vraha “The Axe” nebo losserovská dekadence “Dawn Chorus”), jindy místy zní jakoby se Thom Yorke zase spíše bavil a svým podivínským působem v nich spatřoval i určitý kus zvráceného humoru (“Runwayaway” nebo “I Am a Very Rude Person”).

ANIMA je kromě jiného dobré nahlédnutí do duše Thoma Yorka. Chlapa, který je jako ztělesněním britského pochmurného počasí. Podivína, který se stal celebritou a kterého lidé milují za to, že do nich pumpuje jeho úzkosti a deprese. Chlapa, který se ale i rád baví. Jenom to dělá to trochu jiným způsobem než většina z nás. Způsobem, který by mnoho lidí považovalo buďto za podivínský a nebo rovnou za zvrácený.

Album má taky skvěle vybalancovanou podobnost s Radiohead, ale o něco více je tu z Thoma Yorka jakožto sólo umělce. To občas není pro některé členy skupin tak lehké. Stát na vlastních nohách a zároveň nezapomenout, co ho vlastně živí a díky čemu může realizovat i své sólové nápady nezatížené ovlivňováním ostatních členů kapely.

Thom Yorke – ANIMA

Vydáno: 27. 6. 2019
Délka: 47:44
Žánry: Alternative/Indie Electronic, Elektronická experimentální hudba, Glitch Pop, Ambientní elektronická hudba, Minimal Techno
Rozhodně musíte slyšet: 1. Traffic, 2. Last I Heard (…He Was Circling the Drain), 4. Dawn Chorus, 7. The Axe

od -
Foster_the_People-Epstein

Smrt finančního poradce a filantropa Jeffreyho Epsteina, který byl přítelem mnoha vlivných lidí, vyvolala zajímavé konspirační teorie. I losangeleská indie popová skupina Foster the People popsala svou teorii, podle které byly oficiální fotografie zfalšovány.

Okruh přátel významného finančníka Jeffreyho Epsteina zahrnoval vysoce postavená jména jako například britského prince Andrewa, současného prezident USA Donalda Trumpa, bývalého prezidenta USA Billa Clintona nebo filmaře Woodyho Allena. Epstein byl postaven před soud za nelegální obchod se sexem a kriminální spiknutí.

Foster the People
Foster the People (Pontius, Foster, Fink)

Epstein údajně provozoval „obrovské sítě“ s nezletilými dívkami, které využívali vlivní lidé i on sám pro sex. Poté, co se Epstein přiznal k obvinění, které mu bylo uděleno minulý měsíc, dle oficiální verze v sobotu spáchal ve své cele sebevraždu.

Internet vs. policie

Když se objevily zprávy o tom, že Epstein zemřel, vynořilo se však také mnoho zvěstí a teorií. Mnoho lidí spekulovalo o tom, že Epstein mohl mít zásadní informace o mocných lidech a ti ho chtěli mít mrtvého. Přestože neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že jeho smrt byla špinavou hrou, podezřelé okolnosti jeho smrti konspiračním teoriím velice nahrávají. Epstein měl být dle dokumentů pod nepřetržitým dohledem právě kvůli tomu, aby nespáchal sebevraždu – na tzv. “suicide watch”. Ačkoliv byla cela pod dohledem kamer, v době sebevraždy byly kamery neočekávaně porouchané.

Hned po zveřejnění zprávy dle oficiální policejní verze, většinový názor na diskuzních fórech jako například Reddit, byl nedůvěřivý k oficiální verzi. Hashtag #EpsteinMurder (#EpsteinZavražděn) se v sobotu stal mezinárodním internetovým trendem. Někdo dokonce také upravil stránku “Suicide watch” na Wikipedii a na krátkou chvíli, než zasáhli editoři, zde stál text: “Sledování sebevraždy je je intenzivní monitorovací proces, který má zajistit, aby nikdo kromě Jeffreyho Epsteina nespáchal sebevraždu.

Foster the People: „Očividně to není on.“

Foster The People využili svůj dosah na sociálních sítích, aby podpořili boj za spravedlivé vyřešení případu a nabídli jejich pohled na Epsteinovu smrt. O víkendu kapela zveřejnila tweet, kde prezentují, že smrt Epsteina byla zfalšovaná a fotografie, která ukazuje miliardářovo tělo, které je vynášeno na nosítkách, je součástí propracovaného spiknutí.

„Viděli jste fotky těla?“ napsala skupina. „Očividně to není on, hádám, že Epstein nasedl do svého soukromého letadla a odletěl někam na Blízký východ a právě teď je připraven na plastickou chirurgii,“ psala kapela Foster the People. Kapela pak ještě připojila další tweety. V jednom z nich vynadala zpravodajské společnosti NBC za to, že sice pokryli jejich verzi, ale zároveň posloužili jako ďáblův advokát pro nepravdivou oficiální verzi. V dalších tweetech pak ještě blíže vysvětlovali, proč k této záležitosti promlouvají.

Začátkem tohoto měsíce představili Foster the People svůj nejnovější singl „Imagination“. Jedná se o třetí skladbu ve trojici singlů, které kapela letos vydala a navazuje na singly „Style“ a „Worst Nights“.

Prohlédněte si jejich tweety níže.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Švédská elektropopová zpěvačka Tove Lo vydává čtvrté album Sunhine Kitty, na kterém opět spolupracovala s týmem převážně severských producentů, mezi nimiž nechybí ani hvězdní...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Radiohead A Moon Shaped Pool obal

Radiohead řekli na A Moon Shaped Pool světu, že mají proč být smutní Na úvod si nemůžu odpustit menší netradiční vložku. Při psaní recenzí se snažím...